OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2019 

Nárůst osob trpících duševní

poruchou v posledních letech má

až epidemický charakter, především v oblasti poruch nálady

a úzkostných stavů. Nárůst

klientely je dlouhodobě v oblasti

závislostí na návykových látkách, patologického hráčství

a tak dále. Vzhledem k prodlužování věku narůstá i počet osob

trpících některou z forem demence. Pocit stigmatizace psychiatrickou intervencí zůstává,

ale postupně se snižuje tím, že

téměř v každé rodině se objevuje

někdo s nějakou formou duševní

poruchy, a tím se lidé k této

problematice přibližují.

Jak se staráte vy, abyste si

zachoval čistou

hlavu?

Obdobně jako

ostatní lidé.

Snažím se

sportovat,

téměř

každý

týden

trávím

několik

dnů na

chatě, která

je v lese na

samotě, mám

tam s kamarádem koně,

chodím do

lesa a snažím si uvědomovat, že pomáháním druhým

pomáhám

i sobě. Cítím to

tak a uklidňuje

mě to.

Jako ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích jste stál u zrodu

festivalu Mezi ploty.

Kde se vzal nápad takovou

akci uspořádat?

První festival tohoto typu,

tehdy převážně hudební, v Bohnicích realizoval na podzim

1990 Unijazz s hlavním organizátorem inženýrem Huňátem

pod záštitou tehdejšího primátora Prahy Kořána. Bylo to

krásná porevoluční doba s nadšením měnit a prolamovat

nejrůznější bariéry. Festival byl

uspořádaný v rámci celosvětového dne Duševního zdraví.

Na festival přišly tisíce lidí, vše

proběhlo v nadšené atmosféře,

a další roky se proto na podzim

opakoval. Asi po třech letech

mě navštívili tehdy tři mladíci,

kteří představovali sdružení

Nedomysleno, jmenovitě si

vybavuji pana Kozlera a Šestáka s tím, že by rádi v jarním

termínu udělali obdobu hudebního festivalu ve formě divadelní. Jejich nadšení mě zaujalo,

vytvořili jsme jim prostor a oni

v dalších letech vybudovali

současnou podobu festivalu

Mezi ploty. Původní podzimní

festival se postupně přetransformoval do intimnější podoby

zářijového Babího léta.

Podílel jste se na vzniku Hiporehabilitační společnosti, jak

vzpomínáte na tuto dobu?

Hiporehabiitace v té době byla

provozována především v rehabilitačních zařízeních pro děti

a dospělé a měla u nás velmi

dobrou odbornou základnu.

My vzhledem k provozování

statku a vybudování jízdárny získali pro tuto

činnost perspektivní podmínky.

Já byl současně motivovaný láskou

ke koním,

která mě

drží od

dět-

ství. Pro

vznik hiporehabilitace v Bohnicích

měla po odborné

stránce zásadní

význam paní Hermanová, která je

jejím garantem dodnes. Díky ní a dalším

nadšeným pracovníkům se

podařilo v psychiatrické nemocnici vybudovat tehdy

největší hiporehabilitační

centrum v republice. Já z titulu

ředitele, s danými zkušenostmi

a možnostmi, jsem se podílel

na vzniku organizační struktury Hiporehabilitační společnosti s hledáním zdrojů jejího

financování. Nějakou dobu jsem

www.praha8.cz

byl i jejím předsedou, ale nebyl

jsem hlavním odborníkem

v této oblasti.

Díky čemu jste v oboru

vydržel tak dlouho, co vás

na této práci, možná

poslání, baví?

V psychiatrii jsem

prošel od práce sanitáře, ošetřovatele, lékaře

i ředitele vlastně

všemi hierarchickými

posty, a na každém

místě jsem se cítil

dobře. Hodně mi v životě pomohlo, že mám rád

lidi, cítím se mezi nimi

dobře, a chtěl bych i ostatním k tomuto pocitu pomoci, bez ohledu na limitování

různými hendikepy osobnostního nastavení,

duševní poruchou

nebo jinými

problé-

15

my. To mi můj obor umožňuje,

jsem rád, že ho mohu dělat,

a kdybych se měl životě k rozhodování o své

profesi

vrátit,

nevolil

bych

jinak.

Lucie

Filová