OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2019
Nárůst osob trpících duševní
poruchou v posledních letech má
až epidemický charakter, především v oblasti poruch nálady
a úzkostných stavů. Nárůst
klientely je dlouhodobě v oblasti
závislostí na návykových látkách, patologického hráčství
a tak dále. Vzhledem k prodlužování věku narůstá i počet osob
trpících některou z forem demence. Pocit stigmatizace psychiatrickou intervencí zůstává,
ale postupně se snižuje tím, že
téměř v každé rodině se objevuje
někdo s nějakou formou duševní
poruchy, a tím se lidé k této
problematice přibližují.
Jak se staráte vy, abyste si
zachoval čistou
hlavu?
Obdobně jako
ostatní lidé.
Snažím se
sportovat,
téměř
každý
týden
trávím
několik
dnů na
chatě, která
je v lese na
samotě, mám
tam s kamarádem koně,
chodím do
lesa a snažím si uvědomovat, že pomáháním druhým
pomáhám
i sobě. Cítím to
tak a uklidňuje
mě to.
Jako ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích jste stál u zrodu
festivalu Mezi ploty.
Kde se vzal nápad takovou
akci uspořádat?
První festival tohoto typu,
tehdy převážně hudební, v Bohnicích realizoval na podzim
1990 Unijazz s hlavním organizátorem inženýrem Huňátem
pod záštitou tehdejšího primátora Prahy Kořána. Bylo to
krásná porevoluční doba s nadšením měnit a prolamovat
nejrůznější bariéry. Festival byl
uspořádaný v rámci celosvětového dne Duševního zdraví.
Na festival přišly tisíce lidí, vše
proběhlo v nadšené atmosféře,
a další roky se proto na podzim
opakoval. Asi po třech letech
mě navštívili tehdy tři mladíci,
kteří představovali sdružení
Nedomysleno, jmenovitě si
vybavuji pana Kozlera a Šestáka s tím, že by rádi v jarním
termínu udělali obdobu hudebního festivalu ve formě divadelní. Jejich nadšení mě zaujalo,
vytvořili jsme jim prostor a oni
v dalších letech vybudovali
současnou podobu festivalu
Mezi ploty. Původní podzimní
festival se postupně přetransformoval do intimnější podoby
zářijového Babího léta.
Podílel jste se na vzniku Hiporehabilitační společnosti, jak
vzpomínáte na tuto dobu?
Hiporehabiitace v té době byla
provozována především v rehabilitačních zařízeních pro děti
a dospělé a měla u nás velmi
dobrou odbornou základnu.
My vzhledem k provozování
statku a vybudování jízdárny získali pro tuto
činnost perspektivní podmínky.
Já byl současně motivovaný láskou
ke koním,
která mě
drží od
dět-
ství. Pro
vznik hiporehabilitace v Bohnicích
měla po odborné
stránce zásadní
význam paní Hermanová, která je
jejím garantem dodnes. Díky ní a dalším
nadšeným pracovníkům se
podařilo v psychiatrické nemocnici vybudovat tehdy
největší hiporehabilitační
centrum v republice. Já z titulu
ředitele, s danými zkušenostmi
a možnostmi, jsem se podílel
na vzniku organizační struktury Hiporehabilitační společnosti s hledáním zdrojů jejího
financování. Nějakou dobu jsem
www.praha8.cz
byl i jejím předsedou, ale nebyl
jsem hlavním odborníkem
v této oblasti.
Díky čemu jste v oboru
vydržel tak dlouho, co vás
na této práci, možná
poslání, baví?
V psychiatrii jsem
prošel od práce sanitáře, ošetřovatele, lékaře
i ředitele vlastně
všemi hierarchickými
posty, a na každém
místě jsem se cítil
dobře. Hodně mi v životě pomohlo, že mám rád
lidi, cítím se mezi nimi
dobře, a chtěl bych i ostatním k tomuto pocitu pomoci, bez ohledu na limitování
různými hendikepy osobnostního nastavení,
duševní poruchou
nebo jinými
problé-
15
my. To mi můj obor umožňuje,
jsem rád, že ho mohu dělat,
a kdybych se měl životě k rozhodování o své
profesi
vrátit,
nevolil
bych
jinak.
Lucie
Filová