OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019 

www.praha8.cz

zavražděných bylo právě z naší

městské části. Osvětim nebo

Birkenau byly tak gigantické

továrny na smrt, že to přesahuje

naše chápání a dnešnímu

mladému člověku to ani nedojde.

Proto jezdíme do Mauthausenu,

kde to je v rozměrech také

děsivých, ale stále ještě uchopitelných. Pro setkání našich žáků

s tou šíleností je to vhodnější.

Cestou tam je autobus plný

legrácek, zpět je hodně dlouho

naprosté ticho.

HH (velmi potichu): „V Mauthausenu jsem byla také…“

Hana Hnátová, Václav Špale a Michal Švarc při podpisu Memoranda.

MŠ: Hluboce obdivuji, jak vám to

stále myslí a jakou máte paměť.

HH: „No jo, ale co je vám to

platné, když tělo, srdce, žaludek

už nejsou, co byly, po schodech

jdu krok za rokem a plíce odmítají pracovat…“

(Do rozhovoru vstupuje Eva

Lustigová, dcera Arnošta Lustiga a neteř paní Hany: „Už jí je

94 a půl, ale každý den má

minimálně jednu kulturní akci!“)

HH: „V úterý jsme byli na Hvíždalovi, toho mám moc ráda, dělal

s Arnoštem rozhovory. A z té

strašně hezké přednášky jsem si

odnesla, že je velký rozdíl v novinářské práci mezi devadesátými

lety a současností.“

Ve škole nikdo neřešil,

jakého jsme

náboženství. Hlavně,

když byl slušný člověk

a kamarád.

VŠ: Karel Hvíždala dělal s Arnoštem knížku rozhovorů Tachles,

Lustig. Už byla dvě vydání.

HH: „Hvíždaly se někdo zeptal,

s kolika lidmi dělal rozhovor.

Prý přes dvě stě padesát. Ale že

spoustu jich odmítl. Tak jsem

byla ráda, že Arnošta si vybral

on sám.“

MŠ: Arnošt Lustig byl schopen

unikátním literárním způsobem

zprostředkovat hrůzy, které

během 2. světové války zažil.

Vy jste prožila totéž…

HH: „Dokud byl Arnošt naživu,

tak jsem nemohla o lágru vůbec

mluvit. Když jsem si představila

tatínka v té plynové komoře…“

(paní Haně se roztřese hlas

a chvíli nemůže vůbec pokračovat) „…jak lapali po vzduchu

a trvalo to třicet minut… než v té

hrůze dodýchali…“ (odmlčí se)

„V práci jsme kdysi měli desetiminutovky, kdy se probíralo,

kolik zemědělci sklidili pšenice

nebo horníci vytěžili uhlí. Chtěli

po mně, abych řekla, jak to bylo

v lágru. Nemohla jsem. Prostě

nemohla. Až mnohem, mnohem

později…“

VŠ: Dnes už o té době dokážete

mluvit. Co se změnilo?

HH: „Svým způsobem mě k tomu

donutili. Když se v roce 2011

v Osvětimi promítal film Kateřina Horowitzová podle Arnoštovy novely, nejela jsem tam. Řekla

jsem: Nezlobte se, ale v Osvětimi

jsem už jednou byla a už víckrát

nechci. Ale tak dlouho do mě

mluvili… Divadlo Pod Palmovkou

nastudovalo divadelní hru

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, mělo ji potom hrát

v Osvětimi. Děti Evy, tedy Arnoštova vnoučata, jely s herci

v tom dobovém dobytčáku…

Dcera Hanka mi řekla: Maminko,

my pojedeme spolu rychlíkem,

nemusíš jet dobytčákem, ničeho

se neboj. Jenže… Myslela jsem, že

v té Osvětimi omdlím… Strašné,

když jsem z vlaku vystoupila na

peron toho nádraží…“

MŠ: Za Prahu 8 můžu říct, že se

velice snažíme o edukaci a už osm

let vozíme žáky osmých a devátých tříd našich základních škol

na exkurzi do Mauthausenu. Vždy

je to kolem 24. října, kdy tam bylo

během jediného dne v roce 1942

zavražděno 294 československých vlastenců. Mauthausen je

právě díky operaci Anthropoid

přímo propojen s Prahou 8, hodně

MŠ: Jak pokračoval po válce váš

život? Vrátila jste se do Prahy…

HH: „Dodělala jsem si maturitu.

Bratr Arnošt, bylo mu zrovna

osmnáct, šel studovat, stejně

jako naše sestřenice Věra, která

s námi prošla lágry. To bylo tak.

Maminčin starší bratr žil s rodinou v Sudetech. Když přišel

Konrad Henlein do Sudet, tak po

strýčkově dceři, naší sestřenici,

házeli kameny a nadávali jí do

židovských sviní. Předtím se přitom normálně kamarádili! Její

tatínek po záboru Sudet požádal

naše rodiče, jestli by si ji, tehdy

osmiletou, nevzali do Prahy. Od

té doby jsme byli tři děti. Maminka Věru po válce adoptovala,

protože její rodiče zavraždili.“

MŠ: Zachránili jste jí život.

HH: „Tehdy jsme to tak nevnímali. Maminka chtěla, abych po

maturitě šla dál studovat. Ale já

chápala, že se nějak musíme

živit – byl tu mladší brácha a ta

malá holka. Byla jsem doma

nejstarší a maminka měla moc

malou penzi, tuším asi 390 korun. Udělala jsem si kurz psaní

na stroji a těsnopis a nastoupila

do kanceláře.“

MŠ: Vždycky jste jako rodina

drželi velice při sobě. Proč jste

tedy spolu s Lustigovými v roce

1968 neemigrovala?

HH: „Arnošt musel zmizet, vždyť

by ho zavřeli! On se tehdy hodně

angažoval. V srpnu 1968 byli

v Římě na dovolené a už se

nevrátil. Po pár měsících dostal

nabídku z tehdejší Jugoslávie,

aby spolupracoval na scénáři

k filmu o maršálu Titovi. Takže

přesídlili do Záhřebu, adresa

Jalševačka 4.“

VŠ: To si tak přesně pamatujete?

HH: „Jo, vždyť jsem se tam

neposílala tolik dvoukilových

balíčků! Oni jeli na léto do Itálie

na dovolenou a v tašce skoro nic

neměli! Balíčky musely mít do

23

Memorandum

o záměru pojmenovat prostor

před a kolem Nové synagogy

v Libni po libeňském rodákovi,

spisovateli a publicistovi

Arnoštu Lustigovi

My, níže podepsaní, vyjadřujeme

tímto souhlas se záměrem

pojmenovat prostor před

a kolem Nové libeňské

synagogy, adresa Ludmilina 601,

Praha 8, po libeňském rodákovi,

spisovateli a publicistovi

Arnoštu Lustigovi.

Souhlasíme, aby tento

materiál posloužil jako podklad

pro žádost adresovanou

dotčeným samosprávným

i státním orgánům.

V Praze, dne 10. ledna 2019

Podepsáni:

Hana Hnátová (roz. Lustigová,

sestra Arnošta Lustiga),

Eva Lustigová (dcera Arnošta

Lustiga), Dana Kvačková (bývalá

zastupitelka MČ Praha 8),

Pavel Theiner (překladatel děl

Arnošta Lustiga do angličtiny),

Václav Špale (sdružení Serpens),

Michal Švarc (radní MČ Praha 8)

dvou kil. Jedna bota vážila víc

než kilo, přidala jsem košili

a bylo. Druhým balíčkem šla

druhá bota. Běhala jsem s tím

na celnici…“

VŠ: Nedivili se celníci, že

proclíváte jen jednu botu?

HH: „Třeba to ani neotevřeli.

Byli nějak hodní. Horší to bylo

později, když jsem mu posílala

knihy. To byly pětikilové balíky

a celníci se vždycky podívali,

jestli neposílám nějakou nesprávnou literaturu.“

MŠ: Určitě se mu v cizině stýskalo.

HH: „To si ani nedovedete představit! Posílala jsem mu reprodukce českých autorů, Mánesovy obrazy, měl toho plný byt.

Až mi maminka říkala – už mu

nic neposílej, má všechny zdi

ověšené!“

MŠ: Udělal si z bytu malé Česko.

Jedl i česká jídla? Vepřo knedlo

zelo? Nebo jedl košer stravu?

HH: „Jen maminka jedla košer,

my ostatní ne. Byli jsme sekulární rodina, tatínek byl normální

Pražák. A domácnost se vždycky

řídila podle muže! Takže když si

tatínek přál vepřo knedlo, tak

maminka z toho měla jen knedlo

zelo. A pokud vím, tak Arnošt si

také rád dával tradiční česká

jídla.“

Vladimír Slabý