14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / listopad 2018
www.praha8.cz
Rozhovor
Sportovní samorost Lumír Ruzha,
veteránský mistr světa ve stolním tenisu:
Nikdy jsem nikomu
nedal nic zadarmo
nnUsměvavý životní kouzelník Lumír Ruzha z Kobylis doslova eliminoval věk.
Z velmi dobrého hokejisty, který v 50. letech vedl jako kapitán pražskou Slavii, se
na stará kolena přeorientoval na stolní tenis a dnes, v 91 letech, je mezi veterány
čtyřnásobným mistrem světa a šestinásobným mistrem Evropy.
Letos v červnu jste v americkém Las Vegas na mistrovství
světa veteránů získal titul
světového šampiona mezi
stolními tenisty v kategorii nad
90 let. V 91 letech – gratuluji
a smekám!
„Je to můj čtvrtý a poslední titul.
Už před cestou do Ameriky jsem
si říkal, že je asi nejvyšší čas
skončit. A jsem rád, že se loučím
se zlatem ze čtyřhry a stříbrem
z dvouhry.“
Z devatenácti veteránských
světových šampionátů jste chyběl
jen čtyřikrát, celkem jste přivezl
14 medailí, dalších 16 z mistrovství Evropy. Máte nějaký recept
na vítězství?
„Nikdy jsem nikomu nedal nic
zadarmo, vždycky chci vyhrát
a peru se až do posledního
míčku. Při jednom zápase
v pražské soutěži proti mě třeba
stál sebevědomý třináctiletý
floutek, a za hodinu už ho
brečícího pohlavkoval rozzlobený tatínek, protože se mnou
jasně prohrál.“
Jaké jsou boje mezi veterány?
„Tvrdé. Jestli si někdo myslí, že
je to nějaká sranda, tak to nepřichází v úvahu. To je skutečně boj
o titul mistra světa, akorát jsme
starý.“
Odkud čerpáte tu neuvěřitelnou
sílu a energii?
„Asi z božských genů. Lékaři mi
říkávali, že mám kosti jako bejk.
A dneska dodávají, že mě ten
nahoře má asi rád. Při zápase se
v klidu ohnu pro míček, což
mezi soupeři rozhodně není
samozřejmostí. A navíc nepiju
a nekouřím – nikdy jsem si
nedal ani šluka. Ostatně jediný
vážnější zdravotní problém
jsem měl před třemi lety, když
mi diagnostikovali rakovinu
tlustého střeva. V devadesáti
jsem ji porazil…“
Foto: archív Lumíra Ruzhy
Šikovné ruce a ostříží zrak byly vždy velkou zbraní Lumíra Ruzhy.
Kde se zrodila vaše láska
k pohybu?
„Co já se pamatuji, tak jsem
pořád sportoval. Táta mi s radostí kupoval brusle, míč… Už jako
kluk jsem se věnoval nejrůznějším sportům – závodně jezdil na
kole, plaval, koulel kuželky, vrhal
koulí, hrál basketbal, fotbal,
hokej… Hokej mi šel nejlíp, už
ve čtrnácti jsem hrál za muže
Benešova.“
To jste ale byl věkem ještě starší
žák!
„Byl, ale nevypadal jsem. Měřil
jsem 183 cm a vážil 85 kilo.
A s hokejkou mi to šlo tak, že
jsem hned v prvním zápase za
dospělé dal Říčanům tři góly
a bylo vymalováno. Na vojně
jsem si musel přibrat ještě ragby,
protože to byla láska jednoho
z důstojníků. Hrál jsem zápasy
za jeho tým a za odměnu nemusel skákat padákem.“
V té době sice byli sportovci
oficiálně amatéry, ovšem ti
špičkoví, zejména armádní
sportovci, byli na naše tehdejší
poměry zabezpečeni dobře. Vám
ale vojna dveře do tohoto světa
vyvolených neotevřela…
„Soudruzi po mně šli, nebyl jsem
ve straně, navíc tatínek byl
živnostník, měl cukrárnu. Z rodného Benešova jsem se tak po
vojně musel spakovat a už jako
ostřílený hokejista přišel v roce
1952 do Slavie. Za ni jsem hrál až
do roku 1965, pět let jsem byl
dokonce kapitánem. Váleli jsme
druhou ligu, do první jsme se ale
nikdy nedostali, byť jsme v roce
1955 padli až v baráži.“
Nemrzí vás to?
„Mrzí, nemrzí. Ve Slavii jsem
narazil na své limity. Byl jsem
samorost, ruce s hokejkou jsem
měl fantastické, ale na bruslích
jsem byl pomalý. To už bylo
neodstranitelné. Nahrazoval
jsem to tvrdostí a zarputilostí.
Byl jsem vyhlášený jako tvrďák,
kterému bylo lepší se vyhnout,
zejména když jsem měl vztek.
A to já měl vždycky, když hrál
soupeř zákeřně, když píchal holí
do ledvin. Já jsem nikdy nehrál
zákeřně. Taky jsem už měl
108 kilo a nebylo snadné mě
zastavit. Nikdy jsem ale neměl
potřebu mstít se soupeřům
pěstmi.“
Postavou jste byl nepřehlédnutelný, to se musí uznat.
„Někdy je dobré takto narůst.
Jednou jsem jel tramvají, byl tam
chlap, který provokoval a obtěžoval ostatní. Strčil jsem do něj
– zrovna byly v zastávce otevřené dveře. Vyletěl ven, řidič zavřel
– a lidé tleskali. Snažil jsem se za
všech okolností ve sportu i v životě udržet si vnitřní vyrovnanost. Ta je základ.“
Šestnáct let jsem
tam byl jako blbec
a pak jsem měl
v 75 letech na krku
zlatou medaili!
Pro dnešní mladou generaci –
za jaké peníze jste ve Slavii hrál?
„Bral jsem stovku měsíčně jako
základní plat, jako trenér pak
350 korun, z toho se nedalo
normálně žít. Proto jsem vždycky po pár hodinách spánku
musel do práce, která mě živila.
Tehdy to bylo běžné, nikdy by
mě nenapadlo mluvit v souvislosti se sportem o penězích!
Navíc když nešlo o peníze, byla
sranda. A bez srandy bych nechtěl v mančaftu ani být. Já jsem
měl Slavii rád, měl jsem slušné
zaměstnání, a pokud to šlo
skloubit, tak mi to bylo úplně
jedno. Hrál jsem, i když mi byl
klub dlužný.“