8

Osmička / ZPRAVODAJ MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ZÁŘÍ 2023 

www.praha8.cz

Rozhovor

SPECIÁLNÍ PEDAGOŽKA A ČESTNÁ OBČANKA PRAHY 8 MILOSLAVA STARÁ:

Individuální inkluze je správná

Miloslavě Staré prošly rukama stovky dětí

s Downovým syndromem. Její život je úzce spojen

i s Loutkovým divadlem Jiskra. Letos získala

ocenění čestná občanka Prahy 8.

 Práce s dětmi s Downovým

syndromem musí být velmi

náročná. Co je na ní nejtěžší?

Pokusím se nahlédnutím do mé

minulosti podat vysvětlení, proč

mě celoživotně zaujaly děti

s postižením, a to nejvíce právě

ty se zmíněným syndromem.

Zprvu jen děti v předškolním

věku, neboť jsem byla učitelkou,

později ředitelkou v Mateřské

škole v Náhorní ulici. Tam byla

založena tehdejší ředitelkou A.

Chvátalovou první „výzkumná“

třída pro děti s mentálním postižením. V České republice to byla

vůbec první takováto třída. Byl

to obrovský krok, neboť v té

době existoval názor, především

u lékařů, že děti s tímto syndromem mají ihned z porodnice

putovat do ústavů, protože

nebudou nikdy mluvit, myslet

ani nijak fungovat. A pro rodiče

budou jen celoživotní zátěží.

Praxe mi ukázala, že ne vždy

tomu tak může být. V MŠ Náhorní byla jedna třída pro děti

zdravé a druhá pro děti s mentálním postižením. Tyto děti se

společně stýkaly v jídelně, na

zahradě atd. To byly první

známky integrace, tehdy ještě

pro společnost velmi vzdálené.

Psal se rok 1960.

Poznala jsem, že děti se syndromem jsou velmi rozdílné,

podobně jako děti zdravé, jejich

úroveň je závislá na vrozených

schopnostech omezených postižením a péči rodičů, kteří ale

nevěděli, jak svým dětem pomáhat. Je to velmi náročná práce,

práce na celý život hlavně pro

rodiče. Všechny rodiče, kterých

se toto postižení přímo dotýká,

velmi obdivuji a za jejich péči

o své milované děti si jich velmi

vážím. Později při funkci ředitelky MŠ Náhorní jsem se stala

ředitelkou i nedaleké MŠ Štíbrova, kde jsem začala uvažovat

a založení spolku, kde si budou

moci rodiče dětí se syndromem

navzájem předávat své zkuše-

nosti a podporovat se. A tak

vznikl v roce 1992 Klub rodičů

a přátel dětí s Downovým syndomem později Spolek Down

Syndrom.

 Kolik takových dětí prošlo

vašima rukama a na co jste

nejvíce hrdá?

To je velmi těžká otázka, za

celou moji praxi to bylo několik

stovek dětí. Ještě v dnešní době

mě na ulici poznávají „moje

děti“, dnes již dospělí lidé.

Někteří mají dokonce vlastní

bydlení a práci.

Nejvíce jsem hrdá na organizaci aktivit, které pomáhaly

rodičům rozvíjet své děti ve

všech oblastech. Ve zkratce

mohu uvést například orofaciální stimulace, logopedii, rozvíjení komunikace, globální čtení,

masáže novorozenců, psychologickou pomoc, matematiku.

Nesmím se zapomenout zmínit

o stážích v zahraničí a sdílení

zkušeností s ostatními státy,

třeba s Německem, Slovenskem

či Holandskem. V této době

ještě pořád byly děti s postižením ve společnosti hodně rozdělovány a nebylo k nim nahlíženo s respektem. Těmito

vzájemnými navštěvami jsme

velmi pomohli ulehčit život jak

rodičům, tak dětem, ale i společnost jako taková se je učila

přijímat jako rovnocenné.

 Jste zakladatelkou Společnosti dětí s Downovým syndromem.

Co je její náplní?

Co jsem za svůj život mohla

udělat, jsem udělala, věnovala

jsem této práci celý svůj život

a nikdy jsem ani na vteřinu

nelitovala. Svou práci jsem

milovala celým svým srdcem

stejně jako všechny děti, které

jsem mohla za ta dlouhá léta

poznat. Společnost nyní stále

funguje, setkávání se konají na

Černém Mostě. Organizují

společné pobyty, vydavají

 Miloslava Stará desítky let působí i v Loutkovém divadle Jiskra

časopis PLUS 21 a nadále pomáhají novým rodinám.

 Velkým a kontroverzním

tématem je inkluze ve vzdělávání. Je to správná cesta?

Moje zkušenosti mi říkají – inkluze je správná, ale individuálně.

Umí-li se dítě přizpůsobit programu ve třídě, má chápající učitelku a šikovného asistenta pedagoga, který umí hledat cesty,

nastane-li problém. Velmi nutná

je trpělivost ze strany učitelky, ať

se samotným chodem třídy, tak

i s úpravou učiva. Zároveň musí

umět vysvětlit ostatním dětem

ve třídě jinakost spolužáka

s postižením a vede je k aktivitě

pomáhat mu. Což je důležité pro

jejich budoucí život. Nelze

integrovat dítě s postižením do

třídy, kde učitelka nemá sama

pro ně pochopení ani zájem

hledat společnou cestu.

 Už skoro 70 let jste členkou

Loutkového divadla Jiskra. Jaká

je vaše role v souboru?

K loutkovému divadlu mě přivedl můj manžel, tehdejší principál

Stanislav Starý, který v divadle

mimo jiné dal hlas několika

pohádkovým postavám, podílel

se na kulisách a na režii mnoha

pohádek. Láska k dětem a divadlu nás oba spojovala, a tak jsem

se i já ve volných chvílích mohla

aktivně účastnit. Nyní mě můj

zdravotní stav nedovoluje být

plnohodnotnou členkou souboru, ale kontakty stále udržujeme.

Všichni členové Loutkového

divadla Jiskra dělají svou práci

skvěle a mají můj velký obdiv.

Do divadla chodí s radostí i má

pravnoučata.

 Má loutkové divadlo v dnešní

době informačních technologií

dětem co říct? Necítíte z jejich

strany úbytek zájmu?

Já myslím, že loutkové divadlo

a divadlo jako takové kráčí

s dobou. V Loutkovém divadle

Jiskra hrají nejen klasické pohádky, ale i pohádky novodobé

a neustále pracují na tom, aby

i ten nejmenší divák odcházel

spokojený. Vzhledem k tomu, že

mnohdy bývají představení

beznadějně vyprodaná a někteří

rodiče s dětmi čekají před divadlem, jestli nezbyde lístek

z nevyzvednutých rezervací, si

myslím, že zájem je veliký. (TK)