8
Osmička / ZPRAVODAJ MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ZÁŘÍ 2023
www.praha8.cz
Rozhovor
SPECIÁLNÍ PEDAGOŽKA A ČESTNÁ OBČANKA PRAHY 8 MILOSLAVA STARÁ:
Individuální inkluze je správná
Miloslavě Staré prošly rukama stovky dětí
s Downovým syndromem. Její život je úzce spojen
i s Loutkovým divadlem Jiskra. Letos získala
ocenění čestná občanka Prahy 8.
Práce s dětmi s Downovým
syndromem musí být velmi
náročná. Co je na ní nejtěžší?
Pokusím se nahlédnutím do mé
minulosti podat vysvětlení, proč
mě celoživotně zaujaly děti
s postižením, a to nejvíce právě
ty se zmíněným syndromem.
Zprvu jen děti v předškolním
věku, neboť jsem byla učitelkou,
později ředitelkou v Mateřské
škole v Náhorní ulici. Tam byla
založena tehdejší ředitelkou A.
Chvátalovou první „výzkumná“
třída pro děti s mentálním postižením. V České republice to byla
vůbec první takováto třída. Byl
to obrovský krok, neboť v té
době existoval názor, především
u lékařů, že děti s tímto syndromem mají ihned z porodnice
putovat do ústavů, protože
nebudou nikdy mluvit, myslet
ani nijak fungovat. A pro rodiče
budou jen celoživotní zátěží.
Praxe mi ukázala, že ne vždy
tomu tak může být. V MŠ Náhorní byla jedna třída pro děti
zdravé a druhá pro děti s mentálním postižením. Tyto děti se
společně stýkaly v jídelně, na
zahradě atd. To byly první
známky integrace, tehdy ještě
pro společnost velmi vzdálené.
Psal se rok 1960.
Poznala jsem, že děti se syndromem jsou velmi rozdílné,
podobně jako děti zdravé, jejich
úroveň je závislá na vrozených
schopnostech omezených postižením a péči rodičů, kteří ale
nevěděli, jak svým dětem pomáhat. Je to velmi náročná práce,
práce na celý život hlavně pro
rodiče. Všechny rodiče, kterých
se toto postižení přímo dotýká,
velmi obdivuji a za jejich péči
o své milované děti si jich velmi
vážím. Později při funkci ředitelky MŠ Náhorní jsem se stala
ředitelkou i nedaleké MŠ Štíbrova, kde jsem začala uvažovat
a založení spolku, kde si budou
moci rodiče dětí se syndromem
navzájem předávat své zkuše-
nosti a podporovat se. A tak
vznikl v roce 1992 Klub rodičů
a přátel dětí s Downovým syndomem později Spolek Down
Syndrom.
Kolik takových dětí prošlo
vašima rukama a na co jste
nejvíce hrdá?
To je velmi těžká otázka, za
celou moji praxi to bylo několik
stovek dětí. Ještě v dnešní době
mě na ulici poznávají „moje
děti“, dnes již dospělí lidé.
Někteří mají dokonce vlastní
bydlení a práci.
Nejvíce jsem hrdá na organizaci aktivit, které pomáhaly
rodičům rozvíjet své děti ve
všech oblastech. Ve zkratce
mohu uvést například orofaciální stimulace, logopedii, rozvíjení komunikace, globální čtení,
masáže novorozenců, psychologickou pomoc, matematiku.
Nesmím se zapomenout zmínit
o stážích v zahraničí a sdílení
zkušeností s ostatními státy,
třeba s Německem, Slovenskem
či Holandskem. V této době
ještě pořád byly děti s postižením ve společnosti hodně rozdělovány a nebylo k nim nahlíženo s respektem. Těmito
vzájemnými navštěvami jsme
velmi pomohli ulehčit život jak
rodičům, tak dětem, ale i společnost jako taková se je učila
přijímat jako rovnocenné.
Jste zakladatelkou Společnosti dětí s Downovým syndromem.
Co je její náplní?
Co jsem za svůj život mohla
udělat, jsem udělala, věnovala
jsem této práci celý svůj život
a nikdy jsem ani na vteřinu
nelitovala. Svou práci jsem
milovala celým svým srdcem
stejně jako všechny děti, které
jsem mohla za ta dlouhá léta
poznat. Společnost nyní stále
funguje, setkávání se konají na
Černém Mostě. Organizují
společné pobyty, vydavají
Miloslava Stará desítky let působí i v Loutkovém divadle Jiskra
časopis PLUS 21 a nadále pomáhají novým rodinám.
Velkým a kontroverzním
tématem je inkluze ve vzdělávání. Je to správná cesta?
Moje zkušenosti mi říkají – inkluze je správná, ale individuálně.
Umí-li se dítě přizpůsobit programu ve třídě, má chápající učitelku a šikovného asistenta pedagoga, který umí hledat cesty,
nastane-li problém. Velmi nutná
je trpělivost ze strany učitelky, ať
se samotným chodem třídy, tak
i s úpravou učiva. Zároveň musí
umět vysvětlit ostatním dětem
ve třídě jinakost spolužáka
s postižením a vede je k aktivitě
pomáhat mu. Což je důležité pro
jejich budoucí život. Nelze
integrovat dítě s postižením do
třídy, kde učitelka nemá sama
pro ně pochopení ani zájem
hledat společnou cestu.
Už skoro 70 let jste členkou
Loutkového divadla Jiskra. Jaká
je vaše role v souboru?
K loutkovému divadlu mě přivedl můj manžel, tehdejší principál
Stanislav Starý, který v divadle
mimo jiné dal hlas několika
pohádkovým postavám, podílel
se na kulisách a na režii mnoha
pohádek. Láska k dětem a divadlu nás oba spojovala, a tak jsem
se i já ve volných chvílích mohla
aktivně účastnit. Nyní mě můj
zdravotní stav nedovoluje být
plnohodnotnou členkou souboru, ale kontakty stále udržujeme.
Všichni členové Loutkového
divadla Jiskra dělají svou práci
skvěle a mají můj velký obdiv.
Do divadla chodí s radostí i má
pravnoučata.
Má loutkové divadlo v dnešní
době informačních technologií
dětem co říct? Necítíte z jejich
strany úbytek zájmu?
Já myslím, že loutkové divadlo
a divadlo jako takové kráčí
s dobou. V Loutkovém divadle
Jiskra hrají nejen klasické pohádky, ale i pohádky novodobé
a neustále pracují na tom, aby
i ten nejmenší divák odcházel
spokojený. Vzhledem k tomu, že
mnohdy bývají představení
beznadějně vyprodaná a někteří
rodiče s dětmi čekají před divadlem, jestli nezbyde lístek
z nevyzvednutých rezervací, si
myslím, že zájem je veliký. (TK)