22
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019
www.praha8.cz
Územní rozvoj
Hana Hnátová, sestra spisovatele Lustiga:
Mít své jméno
u libeňské synagogy
si Arnošt zaslouží
nnMěstská část Praha 8 podepsala dne 10. ledna 2019 Memorandum o úmyslu pojmenovat
prostor kolem Nové synagogy v Libni po Arnoštu Lustigovi. Za rodinu Lustigových dokument
podepsaly sestra Arnošta Lustiga Hana Hnátová a dcera spisovatele Eva Lustigová.
Po slavnostním aktu se v Grabově vile rozproudila živá debata.
Paní Hnátová začala vzpomínat
na bratra, přidávala zážitky
z vlastního života. Povídání
s paní Hanou vedli především
radní pro kulturu Michal Švarc
a výtvarník Václav Špale ze
sdružení Serpens.
Michal Švarc: Jak se vám líbí
myšlenka pojmenovat po vašem
bratrovi Arnoštu Lustigovi
prostor kolem Nové synagogy
v Libni?
Hana Hnátová: „Byla bych
strašně ráda, kdyby se to povedlo. Arnošt si to určitě zaslouží.
On byl takový libeňský rošťák
a fajn kluk.“
MŠ: Chceme to udělat nejen kvůli
němu, ale i kvůli všem Libeňákům, kteří neměli takové štěstí,
aby se dožili doby, kdy můžeme
žít v klidu. Zkusíte zavzpomínat
na doby, kdy to tak klidné
nebylo? Jaké vztahy jste měli
se spolužáky ve škole? Nebyla
tam třeba náboženská nevraživost?
HH: „Křesťanské děti měly pana
faráře dopoledne, židovské pak
rabína, nebo pana kantora
odpoledne. A to tam pak byly
děti i z jiných tříd. Konflikty
moc nebyly. Chodila jsem do
školy v Hejdukově ulici, hned
proti restauraci Merkur. To byla
nádherná dvoubudova, Hejdukovou dolů byla dívčí škola,
a z ulice Pod Palmovkou byla
chlapecká. Budova byla skvěle
architektonicky vyřešená, jeden
objekt s vchody ze dvou ulic.“
MŠ: Dnes je to celé Základní
škola Palmovka. Kam jste chodila
do školy potom?
HH: „Po skončení páté třídy
jsem chodila do libeňského
gymnázia. Tehdy tam byl pan
ředitel Hlavinka. Vydržela jsem
to až do kvinty, pak jsme kvůli
Hitlerovi skončily.“
Václav Špale: A váš bratr, Arnošt
Lustig?
HH: „Díky tomu, že ho maminka
dala do první třídy už v pěti
letech – ne jako dnes, kdy se děti
šetří a do školy nastupují co
nejpozději –, tak měl ukončené
základní vzdělání. Třetí měšťanka tehdy stačila a už mohl jít do
učení. Vzal ho do učení soused
pan Novotný, krejčí. Arnošt se
učil rok, prošil si tam dokonce
jeden prst. Jenže tenhle pan
Novotný se bál, že by se na něj
mohl vlajkař z vedlejšího domu
zlobit, že drží židovského učně.
Tak tatínek sehnal pro Arnošta
místo u ozdobníka a brašnáře
na Jungmannově náměstí.“
MŠ: Dočetl jsem se, že jste měli
nějaký obchůdek.
HH: „Tatínek byl obchodník,
obor měl střižní a textilní zboží.
Měl obchod na rohu Hejdukovy
a Královské. Ta se teď jmenuje
Sokolovská. Tatínek, tedy můj
dědeček, mu umřel, když mu
bylo dvanáct let. Babička ho dala
na vyučení do Ústí nad Labem.
Tam žil v internátě. Po vyučení
se židovské rodiny složily a pomohly mu založit obchod.“
VŠ: Vy jste tam i bydleli, že?
HH: „Ano, ale když jsme se vrátili
po válce z koncentráku, byt byl
obsazený. Arnošt čirou náhodou
našel jiný byt a tam bydlím
dodnes.“
MŠ: Kdy se u Arnošta projevil
talent k psaní?
HH: „Jeho první cesta po návratu
z války byla k panu učiteli z chlapecké školy. Když mu Arnošt
vyprávěl vzpomínky z války, pan
učitel mu nevěřil. Arnošt mi pak
o tom vyprávěl: ‚Hladil mě po
hlavě, moc vlasů jsem tehdy ještě
neměl, byli jsme všichni z lágru
dohola, a nevěřil mi. Pochopil
jsem, že to musím napsat, jinak
mi nikdo, kdo to nezažil, neuvěří.‘
A celý život to pak uskutečňoval.“
MŠ: Kdy poprvé něco publikoval?
HH: „Našla jsem jeden malý
článeček, který věnoval mamince. Okopírovala jsem ho a jednu
kopii má Eva, druhou Pepi, tedy
jeho děti. Vyšel ve Věstníku,
v obecních novinách, někdy
v roce 1948.“
VŠ: Takže začal psát a publikovat
hned po válce?
HH: „Tehdy ještě nepsal knihy,
byl novinář, rozhlasový korespondent. Když napsal první
knihu, v nakladatelství ji hned
vzali, ale on změnil názor, že to
ještě není pro vydání dost dobré.
Dali mu velikou zálohu, nechtěl
ji přijmout. Řekli mu, že počkají.
A že jim zatím může přinést
další dílo, a tu zálohu že si má
nechat. A čekali deset let, až
v roce 1958 vyšla první sbírka
povídek Noc a naděje.“
MŠ: Chtěl bych se vrátit ještě do
předválečných let. V Libni přece
nežili jen Češi, byly zde i jiné
národnosti a různá vyznání.
Jak se k sobě lidé chovali?
HH: „Začala bych v obecné škole.
Tam to bylo opravdu velice
přátelské. Pan učitel nerozlišoval, bral nás všechny stejně.
Ve třídě jsme byly čtyři židovské
děti, a potom na gymnáziu také
čtyři. A všichni jsme hráli volejbal – ten jsem si oblíbila na celý
život. Moc ráda na to
vzpomínám!“
MŠ: Na gymnázium ale Arnošt už
nechodil, že?
HH: „Arnošt chodil naproti
zámku, do krásné budovy měšťanské školy.“
MŠ: To je dnešní Základní škola
Bohumila Hrabala. Je velmi
pravděpodobné, že se Arnošt na
chodbách potkával s Jindřiškou
Novákovou, kterou pak zavraždili
i s celou rodinou nacisti… To jsou
neuvěřitelné konektivity, které se
postupně pokusíme rozvinout právě v souvislosti s pojmenováním
konkrétního prostoru po Arnoštu
Lustigovi.
HH: „To by bylo moc fajn. V Libni
bylo před okupací hodně dětí.
A jen pro ilustraci, když se teď
opět hodně mluví o antisemitismu. Když mě v kvintě z gymnázia vyhodili, spolužáci se domluvili s třídní profesorkou
Jarmilou, říkali jsme jí Alunka,
abych se přišla podívat, jak to
v sextě vypadá. Říkala jsem jim,
neblbněte, to přece nemůžu,
mám hvězdu na kabátě i na
šatech, bude průšvih! – Ne, dáš si
tašku přes hvězdu, sedneš si do
zadní lavice, a budeš s námi
jednu hodinu poslouchat. A tak
jsem jednu hodinu skutečně
prožila znova mezi spolužáky.
Kolikrát jsem si pak na to vzpomněla v Terezíně nebo i později…
Ta laskavost a sounáležitost
lidí…! Vůbec nikdo neřešil, že je
někdo z československé husitské
církve, jiný z bratrské, někdo byl
katolík, další protestant, někdo
žid. To bylo všem fuk! Hlavně,
když byl slušný člověk, dobrý
kamarád! To stačilo. Už jsme
jenom tři spolužáci… Ivan Jelínek, profesor tělocviku, Jiřinka
Weissová, lékařka, a já.“
Hana Lustigová Hnátová s rodiči a bratrem Arnoštem. Foto: Archiv Hany Hnátové