20
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / DUBEN 2021
www.praha8.cz
Kultura
VZPOMÍNÁNÍ
S Hrabalem jsem si nenahrabal
nnVýročí slavných spisovatelů jsou
spojená nejen s datem jejich narození,
ale i s koncem jejich životní pouti. Mým
životem se mihl i Bohumil Hrabal.
Mentor, kterého svého času pověřila doktorka Zítková z nakladatelství Mladá fronta,
aby dohlédl na moje spisovatelské začátky.
Bohumil Hrabal za to byl honorován, já za
svou snahu u Mistra Hrabala v Kersku
brigádničil.
„Co pěkného jsi mi donesl?“ zeptal se, aniž
by mi věnoval delší pohled. Odpověděl jsem
s pokusem o humor, že jsem dovlekl text,
který se jednou bude číst napříč zeměkoulí.
Bohumil Hrabal na to nic, ale delší pohled mi
už věnoval. To jsem netušil, že víc než zájem
o rukopis projevil o mou fyzickou kondici.
„Tak jo, mladej, nejdříve mi s něčím pomoz,“
a odvedl mě k septiku za domem. Nadzvedl
víko té šachtice, jejíž odér by nepřerazil ani
puch lovosické chemičky.
„Hovnocuc zase nepřijel, takže to musíme
vynosit ručně. Na záhony vedle domu. No
co koukáš, jdeme na to,“ zdvihl Mistr obočí
a sám se chutě pustil do díla. „Šoufek na
klacku mám ještě jeden,“ podal mi nádobu
s malou výčitkou v hlase, že neprojevuji
zvláštní nadšení nabírat močůvku, či co
v tom septiku všechno plavalo. Nicméně
rovněž jsem se pustil „do díla“ a přemýšlel,
zda to mám zapotřebí. Protože jsem si
v těch osmdesátých letech minulého století
vůbec neuvědomoval, s kým mám tu čest
komunikovat, i když jsem potom i trochu
páchl.
Po této nevoňavé fyzické rozcvičce se
Bohumil Hrabal uvolil si přečíst můj
Měsíc na kříži
Někteří čtenáři měsíčníku Osmička nám čas od času zasílají zajímavé a leckdy působivé snímky.
Tentokrát zveřejňujeme dílo
Miroslava Černého, který doslova
v pravý čas ze svého bytu v Bukolské ulici zachytil Měsíc na špici
kostela svatého Václava
v Bohnicích.
Děkujeme.
(red)
SPISOVATEL, publicista a textař Petr Štrompf.
rukopis. Spíše jen neučesanou hromadu
písmen, jak se na začínajícího literáta
sluší a patří. Od té doby nemám rád lihovou tužku, zejména tu červenou. Protože
můj rukopis se po Hrabalově zásahu
změnil v krvavý prostřílený terč mých
popisovaných hrdinů, z nichž nezbylo
mnoho. „Je potřeba lépe stylizovat, popisnost situací je na draka a to, co z textu
zbylo, by měl být odrazový můstek na
přepracování všeho,“ vyřkl ortel Mistr,
kterého bych v tu ránu do septiku hodil
i s tou jeho červenou lihovkou.
Tak to šlo v odměřený čas nám oběma, až
se stalo, že po dalším vypjatém úsilí to „nějakému“ Hrabalovi z Kerska nandat, mi doktorka Zítková sdělila, že moje nehynoucí
snaha v přepisech konečně doznala patřičné
úrovně k tomu, mou novelu zařadit do
knižní publikace začínajících autorů. Ano, by
jsem rád, ale zvláštní bylo,
že moje předtímní představa, jak se samou radostí opiju a pak v domě
Bohumila Hrabala vymlátím všechna okna, mě
v okamžik převzetí knižní
publikace jaksi přešla. Do
Kerska jsem dorazil
v povznesené náladě
autora, který na hrudi
hřál svou publikovanu
prvotinu. Samozřejmě
s úmyslem mu ji slavnostně předat a červenou
lihovkou vepsat do knihy
své věnování.
Bohumil Hrabal se na
knihu podíval, prolistoval pár stránek, dokonce se do jedné začetl a řekl: „Jako spisovatel si určitě nenahrabeš. Vím o tom své.
V kolik ti jede autobus do Prahy?“ Udiveně
jsem zamumlal, že asi za hodinu a půl. „To
stihneme, potřebuju....“ V ohlédnutí v čase
toho moc k vyprávění není. Snad jen poznámka, že generálka v harampádí domovního přístavku mi způsobila něco málo oděrek
na těle, nikoliv na duši. Proč taky, když jsem
zvítězil sám nad sebou to všechno vydržet,
a s odstupem času bych to absolvoval znovu.
Protože v den, kdy Bohumil Hrabal za tragických okolností zemřel, mi smutno opravdu
bylo. A vůbec jsem se necítil už jako zavedený spisovatel s dalšími knižními tituly, ale
jako idiot, kterému osud umožnil pobývat
v blízkosti někoho, kdo byl a jistě i zůstane
stále blízký celému národu.
Petr Štrompf