OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019 

www.praha8.cz

27

Podoba kostela sv. Václava v roce 1920. Foto: archiv Renaty Molové.

hledali blyštivé to. Patřit někomu se jim nezdařilo. V křesťanském chrámu slyší o Bohu,

kterého nikdo nikdy neviděl –

jak stojí v Janově evangeliu, ale

kterého lze zakusit. On je tvé ty.

Je nepodstatné, zda jej někdo

nazývá jinými slovy. Jen je

k tomu třeba víry. Tu máme snad

všichni: nějakou. Proto je chrám

sv. Václava otevřen všem. Je

otevřen ekumenicky. Oikúmené

totiž v řečtině označuje celý svět,

oikía znamená domov. Též

ekologie se z těchto slov narodila. To jsou slova, která zvou.

Zvou na toto místo, jako kdyby

se z nich ozývalo: Pojďme, patříme spolu dohromady, máme

jedno jediné lidství. Pojďme:

patříme někam, totiž do živého

(nikoli živořícího) lidského

společenství. Pojďme si uvědomit, že tak tomu někde v hloubi

srdce věříme.

„Svět tak, jak je, nesmí být,

řekl někdo moudrý. Nesmí!

Pojďme tedy, patříme k sobě,

pojďme a společně patřme

vzhůru. „Mé oči pohlížejí k horám – odkud by mi přišla pomoc“... žalm (121), který náš

Antonín Dvořák tak krásně

zhudebnil. Pojďme na toto jedno

místo. Je krásné. Nikdo se tam

nepřekřikuje. Je tam slyšet jen

hlas toho, který lidskou bídu na

sebe vzal. Jmenuje se Ježíš

z Nazareta. Dělník, který si to

zkusil s námi.

Přijal kříž, zakusil smrt v úzkostech a opuštěnosti. On přichází, aby zde obvazoval lidská

srdce. „Třtinu nalomenou nedolomí, doutnající knot neuhasí.

Nebude se přít, ani rozkřikovat.“

(Iz 42,2, Mt 12,20). Svrchovaný

lékař. Křesťané k tomu slovu

připojují Syn boží. Tak věří.

A pokud bys mu dal i jiné jméno,

jeho se tím nedotkneš. Vlastně

dotkneš: Sáhneš si na jeho rány

– na lidské rány. Je ti blízko.

Možná dospěješ i k větě, kterou

vyřkl Blaise Pascal: „Nehledal

bych tě, kdybych tě už nebyl

našel.“ Jedním z míst, kde toto se

děje a dík svobodě i smí konat, je

právě chrám sv. Václava Psychiatrické nemocnice v Bohnicích.

Slaví 100 let.

Náprava mezilidských

vztahů

Pociťujeme ovšem velmi a velice,

že cosi nám brání. Brání nám

právě ony pomuchlané a pobité

mezilidské vztahy – v nás samých se cosi pere, pereme se

v rodině, pereme se i ve společnosti. Tohle je třeba napravit.

Jinak. Zde je místo, které vybízí:

volejme vzhůru! Volejme třeba

i „pod podmínkou“: Jsi-li tam,

tak se mi ozvi! Už v tom volání

je naděje, už v něm jsme jiní.

Výstavba bohnického kostela v roce 1918. Foto: archiv PNB

Jan Kofroň,

rektor kostela sv. Václava, PNB