18
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019
www.praha8.cz
Rozhovor
Čestný občan Milan Zelenka:
Kytara je nejhezčí
hudební nástroj
nnTo je Bulík, představuje kytarový virtuos Milan Zelenka,
čestný občan Prahy 8, svého čtyřnohého mazlíčka, který
nadšeně vítá každého příchozího. Vzápětí se bulteriér vrhá
na misku s vodou v předsíni. „Tak pojďte dál, ať to sviští,“
usmívá se umělec z obývacího pokoje, jehož stěny zdobí obrazy starých mistrů. „Některé měl už můj tatínek,“ přibližuje
Zelenka, který letos oslavil osmdesáté narozeniny.
Absolvoval kytarové oddělení
pražské konzervatoře pod vedením profesora Štěpána Urbana.
První mezinárodní vavříny
získal ještě během studií: dvě
zlaté medaile na mezinárodních
soutěžích v Moskvě a ve Vídni.
Tyto úspěchy mu otevřely cestu
na koncertní pódia doma i v zahraničí, vystoupil téměř ve všech
státech světa. Usedl v nejedné
porotě mezinárodních hudebních soutěží, vedl mistrovské
kurzy v Holandsku, Dánsku,
Švédsku, Německu, Finsku
a Maďarsku. Působil na pražské
konzervatoři. Jeho repertoár je
neobyčejně široký, obsáhl všechna slohová období. Bratr Ivan
Zelenka je český pozounista.
Kdy jste poprvé vzal kytaru do
ruky?
Naprosto obligátní otázka, kterou jsem mohl očekávat. Asi od
sedmi let jsem začal hrát na
klavír, protože moje maminka
byla pianistka. Mě to samozřejmě
vůbec nebavilo, ale dosáhl jsem
celkem určité úrovně. Pak jsem
náhle zjistil, že existuje hudební
nástroj, který se jmenuje kytara.
Záhy jsem přišel na to, že se na ni
dají hrát i jiné věci, než jen akordy a trampské písničky. I když
jsem si prodělal tu základní
povinnost trampských písní,
vůbec toho nelituju, všechny ty
Ascalony a Letí šíp savanou, to
se mně moc líbilo. Začal jsem hrát
podle not, začal jsem se učit,
myslet to vážně. V 15 letech jsem
se dostal na pražskou státní
konzervatoř. Měl jsem velkou
podporu od svých rodičů.
Vášeň pro kytaru vás nepustila
ani dnes...
Hraju. Samozřejmě. Jenže měl
jsem velmi těžkou nemoc, ze
které jsem se naštěstí dostal,
ale v podstatě jsem musel začít
znovu, ale kompletně. Dotáhl
jsem to tak daleko, že dneska si
už zase troufnu hrát na pódiu.
Bylo to těžší než začínat jako
dítě. Ještě se přidružily psychické problémy. Když zjistíte, že
nemluvíte, že se nehýbete,
nemůžete udělat jediný pohyb
do strun, zbývá buď začít bojovat, nebo volit jinou cestu.
Kytara mě drží při životě, jsem
rád, že za mnou pořád chodí
studenti z akademie, takže
zůstávám v kontaktu s krásnými mladými lidmi.
Jak často hrajete?
Denně cvičím několik hodin.
Techniku, tu musím pořád
zdokonalovat, vybrušovat.
Které skladby máte nejradši?
Úplně všechny. Měl jsem moc
rád Johanna Sebastiana Bacha,
a mám dodneška. Je to úžasná
muzika, největší autor všech
dob.
S kytarou jste procestoval téměř
celý svět. Kde se vám nejvíc líbilo?
Zamiloval jsem si Holandsko,
kde jsem byl asi desetkrát.
I jsem tam učil. Komunisti mě
tam bez problémů pouštěli.
A víte proč? Protože jsem jim
vydělával velké peníze. Sebrali
mi všechno, samozřejmě. (Sedmdesát procent, upřesňuje
s úsměvem manželka, zatímco
na stolek servíruje konvici
s vroucím čajem.)
Kvůli nemoci jsem
v podstatě musel začít
kompletně znovu
Učil jste řadu dnes už známých
hudebníků. Lenku Filipovou,
Lubomíra Brabce. Jací to byli
žáci?
Byli to výborní studenti. Lenka
potom vzala trochu jiný směr,
ale mně to vůbec nevadilo. Jsme
velcí přátelé. V létě jsem měl
velkou oslavu na to svoje jubileum na akademii a samozřejmě
přišla taky.
Najdou se mezi současnými
studenty kytary talenty?
Já měl to strašně velikánské
štěstí, že jsem se na světovém
žebříčku kytaristů ocitl asi na
nějakém desátém místě. Proč?
Protože v Čechách jsem byl
jediný. Teď ti mladí jsou všichni
znamenití, mají co dělat, aby se
uchytili. Je to těžké. Navíc kytara má jeden handicap. Je to tedy
nejkrásnější hudební nástroj, jak
já tvrdím, ale nemá uplatnění
v orchestru. Talentovaný houslista jde do orchestru, kytarista
ne. Takže ti lidé mají málo možností se uplatnit.
Proč vlastně není kytara součástí
orchestru?
A co by tam dělala se svým
subtilním zvukem?
Kolik kytar vám prošlo během
kariéry rukama?
Další moje země, kterou mám
rád, je Japonsko. Tam jsem se
dostal až po revoluci. Po čase
jsem se dozvěděl, že Japonci
žádali Pragokoncert, aby přijel
Zelenka, jenže jim bylo odpovězeno, že nemá čas. Po roce 1989
jsem v Japonsku absolvoval
dvakrát velké turné. Hrál jsem
na nástroje mistra Kohno, které
jsou neobyčejně drahé. Jeden
jsem získal, jeden jsem koupil
a třetí mi daroval přímo on
v Tokiu s velkou slávou. Jako
dík, že jsem celý život propagoval jeho nástroj. Pak jsem měl
ještě dvě tři další kytary.
Radnice vám udělila titul Čestný
občan Prahy 8. Jak to vnímáte?
Nesmírně si toho vážím.
Takto zachytil Milana Zelenku fotograf Štěpán Aussenberg v roce 1991.
Kolik let bydlíte v Libni?
Já se v tomhle domě narodil,
o dvě patra výš, než teď bydlím.
Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do naší vily ve
Strašnicích. Jenže protože můj
strýc byl Jan Zelenka Hajský,