26

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2019 

www.praha8.cz

Historie

Krása a tajemství hřbitovů II.

Libeň

nnListopadová rána jsou

pošmourná, chladná, vlhká

a rozhodně nejsou stvořena

k očekávání bujarého veselí,

prozpěvování a tančení na

ulici. Vedou nás spíše k vážnosti a zamyšlení. Je v nich

obsažená melancholie a taky

trochu smutku nejen z definitivně odešlého léta, ale i z dušičkového času.

Památka zesnulých či lidově

Dušičky, která připadá na 2. listopad, je den, kdy vzpomínají

pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátele. Na našem území

staří Keltové slavili v těchto

dnech rozloučení s létem, konec

roku a svátek Samhaim, což byla

noc, kdy se mrtví vraceli na svět

a živí se mohli dostat do říše

zemřelých. Tradice v tento den

zapalovat ohně a svíčky pochází

právě od Keltů a i od Slovanů,

kteří věřili, že oheň očišťuje

a světlo pomáhá chránit před

zlými a potměšilými duchy. Na

tyto tradice navazuje anglosaský

svátek Halloween a od 10. století

svátky křesťanské. Památku

věrných zemřelých zavedl roku

998 clunyjský opat Odilo

(† 1048), který se takto snažil

čelit přetrvávajícím pohanským

obřadům. Tento katolický svátek

se ve 13. století rozšířil po celé

západní církvi.

Náhrobek Jindřicha Brabce,

zadní levý roh III. hřbitova.

Hřbitov na Proseku

Obyvatelé Libně dříve chodili

v tento den na prosecký hřbitov,

který se nachází kolem kostela

sv. Václava (nejstarší stavební

památka této pražské čtvrti). Do

roku 1882 právě zde pochovávali

Libenští své mrtvé. Hřbitov, dnes

celý porostlý břečťanem, byl

společný pro Libeň, Prosek,

Střížkov a Vysočany. Zřizovatelem všech pohřebišť založených

do konce 18. století byla církev

a veřejná pohřebiště v minulosti

bývala zřizována ve městech

a na větších vesnicích právě

kolem kostelů. Evidence související s pohřbenými a s nájemci

jednotlivých hrobů bývala pak

vedena farářem. Veliký reformátor na císařském trůně Josef II.

(1741–1790) dvorským dekretem z roku 1784 zakázal pohřbívat mrtvé uvnitř měst a kostelů.

Vedly ho k tomu především

hygienické důvody. Starost

o nové hřbitovy tak přešla na

obce a města.

Hřbitov v Libni

Žádost o zřízení hřbitova v Libni

podal zdejší duchovní správce

c. k. okresnímu úřadu v Karlíně

26. prosince 1865. Žádost však

byla v březnu 1866 zamítnuta.

Následkem zuření epidemie

neštovic v roce 1872 a cholery

v následujícím roce byl však

prosecký hřbitov tak přeplněn,

že c. k. okresní hejtmanství

k němu příslušným obcím nařídilo, aby se do čtrnácti dnů

postaraly o nový hřbitov. Obce

však nebyly schopny se dohodnout na příspěvku, kterým by se

na stavbě měly podílet, a tak se

na Proseku pohřbívalo dále.

Situace však byla neúnosná,

a proto vznikla komise, která

měla celou záležitost vyřešit.

Zástupci obce Libně byli ochotni

přistoupit ke zřízení nového

hřbitova na Proseku za podmínky vystavění silnice z Libně na

Prosek. Prosečtí ale chtěli přispět na tuto silnici velmi málo

a ostatní obce žádný zájem

o silnici neměly a ničím přispět

nehodlaly. Zástupci obce libeňské tak došli k závěru, že finanční příspěvek na stavbu silnice by

byl větší, než kolik by je stálo

zřízení vlastního hřbitova. Proto

bylo roku 1881 rozhodnuto

postavit hřbitov přímo v Libni.

Hned z jara následujícího roku

se započala stavba hřbitova

a 5. listopadu 1882 byl hřbitov

vysvěcen kanovníkem pražské

kapituly Eduardem Teršem za

mohutné účasti obyvatel

a s hudbou. Ještě téhož dne byl

zde konán první pohřeb – dělníka Františka Dvořáka z Perutzovy tkalcovny, bytem ve Staré

Libni čp. 64. Jeho jméno dodnes

připomíná pamětní deska při

vchodu na hřbitov.

Nedělní návštěvník

Libeňský hřbitov byl umístěn na

skalnatém ostrohu Koráb v blízkosti pravého břehu Vltavy

nedaleko vyhlídky Černá skála,

která je součástí přírodní památky Bílá skála. Jednoduchou

vstupní branou s pilastry po

stranách, trojúhelníkovým

štítem a s nápisem Pokoj vám!

vstupujeme na hřbitov, který

zaujme alejemi vzrostlých kaštanů, lip a jasanů. Mezi nimi se

nachází náhrobky, které jednoduše a bez příkras sdělují, že se

jedná o náhrobky rodin Pařízkovy, Diechovy, Kučíkovy, Krobovy,

Procházkovy a dalších. Po důkladné prohlídce hřbitova však

i zde narazíme na informace,

které nám prozradí více o místních obyvatelích. Místo posledního odpočinku zde našel vrchní

strojmistr, sládek pivovaru

v Praze VIII., majitel domu

a restaurace a závodu kamenického, soustružník kovů, majitel

realit a závodu řeznického, mistr

bednářský, úředník, školník,

hostinský, mistr zámečnický,

městský hasič či majitelka

Náhrobek rodiny Taurnerovy

a Jarešovy, I. hřbitov.

cukrářského závodu. Skládá se

nám tu tak velmi pestrá mozaika

obyvatel Libně konce 19. a první

poloviny 20. století. Řadu náhrobků zdobí černobílé portrétní fotografie mnohdy v bílém

oválném či obdélném rámečku.

Na nich můžeme vidět upravené

dámy s živým a milým pohledem, seriózní či srdečné pány

hledící na nás s neskrývaným

zájmem. Díky tomuto fotografickému zpřítomnění místních

obyvatel nabývá návštěvník

hřbitova dojmu, že přišel vlastně

na slavnostní nedělní návštěvu

a při odchodu se nemůže zbavit

pocitu, že na žádném hřbitově

nebylo tak živo jako na tom

libeňském.

Tajemství Karla

Hlaváčka

Při založení hřbitova bylo brzy

jasné, že území bude v budoucnu

nedostačující. Proto byl hřbitov

rozšířen a 12. března 1886 vysvěcen Janem Pávem. Od roku

1888 sloužil Libeňský hřbitov

také zemřelým z Kobylis. V této

druhé části hřbitova najdeme

hrob Karla Hlaváčka, velkého

talentu, který zemřel 15. června

roku 1898 v pouhých třiadvaceti

letech. Ačkoliv za svůj život stihl

vydat pouze čtyři básnické

sbírky, z toho jednu odsoudil

hned po jejím vydání a jednu

nestihl dokončit, staly se ostatní

dvě sbírky poezie klasickými díly

kánonu české literatury. Jeho

přátelé z Moderní revue se

dozvěděli až na konci roku 1897

o Hlaváčkově onemocnění

tuberkulózou, kdy již přestal

Náhrobek rodiny Steinerovy

a Hudečkovy, I. hřbitov.