OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2018 

www.praha8.cz

mohli tlačit, ale přenášeli jsme

ho na rukách.“

(„Sport a pohyb je prostě neoddělitelnou součástí jeho života,“

vmísila se do rozhovoru jeho

manželka paní Eva, která je

Ruzhovi velkou oporou už více

než 50 let. „A věřte, že život

s takovým sportovcem je někdy

řehole. Ale kdybych to nechtěla,

tak s ním nebudu.“)

Vítězné gesto po zisku titulu mistra světa. Foto: archív Lumíra Ruzhy

Co vás vedlo k tomu, že jste vzal

na prahu důchodového věku do

ruky pingpongovou pálku?

„Nikdy mě nenapadlo říct si

- Máš to zapotřebí, takhle se

honit? Ostatní jezdí na chaty

nebo mají jiné koníčky, já takové

záliby nemám. Mám sport. A tak

jsem hledal takový, který by

nějak eliminoval věk.“

Co to bylo za práci, která vás

živila?

„Byl jsem stavbyvedoucí, pracoval jsem u Stavby silnic a železnic. Měl jsem postupně na starost asi dvacet staveb, pendloval

jsem mezi nimi. A v důchodu

jsem až do svých jednaosmdesáti dělal posílkáře v tiskárně

Svoboda.“

Co jste si z hokeje přinesl do

stolního tenisu?

„Dobrou koordinaci pohybu

a ostříží zrak. To je velmi důležité, protože kdo hůře vidí, později

reaguje na pohyb míčku. Zvládl

jsem i to, že od roku 2002 hrají

veteráni s většími míčky, které

lítají pomaleji, protože mají

průměr 40 milimetrů místo 38.“

Mezi koncem hokejové kariéry

a začátkem té stolnětenisové

ale uplynulo dost vody ve Vltavě.

Nechyběl vám pohyb?

„Já jsem se hýbal pořád! Z našeho bytu v Kobylisích jsem několikrát týdně chodil pěšky do

Běchovic, kde jsme měli ústředí.

Na těch 17 km jsem měl dvě

a půl hodiny. Vstával jsem v půl

čtvrté, měl jsem cestou po půl

hodinách kontrolní stanoviště

– a když jsem na něj přišel později, věděl jsem, že musím zrychlit, abych došel včas. Až zpátky

do Prahy mě vozilo služební

auto.“

Co tady v okolí v té době vlastně

bylo?

„Byla tu zahrádkářská kolonie.

Naproti, kde je dnes základní

škola Na Šutce, byl statek, tehdy

už notně zchátralý. Ovšem

traduje se, že ho kdysi navštívila

dokonce královna Marie

Terezie.“

Kam jste chodili jako mladá rodina

na procházky?

„Do Čimického nebo Bohnického háje, do parku Drákula. Na

celodenní výlety jsme vyráželi

do Draháňského údolí. Ale to

tehdy vypadalo úplně jinak,

bylo zarostlé, projít se nedalo,

takže jsme kočárek často ne-

A také vám určitě zůstala už

zmiňovaná bojovnost…

„Už ve Slavii jsem spoléhal na to,

že spadne strom, zhasne světlo,

prostě jsem bojoval až do konce.

U zeleného stolu jsem zpočátku

samozřejmě prohrával, ale učil

jsem se, nechal si radit od lepších

Takže z hokejisty jste se stal

nejdříve chodcem?

„Bral jsem to jako trénink na

slavný dálkový pochod Praha–

Prčice. Ušel jsem při něm trasu

měřící 74 km.“

Kdy jste se stěhovali do Kobylis?

„V roce 1968. A bydlíme tu dosud.

Stěhovali jsme se do ještě nezkolaudovaného domu, chyběla

zábradlí na schodech, dodělávaly

se podlahy, kuchyň neměla

odpovídající odvětrání… Ale

nechtěli jsme čekat, báli jsme se,

že nám byty seberou pro ruské

vojáky. Dům je cihlový, žádný

panelák, a patří pořád bytovému

družstvu. Tehdy to byl jeden

z prvních místních činžáků.“

Lumír Ruzha se svými medailemi. Foto: Vladimír Slabý

15

LUMÍR RUZHA

(* 6. ledna 1927)

Hokejista a stolní tenista,

bydlící již 50 let v Praze 8,

v ulici Na Šutce.

S hokejem začal v rodném

Benešově, za Slavii Praha hrál

od roku 1952, pět let byl jejím

kapitánem a pak ji vedl jako

trenér. S hokejovým dorostem

„sešívaných“ získal 3. místo

v ČSR.

V roce 1986 startoval poprvé

na veteránském turnaji ve

stolním tenise. V r. 2002 se stal

poprvé mistrem světa, v r. 2018

vybojoval čtvrtý titul mistra

světa a rozhodl se ukončit

sportovní kariéru. Celkem

získal 30 medailí (10 zlatých,

10 stříbrných a 10 bronzových)

z MS a ME veteránů. Hraje

za TTC Praha v Ďáblicích.

Od r. 1991 dělá předsedu Českomoravskému klubu veteránů.

a nebál jsem se pracovat se svým

mentálním nastavením. Řekl

jsem si – Hergot, ty bys přece

taky mohl mít nějakou medaili.

Musíš být šampion, máš na to!

Nakonec jste začal porážet

i bývalé profesionály a v roce

2002 v Lucernu se konečně stal

mistrem světa. Šestnáct let jsem

tam byl jako blbec a pak jsem

měl v 75 letech na krku zlatou

medaili!“

Vladimír Slabý