OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2017
telské domy. Peří fungovalo na
principu tehdy velmi populárních písničkových soutěží – přednesl jsem několik básní začínajících autorů a posluchači vybírali
tu, která se jim nejvíc líbila.
Taková byla jeho prvotní
rozhlasová podoba. Po pětileté
přestávce jsem Zelené peří
obnovil jako klubový pořad
autorského čtení komentovaného diváky. Hráli jsme v Praze
v malostranském Rubínu, ale
také v Brně a v Českých Budějovicích. Začátkem 90. let se Peří
opět přesunulo na vlny rozhlasové stanice Praha, kde v roce 2011
nenadále skončilo přeměnou
názvu stanice s novým vedením…
Po roční odmlce ho nyní každé
poslední pondělí v měsíci
uvádíme v Malostranské besedě.
Takže pořad přežil už pátou
desítku let a představil více než
dva a půl tisíce mladých básníků
a básnířek!“
Kdo vás vlastně nasměroval
k literatuře?
„Měl jsem štěstí na středoškolské
kantory, tím nejdůležitějším byl
pro mé budoucí vazby k poezii
pan profesor Vojtěch Pražák,
češtinář na michelském gymnáziu. Na vysoké už to bylo horší,
studoval jsem na pomezí
padesátých a šedesátých let,
ale i tam se našli profesoři, pro
které byla literatura životním
posláním. Na hojně navštěvované semináře profesora Felixe
Vodičky docházel třeba i Václav
Hrabě…“
Jak jste k tomu došel, že vaším
posláním bude recitovat cizí
verše?
„Stařičký pan profesor Pražák
mě v tercii požádal, abych si
připravil k přednesu třetí zpěv
Máchova Máje. Tím to začalo
– v přednesu jsem našel to, co
jsem v životě pořád hledal. A pak
jsem náhodně v knihovně
narazil na dílo Jiřího Karáska
ze Lvovic. Toho Karáska, kterého
nám zošklivovali ve škole,
protože prý byl nositelem
takzvaných dekadentních
buržoazních nálad. Co to je, to
už nám nedokázali smysluplně
vyložit, a tak jsem to zjišťoval
sám. A objevil jsem, že Karásek
byl skvělý a odvážný básník,
který se od devadesátých let
19. století až do konce života
nebál veřejně hlásit, že ho citově
zajímají víc muži nežli ženy. Jeho
poezie na mě mezi těmi šílenostmi 50. let o budování světlých
zítřků působila jako rebelská
bomba. Mdlá vůně tuberóz…!
Přes Karáska jsem se pak dostal
ke Karlu Hlaváčkovi a dalším
básníkům.“
Ke Karlu Hlaváčkovi, autoru
Mstivé kantilény, po kterém je
v Libni pojmenovaná ulice?
„Ano. Hlaváček se s Karáskem
samozřejmě znali, byli vrstevníci
a kamarádi. Hlaváček byl
i vynikající grafik, dělal skvostné
dřevoryty a Karáskovy básně
ilustroval. Byl rozený Libeňák,
hrdý člen zdejšího Sokola, se
kterým každý rok vycházel
k pochodu na Říp a zpět.
V procesí nesli prapory a on,
přestože měl tuberkulózu,
pochod v jakémkoli počasí
absolvoval. Jeho první sbírka
nese název Sokolské sonety,
úžasně na mě zapůsobila
a vybral jsem si ji i jako téma pro
svoji maturitní písemku! Zemřel
v roce 1898, bylo mu 24 let, je
pochován na Korábě. V červnu
bychom chtěli v Divadle Karla
Hackera uspořádat představení
věnované právě Karlu Hlaváčkovi. Bylo by škoda na něj
zapomenout.“
Je rozdíl mezi autorskou interpretací a tím, jak k textu přistupujete
třeba vy?
„Určitě. Interpret i autor cítí text
každý po svém. Autor napíše
báseň a ví, že mu třeba druhá
sloka nešla, že se s ní trápil.
A vždycky v tom místě třeba
hlasem přitlačí nebo jinak změní
dikci. Poznám to. Autorská
interpretace má svůj půvab,
každý autor bere své verše po
svém, vychutnává si je, ví, proč je
napsal, co za nimi je, co bude
odhalovat další verš… My máme
s kolegou Radkem Bláhou, se
www.praha8.cz
kterým spolupracuji už skoro
celé čtvrtstoletí klubové
i rozhlasové existence Zeleného
peří, zavedeno takzvané
pracovní čtení. Dostanu zcela
neznámý text a hned si ho
přečtu v určitém rytmu a tempu.
Registruji řádky, jejich členění,
oči jsou napřed a pusa je dohání.
Až později pronikám do hloubky,
abych verše říkal tak, že vám lidé
visí na rtech. Nejednou objevím
v básni místo, které něčím
okouzlí, neváhám se s tím
autorovi svěřit.“
Jak na to autoři reagují?
„Berou to. Nastartuje je to často
tak, že začnou věnovat větší
pozornost tomu, co a jak píšou.
My vlastně básníky vedeme
k poznání literárního kontextu,
kdy si začnou uvědomovat, že
píší ‚podobně jako…‘ – a tím se
dostávají mezi domény poezie
surrealistů, beatniků, metafyzické či experimentální tvorby
a dalších básnických domén.“
Takže je to i pedagogická práce…?
Vy jste přece přednášel na
Literární akademii…
„Obecně vzato – studenti bývají
někdy ‚obětí‘ zanícenosti svých
pedagogů. Někteří jim dokáží
znechutit nějakého autora nebo
celou epochu tím, že jim ho
budou buď nekriticky pomlouvat, nebo naopak vnucovat až
moc. I já mám své básnické lásky,
desetiletí s nimi mne naučilo
nabízet jejich díla s určitou
střídmostí a spíše vnitřním
odrazem emotivity. Kdybych jim
– s vírou, že je to zajímá – s nadšením přednášel o Václavu
Hraběti, básníkovi, kterého jsem
objevil a vydal jeho dílo rok po
7
jeho tragické smrti v roce 1965,
nejsem si jist, zda a jak bych
u všech stejně uspěl.“
Jak reaguje mládež na poezii?
„Léta jsem jezdil po školách se
svými pořady, i za bolševika,
kdy jsem do médií nesměl.
Musím říct, že mladé publikum
to vesměs bavilo. I tady šlo
ovšem o pocitový charakter
vybrané poezie. V pořadu
s názvem Město měst s podtitulem ‚verše o Praze, hlavním
městě socialistického Československa‘ jsem zatvrzele uváděl
s poezií Nezvalovou a Seifertovou i ‚neoficiální básníky‘,
beatnika Václava Hraběte,
elegické texty Jiřího Ortena,
meditativní metaforiku
Vladimíra Holana…“
Umělci přece museli mít přehrávky u tehdejšího Pražského
kulturního střediska, aby dostali
povolení vystupovat...
„Na přehrávkách jsem říkal
jedno, a ve školách šlo do toho
vřadit i částečně něco jiného.
Byla to věčná hra o důvěru v ty,
kdož se mnou přicházeli při tom
úředně do styku. Pravda, občas
se objevil někdo, kdo si stěžoval,
ale v agentuře seděli i slušní lidé,
takže se to vždycky dalo nějak
vyřešit. A vážil jsem si toho, že
i v té strašlivé době jsem mohl
jet alespoň trošičku po svém.“
Děkuji vám za rozhovor.
Text a Foto: Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdete na
www.praha8.cz