OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019 

www.praha8.cz

31

Kultura

Divadlo Kámen

Hrát se dá

i o výrobě

automobilů

nnKarlínské Divadlo Kámen letos opět nabídne desítky

představení a také přednášky, debaty a vycházky

Prahou. Při příležitosti premiéry hry Přesně 42 zubů,

která se konala letos 23. ledna, nám na pár otázek

odpověděl umělecký šéf divadla Petr Odo Macháček.

Vaše nová hra Přesně 42 zubů

se zabývá výrobou automobilů

a automobilismem. Co vás

přivedlo právě k tomuto tématu?

„Zázraky průmyslu jsou v divadlech poněkud zanedbávané.

Už jsme si zvykli, že továrna je

něco běžného. V této hře upozorňujeme na to, že všechno kolem

průmyslu až tak běžné a pochopitelné není. Další důvod: vycházíme z románu současného

ruského spisovatele Viktora

Pelevina Svatá kniha vlkodlaka.

Zabývá se v něm masivní těžbou

ropy jako rozhodujícím průmyslovým odvětvím pro Rusko. Pro

Česko je to ovšem jinak, pro naši

ekonomiku je rozhodující právě

výroba aut. Proto jsme děj

přenesli do automobilky.“

Pro tuto divadelní sezonu jste

vyhlásili, že se budete „otevírat

světu“. Co to znamená?

„Divadlo Kámen hraje dosti

vyhraněnou moderní činohru.

Dosud na nás pravidelně chodí

hlavně lidé, kteří mají s moderním uměním zkušenosti a vyhledávají ho. Ovšem už pár let

vyvíjíme postupy, díky kterým

si náš způsob divadla užijí

i méně zkušení diváci, aniž by

ti dosavadní byli o něco podstatného ochuzeni. Zjednodušeně se

dá říci, že nyní diváky představeními ‚provádíme‘, poskytujeme

jim jakéhosi ‚průvodce‘.“

Jak se vám tyto nápady osvědčují?

„V loňském roce výborně, hra

OK plus F podle všeho oslovovala

Hromadné vytí ve hře Přesně 42 zubů.

jak fajnšmekry, tak lidi, kteří

u nás ani v jiném podobně zaměřeném divadle nikdy nebyli.

V tomto směru chceme pokračovat, je to zajímavé dobrodružství.

A hlavně vnímáme, že se mnozí

lidé o umění nezajímají, protože

mu takzvaně ‚nerozumí‘. Chceme

jim pomoci, aby mu ‚rozuměli‘,

aby jim dávalo radost a energii,

kterou zatím dává ‚fajnšmekrům‘.

To se týká nejen našeho divadla,

a nejen divadla, jde i o výtvarné

umění, literaturu, hudbu…“

Nejde o to, uměleckému

dílu plně rozumět,

ale čerpat z něj radost,

sílu a energii.

Souvisí to s tím, že nabízíte i jiné

akce než divadelní?

„Určitě. Jsme malý podnik, který

nemůže obsáhnout všechny

žánry a směry, tak jsme si vybrali aspoň některé. V divadle

máme malou galerii. Pořádáme

debaty a kurzy. Organizujeme

přednášky o architektuře a dějinách umění. A vycházky po

uměleckých dílech ve veřejném

prostoru, například na sídlištích

Invalidovna a Ďáblice.“

Co mají přednášky o architektuře

společného s moderním divadlem?

„Člověk, který něco tuší například o funkcionalismu nebo

brutalismu nebo jakémkoli

jiném architektonického směru,

už vlastně pronikl do moderního umění jako celku, a potom

si může lépe užít naše divadelní

události. A naopak.“

Dětská skluzavka „slepička“, na jejíž záchraně se Divadlo Kámen podílelo.

Ze stejného důvodu propagujete

umělecká díla ve veřejném

prostoru?

„Ano, podle našeho názoru jsou

nezbytnou součástí městské

krajiny. Když v ní chybí, hrozí, že

ta krajina bude bezduchá. Když

člověk – od dětí až po starce –

potká cestou do školy, do práce

nebo do hospody několik uměleckých děl, která se mu ani

nemusí líbit a kterým vůbec

nemusí ‚rozumět‘, už jenom díky

tomu vnímá svět trochu jinak,

bohatěji, různoroději. A je potom

aspoň trochu připraven čerpat

svou životní sílu z jakéhokoli

dalšího druhu umění. Zajímavé

je, že mnoho uměleckých děl

ve veřejném prostoru vznikalo

před rokem 1989. Chtěli bychom

přispět k tomu, aby i teď vznikala nová díla a ta starší nezanikala. Jedním z našich drobných

počinů byla záchrana velké

betonové plastiky – dětské

skluzavky ‚slepička‘ v bruselském stylu ze šedesátých let

autorky Eleonory Haragsimové,

která teď stojí hezky renovovaná před novým rezidenčním

komplexem Karlin Park poblíž

Divadla Kámen.“

Co byste radil lidem, kteří se

chtějí o moderní umění začít

zajímat?

„Aby se nebáli něco zkusit. Není

to nebezpečné, nemohou nic

ztratit, mohou jen mnoho získat. A aby jim nevadilo, když

něčemu ‚neporozumí‘. Porozumění přichází postupně, a hlavně: všemu porozumět nelze

a vůbec to nevadí. Nerozumíme

ani svému životu, proč bychom

si tedy měli myslet, že plně

porozumíme nějakému konkrétnímu uměleckému dílu? Nejde

o to, rozumět mu, ale čerpat

z něj radost, sílu, inspiraci.“

Vladimír Slabý

Foto: Divadlo Kámen