14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / říjen 2019 

www.praha8.cz

Rozhovor

Čestný občan Josef Pešata:

Všichni

lidi museli

nasadit ruce

vena a divadlo se dokončovalo

až po válce. Všichni lidi museli

nasadit ruce pro vítězství říše.

Pamatujete si na svoji první

návštěvu oratoře?

V neděli v kostele nám řekli, že

se můžeme přijít podívat. Vzal

jsem bráchu a šli jsme. Přivítal

nás P. Januš, tehdejší ředitel

oratoře, a nabídl nám, zda chceme zpívat v chlapeckém sboru.

nnKobyliský rodák Josef

Pešta letos obdržel od MČ

Praha 8 čestné občanství.

Jako student byl z politických důvodů vyloučen ze

školy a byl přímým svědkem

událostí z okupace. Stál

u vzniku salesiánských aktivit v Kobylisích.

Pocházíte z Kobylis. Jaké

je pamatujete?

Kobylisy byly dřív úplně jiné.

Bylo tady dost hospod, například U Topolů, U Lašů, U Součků

atd.. Nebyly součástí Prahy, ale

byla to velká vesnice. U Hofmannů nebo U Topolů byly statky.

Jezdili sem formani ze severu,

přiváželi aprovizaci, tedy jídlo,

přenocovali tu a potom pokračovali na Ungelt do staré Prahy.

Tam náklad vyložili, naložili zase

něco jiného a jeli nazpátek. Také

tu bylo pět fotbalových hřišť:

SK Admira, SK Praha 8, SKEP,

Drelské hřiště a Sale.

Byla tu náves, nebo náměstí?

Ani náves, ani náměstí tu nebyly.

Byla tu jen průjezdní silnice,

kolem pár domů a jinak nic.

Název Kobylisy vznikl buď od

slova kobyly, protože tady se

koně pásli, nebo od slova kobky,

které tady byly, protože se na

zdejších svazích pěstovalo víno.

Později byly Kobylisy přiřazeny

do města pražského. Dodnes tu

máme celnici, na Klapkově ulici,

poslední dům na pravé straně,

před vozovnou. Tam museli

všichni formani zastavit a zaplatit clo.

Kde tu byl kostel?

Kostel tady nebyl. Chodilo se

do ulice Na Pěšinách, přes hráz

rybníka, který tam tehdy byl.

V jednom z domků bydlely

jeptišky, asi dvě nebo tři. Vybouraly příčky, aby vznikla větší

místnost, a tam se chodilo do

kostela. Nejbližší kostel byl

v Bohnicích, ale to bylo z ruky.

Jaké jste měl v Kobylisích

dětství?

legitimaci, do které jsme za

každý den dostávali razítka.

Modré bylo za běžnou návštěvu,

zelené za účast na večerní modlitbě, a když bylo razítko obrácené, tak to znamenalo, že jsem

něco provedl, třeba sprostě

mluvil. Měsíčně se razítka vyhodnocovala a dostávali jsme

malé odměny, třeba kapesní nůž.

Mám ho dodnes. Rodiče měli

přes razítka kontrolu, že tam

chodím a jak se tam chovám.

Oratoř byla jen pro kluky?

Děvčata měla svůj program

zvlášť, ve skleněném sále. Později měl ve skleněném sále útočiště

Skaut, který salesiáni připojili do

okruhu jejich činností. Zájmem

nebylo jen přivést děti ke hře

a k trávení volného času, ale

také do kostela. Skautské středisko vedl Jaroslav Brandýs,

který byl nadporučíkem dělostřelectva v záloze, velice šikovný člověk.

Josef Pešata se svou chotí doma v Kobylisích. Foto: archiv pamětníka

My to tu měli prima! Měli jsme

spoustu volnosti, mohli jsme jít

do lesa, prostě život na periferii.

Byl tu Sokol i Orel, my chodili do

Orla. Sokol měl vlastní budovu,

kterou má dodnes, U Školské

zahrady, ale s Orlem jsme chodili

cvičit do školy. V roce 1936 jsme

secvičili divadlo, hrál jsem jelena,

měl jsem parohy a ty mi pořád

padaly. Byla to legrace. Na závěr

jsme se vyfotografovali společně

s libeňským panem farářem

a P. Štěpánem Trochtou, salesiánem. Přijel se obci kobyliské

představit. Vystoupil po představení a seznámil nás s tím, kdo

jsou salesiáni. Že se starají

hlavně o chlapce, kteří jsou

bezprizorní, bez rodičů a na

okraji společnosti. Seznámil nás

se záměrem salesiánů vystavět

zde velký ústav, ve kterém budou ti chlapci bydlet, se zázemím, jako hřiště, kam budeme

taky moci chodit. Já mu ale

nevěřil a říkal jsem si: „Mluv si,

co chceš, beztak z toho nic nebude.“ Na místě, kde chtěli stavět,

se pásly husy. Ale to dílo nakonec za rok vyrostlo! Jako mávnutím kouzelného proutku byla

vystavěna kaple a zadní část

ústavu. Dokázali, že to mysleli

doopravdy. Dílo se dostavovalo

ještě za války, stavěli ho asistenti, budoucí kněží, jako brigádníci.

Později ale byla výstavba zasta-

My tam tak přešlapovali, protože

jsme ani nevěděli, co to ten sbor

je, a tak jsme slíbili, že přijdeme.

Vzali nás do skleněného sálu nad

dnešní boční kaplí. Bylo nás tam

tenkrát asi deset. Chodili jsme

měsíc nebo dva a potom salesiáni otevřeli ústav i pro nás. Přišli

jsme ze školy, napsali úkoly a šli

jsme k salesiánům. Na hřištích

jsme mohli hrát fotbal a volejbal,

uvnitř rozličné stolní hry nebo

ping-pong, na který tam bylo asi

šest stolů. Každý měl svou

Jak se salesiánké dílo rozšiřovalo?

Jak se počet dětí rozrůstal,

mohla se postavit fotbalová

družstva. My měli Lví jedenáctku. Hráli jsme i s cizími

družstvy, měli jsme svoje dresy.

V zimě se horní hřiště polévalo.

To jsme večer hřiště shrabali

a v noci měli páni asistenti

noční, aby do rána bylo kluziště.

Později jsme také začali s divadlem. Postupně jsem hrál v asi

padesáti kusech. Vždycky jsem

hrál komické postavy. Jednou

jsem ale také divadlo zkazil. Bylo

to na Velikonoce, hrálo se o pronásledování prvních křesťanů.

Zastupoval jsem kvůli nemoci

a dozvěděl jsem se to cestou

z kostela, někdy v jedenáct

Ivančena 2008 – udělení medaile sv. Jiří Josefu Pešatovi. Foto: archiv pamětníka