6

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2017 

www.praha8.cz

Rozhovor

Mirek Kovářík, legendární interpret poezie

Verše musíte říkat tak,

že vám lidé visí na rtech

nnDoyen mezi českými interprety básnických textů Mirek Kovářík (1934) se celý život

věnuje divadlu jednoho herce, divadlu poezie. Verše Jiřího Ortena, Josefa Kainara nebo

mnoha začínajících poetů jsou v jeho podání plnokrevným divadlem.

V kobyliském Divadle Karla

Hackera vystupujete se svými

pořady každé druhé úterý

v měsíci. Jak se vám tam líbí?

„Moc. Poprvé jsem tam účinkoval

někdy před 15 lety s představením pro střední školu, tehdy se

ve mně pro ten útulný sálek vžilo

jméno Jiskra, byl tam loutkový

soubor stejného jména, že?“

Ano, ten je tam dodnes. Jak jste se

vlastně k „Hackerovi“ dostal?

„Tehdy mě pozvala paní Hejná,

kterou jsem znal ještě z 80. let

ze Středočeské lidové konzervatoře, kde jsem několik sezón vedl

semináře pro členy divadel

poezie – i díky téhle instituci

měla Praha vždycky solidní

zastoupení na nejrůznějších

soutěžích a přehlídkách, kde

zněla poezie. Pro studenty jsem

o divadlech poezie napsal a vydal

skripta „Slovo-tvar-prostor“,

mám radost, když se na ně

vzpomíná jako na inspirační

zdroj celé řady inscenací!“

A nyní?

„Je krásné, že nás i nyní opět

spojilo to, co tenkrát pro nás

bylo tak blízké – poezie na

jevišti! Však si také toho cením

a nevěřím, že toto naše setkání

byla náhoda. Jak k tomu došlo?

Vinohradský klub Rybanaruby,

ve kterém jsme v posledních

deseti letech hráli a měli tam už

i nejen své domovské jeviště, ale

i publikum, ukončil svou

činnost. A my se ze dne na den

ocitli na suchu. Na doporučení

jsem navštívil Libeňský zámek,

kde sídlí odbor kultury osmé

městské části, a celkem rychle

jsme se dohodli. Když jsem pak

loni na podzim do Hackera

znova přišel, dýchlo to tam na

mě takovou zvláštní, skoro až

rodinnou atmosférou. Všechno

zrekonstruované, čisté, pohodlné nové modře potažené

sedačky… A všechno potřebné

k dispozici a především fajn lidi

zapálení pro věc, jak se říká, což

jsme poznali hned při první naší

produkci.“

Co diváci?

„Jsou skvělí, našli si nás i ti

z Ryby a samozřejmě i nové

publikum. Každopádně se naše

pořady za ten krátký čas ujaly –

kéž by to vydrželo! Tím, že

divadlo je hned na metru, je

velmi snadno dostupné, ze

zastávky Muzeum jste tam do

10 minut. Kolikrát je to časově

blíž, než když v centru máte jít

o tři – čtyři ulice za roh.“

Dnes tedy v Praze 8 vystupujete,

ale v minulosti jste na jejích

hranicích bydlel.

„Ano, deset let jsem pobýval

v Libni, na Balabence, Českomoravská 11, v krásném funkcionalistickém domě z první republiky. Tehdy to bylo překvapivě

dost tiché místo, mělo v sobě

ještě pořád tu poezii 30. let.

Libeňské nádraží bylo na dohled,

na opačné straně slavná koule

plynojemu… Na procházky jsem

chodil parkem podél Rokytky,

kolem hrabalovských míst

včetně Libeňského zámku

a někdy i dál podél Vltavy…

A objevil jsem tam pro sebe

nedaleko našeho domu areál

lihovaru, v té době už nefungoval, ale mně evokoval obrazy

Kamila Lhotáka. Káry na dvoře,

staré stroje, stohy láhví v paletách a všelijaké odložené věci.

‚Úřadoval‘ tam i jediný vrátný,

zdravili jsme se, když jsem

chodíval kolem… Ano, deset let

jsem byl Libeňákem, až jsem se

v roce 1981 přestěhoval na

Malou Stranu, kde bydlím

dodnes.“

Ovlivňuje nějak člověka místo,

kde žije?

„To je niterní pocitová záležitost,

zda si člověk vybuduje k lokalitě,

kde žije, nějaký vztah. Jestli si

vytvoří mosty, po kterých se

může vždycky k tomu místu

vrátit a je mu tam dobře. A jak

vidíte, na Prahu 8 jsem se vrátil

i pracovně. Ale krajinou mého

dětství je jiná pražská čtvrť,

Pankrác! Tam jsem na vlastní

kůži pocítil své první velké

přelomové události v životě: jako

jedenáctiletý jsem tam zažil

Květnovou revoluci! U pankrácké vozovny přes celou naši ulici,

která dnes příznačně nese jméno

5. května a je částí magistrály,

hned blízko vchodu do našeho

domu vyrostla barikáda

z tramvají a dlažebních kostek.

Němci se přes ni nedostali ani

s tanky, které přitáhly od

Benešova potlačit povstaleckou

Prahu, a tak ze vzteku náš dům

i dva sousední podpálili. My jsme

se pod nimi tísnili ve sklepích,

kam nás němečtí vojáci nahnali

a zamkli s granáty na klikách

z druhé strany vchodů. Naši

tátové se pak prokopali do

sousedních domů, které ještě

nehořely… Na Pankráci jsem žil

do roku 1960, mezi tím jsem

vystudoval gymnázium, rok

pracoval v ČKD, abych se mohl

dostat na vysokou školu

pedagogickou, pak to vyřešil

dálkovým studiem a dostal

„umístěnku“, jak se tomu tenkrát

říkalo, na sever, nejprve do Lomu

u Mostu, pak – po dvouročním

vojenském angažmá –

do Litvínova.“

Libeňský lihovar

mi evokoval obrazy

Kamila Lhotáka

V Litvínově jste v roce 1962 založil

Docela malé divadlo, které stačilo

během sedmi let své existence

inscenovat kolem dvaceti titulů,

a vy jste si vytvořil i svůj specifický interpretační styl.

„Kulturní kvas konce padesátých

a skoro celá šedesátá léta – to

byla krásná doba! Ne nadarmo

se jí říká zlatá šedesátá. Byli jsme

součástí hnutí malých divadel,

ve stejné době třeba vznikl

Semafor. Než nám v roce 1969

divadlo zavřeli, stihli jsme kromě

beatnické poezie uvést Jiřího

Ortena, Jana Zábranu, Jiřího

Koláře, Ivana Blatného, Ivana

Diviše, Ivana Slavíka, a těsně

před okupací i básnický

manifest Znamení moci Jana

Zahradníčka. Do Litvínova na

naše jeviště jezdíval i z nedalekých Teplic Karel Kryl, kterého

jsem posléze uvedl i do širšího

povědomí.“

Z malého litvínovského divadélka?

„Byl jsem externistou v ústeckém rozhlase, spoluredigoval

tam několik let týdeník Klub

s podtitulem ‚hodina o mladých

pro mladé‘, pro toto vysílání jsem

s Karlem Krylem připravil

povídání o jeho životě a natočil

několik jeho písní, však na to

vzpomíná Karel ve své Krylogii…

V roce 1967 jsem šel ‚na volnou

nohu‘, jak se říkalo svobodnému

povolání, měl jsem už několik

stabilních příjmů – z divadla,

z rozhlasu, honorovaná

představení ve školách, v Malostranské besedě jsem řadu let

uváděl Písně dlouhejch cest,

písničkovou soutěž folkových

a country kapel. Po okupaci

v srpnu 1968 jsem musel

z rozhlasu v Ústí nad Labem

odejít, byl jsem hlasatelem

památného srpnového týdne

a octl se na seznamu nežádoucích hlasů z oné slavné rozhlasové štafety. Zachránila mě Porta!

To byl v té době opravdu

gigantický festival, uváděl jsem

pražská a krajská kola i týdenní

finále nejprve v Ústí nad Labem,

později v Olomouci a pak skoro

celé desetiletí v Plzni na

Lochotíně. Před třiceti tisíci

diváky jsem si dovolil recitovat

poezii… A přítomní lidi to brali!“

Vy jste se na uvádění do povědomí

skoro až specializoval. Kromě

Kryla jste přece uvedl na scénu

řadu folkových zpěváků a skupin

a v pořadu Zelené peří představujete posluchačům začínající

básníky.

„Zelené peří vzniklo jako obranný

val proti monopolu bezskrupulózní skupiny literátů, která

obsadila všechny větší naklada-