OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019
www.praha8.cz
27
Podoba kostela sv. Václava v roce 1920. Foto: archiv Renaty Molové.
hledali blyštivé to. Patřit někomu se jim nezdařilo. V křesťanském chrámu slyší o Bohu,
kterého nikdo nikdy neviděl –
jak stojí v Janově evangeliu, ale
kterého lze zakusit. On je tvé ty.
Je nepodstatné, zda jej někdo
nazývá jinými slovy. Jen je
k tomu třeba víry. Tu máme snad
všichni: nějakou. Proto je chrám
sv. Václava otevřen všem. Je
otevřen ekumenicky. Oikúmené
totiž v řečtině označuje celý svět,
oikía znamená domov. Též
ekologie se z těchto slov narodila. To jsou slova, která zvou.
Zvou na toto místo, jako kdyby
se z nich ozývalo: Pojďme, patříme spolu dohromady, máme
jedno jediné lidství. Pojďme:
patříme někam, totiž do živého
(nikoli živořícího) lidského
společenství. Pojďme si uvědomit, že tak tomu někde v hloubi
srdce věříme.
„Svět tak, jak je, nesmí být,
řekl někdo moudrý. Nesmí!
Pojďme tedy, patříme k sobě,
pojďme a společně patřme
vzhůru. „Mé oči pohlížejí k horám – odkud by mi přišla pomoc“... žalm (121), který náš
Antonín Dvořák tak krásně
zhudebnil. Pojďme na toto jedno
místo. Je krásné. Nikdo se tam
nepřekřikuje. Je tam slyšet jen
hlas toho, který lidskou bídu na
sebe vzal. Jmenuje se Ježíš
z Nazareta. Dělník, který si to
zkusil s námi.
Přijal kříž, zakusil smrt v úzkostech a opuštěnosti. On přichází, aby zde obvazoval lidská
srdce. „Třtinu nalomenou nedolomí, doutnající knot neuhasí.
Nebude se přít, ani rozkřikovat.“
(Iz 42,2, Mt 12,20). Svrchovaný
lékař. Křesťané k tomu slovu
připojují Syn boží. Tak věří.
A pokud bys mu dal i jiné jméno,
jeho se tím nedotkneš. Vlastně
dotkneš: Sáhneš si na jeho rány
– na lidské rány. Je ti blízko.
Možná dospěješ i k větě, kterou
vyřkl Blaise Pascal: „Nehledal
bych tě, kdybych tě už nebyl
našel.“ Jedním z míst, kde toto se
děje a dík svobodě i smí konat, je
právě chrám sv. Václava Psychiatrické nemocnice v Bohnicích.
Slaví 100 let.
Náprava mezilidských
vztahů
Pociťujeme ovšem velmi a velice,
že cosi nám brání. Brání nám
právě ony pomuchlané a pobité
mezilidské vztahy – v nás samých se cosi pere, pereme se
v rodině, pereme se i ve společnosti. Tohle je třeba napravit.
Jinak. Zde je místo, které vybízí:
volejme vzhůru! Volejme třeba
i „pod podmínkou“: Jsi-li tam,
tak se mi ozvi! Už v tom volání
je naděje, už v něm jsme jiní.
Výstavba bohnického kostela v roce 1918. Foto: archiv PNB
Jan Kofroň,
rektor kostela sv. Václava, PNB