26

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019 

www.praha8.cz

Zamyšlení

Bohnice

Kostel

sv. Václava

slaví sto let

nnAno, slaví 100 let. Má své dějiny: od r. 1914, kdy „zemská správní komise“ rozhodla investovat do stavby

410 tisíc K, přes následnou stavbu v létech 1914 až 1919

(podle projektu Václava Roštlapila), přes okupaci, kdy

vzaly za své zvony Václav, Ludmila, Vojtěch (vysvěceny

21. 12. 1930), a přes další devastaci Čepičkovou armádou v padesátých létech až po restaurování „skladiště“

do dnešního tvaru v raných létech devadesátých.

Totalitní období významně

osud kostela poznamenalo.

Koncem roku 1950 bylo rozhodnuto o likvidaci léčebny, která se

částečně přetvořila v kasárna

protivzdušné obrany. Vojenská

správa napáchala v kostele

značné škody. Během několika

let byla neudržovaná střecha

v dezolátním stavu, barevná

okna s figurální výzdobou byla

vystřílena a částečně vybita.

Ještě v roce 1957 budova sloužila jako sklad brambor, obilí

a velkoobchodní sklad nábytku.

Pamatuji, jak kolem léčebny

pochodovala Čepičkova armáda

v okovaných „pulitrácích“,

zpívajíc, kterak stalinští sokoli

dnem nocí drží stráž, když do

Budova je jasnou dominantou severní části Prahy 8.

závodů a do polí jde k práci

národ náš.

Depozitář soch

Po roce 1960 se situace začala

postupně zlepšovat a pro kostelní budovu se hledalo umírněnější využití; budova sloužila Národní galerii i jako depozitář

soch a dalších uměleckých

předmětů. V roce 1965, dle

návrhu akademického malíře

Milana Halušky, byla osazena

nová barevná okna se sociálními

motivy. Ty se však nepodařilo do

dnešního dne uchovat.

O tom však „kdy byl postaven,

kým, v jakém slohu, jakou má

historii“ – o tom všem by se

patřilo napsat samostatnou

práci a svěřit ji historikům

umění. Tak by se to jistě patřilo.

Zejména v dnešní době nemocné

povrchností se patří klást si

patřičné otázky. Bývají namnoze

užitečnější než hotové odpovědi

(obzvláště na nepoložené otázky). Pohlédněme však na tento

chrám odjinud. Třeba si všimněme, že je posazen do samého

středu symetrie komplexu

pětatřiceti pavilonů (dnes oddělení). Není na okraji – tak jako

třeba „patologie“. Padesát pět

metrů vysoká věž ční vzhůru

a je zcela nepochybně orientačním bodem jakkoli ne pro ostřelování, jak se obávali nacističtí

okupanti, když betonovou věž

chtěli odstřelit.

Hledání lidského

„ty a my“

Chrám stojí v samém středu

a ukazuje vzhůru. Dává směr,

pozvedá z horizontály lidských

trápení a bolestí. Spojuje schizoidní rozpolcenost a zve. Všichni potřebujeme „patřit“: nejlépe

k někomu, a pak i někam. A navíc potřebujeme patřit směrem

vzhůru nad všechna dramata

lidské bědy a utrpení. Kde je

směr, tam je i smysl. Zejména

a zvláště v tomto domě bolesti

právě o toto jde. Jsou zde ranění.

A zraněno není zpravidla sóma,

ale psyché. Nejsou tu polámané

nohy, ale duše. Přicházejí sem

lidé s rozlámanými lidskými

vztahy. Chtěli k někomu patřit,

ale ono to ztroskotalo. Nejednou

se vydali za bludičkami, které je

přivedly sem do psychiatrické

nemocnice. Namísto toho, aby

hledali krásu lidského „ty a my“,