OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019
To vše byla demence. A co deprese u seniorů?
„Především je třeba zdůraznit,
že starý nerovná se smutný.
Smutek, deprese všedního dne,
patří k životu stejně jako okamžiky štěstí a radosti. Díky tomu
je náš život pestrý. Pokud porucha nálady trvá dlouho, omezuje
člověka v jeho aktivitách, pak
už zasluhuje léčbu.“
Jak se deprese ve stáří projevuje?
„Deprese může být reakce na
odchody přátel, reakce na jiné
nemoci, například neurologické,
srdeční, objevuje se po mrtvicích, po operacích a podobně.
Depresivní pacienti si také často
stěžují na zhoršenou paměť, což
ti s demencí dělají málokdy. Trpí
nevysvětlitelnými tělesnými
obtížemi, například je bolí břicho. Podle všech klinických testů
jim nic není – až někoho napadne, že je to psychické, a pošle ho
k nám. A po nějaké době jako
zázrakem obtíže zmizí.“
Takže depresi lze vyléčit?
„Lze ji úspěšně ovlivňovat antidepresivy, a to docela umíme.
Léčba je ovšem dlouhodobá
a když pacient vysadí léky,
nemoc se často vrátí zpět.“
Mladí lidé s „depkou“, například
z nešťastné lásky, se nezřídka
pokoušejí o sebevraždu. Jak je
to ve stáří?
„Obdobné. S tím rozdílem, že
v mládí je víc pokusů o sebevraždu, ve stáří převažují sebevraždy
dokonané.“
Třetí nemocí stáří z pohledu
psychiatra jsou závislosti. Které?
„Podobné, jako u mladších lidí
– především na alkoholu, na
lécích, ale také třeba na hracích
automatech. Alkohol je větší
problém u mužů, léky u žen,
a hry u obou pohlaví.“
se z toho může dostat, pokud
samozřejmě dozraje a pochopí,
že má jednat jinak. Dokáže
splatit dluhy. Staří lidé se z toho
většinou už nedostanou. Nejenže nikdy nedokáží splatit dluhy,
ale s postupujícím časem je
jejich závislost zcela sociálně
vyčlení. Přijdou o byt, o úspory,
v lepším případě skončí na
ubytovně typu Armáda spásy
a někdy bohužel i pod mostem.“
Je šance na záchranu pacientů se
závislostí?
„Velice důležité je rodinné zázemí, které je skutečně kotvou
k životu. Pokud ho pacient
nemá, má i mnohem menší
motivaci sám se sebou něco
udělat.“
Pacienta k nám
přivezou, až když
v negližé vyrazí v noci
ven a tvrdí, že jede za
tetou do Kardašovy
Řečice, přičemž teta
je dávno mrtvá.
Ze čtveřice základních nemocí
stáří, jak jste je jmenoval, nám
zbývají ještě deliria…
„Deliria, tedy zmatenosti, jsou
velice časté. A nejsou spojena jen
s alkoholem, jako delirium
tremens. Je to kvalitativní
porucha vědomí, kterou charakterizují náhlé změny chování,
poruchy pozornosti a kolísající
průběh. A na rozdíl od jiných
www.praha8.cz
nemocí stáří má delirium proměnlivou prognózu.“
To znamená, že se pacient vyléčí
a někdy ne?
„I když se vrátí do normálního
života, zůstává riziko opakování
stavu a často i nějaké následky.
To ale platí v podstatě obecně
pro všechny naše nemocné.
Často musí pacient užívat léky
velice dlouho, v podstatě doživotně. To platí hlavně u depresí.
Jenže občas je přestane brát
v domnění, že mu už nic není.
Napadlo by vás, kdybyste užíval
léky třeba na srdce, že je přestanete brát?“
Ne.
„Pochopitelně, protože si budete
velice dobře uvědomovat riziko,
které může být fatální. Přitom
s duševními poruchami je to
podobné.“
Z vašeho povídání přímo sálá
zapálení pro gerontopsychiatrii.
Jak jste se k ní vlastně dostal?
„Oklikou. Tatínek je také psychiatr, dokonce ještě stále praktikuje, ale to mě ovlivnilo hlavně
tím, že jsem šel na medicínu.
Začínal jsem jako internista,
a setkával jsem se spoustou
seniorů, kteří měli nejrůznější
problémy. Postupně jsem do
toho pronikal stále víc a nakonec jsem přestoupil úplně. A už
přes dvacet let jsem tady v Psychiatrické nemocnici
v Bohnicích.“
Konzultujete s otcem?
„Samozřejmě, ale probíráme spíš
netypické případy.“
Vizitka
MUDr. Richard Krombholz, MBA
(* 1966), primář Akutního
gerontopsychiatrického oddělení
v PN Bohnice. Absolvent 3. LF UK
Praha (1992), kvalifikační atestace:
Vnitřní lékařství 1. st. (1995),
geriatrie (1998),
gerontopsychiatrie (2001).
Pokud to není lékařské tajemství
– jaké? Něco ve stylu humorné
zážitky z natáčení?
„Těch je spoustu, ale občas je ten
humor černý. Z nedávna si
pamatuji pacienta, kterého
k nám do nemocnice doporučil
můj tatínek. Pána jsme přijali,
trpěl demencí, ale jinak byl
celkem čilý. Jeho syn mne navštívil a zcela vážně mi sdělil,
že je rád, že se tatínkovi budeme
věnovat a má v nás naprostou
důvěru. Ale že kdyby to úplně
neklaplo, tak tatínek je členem
Spolku přátel žehu a má předplacený pohřeb, a podal mi
příslušné dokumenty…“
Vaše profese je určitě strašně
náročná na psychiku. Jak si
čistíte vlastní hlavu? Hudbou?
Sportem?
„K hudbě mám velice blízko. Můj
prastrýc Jaroslav Krombholc byl
dirigentem a šéfem opery Národního divadla… Ale já si užívám
hudbu jako konzument.“
A co sport?
„Aktivně nesportuji, ale pohybu
se nevyhýbám. Koneckonců
rozlehlý areál nemocnice přímo
vybízí k procházkám. Zejména
na jaře, když všechno kvete, je tu
nádherně. Nebo jdu s maminkou, která bydlí v Praze 8, a se
psem na nedalekou Malou skálu.
Ostatně na Malou skálu jsme
chodili už jako školáci, když jsme
tam měli branné cvičení.“
Z jaké školy jste vyráželi?
„Celý život žiju v Holešovicích,
jsem křtěný Vltavou – narodil
jsem se na Štvanici – a do školy
jsem chodil na Dimitrovově,
dnes Ortenově náměstí. Takže
jsem z pohledu osmičky vlastně
přespolní. Ale v Praze 8 jsme
jako žáci okopávali brambory!“
Alkoholismus si dovedu představit, jak vypadá závislost na
lécích?
„Týká se především žen, které
léky zneužívají. Berou tabletky
na spaní, na uklidnění, na bolest
a podobně i tehdy, kdy je vůbec
nepotřebují.“
Závislost seniorů na automatech
mě, přiznávám, překvapila. Myslel
jsem, že to je problém mladších.
„Hazardní hry jsou lákadlem
v každém věku. Znám závislé
seniorské páry – dostanou
důchod a jdou si udělat radost
do herny nebo k automatu.
Rozdíl je v tom, že mladší člověk
13
Prosím?
„Škola měla zahradu v Troji,
a když jsme měli předmět zvaný
pozemky, tak jsme vyráželi do
kopců nad Vltavou, abychom
tam zryli záhonky.“
…a ve své pracovně ve 2. patře pavilonu č. 29.
Vladimír Slabý
Foto: archiv Richarda
Krombholze