14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2019
www.praha8.cz
Rozhovor
PEDAGOG Michal Orság:
Naučme se
učit se
nnMichal Orság je ředitelem
vzdělávacího centra EDUkační LABoratoř, kde se věnuje
inovacím ve školství, vydávání publikací pro učitele
a popularizaci učitelského
povolání.
Vystudoval jste strojní průmyslovku a po maturitě jste se rozhodl
pro pedagogickou fakultu. Co vás
k tomu přimělo?
Není jednoduché se ve čtrnácti
či patnácti rozhodnout, co
budete v životě dělat. Podle
mého názoru je to dost brzo.
Buďto rozhodují za děti rodiče,
kteří vidí, že by se kariéra jejich
dětí mohla ubírat nějakým
směrem, nebo se dítě k něčemu
upne a řekne si, co by chtělo
studovat, ale po čase zjistí, že ho
to vůbec nebaví. Mezi středními
školami lze přecházet, ale moc
často se to neděje. Já jsem si
vybral technologie, protože
jsem se chtěl věnovat počítačům, ale vůbec jsem nevěděl, co
studium obnáší. Ve škole jsem
zjistil, že se jedná především
o strojírenství, rýsování a matematiku. Nakonec obrovskou roli
zde sehrála moje učitelka českého jazyka, která mne přivedla
k literatuře, a poté jsem se
dostal k pedagogice. Po maturitě jsem se hlásil rovnou na
pedagogickou fakultu.
Rozhodl jste se pro studium
češtiny..
Studoval jsem český jazyk
a angličtinu na Univerzitě
Palackého v Olomouci. Už
v posledním ročníku studií jsem
nastoupil na obchodní akademii,
kde jsem začal učit anglický
jazyk. Už v té době byl nedostatek učitelů, proto jsem ještě jako
student dostal stálé místo a učil
jsem budoucí maturanty téměř
bez praxe.
Bavila vás při studiích víc čeština,
angličtina, nebo pedagogika?
Mě nejvíc bavila katedra českého jazyka, která je v Olomouci
opravdu skvělá s velkými osobnostmi. Už během studia mě
začalo bavit školství, vzdělávání
a to, jakým způsobem řeší učitelé
míru volnosti svého povolání.
Primárně to byla tedy čeština,
ale věděl jsem, že chci učit.
Vzpomínáte si na svou první
hodinu jako vyučující?
Malinké zkušenosti jsem měl ze
studentské praxe, ale tam byl
vždy někdo se mnou. Na obchodní akademii jsem měl pak první
hodinu úplně sám. To je paradox
českého školství. Hodně studentů skončí v květnu studium a po
létě v září se ocitnou na opačné
straně barikády a nikdo jim
neřekne, co mají dělat. Musí se
sami postarat o to, aby těch třicet
lidí látka bavila, aby k nim neměli moc kamarádský vztah a zároveň na ně nebyli moc přísní.
První hodiny učitele jsou fyzicky
i psychicky opravdu náročné.
S EDUkační LABoratoří komunikujete s akademickou obcí
a vytváříte praktické semináře
pro učitele. Cítíte se být víc
akademiky, nebo praktiky?
Nacházíme se někde mezi, ale
tíhneme víc k praxi. Náš tým je
tvořen především učiteli z praxe
a zároveň spolupracujeme
s aktivními učiteli, kteří ve
školách pracují. Společně vytvoříme vzdělávací kurz a ten poté
učitelé realizují pro kolegy
z různých škol. Vedle toho také
spolupracujeme s univerzitami,
momentálně na tématu formativního hodnocení. Vidíme se víc
v praxi, ale neznamená to, že
bychom ignorovali akademické
prostředí. Čím dál tím víc dbáme
na to, aby věci, které děláme,
byly založené na výzkumu.
Jak jsou staré vaše výzkumy?
Výzkumů je obecně poměrně
hodně. Náš poslední je zaměřen
na syndrom vyhoření učitelů
mateřských škol. A třeba naše
třetí kniha Co funguje ve třídě
se týká témat, která jsou všechna podpořena výzkumem.
Existuje víc pedagogických
směrů, které mohou učitelé
používat?
Pedagogické vzdělání lze získat
několika způsoby. Pedagogických fakult je u nás devět. Vedle
toho můžete navštěvovat několik desítek jiných fakult, které
Michal Orság nabízí nový pohled na školství. Foto: Tomáš Škoda
nabízí učitelské obory, a může se
z vás stát učitel. Nebo lze vystudovat úplně jinou vysokou školu
a dodělat si pedagogické minimum. Kvalifikovaných učitelů je
u nás mnoho, jen bohužel často
nejsou ve školách. Jsou učitelé,
kteří jsou velmi tradiční. Tradiční škola vypadá tak, že učitel
dělá tzv. frontální výuku. Vykládá svou látku, studenti ho poslouchají a pak se píše test, kde
společně zjistí, jestli tomu žáci
rozumí. Tím nechci říct, že je
frontální výuka špatná. Didaktický výklad do škol patří, a pokud je učitel kvalitní, tak je
takový přístup vždy vítaný.
Vedle toho jsou inovativní
učitelé, kteří hledají různé zdroje, jak věci dělat trochu jinak
a být kreativní. U nás se snažíme
přinést něco nového. Teď je naše
téma formativní hodnocení
a efektivita výuky.
První hodiny učitele
jsou fyzicky i psychicky
opravdu náročné.
V čem je formativní lepší než to
tradiční?
Tradiční, tedy sumativní hodnocení, je vždy konečným hodnocením. Žák předvede nějakou
aktivitu, za kterou dostane
známku podle nějakých pravidel. Ta ale sama o sobě žáka
nikam moc neposune.
Formativní hodnocení je
nastavené tak, že žák dostává
zpětnou vazbu po celou dobu
vzdělávacího procesu. Učitel
zjistí, že celkovou známku nakonec ani nepotřebuje. Vy jako
učitel hodnotíte tím, že žákovi
hodnocení řeknete. Důležité je
uvědomit si, že jako učitel poskytujete zpětnou vazbu neustále.
Tím, jaká slova řeknete, jakým
tónem či jaký u toho máte výraz.
Je to velmi komplexní téma,
které lidé často zaměňují se
slovním hodnocením. Není to
úplně pravda, protože i formativní hodnocení může obsahovat
známky a zároveň je tvořeno
i hodnocením slovním. Jen si
musíme dát pozor, aby slovní
hodnocení nebylo sumativní,
tam totiž přidanou hodnotu
nevidím. Formativní hodnocení
zahrnuje i jiný způsob výuky.
Není důležité, jakou dáme studentům známku, ale hodnotíme
pořád, a proto musíme změnit
i styl výuky. Zpětná vazba je
základ k tomu, aby výuka byla
efektivní. Důležité je, co žáky
naučíme, a ne jakou dostanou
známku.
Ve své přednášce na platformě
TEDx jste řekl, že je důležité,
abychom se naučili učit…
Já si myslím, že je to ta nejzákladnější kompetence, kterou
bychom se měli naučit. Pokud ve
vás učitelé dokážou vzbudit
zájem, tak si vždy informaci
najdete. Hodně to souvisí s
kritickým myšlením, tedy s
možností najít si několik zdrojů
a zjistit, který názor je mi nejbližší. V době fake news, polopravd a konspirací je to velmi
důležité.