26
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2019
www.praha8.cz
Historie
Krása a tajemství hřbitovů II.
Libeň
nnListopadová rána jsou
pošmourná, chladná, vlhká
a rozhodně nejsou stvořena
k očekávání bujarého veselí,
prozpěvování a tančení na
ulici. Vedou nás spíše k vážnosti a zamyšlení. Je v nich
obsažená melancholie a taky
trochu smutku nejen z definitivně odešlého léta, ale i z dušičkového času.
Památka zesnulých či lidově
Dušičky, která připadá na 2. listopad, je den, kdy vzpomínají
pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátele. Na našem území
staří Keltové slavili v těchto
dnech rozloučení s létem, konec
roku a svátek Samhaim, což byla
noc, kdy se mrtví vraceli na svět
a živí se mohli dostat do říše
zemřelých. Tradice v tento den
zapalovat ohně a svíčky pochází
právě od Keltů a i od Slovanů,
kteří věřili, že oheň očišťuje
a světlo pomáhá chránit před
zlými a potměšilými duchy. Na
tyto tradice navazuje anglosaský
svátek Halloween a od 10. století
svátky křesťanské. Památku
věrných zemřelých zavedl roku
998 clunyjský opat Odilo
(† 1048), který se takto snažil
čelit přetrvávajícím pohanským
obřadům. Tento katolický svátek
se ve 13. století rozšířil po celé
západní církvi.
Náhrobek Jindřicha Brabce,
zadní levý roh III. hřbitova.
Hřbitov na Proseku
Obyvatelé Libně dříve chodili
v tento den na prosecký hřbitov,
který se nachází kolem kostela
sv. Václava (nejstarší stavební
památka této pražské čtvrti). Do
roku 1882 právě zde pochovávali
Libenští své mrtvé. Hřbitov, dnes
celý porostlý břečťanem, byl
společný pro Libeň, Prosek,
Střížkov a Vysočany. Zřizovatelem všech pohřebišť založených
do konce 18. století byla církev
a veřejná pohřebiště v minulosti
bývala zřizována ve městech
a na větších vesnicích právě
kolem kostelů. Evidence související s pohřbenými a s nájemci
jednotlivých hrobů bývala pak
vedena farářem. Veliký reformátor na císařském trůně Josef II.
(1741–1790) dvorským dekretem z roku 1784 zakázal pohřbívat mrtvé uvnitř měst a kostelů.
Vedly ho k tomu především
hygienické důvody. Starost
o nové hřbitovy tak přešla na
obce a města.
Hřbitov v Libni
Žádost o zřízení hřbitova v Libni
podal zdejší duchovní správce
c. k. okresnímu úřadu v Karlíně
26. prosince 1865. Žádost však
byla v březnu 1866 zamítnuta.
Následkem zuření epidemie
neštovic v roce 1872 a cholery
v následujícím roce byl však
prosecký hřbitov tak přeplněn,
že c. k. okresní hejtmanství
k němu příslušným obcím nařídilo, aby se do čtrnácti dnů
postaraly o nový hřbitov. Obce
však nebyly schopny se dohodnout na příspěvku, kterým by se
na stavbě měly podílet, a tak se
na Proseku pohřbívalo dále.
Situace však byla neúnosná,
a proto vznikla komise, která
měla celou záležitost vyřešit.
Zástupci obce Libně byli ochotni
přistoupit ke zřízení nového
hřbitova na Proseku za podmínky vystavění silnice z Libně na
Prosek. Prosečtí ale chtěli přispět na tuto silnici velmi málo
a ostatní obce žádný zájem
o silnici neměly a ničím přispět
nehodlaly. Zástupci obce libeňské tak došli k závěru, že finanční příspěvek na stavbu silnice by
byl větší, než kolik by je stálo
zřízení vlastního hřbitova. Proto
bylo roku 1881 rozhodnuto
postavit hřbitov přímo v Libni.
Hned z jara následujícího roku
se započala stavba hřbitova
a 5. listopadu 1882 byl hřbitov
vysvěcen kanovníkem pražské
kapituly Eduardem Teršem za
mohutné účasti obyvatel
a s hudbou. Ještě téhož dne byl
zde konán první pohřeb – dělníka Františka Dvořáka z Perutzovy tkalcovny, bytem ve Staré
Libni čp. 64. Jeho jméno dodnes
připomíná pamětní deska při
vchodu na hřbitov.
Nedělní návštěvník
Libeňský hřbitov byl umístěn na
skalnatém ostrohu Koráb v blízkosti pravého břehu Vltavy
nedaleko vyhlídky Černá skála,
která je součástí přírodní památky Bílá skála. Jednoduchou
vstupní branou s pilastry po
stranách, trojúhelníkovým
štítem a s nápisem Pokoj vám!
vstupujeme na hřbitov, který
zaujme alejemi vzrostlých kaštanů, lip a jasanů. Mezi nimi se
nachází náhrobky, které jednoduše a bez příkras sdělují, že se
jedná o náhrobky rodin Pařízkovy, Diechovy, Kučíkovy, Krobovy,
Procházkovy a dalších. Po důkladné prohlídce hřbitova však
i zde narazíme na informace,
které nám prozradí více o místních obyvatelích. Místo posledního odpočinku zde našel vrchní
strojmistr, sládek pivovaru
v Praze VIII., majitel domu
a restaurace a závodu kamenického, soustružník kovů, majitel
realit a závodu řeznického, mistr
bednářský, úředník, školník,
hostinský, mistr zámečnický,
městský hasič či majitelka
Náhrobek rodiny Taurnerovy
a Jarešovy, I. hřbitov.
cukrářského závodu. Skládá se
nám tu tak velmi pestrá mozaika
obyvatel Libně konce 19. a první
poloviny 20. století. Řadu náhrobků zdobí černobílé portrétní fotografie mnohdy v bílém
oválném či obdélném rámečku.
Na nich můžeme vidět upravené
dámy s živým a milým pohledem, seriózní či srdečné pány
hledící na nás s neskrývaným
zájmem. Díky tomuto fotografickému zpřítomnění místních
obyvatel nabývá návštěvník
hřbitova dojmu, že přišel vlastně
na slavnostní nedělní návštěvu
a při odchodu se nemůže zbavit
pocitu, že na žádném hřbitově
nebylo tak živo jako na tom
libeňském.
Tajemství Karla
Hlaváčka
Při založení hřbitova bylo brzy
jasné, že území bude v budoucnu
nedostačující. Proto byl hřbitov
rozšířen a 12. března 1886 vysvěcen Janem Pávem. Od roku
1888 sloužil Libeňský hřbitov
také zemřelým z Kobylis. V této
druhé části hřbitova najdeme
hrob Karla Hlaváčka, velkého
talentu, který zemřel 15. června
roku 1898 v pouhých třiadvaceti
letech. Ačkoliv za svůj život stihl
vydat pouze čtyři básnické
sbírky, z toho jednu odsoudil
hned po jejím vydání a jednu
nestihl dokončit, staly se ostatní
dvě sbírky poezie klasickými díly
kánonu české literatury. Jeho
přátelé z Moderní revue se
dozvěděli až na konci roku 1897
o Hlaváčkově onemocnění
tuberkulózou, kdy již přestal
Náhrobek rodiny Steinerovy
a Hudečkovy, I. hřbitov.