20

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / DUBEN 2021 

www.praha8.cz

Kultura

VZPOMÍNÁNÍ

S Hrabalem jsem si nenahrabal

nnVýročí slavných spisovatelů jsou

spojená nejen s datem jejich narození,

ale i s koncem jejich životní pouti. Mým

životem se mihl i Bohumil Hrabal.

Mentor, kterého svého času pověřila doktorka Zítková z nakladatelství Mladá fronta,

aby dohlédl na moje spisovatelské začátky.

Bohumil Hrabal za to byl honorován, já za

svou snahu u Mistra Hrabala v Kersku

brigádničil.

„Co pěkného jsi mi donesl?“ zeptal se, aniž

by mi věnoval delší pohled. Odpověděl jsem

s pokusem o humor, že jsem dovlekl text,

který se jednou bude číst napříč zeměkoulí.

Bohumil Hrabal na to nic, ale delší pohled mi

už věnoval. To jsem netušil, že víc než zájem

o rukopis projevil o mou fyzickou kondici.

„Tak jo, mladej, nejdříve mi s něčím pomoz,“

a odvedl mě k septiku za domem. Nadzvedl

víko té šachtice, jejíž odér by nepřerazil ani

puch lovosické chemičky.

„Hovnocuc zase nepřijel, takže to musíme

vynosit ručně. Na záhony vedle domu. No

co koukáš, jdeme na to,“ zdvihl Mistr obočí

a sám se chutě pustil do díla. „Šoufek na

klacku mám ještě jeden,“ podal mi nádobu

s malou výčitkou v hlase, že neprojevuji

zvláštní nadšení nabírat močůvku, či co

v tom septiku všechno plavalo. Nicméně

rovněž jsem se pustil „do díla“ a přemýšlel,

zda to mám zapotřebí. Protože jsem si

v těch osmdesátých letech minulého století

vůbec neuvědomoval, s kým mám tu čest

komunikovat, i když jsem potom i trochu

páchl.

Po této nevoňavé fyzické rozcvičce se

Bohumil Hrabal uvolil si přečíst můj

Měsíc na kříži

Někteří čtenáři měsíčníku Osmička nám čas od času zasílají zajímavé a leckdy působivé snímky.

Tentokrát zveřejňujeme dílo

Miroslava Černého, který doslova

v pravý čas ze svého bytu v Bukolské ulici zachytil Měsíc na špici

kostela svatého Václava

v Bohnicích.

Děkujeme.

(red)

SPISOVATEL, publicista a textař Petr Štrompf.

rukopis. Spíše jen neučesanou hromadu

písmen, jak se na začínajícího literáta

sluší a patří. Od té doby nemám rád lihovou tužku, zejména tu červenou. Protože

můj rukopis se po Hrabalově zásahu

změnil v krvavý prostřílený terč mých

popisovaných hrdinů, z nichž nezbylo

mnoho. „Je potřeba lépe stylizovat, popisnost situací je na draka a to, co z textu

zbylo, by měl být odrazový můstek na

přepracování všeho,“ vyřkl ortel Mistr,

kterého bych v tu ránu do septiku hodil

i s tou jeho červenou lihovkou.

Tak to šlo v odměřený čas nám oběma, až

se stalo, že po dalším vypjatém úsilí to „nějakému“ Hrabalovi z Kerska nandat, mi doktorka Zítková sdělila, že moje nehynoucí

snaha v přepisech konečně doznala patřičné

úrovně k tomu, mou novelu zařadit do

knižní publikace začínajících autorů. Ano, by

jsem rád, ale zvláštní bylo,

že moje předtímní představa, jak se samou radostí opiju a pak v domě

Bohumila Hrabala vymlátím všechna okna, mě

v okamžik převzetí knižní

publikace jaksi přešla. Do

Kerska jsem dorazil

v povznesené náladě

autora, který na hrudi

hřál svou publikovanu

prvotinu. Samozřejmě

s úmyslem mu ji slavnostně předat a červenou

lihovkou vepsat do knihy

své věnování.

Bohumil Hrabal se na

knihu podíval, prolistoval pár stránek, dokonce se do jedné začetl a řekl: „Jako spisovatel si určitě nenahrabeš. Vím o tom své.

V kolik ti jede autobus do Prahy?“ Udiveně

jsem zamumlal, že asi za hodinu a půl. „To

stihneme, potřebuju....“ V ohlédnutí v čase

toho moc k vyprávění není. Snad jen poznámka, že generálka v harampádí domovního přístavku mi způsobila něco málo oděrek

na těle, nikoliv na duši. Proč taky, když jsem

zvítězil sám nad sebou to všechno vydržet,

a s odstupem času bych to absolvoval znovu.

Protože v den, kdy Bohumil Hrabal za tragických okolností zemřel, mi smutno opravdu

bylo. A vůbec jsem se necítil už jako zavedený spisovatel s dalšími knižními tituly, ale

jako idiot, kterému osud umožnil pobývat

v blízkosti někoho, kdo byl a jistě i zůstane

stále blízký celému národu.

Petr Štrompf