Vážené paní ministryně, vážený pane ministře, Vaše excelence, Vážený pane primátore, dámy a pánové,

dnes jsme tady všichni bez rozdílu funkce, ty jsou totiž v demokracii pomíjivé. Jsme tu proto, abychom uctili nejspíše největší odbojový čin v dějinách druhé světové války. A přestože všichni vnímáme, že aktéři samotného útoku patří oprávněně na národní piedestal, vzpomeňme stovky nikoliv bezejmenných, ale málo vzpomínaných hrdinů, kteří riskovali životy nejen své, ale svých nejbližších, aby pomohli našim hrdinům, kteří ukončili život a kariéru Reinharda Heydricha, chladné a nelidské zrůdy. Mnoho z nich jsou naši předci z Libně, Kobylis, Bohnic, Karlína a dalších částí dnešní Prahy 8. Proto jsou po nich pojmenovány ulice v nejbližším okolí. Přesto si myslím, že je to vlastně to nejmenší, co jsme k jejich uctění udělali.

I to, že památník, kde se dnes nacházíme, musela v roce 2009 postavit radnice Prahy 8 z iniciativy paní místostarostky Ludkové, a nikoliv naše republika, je smutný fakt. Ten je dnes napravován přítomností paní ministryně obrany, která nad celou sérií vzpomínek převzala záštitu, a myslím, že se neurazí, když ji zde nazvu svou milou a váženou kolegyní. Děkuji jí za to, že se zde dnes Armáda ČR podílí důstojným způsobem na připomínce operace Anthropoid.

Je třeba dnes připomenout i to, že dnešní 27. květen je již Významným dnem ČR, o což jsme jako vedení osmé městské části od loňska usilovali. Zůstane tak zaznamenán v kalendářích jako Den národního vzdoru. Za to, že se tak stalo, si dovoluji poděkovat všem poslancům a senátorům, kteří pro změnu zákona hlasovali. Ale jednomu z nich, panu místopředsedovi senátu Jiřímu Oberfalzerovi, děkuji obzvlášť, jelikož si naši iniciativu vzal za svou a výrazně pomohl jejímu prosazení.

Vzpomeňme na to, že na konci května 1942 byla válečná situace horší než svízelná. Němci zahajovali drtivou ofenzívu na východě, rozhodně málokdo mohl předpokládat, že je nacistická diktatura na počátku konce. O to víc vynikne hrdinství všech, kteří neváhali a svým přičiněním rehabilitovali pověst českého národa jako národa nepoddajného, nikoliv poraženého. Národa, který se nikdy nevzdává, i když je jeho situace zdánlivě beznadějná.

Je neuvěřitelné, že se tehdy úplně obyčejní lidé vzepjali, a byli ochotni nezištně a za cenu obrovského rizika pomáhat našim vojákům vyslaným do německými nacisty okupované vlasti.

Obávám se, že ve shonu a každodenních starostech, ve víru nelehkých posledních let poněkud zapomínáme, že naši předci prožívali mnohem a mnohem horší časy.

Musíme neustále mít na paměti slova z krypty kostela v Resslově ulici: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“ Takoví musíme být i v nelehké budoucnosti.

Ondřej Gros, starosta MČ Praha 8