14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / říjen 2019
www.praha8.cz
Rozhovor
Čestný občan Josef Pešata:
Všichni
lidi museli
nasadit ruce
vena a divadlo se dokončovalo
až po válce. Všichni lidi museli
nasadit ruce pro vítězství říše.
Pamatujete si na svoji první
návštěvu oratoře?
V neděli v kostele nám řekli, že
se můžeme přijít podívat. Vzal
jsem bráchu a šli jsme. Přivítal
nás P. Januš, tehdejší ředitel
oratoře, a nabídl nám, zda chceme zpívat v chlapeckém sboru.
nnKobyliský rodák Josef
Pešta letos obdržel od MČ
Praha 8 čestné občanství.
Jako student byl z politických důvodů vyloučen ze
školy a byl přímým svědkem
událostí z okupace. Stál
u vzniku salesiánských aktivit v Kobylisích.
Pocházíte z Kobylis. Jaké
je pamatujete?
Kobylisy byly dřív úplně jiné.
Bylo tady dost hospod, například U Topolů, U Lašů, U Součků
atd.. Nebyly součástí Prahy, ale
byla to velká vesnice. U Hofmannů nebo U Topolů byly statky.
Jezdili sem formani ze severu,
přiváželi aprovizaci, tedy jídlo,
přenocovali tu a potom pokračovali na Ungelt do staré Prahy.
Tam náklad vyložili, naložili zase
něco jiného a jeli nazpátek. Také
tu bylo pět fotbalových hřišť:
SK Admira, SK Praha 8, SKEP,
Drelské hřiště a Sale.
Byla tu náves, nebo náměstí?
Ani náves, ani náměstí tu nebyly.
Byla tu jen průjezdní silnice,
kolem pár domů a jinak nic.
Název Kobylisy vznikl buď od
slova kobyly, protože tady se
koně pásli, nebo od slova kobky,
které tady byly, protože se na
zdejších svazích pěstovalo víno.
Později byly Kobylisy přiřazeny
do města pražského. Dodnes tu
máme celnici, na Klapkově ulici,
poslední dům na pravé straně,
před vozovnou. Tam museli
všichni formani zastavit a zaplatit clo.
Kde tu byl kostel?
Kostel tady nebyl. Chodilo se
do ulice Na Pěšinách, přes hráz
rybníka, který tam tehdy byl.
V jednom z domků bydlely
jeptišky, asi dvě nebo tři. Vybouraly příčky, aby vznikla větší
místnost, a tam se chodilo do
kostela. Nejbližší kostel byl
v Bohnicích, ale to bylo z ruky.
Jaké jste měl v Kobylisích
dětství?
legitimaci, do které jsme za
každý den dostávali razítka.
Modré bylo za běžnou návštěvu,
zelené za účast na večerní modlitbě, a když bylo razítko obrácené, tak to znamenalo, že jsem
něco provedl, třeba sprostě
mluvil. Měsíčně se razítka vyhodnocovala a dostávali jsme
malé odměny, třeba kapesní nůž.
Mám ho dodnes. Rodiče měli
přes razítka kontrolu, že tam
chodím a jak se tam chovám.
Oratoř byla jen pro kluky?
Děvčata měla svůj program
zvlášť, ve skleněném sále. Později měl ve skleněném sále útočiště
Skaut, který salesiáni připojili do
okruhu jejich činností. Zájmem
nebylo jen přivést děti ke hře
a k trávení volného času, ale
také do kostela. Skautské středisko vedl Jaroslav Brandýs,
který byl nadporučíkem dělostřelectva v záloze, velice šikovný člověk.
Josef Pešata se svou chotí doma v Kobylisích. Foto: archiv pamětníka
My to tu měli prima! Měli jsme
spoustu volnosti, mohli jsme jít
do lesa, prostě život na periferii.
Byl tu Sokol i Orel, my chodili do
Orla. Sokol měl vlastní budovu,
kterou má dodnes, U Školské
zahrady, ale s Orlem jsme chodili
cvičit do školy. V roce 1936 jsme
secvičili divadlo, hrál jsem jelena,
měl jsem parohy a ty mi pořád
padaly. Byla to legrace. Na závěr
jsme se vyfotografovali společně
s libeňským panem farářem
a P. Štěpánem Trochtou, salesiánem. Přijel se obci kobyliské
představit. Vystoupil po představení a seznámil nás s tím, kdo
jsou salesiáni. Že se starají
hlavně o chlapce, kteří jsou
bezprizorní, bez rodičů a na
okraji společnosti. Seznámil nás
se záměrem salesiánů vystavět
zde velký ústav, ve kterém budou ti chlapci bydlet, se zázemím, jako hřiště, kam budeme
taky moci chodit. Já mu ale
nevěřil a říkal jsem si: „Mluv si,
co chceš, beztak z toho nic nebude.“ Na místě, kde chtěli stavět,
se pásly husy. Ale to dílo nakonec za rok vyrostlo! Jako mávnutím kouzelného proutku byla
vystavěna kaple a zadní část
ústavu. Dokázali, že to mysleli
doopravdy. Dílo se dostavovalo
ještě za války, stavěli ho asistenti, budoucí kněží, jako brigádníci.
Později ale byla výstavba zasta-
My tam tak přešlapovali, protože
jsme ani nevěděli, co to ten sbor
je, a tak jsme slíbili, že přijdeme.
Vzali nás do skleněného sálu nad
dnešní boční kaplí. Bylo nás tam
tenkrát asi deset. Chodili jsme
měsíc nebo dva a potom salesiáni otevřeli ústav i pro nás. Přišli
jsme ze školy, napsali úkoly a šli
jsme k salesiánům. Na hřištích
jsme mohli hrát fotbal a volejbal,
uvnitř rozličné stolní hry nebo
ping-pong, na který tam bylo asi
šest stolů. Každý měl svou
Jak se salesiánké dílo rozšiřovalo?
Jak se počet dětí rozrůstal,
mohla se postavit fotbalová
družstva. My měli Lví jedenáctku. Hráli jsme i s cizími
družstvy, měli jsme svoje dresy.
V zimě se horní hřiště polévalo.
To jsme večer hřiště shrabali
a v noci měli páni asistenti
noční, aby do rána bylo kluziště.
Později jsme také začali s divadlem. Postupně jsem hrál v asi
padesáti kusech. Vždycky jsem
hrál komické postavy. Jednou
jsem ale také divadlo zkazil. Bylo
to na Velikonoce, hrálo se o pronásledování prvních křesťanů.
Zastupoval jsem kvůli nemoci
a dozvěděl jsem se to cestou
z kostela, někdy v jedenáct
Ivančena 2008 – udělení medaile sv. Jiří Josefu Pešatovi. Foto: archiv pamětníka