OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2019
www.praha8.cz
zavražděných bylo právě z naší
městské části. Osvětim nebo
Birkenau byly tak gigantické
továrny na smrt, že to přesahuje
naše chápání a dnešnímu
mladému člověku to ani nedojde.
Proto jezdíme do Mauthausenu,
kde to je v rozměrech také
děsivých, ale stále ještě uchopitelných. Pro setkání našich žáků
s tou šíleností je to vhodnější.
Cestou tam je autobus plný
legrácek, zpět je hodně dlouho
naprosté ticho.
HH (velmi potichu): „V Mauthausenu jsem byla také…“
Hana Hnátová, Václav Špale a Michal Švarc při podpisu Memoranda.
MŠ: Hluboce obdivuji, jak vám to
stále myslí a jakou máte paměť.
HH: „No jo, ale co je vám to
platné, když tělo, srdce, žaludek
už nejsou, co byly, po schodech
jdu krok za rokem a plíce odmítají pracovat…“
(Do rozhovoru vstupuje Eva
Lustigová, dcera Arnošta Lustiga a neteř paní Hany: „Už jí je
94 a půl, ale každý den má
minimálně jednu kulturní akci!“)
HH: „V úterý jsme byli na Hvíždalovi, toho mám moc ráda, dělal
s Arnoštem rozhovory. A z té
strašně hezké přednášky jsem si
odnesla, že je velký rozdíl v novinářské práci mezi devadesátými
lety a současností.“
Ve škole nikdo neřešil,
jakého jsme
náboženství. Hlavně,
když byl slušný člověk
a kamarád.
VŠ: Karel Hvíždala dělal s Arnoštem knížku rozhovorů Tachles,
Lustig. Už byla dvě vydání.
HH: „Hvíždaly se někdo zeptal,
s kolika lidmi dělal rozhovor.
Prý přes dvě stě padesát. Ale že
spoustu jich odmítl. Tak jsem
byla ráda, že Arnošta si vybral
on sám.“
MŠ: Arnošt Lustig byl schopen
unikátním literárním způsobem
zprostředkovat hrůzy, které
během 2. světové války zažil.
Vy jste prožila totéž…
HH: „Dokud byl Arnošt naživu,
tak jsem nemohla o lágru vůbec
mluvit. Když jsem si představila
tatínka v té plynové komoře…“
(paní Haně se roztřese hlas
a chvíli nemůže vůbec pokračovat) „…jak lapali po vzduchu
a trvalo to třicet minut… než v té
hrůze dodýchali…“ (odmlčí se)
„V práci jsme kdysi měli desetiminutovky, kdy se probíralo,
kolik zemědělci sklidili pšenice
nebo horníci vytěžili uhlí. Chtěli
po mně, abych řekla, jak to bylo
v lágru. Nemohla jsem. Prostě
nemohla. Až mnohem, mnohem
později…“
VŠ: Dnes už o té době dokážete
mluvit. Co se změnilo?
HH: „Svým způsobem mě k tomu
donutili. Když se v roce 2011
v Osvětimi promítal film Kateřina Horowitzová podle Arnoštovy novely, nejela jsem tam. Řekla
jsem: Nezlobte se, ale v Osvětimi
jsem už jednou byla a už víckrát
nechci. Ale tak dlouho do mě
mluvili… Divadlo Pod Palmovkou
nastudovalo divadelní hru
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, mělo ji potom hrát
v Osvětimi. Děti Evy, tedy Arnoštova vnoučata, jely s herci
v tom dobovém dobytčáku…
Dcera Hanka mi řekla: Maminko,
my pojedeme spolu rychlíkem,
nemusíš jet dobytčákem, ničeho
se neboj. Jenže… Myslela jsem, že
v té Osvětimi omdlím… Strašné,
když jsem z vlaku vystoupila na
peron toho nádraží…“
MŠ: Za Prahu 8 můžu říct, že se
velice snažíme o edukaci a už osm
let vozíme žáky osmých a devátých tříd našich základních škol
na exkurzi do Mauthausenu. Vždy
je to kolem 24. října, kdy tam bylo
během jediného dne v roce 1942
zavražděno 294 československých vlastenců. Mauthausen je
právě díky operaci Anthropoid
přímo propojen s Prahou 8, hodně
MŠ: Jak pokračoval po válce váš
život? Vrátila jste se do Prahy…
HH: „Dodělala jsem si maturitu.
Bratr Arnošt, bylo mu zrovna
osmnáct, šel studovat, stejně
jako naše sestřenice Věra, která
s námi prošla lágry. To bylo tak.
Maminčin starší bratr žil s rodinou v Sudetech. Když přišel
Konrad Henlein do Sudet, tak po
strýčkově dceři, naší sestřenici,
házeli kameny a nadávali jí do
židovských sviní. Předtím se přitom normálně kamarádili! Její
tatínek po záboru Sudet požádal
naše rodiče, jestli by si ji, tehdy
osmiletou, nevzali do Prahy. Od
té doby jsme byli tři děti. Maminka Věru po válce adoptovala,
protože její rodiče zavraždili.“
MŠ: Zachránili jste jí život.
HH: „Tehdy jsme to tak nevnímali. Maminka chtěla, abych po
maturitě šla dál studovat. Ale já
chápala, že se nějak musíme
živit – byl tu mladší brácha a ta
malá holka. Byla jsem doma
nejstarší a maminka měla moc
malou penzi, tuším asi 390 korun. Udělala jsem si kurz psaní
na stroji a těsnopis a nastoupila
do kanceláře.“
MŠ: Vždycky jste jako rodina
drželi velice při sobě. Proč jste
tedy spolu s Lustigovými v roce
1968 neemigrovala?
HH: „Arnošt musel zmizet, vždyť
by ho zavřeli! On se tehdy hodně
angažoval. V srpnu 1968 byli
v Římě na dovolené a už se
nevrátil. Po pár měsících dostal
nabídku z tehdejší Jugoslávie,
aby spolupracoval na scénáři
k filmu o maršálu Titovi. Takže
přesídlili do Záhřebu, adresa
Jalševačka 4.“
VŠ: To si tak přesně pamatujete?
HH: „Jo, vždyť jsem se tam
neposílala tolik dvoukilových
balíčků! Oni jeli na léto do Itálie
na dovolenou a v tašce skoro nic
neměli! Balíčky musely mít do
23
Memorandum
o záměru pojmenovat prostor
před a kolem Nové synagogy
v Libni po libeňském rodákovi,
spisovateli a publicistovi
Arnoštu Lustigovi
My, níže podepsaní, vyjadřujeme
tímto souhlas se záměrem
pojmenovat prostor před
a kolem Nové libeňské
synagogy, adresa Ludmilina 601,
Praha 8, po libeňském rodákovi,
spisovateli a publicistovi
Arnoštu Lustigovi.
Souhlasíme, aby tento
materiál posloužil jako podklad
pro žádost adresovanou
dotčeným samosprávným
i státním orgánům.
V Praze, dne 10. ledna 2019
Podepsáni:
Hana Hnátová (roz. Lustigová,
sestra Arnošta Lustiga),
Eva Lustigová (dcera Arnošta
Lustiga), Dana Kvačková (bývalá
zastupitelka MČ Praha 8),
Pavel Theiner (překladatel děl
Arnošta Lustiga do angličtiny),
Václav Špale (sdružení Serpens),
Michal Švarc (radní MČ Praha 8)
dvou kil. Jedna bota vážila víc
než kilo, přidala jsem košili
a bylo. Druhým balíčkem šla
druhá bota. Běhala jsem s tím
na celnici…“
VŠ: Nedivili se celníci, že
proclíváte jen jednu botu?
HH: „Třeba to ani neotevřeli.
Byli nějak hodní. Horší to bylo
později, když jsem mu posílala
knihy. To byly pětikilové balíky
a celníci se vždycky podívali,
jestli neposílám nějakou nesprávnou literaturu.“
MŠ: Určitě se mu v cizině stýskalo.
HH: „To si ani nedovedete představit! Posílala jsem mu reprodukce českých autorů, Mánesovy obrazy, měl toho plný byt.
Až mi maminka říkala – už mu
nic neposílej, má všechny zdi
ověšené!“
MŠ: Udělal si z bytu malé Česko.
Jedl i česká jídla? Vepřo knedlo
zelo? Nebo jedl košer stravu?
HH: „Jen maminka jedla košer,
my ostatní ne. Byli jsme sekulární rodina, tatínek byl normální
Pražák. A domácnost se vždycky
řídila podle muže! Takže když si
tatínek přál vepřo knedlo, tak
maminka z toho měla jen knedlo
zelo. A pokud vím, tak Arnošt si
také rád dával tradiční česká
jídla.“
Vladimír Slabý