OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019 

To vše byla demence. A co deprese u seniorů?

„Především je třeba zdůraznit,

že starý nerovná se smutný.

Smutek, deprese všedního dne,

patří k životu stejně jako okamžiky štěstí a radosti. Díky tomu

je náš život pestrý. Pokud porucha nálady trvá dlouho, omezuje

člověka v jeho aktivitách, pak

už zasluhuje léčbu.“

Jak se deprese ve stáří projevuje?

„Deprese může být reakce na

odchody přátel, reakce na jiné

nemoci, například neurologické,

srdeční, objevuje se po mrtvicích, po operacích a podobně.

Depresivní pacienti si také často

stěžují na zhoršenou paměť, což

ti s demencí dělají málokdy. Trpí

nevysvětlitelnými tělesnými

obtížemi, například je bolí břicho. Podle všech klinických testů

jim nic není – až někoho napadne, že je to psychické, a pošle ho

k nám. A po nějaké době jako

zázrakem obtíže zmizí.“

Takže depresi lze vyléčit?

„Lze ji úspěšně ovlivňovat antidepresivy, a to docela umíme.

Léčba je ovšem dlouhodobá

a když pacient vysadí léky,

nemoc se často vrátí zpět.“

Mladí lidé s „depkou“, například

z nešťastné lásky, se nezřídka

pokoušejí o sebevraždu. Jak je

to ve stáří?

„Obdobné. S tím rozdílem, že

v mládí je víc pokusů o sebevraždu, ve stáří převažují sebevraždy

dokonané.“

Třetí nemocí stáří z pohledu

psychiatra jsou závislosti. Které?

„Podobné, jako u mladších lidí

– především na alkoholu, na

lécích, ale také třeba na hracích

automatech. Alkohol je větší

problém u mužů, léky u žen,

a hry u obou pohlaví.“

se z toho může dostat, pokud

samozřejmě dozraje a pochopí,

že má jednat jinak. Dokáže

splatit dluhy. Staří lidé se z toho

většinou už nedostanou. Nejenže nikdy nedokáží splatit dluhy,

ale s postupujícím časem je

jejich závislost zcela sociálně

vyčlení. Přijdou o byt, o úspory,

v lepším případě skončí na

ubytovně typu Armáda spásy

a někdy bohužel i pod mostem.“

Je šance na záchranu pacientů se

závislostí?

„Velice důležité je rodinné zázemí, které je skutečně kotvou

k životu. Pokud ho pacient

nemá, má i mnohem menší

motivaci sám se sebou něco

udělat.“

Pacienta k nám

přivezou, až když

v negližé vyrazí v noci

ven a tvrdí, že jede za

tetou do Kardašovy

Řečice, přičemž teta

je dávno mrtvá.

Ze čtveřice základních nemocí

stáří, jak jste je jmenoval, nám

zbývají ještě deliria…

„Deliria, tedy zmatenosti, jsou

velice časté. A nejsou spojena jen

s alkoholem, jako delirium

tremens. Je to kvalitativní

porucha vědomí, kterou charakterizují náhlé změny chování,

poruchy pozornosti a kolísající

průběh. A na rozdíl od jiných

www.praha8.cz

nemocí stáří má delirium proměnlivou prognózu.“

To znamená, že se pacient vyléčí

a někdy ne?

„I když se vrátí do normálního

života, zůstává riziko opakování

stavu a často i nějaké následky.

To ale platí v podstatě obecně

pro všechny naše nemocné.

Často musí pacient užívat léky

velice dlouho, v podstatě doživotně. To platí hlavně u depresí.

Jenže občas je přestane brát

v domnění, že mu už nic není.

Napadlo by vás, kdybyste užíval

léky třeba na srdce, že je přestanete brát?“

Ne.

„Pochopitelně, protože si budete

velice dobře uvědomovat riziko,

které může být fatální. Přitom

s duševními poruchami je to

podobné.“

Z vašeho povídání přímo sálá

zapálení pro gerontopsychiatrii.

Jak jste se k ní vlastně dostal?

„Oklikou. Tatínek je také psychiatr, dokonce ještě stále praktikuje, ale to mě ovlivnilo hlavně

tím, že jsem šel na medicínu.

Začínal jsem jako internista,

a setkával jsem se spoustou

seniorů, kteří měli nejrůznější

problémy. Postupně jsem do

toho pronikal stále víc a nakonec jsem přestoupil úplně. A už

přes dvacet let jsem tady v Psychiatrické nemocnici

v Bohnicích.“

Konzultujete s otcem?

„Samozřejmě, ale probíráme spíš

netypické případy.“

Vizitka

MUDr. Richard Krombholz, MBA

(* 1966), primář Akutního

gerontopsychiatrického oddělení

v PN Bohnice. Absolvent 3. LF UK

Praha (1992), kvalifikační atestace:

Vnitřní lékařství 1. st. (1995),

geriatrie (1998),

gerontopsychiatrie (2001).

Pokud to není lékařské tajemství

– jaké? Něco ve stylu humorné

zážitky z natáčení?

„Těch je spoustu, ale občas je ten

humor černý. Z nedávna si

pamatuji pacienta, kterého

k nám do nemocnice doporučil

můj tatínek. Pána jsme přijali,

trpěl demencí, ale jinak byl

celkem čilý. Jeho syn mne navštívil a zcela vážně mi sdělil,

že je rád, že se tatínkovi budeme

věnovat a má v nás naprostou

důvěru. Ale že kdyby to úplně

neklaplo, tak tatínek je členem

Spolku přátel žehu a má předplacený pohřeb, a podal mi

příslušné dokumenty…“

Vaše profese je určitě strašně

náročná na psychiku. Jak si

čistíte vlastní hlavu? Hudbou?

Sportem?

„K hudbě mám velice blízko. Můj

prastrýc Jaroslav Krombholc byl

dirigentem a šéfem opery Národního divadla… Ale já si užívám

hudbu jako konzument.“

A co sport?

„Aktivně nesportuji, ale pohybu

se nevyhýbám. Koneckonců

rozlehlý areál nemocnice přímo

vybízí k procházkám. Zejména

na jaře, když všechno kvete, je tu

nádherně. Nebo jdu s maminkou, která bydlí v Praze 8, a se

psem na nedalekou Malou skálu.

Ostatně na Malou skálu jsme

chodili už jako školáci, když jsme

tam měli branné cvičení.“

Z jaké školy jste vyráželi?

„Celý život žiju v Holešovicích,

jsem křtěný Vltavou – narodil

jsem se na Štvanici – a do školy

jsem chodil na Dimitrovově,

dnes Ortenově náměstí. Takže

jsem z pohledu osmičky vlastně

přespolní. Ale v Praze 8 jsme

jako žáci okopávali brambory!“

Alkoholismus si dovedu představit, jak vypadá závislost na

lécích?

„Týká se především žen, které

léky zneužívají. Berou tabletky

na spaní, na uklidnění, na bolest

a podobně i tehdy, kdy je vůbec

nepotřebují.“

Závislost seniorů na automatech

mě, přiznávám, překvapila. Myslel

jsem, že to je problém mladších.

„Hazardní hry jsou lákadlem

v každém věku. Znám závislé

seniorské páry – dostanou

důchod a jdou si udělat radost

do herny nebo k automatu.

Rozdíl je v tom, že mladší člověk

13

Prosím?

„Škola měla zahradu v Troji,

a když jsme měli předmět zvaný

pozemky, tak jsme vyráželi do

kopců nad Vltavou, abychom

tam zryli záhonky.“

…a ve své pracovně ve 2. patře pavilonu č. 29.

Vladimír Slabý

Foto: archiv Richarda

Krombholze