18

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2019 

www.praha8.cz

Rozhovor

Čestný občan Milan Zelenka:

Kytara je nejhezčí

hudební nástroj

nnTo je Bulík, představuje kytarový virtuos Milan Zelenka,

čestný občan Prahy 8, svého čtyřnohého mazlíčka, který

nadšeně vítá každého příchozího. Vzápětí se bulteriér vrhá

na misku s vodou v předsíni. „Tak pojďte dál, ať to sviští,“

usmívá se umělec z obývacího pokoje, jehož stěny zdobí obrazy starých mistrů. „Některé měl už můj tatínek,“ přibližuje

Zelenka, který letos oslavil osmdesáté narozeniny.

Absolvoval kytarové oddělení

pražské konzervatoře pod vedením profesora Štěpána Urbana.

První mezinárodní vavříny

získal ještě během studií: dvě

zlaté medaile na mezinárodních

soutěžích v Moskvě a ve Vídni.

Tyto úspěchy mu otevřely cestu

na koncertní pódia doma i v zahraničí, vystoupil téměř ve všech

státech světa. Usedl v nejedné

porotě mezinárodních hudebních soutěží, vedl mistrovské

kurzy v Holandsku, Dánsku,

Švédsku, Německu, Finsku

a Maďarsku. Působil na pražské

konzervatoři. Jeho repertoár je

neobyčejně široký, obsáhl všechna slohová období. Bratr Ivan

Zelenka je český pozounista.

Kdy jste poprvé vzal kytaru do

ruky?

Naprosto obligátní otázka, kterou jsem mohl očekávat. Asi od

sedmi let jsem začal hrát na

klavír, protože moje maminka

byla pianistka. Mě to samozřejmě

vůbec nebavilo, ale dosáhl jsem

celkem určité úrovně. Pak jsem

náhle zjistil, že existuje hudební

nástroj, který se jmenuje kytara.

Záhy jsem přišel na to, že se na ni

dají hrát i jiné věci, než jen akordy a trampské písničky. I když

jsem si prodělal tu základní

povinnost trampských písní,

vůbec toho nelituju, všechny ty

Ascalony a Letí šíp savanou, to

se mně moc líbilo. Začal jsem hrát

podle not, začal jsem se učit,

myslet to vážně. V 15 letech jsem

se dostal na pražskou státní

konzervatoř. Měl jsem velkou

podporu od svých rodičů.

Vášeň pro kytaru vás nepustila

ani dnes...

Hraju. Samozřejmě. Jenže měl

jsem velmi těžkou nemoc, ze

které jsem se naštěstí dostal,

ale v podstatě jsem musel začít

znovu, ale kompletně. Dotáhl

jsem to tak daleko, že dneska si

už zase troufnu hrát na pódiu.

Bylo to těžší než začínat jako

dítě. Ještě se přidružily psychické problémy. Když zjistíte, že

nemluvíte, že se nehýbete,

nemůžete udělat jediný pohyb

do strun, zbývá buď začít bojovat, nebo volit jinou cestu.

Kytara mě drží při životě, jsem

rád, že za mnou pořád chodí

studenti z akademie, takže

zůstávám v kontaktu s krásnými mladými lidmi.

Jak často hrajete?

Denně cvičím několik hodin.

Techniku, tu musím pořád

zdokonalovat, vybrušovat.

Které skladby máte nejradši?

Úplně všechny. Měl jsem moc

rád Johanna Sebastiana Bacha,

a mám dodneška. Je to úžasná

muzika, největší autor všech

dob.

S kytarou jste procestoval téměř

celý svět. Kde se vám nejvíc líbilo?

Zamiloval jsem si Holandsko,

kde jsem byl asi desetkrát.

I jsem tam učil. Komunisti mě

tam bez problémů pouštěli.

A víte proč? Protože jsem jim

vydělával velké peníze. Sebrali

mi všechno, samozřejmě. (Sedmdesát procent, upřesňuje

s úsměvem manželka, zatímco

na stolek servíruje konvici

s vroucím čajem.)

Kvůli nemoci jsem

v podstatě musel začít

kompletně znovu

Učil jste řadu dnes už známých

hudebníků. Lenku Filipovou,

Lubomíra Brabce. Jací to byli

žáci?

Byli to výborní studenti. Lenka

potom vzala trochu jiný směr,

ale mně to vůbec nevadilo. Jsme

velcí přátelé. V létě jsem měl

velkou oslavu na to svoje jubileum na akademii a samozřejmě

přišla taky.

Najdou se mezi současnými

studenty kytary talenty?

Já měl to strašně velikánské

štěstí, že jsem se na světovém

žebříčku kytaristů ocitl asi na

nějakém desátém místě. Proč?

Protože v Čechách jsem byl

jediný. Teď ti mladí jsou všichni

znamenití, mají co dělat, aby se

uchytili. Je to těžké. Navíc kytara má jeden handicap. Je to tedy

nejkrásnější hudební nástroj, jak

já tvrdím, ale nemá uplatnění

v orchestru. Talentovaný houslista jde do orchestru, kytarista

ne. Takže ti lidé mají málo možností se uplatnit.

Proč vlastně není kytara součástí

orchestru?

A co by tam dělala se svým

subtilním zvukem?

Kolik kytar vám prošlo během

kariéry rukama?

Další moje země, kterou mám

rád, je Japonsko. Tam jsem se

dostal až po revoluci. Po čase

jsem se dozvěděl, že Japonci

žádali Pragokoncert, aby přijel

Zelenka, jenže jim bylo odpovězeno, že nemá čas. Po roce 1989

jsem v Japonsku absolvoval

dvakrát velké turné. Hrál jsem

na nástroje mistra Kohno, které

jsou neobyčejně drahé. Jeden

jsem získal, jeden jsem koupil

a třetí mi daroval přímo on

v Tokiu s velkou slávou. Jako

dík, že jsem celý život propagoval jeho nástroj. Pak jsem měl

ještě dvě tři další kytary.

Radnice vám udělila titul Čestný

občan Prahy 8. Jak to vnímáte?

Nesmírně si toho vážím.

Takto zachytil Milana Zelenku fotograf Štěpán Aussenberg v roce 1991.

Kolik let bydlíte v Libni?

Já se v tomhle domě narodil,

o dvě patra výš, než teď bydlím.

Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do naší vily ve

Strašnicích. Jenže protože můj

strýc byl Jan Zelenka Hajský,