6
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2017
www.praha8.cz
Rozhovor
Mirek Kovářík, legendární interpret poezie
Verše musíte říkat tak,
že vám lidé visí na rtech
nnDoyen mezi českými interprety básnických textů Mirek Kovářík (1934) se celý život
věnuje divadlu jednoho herce, divadlu poezie. Verše Jiřího Ortena, Josefa Kainara nebo
mnoha začínajících poetů jsou v jeho podání plnokrevným divadlem.
V kobyliském Divadle Karla
Hackera vystupujete se svými
pořady každé druhé úterý
v měsíci. Jak se vám tam líbí?
„Moc. Poprvé jsem tam účinkoval
někdy před 15 lety s představením pro střední školu, tehdy se
ve mně pro ten útulný sálek vžilo
jméno Jiskra, byl tam loutkový
soubor stejného jména, že?“
Ano, ten je tam dodnes. Jak jste se
vlastně k „Hackerovi“ dostal?
„Tehdy mě pozvala paní Hejná,
kterou jsem znal ještě z 80. let
ze Středočeské lidové konzervatoře, kde jsem několik sezón vedl
semináře pro členy divadel
poezie – i díky téhle instituci
měla Praha vždycky solidní
zastoupení na nejrůznějších
soutěžích a přehlídkách, kde
zněla poezie. Pro studenty jsem
o divadlech poezie napsal a vydal
skripta „Slovo-tvar-prostor“,
mám radost, když se na ně
vzpomíná jako na inspirační
zdroj celé řady inscenací!“
A nyní?
„Je krásné, že nás i nyní opět
spojilo to, co tenkrát pro nás
bylo tak blízké – poezie na
jevišti! Však si také toho cením
a nevěřím, že toto naše setkání
byla náhoda. Jak k tomu došlo?
Vinohradský klub Rybanaruby,
ve kterém jsme v posledních
deseti letech hráli a měli tam už
i nejen své domovské jeviště, ale
i publikum, ukončil svou
činnost. A my se ze dne na den
ocitli na suchu. Na doporučení
jsem navštívil Libeňský zámek,
kde sídlí odbor kultury osmé
městské části, a celkem rychle
jsme se dohodli. Když jsem pak
loni na podzim do Hackera
znova přišel, dýchlo to tam na
mě takovou zvláštní, skoro až
rodinnou atmosférou. Všechno
zrekonstruované, čisté, pohodlné nové modře potažené
sedačky… A všechno potřebné
k dispozici a především fajn lidi
zapálení pro věc, jak se říká, což
jsme poznali hned při první naší
produkci.“
Co diváci?
„Jsou skvělí, našli si nás i ti
z Ryby a samozřejmě i nové
publikum. Každopádně se naše
pořady za ten krátký čas ujaly –
kéž by to vydrželo! Tím, že
divadlo je hned na metru, je
velmi snadno dostupné, ze
zastávky Muzeum jste tam do
10 minut. Kolikrát je to časově
blíž, než když v centru máte jít
o tři – čtyři ulice za roh.“
Dnes tedy v Praze 8 vystupujete,
ale v minulosti jste na jejích
hranicích bydlel.
„Ano, deset let jsem pobýval
v Libni, na Balabence, Českomoravská 11, v krásném funkcionalistickém domě z první republiky. Tehdy to bylo překvapivě
dost tiché místo, mělo v sobě
ještě pořád tu poezii 30. let.
Libeňské nádraží bylo na dohled,
na opačné straně slavná koule
plynojemu… Na procházky jsem
chodil parkem podél Rokytky,
kolem hrabalovských míst
včetně Libeňského zámku
a někdy i dál podél Vltavy…
A objevil jsem tam pro sebe
nedaleko našeho domu areál
lihovaru, v té době už nefungoval, ale mně evokoval obrazy
Kamila Lhotáka. Káry na dvoře,
staré stroje, stohy láhví v paletách a všelijaké odložené věci.
‚Úřadoval‘ tam i jediný vrátný,
zdravili jsme se, když jsem
chodíval kolem… Ano, deset let
jsem byl Libeňákem, až jsem se
v roce 1981 přestěhoval na
Malou Stranu, kde bydlím
dodnes.“
Ovlivňuje nějak člověka místo,
kde žije?
„To je niterní pocitová záležitost,
zda si člověk vybuduje k lokalitě,
kde žije, nějaký vztah. Jestli si
vytvoří mosty, po kterých se
může vždycky k tomu místu
vrátit a je mu tam dobře. A jak
vidíte, na Prahu 8 jsem se vrátil
i pracovně. Ale krajinou mého
dětství je jiná pražská čtvrť,
Pankrác! Tam jsem na vlastní
kůži pocítil své první velké
přelomové události v životě: jako
jedenáctiletý jsem tam zažil
Květnovou revoluci! U pankrácké vozovny přes celou naši ulici,
která dnes příznačně nese jméno
5. května a je částí magistrály,
hned blízko vchodu do našeho
domu vyrostla barikáda
z tramvají a dlažebních kostek.
Němci se přes ni nedostali ani
s tanky, které přitáhly od
Benešova potlačit povstaleckou
Prahu, a tak ze vzteku náš dům
i dva sousední podpálili. My jsme
se pod nimi tísnili ve sklepích,
kam nás němečtí vojáci nahnali
a zamkli s granáty na klikách
z druhé strany vchodů. Naši
tátové se pak prokopali do
sousedních domů, které ještě
nehořely… Na Pankráci jsem žil
do roku 1960, mezi tím jsem
vystudoval gymnázium, rok
pracoval v ČKD, abych se mohl
dostat na vysokou školu
pedagogickou, pak to vyřešil
dálkovým studiem a dostal
„umístěnku“, jak se tomu tenkrát
říkalo, na sever, nejprve do Lomu
u Mostu, pak – po dvouročním
vojenském angažmá –
do Litvínova.“
Libeňský lihovar
mi evokoval obrazy
Kamila Lhotáka
V Litvínově jste v roce 1962 založil
Docela malé divadlo, které stačilo
během sedmi let své existence
inscenovat kolem dvaceti titulů,
a vy jste si vytvořil i svůj specifický interpretační styl.
„Kulturní kvas konce padesátých
a skoro celá šedesátá léta – to
byla krásná doba! Ne nadarmo
se jí říká zlatá šedesátá. Byli jsme
součástí hnutí malých divadel,
ve stejné době třeba vznikl
Semafor. Než nám v roce 1969
divadlo zavřeli, stihli jsme kromě
beatnické poezie uvést Jiřího
Ortena, Jana Zábranu, Jiřího
Koláře, Ivana Blatného, Ivana
Diviše, Ivana Slavíka, a těsně
před okupací i básnický
manifest Znamení moci Jana
Zahradníčka. Do Litvínova na
naše jeviště jezdíval i z nedalekých Teplic Karel Kryl, kterého
jsem posléze uvedl i do širšího
povědomí.“
Z malého litvínovského divadélka?
„Byl jsem externistou v ústeckém rozhlase, spoluredigoval
tam několik let týdeník Klub
s podtitulem ‚hodina o mladých
pro mladé‘, pro toto vysílání jsem
s Karlem Krylem připravil
povídání o jeho životě a natočil
několik jeho písní, však na to
vzpomíná Karel ve své Krylogii…
V roce 1967 jsem šel ‚na volnou
nohu‘, jak se říkalo svobodnému
povolání, měl jsem už několik
stabilních příjmů – z divadla,
z rozhlasu, honorovaná
představení ve školách, v Malostranské besedě jsem řadu let
uváděl Písně dlouhejch cest,
písničkovou soutěž folkových
a country kapel. Po okupaci
v srpnu 1968 jsem musel
z rozhlasu v Ústí nad Labem
odejít, byl jsem hlasatelem
památného srpnového týdne
a octl se na seznamu nežádoucích hlasů z oné slavné rozhlasové štafety. Zachránila mě Porta!
To byl v té době opravdu
gigantický festival, uváděl jsem
pražská a krajská kola i týdenní
finále nejprve v Ústí nad Labem,
později v Olomouci a pak skoro
celé desetiletí v Plzni na
Lochotíně. Před třiceti tisíci
diváky jsem si dovolil recitovat
poezii… A přítomní lidi to brali!“
Vy jste se na uvádění do povědomí
skoro až specializoval. Kromě
Kryla jste přece uvedl na scénu
řadu folkových zpěváků a skupin
a v pořadu Zelené peří představujete posluchačům začínající
básníky.
„Zelené peří vzniklo jako obranný
val proti monopolu bezskrupulózní skupiny literátů, která
obsadila všechny větší naklada-