26
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019
www.praha8.cz
Zamyšlení
Bohnice
Kostel
sv. Václava
slaví sto let
nnAno, slaví 100 let. Má své dějiny: od r. 1914, kdy „zemská správní komise“ rozhodla investovat do stavby
410 tisíc K, přes následnou stavbu v létech 1914 až 1919
(podle projektu Václava Roštlapila), přes okupaci, kdy
vzaly za své zvony Václav, Ludmila, Vojtěch (vysvěceny
21. 12. 1930), a přes další devastaci Čepičkovou armádou v padesátých létech až po restaurování „skladiště“
do dnešního tvaru v raných létech devadesátých.
Totalitní období významně
osud kostela poznamenalo.
Koncem roku 1950 bylo rozhodnuto o likvidaci léčebny, která se
částečně přetvořila v kasárna
protivzdušné obrany. Vojenská
správa napáchala v kostele
značné škody. Během několika
let byla neudržovaná střecha
v dezolátním stavu, barevná
okna s figurální výzdobou byla
vystřílena a částečně vybita.
Ještě v roce 1957 budova sloužila jako sklad brambor, obilí
a velkoobchodní sklad nábytku.
Pamatuji, jak kolem léčebny
pochodovala Čepičkova armáda
v okovaných „pulitrácích“,
zpívajíc, kterak stalinští sokoli
dnem nocí drží stráž, když do
Budova je jasnou dominantou severní části Prahy 8.
závodů a do polí jde k práci
národ náš.
Depozitář soch
Po roce 1960 se situace začala
postupně zlepšovat a pro kostelní budovu se hledalo umírněnější využití; budova sloužila Národní galerii i jako depozitář
soch a dalších uměleckých
předmětů. V roce 1965, dle
návrhu akademického malíře
Milana Halušky, byla osazena
nová barevná okna se sociálními
motivy. Ty se však nepodařilo do
dnešního dne uchovat.
O tom však „kdy byl postaven,
kým, v jakém slohu, jakou má
historii“ – o tom všem by se
patřilo napsat samostatnou
práci a svěřit ji historikům
umění. Tak by se to jistě patřilo.
Zejména v dnešní době nemocné
povrchností se patří klást si
patřičné otázky. Bývají namnoze
užitečnější než hotové odpovědi
(obzvláště na nepoložené otázky). Pohlédněme však na tento
chrám odjinud. Třeba si všimněme, že je posazen do samého
středu symetrie komplexu
pětatřiceti pavilonů (dnes oddělení). Není na okraji – tak jako
třeba „patologie“. Padesát pět
metrů vysoká věž ční vzhůru
a je zcela nepochybně orientačním bodem jakkoli ne pro ostřelování, jak se obávali nacističtí
okupanti, když betonovou věž
chtěli odstřelit.
Hledání lidského
„ty a my“
Chrám stojí v samém středu
a ukazuje vzhůru. Dává směr,
pozvedá z horizontály lidských
trápení a bolestí. Spojuje schizoidní rozpolcenost a zve. Všichni potřebujeme „patřit“: nejlépe
k někomu, a pak i někam. A navíc potřebujeme patřit směrem
vzhůru nad všechna dramata
lidské bědy a utrpení. Kde je
směr, tam je i smysl. Zejména
a zvláště v tomto domě bolesti
právě o toto jde. Jsou zde ranění.
A zraněno není zpravidla sóma,
ale psyché. Nejsou tu polámané
nohy, ale duše. Přicházejí sem
lidé s rozlámanými lidskými
vztahy. Chtěli k někomu patřit,
ale ono to ztroskotalo. Nejednou
se vydali za bludičkami, které je
přivedly sem do psychiatrické
nemocnice. Namísto toho, aby
hledali krásu lidského „ty a my“,