OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2018
www.praha8.cz
mohli tlačit, ale přenášeli jsme
ho na rukách.“
(„Sport a pohyb je prostě neoddělitelnou součástí jeho života,“
vmísila se do rozhovoru jeho
manželka paní Eva, která je
Ruzhovi velkou oporou už více
než 50 let. „A věřte, že život
s takovým sportovcem je někdy
řehole. Ale kdybych to nechtěla,
tak s ním nebudu.“)
Vítězné gesto po zisku titulu mistra světa. Foto: archív Lumíra Ruzhy
Co vás vedlo k tomu, že jste vzal
na prahu důchodového věku do
ruky pingpongovou pálku?
„Nikdy mě nenapadlo říct si
- Máš to zapotřebí, takhle se
honit? Ostatní jezdí na chaty
nebo mají jiné koníčky, já takové
záliby nemám. Mám sport. A tak
jsem hledal takový, který by
nějak eliminoval věk.“
Co to bylo za práci, která vás
živila?
„Byl jsem stavbyvedoucí, pracoval jsem u Stavby silnic a železnic. Měl jsem postupně na starost asi dvacet staveb, pendloval
jsem mezi nimi. A v důchodu
jsem až do svých jednaosmdesáti dělal posílkáře v tiskárně
Svoboda.“
Co jste si z hokeje přinesl do
stolního tenisu?
„Dobrou koordinaci pohybu
a ostříží zrak. To je velmi důležité, protože kdo hůře vidí, později
reaguje na pohyb míčku. Zvládl
jsem i to, že od roku 2002 hrají
veteráni s většími míčky, které
lítají pomaleji, protože mají
průměr 40 milimetrů místo 38.“
Mezi koncem hokejové kariéry
a začátkem té stolnětenisové
ale uplynulo dost vody ve Vltavě.
Nechyběl vám pohyb?
„Já jsem se hýbal pořád! Z našeho bytu v Kobylisích jsem několikrát týdně chodil pěšky do
Běchovic, kde jsme měli ústředí.
Na těch 17 km jsem měl dvě
a půl hodiny. Vstával jsem v půl
čtvrté, měl jsem cestou po půl
hodinách kontrolní stanoviště
– a když jsem na něj přišel později, věděl jsem, že musím zrychlit, abych došel včas. Až zpátky
do Prahy mě vozilo služební
auto.“
Co tady v okolí v té době vlastně
bylo?
„Byla tu zahrádkářská kolonie.
Naproti, kde je dnes základní
škola Na Šutce, byl statek, tehdy
už notně zchátralý. Ovšem
traduje se, že ho kdysi navštívila
dokonce královna Marie
Terezie.“
Kam jste chodili jako mladá rodina
na procházky?
„Do Čimického nebo Bohnického háje, do parku Drákula. Na
celodenní výlety jsme vyráželi
do Draháňského údolí. Ale to
tehdy vypadalo úplně jinak,
bylo zarostlé, projít se nedalo,
takže jsme kočárek často ne-
A také vám určitě zůstala už
zmiňovaná bojovnost…
„Už ve Slavii jsem spoléhal na to,
že spadne strom, zhasne světlo,
prostě jsem bojoval až do konce.
U zeleného stolu jsem zpočátku
samozřejmě prohrával, ale učil
jsem se, nechal si radit od lepších
Takže z hokejisty jste se stal
nejdříve chodcem?
„Bral jsem to jako trénink na
slavný dálkový pochod Praha–
Prčice. Ušel jsem při něm trasu
měřící 74 km.“
Kdy jste se stěhovali do Kobylis?
„V roce 1968. A bydlíme tu dosud.
Stěhovali jsme se do ještě nezkolaudovaného domu, chyběla
zábradlí na schodech, dodělávaly
se podlahy, kuchyň neměla
odpovídající odvětrání… Ale
nechtěli jsme čekat, báli jsme se,
že nám byty seberou pro ruské
vojáky. Dům je cihlový, žádný
panelák, a patří pořád bytovému
družstvu. Tehdy to byl jeden
z prvních místních činžáků.“
Lumír Ruzha se svými medailemi. Foto: Vladimír Slabý
15
LUMÍR RUZHA
(* 6. ledna 1927)
Hokejista a stolní tenista,
bydlící již 50 let v Praze 8,
v ulici Na Šutce.
S hokejem začal v rodném
Benešově, za Slavii Praha hrál
od roku 1952, pět let byl jejím
kapitánem a pak ji vedl jako
trenér. S hokejovým dorostem
„sešívaných“ získal 3. místo
v ČSR.
V roce 1986 startoval poprvé
na veteránském turnaji ve
stolním tenise. V r. 2002 se stal
poprvé mistrem světa, v r. 2018
vybojoval čtvrtý titul mistra
světa a rozhodl se ukončit
sportovní kariéru. Celkem
získal 30 medailí (10 zlatých,
10 stříbrných a 10 bronzových)
z MS a ME veteránů. Hraje
za TTC Praha v Ďáblicích.
Od r. 1991 dělá předsedu Českomoravskému klubu veteránů.
a nebál jsem se pracovat se svým
mentálním nastavením. Řekl
jsem si – Hergot, ty bys přece
taky mohl mít nějakou medaili.
Musíš být šampion, máš na to!
Nakonec jste začal porážet
i bývalé profesionály a v roce
2002 v Lucernu se konečně stal
mistrem světa. Šestnáct let jsem
tam byl jako blbec a pak jsem
měl v 75 letech na krku zlatou
medaili!“
Vladimír Slabý