OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / říjen 2019
dětské salesiánské divadlo. Josef Pešata třetí shora vpravo v roli
jelena. Foto: archiv pamětníka
hodin a ve tři odpoledne jsme
hráli poprvé. Vystupoval jsem
v římské tóze a pronášel jsem:
„I ty věrný druhu můj, připravil
jsi mi zvlášť milý a hojný stůl
a teď proboden zde spočíváš
a můj duch dlí bez krmi a nápoje,
jimiž oplýval můj stan.“ Protože
jsem ale vždycky hrál komické
postavy, jakmile jsem se objevil
na jevišti, všichni čekali, že bude
legrace. Já naneštěstí svoji
promluvu doprovodil ještě
takovým gestem ruky a všichni
mysleli, že je to legrace, takže se
začali smát, přestože šlo o vážnou věc. Salesiáni také založili
kapelu. Rodiče mi koupili housle,
ale ty mě nebavily. Tloukl jsem
na buben, potom troubil na ES
trubku a nakonec hrál na křídlovku. V roce 1947 jsme se zúčastnili skautského setkání
v Jamboree, ve Francii.
Fungoval ústav během války?
Během války měli salesiáni velké
potíže s provozem ústavu. Už jen
ty kluky nakrmit! Mnoho lidí je
podporovalo a posílali jim základní potraviny a suroviny,
mouku, brambory. O ty kluky
se moc nikdo starat nechtěl, tak
všem vyhovovalo, že se o ně
starají salesiáni. V době války
u salesiánů působil jeden Azerbajdžánec, Saša Leontěv, a vyučoval dramatiku. Byl to výjimečný člověk. Už z podání ruky
věděl, proč za ním kdo přichází.
Viděl do minulosti a uměl o člověku do nejmenších podrobností
vypovědět, co se mu přihodilo,
aniž toho sám mohl být účasten.
Když se ho ptali, zda také umí
číst do budoucnosti, odpověděl,
že k vidění má dar, ale že svému
svědomí slíbil, že budoucnost
prozrazovat nebude. Že by tím
leckomu mohl ublížit. Za války
ho potom sebrali a zahynul
v koncentračním táboře.
Jaké byly Kobylisy za války?
Nahoře pod lesem byla střelnice.
Do školy se mnou chodil nějaký
Průšek, který bydlel na dohled
od ní a jednou mě tam vzal.
Navezli tam lidi v autech, postavili je ke zdi a všechny zastřelili.
Bylo to hrozné. Nedalo se proti
tomu nic dělat, nebylo možné
jim pomoct.
Nedalo se proti
tomu nic dělat,
nebylo možné
jim pomoct.
V květnu 1945 zde padl váš bratr.
Chcete o tom mluvit?
Těžko o tom mluvit. Otec byl
tramvaják. Nahoře ve vozovně
zvrhli tramvaje do silnice, aby
nemohli Němci projet, ale ti je
tankem snadno odstrčili. Scházeli jsme se až večer, otec, já
a brácha. Lidi nám pak říkali, že
brácha byl na barikádě. Když už
Němci projeli, pochytali lidi a ti
museli odstraňovat dlažební
kostky, aby Němci mohli projíždět. Bráchu taky takhle někde
chytili. Myslím si, že někde
sebral nábojnici, a jak ho šacovali, tak ji u něj našli a zastřelili ho.
Samopalem ho odstrkali do
dvora a napilovanými střelami
dum-dum ho zastřelili. Druhý
den už byl klid, naložili jsme ho
a odvezli nahoru na hřbitov.
Tam byly stlučené bedny, uložili
jsme ho do jedné z nich a pohřbili jsme ho.
Kolik mu bylo let?
Šestnáct. Na Čimické zastřelili
ještě Radka Loužeckého. Vyšel
ven z domu, měl u sebe pušku
a na místě ho zastřelili. Taky
chodil do Sale.
www.praha8.cz
Jak rychle se obnovil běžný
provoz u salesiánů po válce?
V podstatě hned. Kluci internisté chodili do školy, do obecní na
Klapkově, dnešní Umělecká
škola, i do měšťanky U Školské
zahrady. Vždycky ráno v zástupu a nazpátek do ústavu už
jednotlivě. Já ale v roce 1949
narukoval na vojnu, do roku
1951. Když jsem se z vojny
vrátil, salesiáni už byli pryč.
Skaut taky zakázali. Protože už
jsem měl dva syny a chtěl jsem,
aby něco dělali, stal jsem se
trenérem nohejbalu. Měl jsem
asi osm žáků a trénovali jsme
v Sokole. U salesiánů v té době
byla pohraniční stráž, vojsko
a nakonec děti s vadami řeči.
Můžeme se ještě vrátit ke
skautu?
Oddíl jsme založili v roce 1937
a chodilo tam asi 38 kluků.
Do deseti, jedenácti let to byla
Vlčata a potom skauti. U děvčat
to byly zase Světlušky a potom
skautky. Já dělal rádce, měl jsem
na starosti asi deset kluků. Když
skaut zrušili, zavřeli našeho
vedoucího, pane Brandýse a on
se skautu už po návratu z vězení
věnovat nechtěl, tak jsem to po
něm vzal. Pomáhali mi ještě
další kluci a společně jsme
vypravili na dvacet táborů.
Salesiáni nám vyšli vstříc a bezplatně nám poskytli klubovnu.
Scházeli jsme se každý týden
a jednou asi tak za měsíc jsme
se sešli všichni a plánovali jsme
tábory. Je s tím dost práce, ale
je to pěkné. Ještě dnes mě lidi
zdraví a hlásí se ke mně, z čehož
mám radost. Ke konci jsem jim
ale už nestačil a musel jsem
toho nechat. Šli jsme třeba do
Šárky a jeden z Vlčat si během
krátké přestávky sedl na klády,
15
a když jsme potom odešli, on
tam zůstal. Než jsme nastoupili
do tramvaje, všechny jsem je
počítal a zjistil, že jeden schází.
Byl tam se mnou ještě můj
zástupce Jiří Petrus, tak jsem ho
s kluky poslal domů a šel jsem
celou tou Šárkou zpátky. Když
jsem kluka našel, nejradši bych
mu vrazil pohlavek. Je to zodpovědnost. Skončil jsem před půl
druhým rokem.
Co bylo vaší profesí?
Pracoval jsem v loděnicích, dole
v Libni. Vyučený jsem byl ve
velkoobchodě, import, export,
ale to bylo po válce zničené.
Když jsem přišel z vojny, nechtěl
jsem zůstat tatínkovi na krku,
tak jsem šel do nejbližší fabriky.
Přišel jsem na osobní oddělení,
a když se mě ptali, co umím, řekl
jsem, že nic, ale že se všechno
naučím. Hned mě vzal mistr
od lakýrníků na dílnu a tak jsem
byl lakýrník. Původně jsem
chtěl jít na vysokou školu.
Napsali mi, že škola pro pracující je ve Šluknově, tak jsem jel
do Šluknova. Za rok jsem tam
odmaturoval. Byla to dělnická
škola, takže zavřeli při maturitě
ne jedno oko, ale obě. Po návratu
do Prahy jsem se hlásil na vysokou, ale řekli mi, že mě přijmout
nemůžou. Ještě ve Šluknově po
mně chtěli, abych se nechal
vypsat z náboženství, což jsem
odmítl. Tak jsem se vrátil do
loděnic. Mistr mi řekl, že mám
maturitu a on nemá nikoho, aby
mu dělal plánovače. Tak jsem
dělal plánovače. Nakonec jsem
dělal plánovače a dispečera
celého podniku. Pracoval jsem
tam 36 let a šel jsem odtamtud
do důchodu.
Olga Lisáková
Výstavba Salesiánského centra v Kobylisích. Foto: archiv pamětníka