14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2018 

www.praha8.cz

Rozhovor

Sportovní samorost Lumír Ruzha,

veteránský mistr světa ve stolním tenisu:

Nikdy jsem nikomu

nedal nic zadarmo

nnUsměvavý životní kouzelník Lumír Ruzha z Kobylis doslova eliminoval věk.

Z velmi dobrého hokejisty, který v 50. letech vedl jako kapitán pražskou Slavii, se

na stará kolena přeorientoval na stolní tenis a dnes, v 91 letech, je mezi veterány

čtyřnásobným mistrem světa a šestinásobným mistrem Evropy.

Letos v červnu jste v americkém Las Vegas na mistrovství

světa veteránů získal titul

světového šampiona mezi

stolními tenisty v kategorii nad

90 let. V 91 letech – gratuluji

a smekám!

„Je to můj čtvrtý a poslední titul.

Už před cestou do Ameriky jsem

si říkal, že je asi nejvyšší čas

skončit. A jsem rád, že se loučím

se zlatem ze čtyřhry a stříbrem

z dvouhry.“

Z devatenácti veteránských

světových šampionátů jste chyběl

jen čtyřikrát, celkem jste přivezl

14 medailí, dalších 16 z mistrovství Evropy. Máte nějaký recept

na vítězství?

„Nikdy jsem nikomu nedal nic

zadarmo, vždycky chci vyhrát

a peru se až do posledního

míčku. Při jednom zápase

v pražské soutěži proti mě třeba

stál sebevědomý třináctiletý

floutek, a za hodinu už ho

brečícího pohlavkoval rozzlobený tatínek, protože se mnou

jasně prohrál.“

Jaké jsou boje mezi veterány?

„Tvrdé. Jestli si někdo myslí, že

je to nějaká sranda, tak to nepřichází v úvahu. To je skutečně boj

o titul mistra světa, akorát jsme

starý.“

Odkud čerpáte tu neuvěřitelnou

sílu a energii?

„Asi z božských genů. Lékaři mi

říkávali, že mám kosti jako bejk.

A dneska dodávají, že mě ten

nahoře má asi rád. Při zápase se

v klidu ohnu pro míček, což

mezi soupeři rozhodně není

samozřejmostí. A navíc nepiju

a nekouřím – nikdy jsem si

nedal ani šluka. Ostatně jediný

vážnější zdravotní problém

jsem měl před třemi lety, když

mi diagnostikovali rakovinu

tlustého střeva. V devadesáti

jsem ji porazil…“

Foto: archív Lumíra Ruzhy

Šikovné ruce a ostříží zrak byly vždy velkou zbraní Lumíra Ruzhy.

Kde se zrodila vaše láska

k pohybu?

„Co já se pamatuji, tak jsem

pořád sportoval. Táta mi s radostí kupoval brusle, míč… Už jako

kluk jsem se věnoval nejrůznějším sportům – závodně jezdil na

kole, plaval, koulel kuželky, vrhal

koulí, hrál basketbal, fotbal,

hokej… Hokej mi šel nejlíp, už

ve čtrnácti jsem hrál za muže

Benešova.“

To jste ale byl věkem ještě starší

žák!

„Byl, ale nevypadal jsem. Měřil

jsem 183 cm a vážil 85 kilo.

A s hokejkou mi to šlo tak, že

jsem hned v prvním zápase za

dospělé dal Říčanům tři góly

a bylo vymalováno. Na vojně

jsem si musel přibrat ještě ragby,

protože to byla láska jednoho

z důstojníků. Hrál jsem zápasy

za jeho tým a za odměnu nemusel skákat padákem.“

V té době sice byli sportovci

oficiálně amatéry, ovšem ti

špičkoví, zejména armádní

sportovci, byli na naše tehdejší

poměry zabezpečeni dobře. Vám

ale vojna dveře do tohoto světa

vyvolených neotevřela…

„Soudruzi po mně šli, nebyl jsem

ve straně, navíc tatínek byl

živnostník, měl cukrárnu. Z rodného Benešova jsem se tak po

vojně musel spakovat a už jako

ostřílený hokejista přišel v roce

1952 do Slavie. Za ni jsem hrál až

do roku 1965, pět let jsem byl

dokonce kapitánem. Váleli jsme

druhou ligu, do první jsme se ale

nikdy nedostali, byť jsme v roce

1955 padli až v baráži.“

Nemrzí vás to?

„Mrzí, nemrzí. Ve Slavii jsem

narazil na své limity. Byl jsem

samorost, ruce s hokejkou jsem

měl fantastické, ale na bruslích

jsem byl pomalý. To už bylo

neodstranitelné. Nahrazoval

jsem to tvrdostí a zarputilostí.

Byl jsem vyhlášený jako tvrďák,

kterému bylo lepší se vyhnout,

zejména když jsem měl vztek.

A to já měl vždycky, když hrál

soupeř zákeřně, když píchal holí

do ledvin. Já jsem nikdy nehrál

zákeřně. Taky jsem už měl

108 kilo a nebylo snadné mě

zastavit. Nikdy jsem ale neměl

potřebu mstít se soupeřům

pěstmi.“

Postavou jste byl nepřehlédnutelný, to se musí uznat.

„Někdy je dobré takto narůst.

Jednou jsem jel tramvají, byl tam

chlap, který provokoval a obtěžoval ostatní. Strčil jsem do něj

– zrovna byly v zastávce otevřené dveře. Vyletěl ven, řidič zavřel

– a lidé tleskali. Snažil jsem se za

všech okolností ve sportu i v životě udržet si vnitřní vyrovnanost. Ta je základ.“

Šestnáct let jsem

tam byl jako blbec

a pak jsem měl

v 75 letech na krku

zlatou medaili!

Pro dnešní mladou generaci –

za jaké peníze jste ve Slavii hrál?

„Bral jsem stovku měsíčně jako

základní plat, jako trenér pak

350 korun, z toho se nedalo

normálně žít. Proto jsem vždycky po pár hodinách spánku

musel do práce, která mě živila.

Tehdy to bylo běžné, nikdy by

mě nenapadlo mluvit v souvislosti se sportem o penězích!

Navíc když nešlo o peníze, byla

sranda. A bez srandy bych nechtěl v mančaftu ani být. Já jsem

měl Slavii rád, měl jsem slušné

zaměstnání, a pokud to šlo

skloubit, tak mi to bylo úplně

jedno. Hrál jsem, i když mi byl

klub dlužný.“