22

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019 

www.praha8.cz

Územní rozvoj

Hana Hnátová, sestra spisovatele Lustiga:

Mít své jméno

u libeňské synagogy

si Arnošt zaslouží

nnMěstská část Praha 8 podepsala dne 10. ledna 2019 Memorandum o úmyslu pojmenovat

prostor kolem Nové synagogy v Libni po Arnoštu Lustigovi. Za rodinu Lustigových dokument

podepsaly sestra Arnošta Lustiga Hana Hnátová a dcera spisovatele Eva Lustigová.

Po slavnostním aktu se v Grabově vile rozproudila živá debata.

Paní Hnátová začala vzpomínat

na bratra, přidávala zážitky

z vlastního života. Povídání

s paní Hanou vedli především

radní pro kulturu Michal Švarc

a výtvarník Václav Špale ze

sdružení Serpens.

Michal Švarc: Jak se vám líbí

myšlenka pojmenovat po vašem

bratrovi Arnoštu Lustigovi

prostor kolem Nové synagogy

v Libni?

Hana Hnátová: „Byla bych

strašně ráda, kdyby se to povedlo. Arnošt si to určitě zaslouží.

On byl takový libeňský rošťák

a fajn kluk.“

MŠ: Chceme to udělat nejen kvůli

němu, ale i kvůli všem Libeňákům, kteří neměli takové štěstí,

aby se dožili doby, kdy můžeme

žít v klidu. Zkusíte zavzpomínat

na doby, kdy to tak klidné

nebylo? Jaké vztahy jste měli

se spolužáky ve škole? Nebyla

tam třeba náboženská nevraživost?

HH: „Křesťanské děti měly pana

faráře dopoledne, židovské pak

rabína, nebo pana kantora

odpoledne. A to tam pak byly

děti i z jiných tříd. Konflikty

moc nebyly. Chodila jsem do

školy v Hejdukově ulici, hned

proti restauraci Merkur. To byla

nádherná dvoubudova, Hejdukovou dolů byla dívčí škola,

a z ulice Pod Palmovkou byla

chlapecká. Budova byla skvěle

architektonicky vyřešená, jeden

objekt s vchody ze dvou ulic.“

MŠ: Dnes je to celé Základní

škola Palmovka. Kam jste chodila

do školy potom?

HH: „Po skončení páté třídy

jsem chodila do libeňského

gymnázia. Tehdy tam byl pan

ředitel Hlavinka. Vydržela jsem

to až do kvinty, pak jsme kvůli

Hitlerovi skončily.“

Václav Špale: A váš bratr, Arnošt

Lustig?

HH: „Díky tomu, že ho maminka

dala do první třídy už v pěti

letech – ne jako dnes, kdy se děti

šetří a do školy nastupují co

nejpozději –, tak měl ukončené

základní vzdělání. Třetí měšťanka tehdy stačila a už mohl jít do

učení. Vzal ho do učení soused

pan Novotný, krejčí. Arnošt se

učil rok, prošil si tam dokonce

jeden prst. Jenže tenhle pan

Novotný se bál, že by se na něj

mohl vlajkař z vedlejšího domu

zlobit, že drží židovského učně.

Tak tatínek sehnal pro Arnošta

místo u ozdobníka a brašnáře

na Jungmannově náměstí.“

MŠ: Dočetl jsem se, že jste měli

nějaký obchůdek.

HH: „Tatínek byl obchodník,

obor měl střižní a textilní zboží.

Měl obchod na rohu Hejdukovy

a Královské. Ta se teď jmenuje

Sokolovská. Tatínek, tedy můj

dědeček, mu umřel, když mu

bylo dvanáct let. Babička ho dala

na vyučení do Ústí nad Labem.

Tam žil v internátě. Po vyučení

se židovské rodiny složily a pomohly mu založit obchod.“

VŠ: Vy jste tam i bydleli, že?

HH: „Ano, ale když jsme se vrátili

po válce z koncentráku, byt byl

obsazený. Arnošt čirou náhodou

našel jiný byt a tam bydlím

dodnes.“

MŠ: Kdy se u Arnošta projevil

talent k psaní?

HH: „Jeho první cesta po návratu

z války byla k panu učiteli z chlapecké školy. Když mu Arnošt

vyprávěl vzpomínky z války, pan

učitel mu nevěřil. Arnošt mi pak

o tom vyprávěl: ‚Hladil mě po

hlavě, moc vlasů jsem tehdy ještě

neměl, byli jsme všichni z lágru

dohola, a nevěřil mi. Pochopil

jsem, že to musím napsat, jinak

mi nikdo, kdo to nezažil, neuvěří.‘

A celý život to pak uskutečňoval.“

MŠ: Kdy poprvé něco publikoval?

HH: „Našla jsem jeden malý

článeček, který věnoval mamince. Okopírovala jsem ho a jednu

kopii má Eva, druhou Pepi, tedy

jeho děti. Vyšel ve Věstníku,

v obecních novinách, někdy

v roce 1948.“

VŠ: Takže začal psát a publikovat

hned po válce?

HH: „Tehdy ještě nepsal knihy,

byl novinář, rozhlasový korespondent. Když napsal první

knihu, v nakladatelství ji hned

vzali, ale on změnil názor, že to

ještě není pro vydání dost dobré.

Dali mu velikou zálohu, nechtěl

ji přijmout. Řekli mu, že počkají.

A že jim zatím může přinést

další dílo, a tu zálohu že si má

nechat. A čekali deset let, až

v roce 1958 vyšla první sbírka

povídek Noc a naděje.“

MŠ: Chtěl bych se vrátit ještě do

předválečných let. V Libni přece

nežili jen Češi, byly zde i jiné

národnosti a různá vyznání.

Jak se k sobě lidé chovali?

HH: „Začala bych v obecné škole.

Tam to bylo opravdu velice

přátelské. Pan učitel nerozlišoval, bral nás všechny stejně.

Ve třídě jsme byly čtyři židovské

děti, a potom na gymnáziu také

čtyři. A všichni jsme hráli volejbal – ten jsem si oblíbila na celý

život. Moc ráda na to

vzpomínám!“

MŠ: Na gymnázium ale Arnošt už

nechodil, že?

HH: „Arnošt chodil naproti

zámku, do krásné budovy měšťanské školy.“

MŠ: To je dnešní Základní škola

Bohumila Hrabala. Je velmi

pravděpodobné, že se Arnošt na

chodbách potkával s Jindřiškou

Novákovou, kterou pak zavraždili

i  s celou rodinou nacisti… To jsou

neuvěřitelné konektivity, které se

postupně pokusíme rozvinout právě v souvislosti s pojmenováním

konkrétního prostoru po Arnoštu

Lustigovi.

HH: „To by bylo moc fajn. V Libni

bylo před okupací hodně dětí.

A jen pro ilustraci, když se teď

opět hodně mluví o antisemitismu. Když mě v kvintě z gymnázia vyhodili, spolužáci se domluvili s třídní profesorkou

Jarmilou, říkali jsme jí Alunka,

abych se přišla podívat, jak to

v sextě vypadá. Říkala jsem jim,

neblbněte, to přece nemůžu,

mám hvězdu na kabátě i na

šatech, bude průšvih! – Ne, dáš si

tašku přes hvězdu, sedneš si do

zadní lavice, a budeš s námi

jednu hodinu poslouchat. A tak

jsem jednu hodinu skutečně

prožila znova mezi spolužáky.

Kolikrát jsem si pak na to vzpomněla v Terezíně nebo i později…

Ta laskavost a sounáležitost

lidí…! Vůbec nikdo neřešil, že je

někdo z československé husitské

církve, jiný z bratrské, někdo byl

katolík, další protestant, někdo

žid. To bylo všem fuk! Hlavně,

když byl slušný člověk, dobrý

kamarád! To stačilo. Už jsme

jenom tři spolužáci… Ivan Jelínek, profesor tělocviku, Jiřinka

Weissová, lékařka, a já.“

Hana Lustigová Hnátová s rodiči a bratrem Arnoštem. Foto: Archiv Hany Hnátové