32

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2017 

www.praha8.cz

Kultura

Historie českého amatérského divadelnictví

Od liturgického

dramatu k veselohrám

(1. část)

nnDivadlo je neobyčejný svět, jenž fascinuje nejen diváky

usazené v přítmí hlediště, ale také samotné aktéry na jevišti

a samozřejmě i různé technické síly v zákulisí. Než vás

přivítáme na představení naší festivalové přehlídky

Divadelní osmička, pojďme zabrousit do historie

amatérského divadelnictví.

Večer co večer diváci přistupují

na nepsanou dohodu, která

hercům umožňuje proměnit se

ve zcela jiné osoby, či dokonce

zvířata nebo věci a následně

pomocí hraní předat nakumulovanou energii zpět do hlediště.

ných dokumentech z 12. století

(například v Kosmově kronice).

V této době totiž dochází

k rozkvětu liturgického

dramatu, jež provozovali

duchovní a jejich žáci, kteří se

připravovali na kněžské

K obohacení individuální

žákovské divadelní tvorby

přispělo založení Karlovy

univerzity v roce 1348. Díky

této skutečnosti se začal

zvyšovat počet diváků i účinkujících v oblíbených žákovských

obřadech a parodických

výstupech.

V 15. století se divadelnictví

kvůli zamítavým postojům ze

strany husitů příliš nerozvíjelo

a pokračovalo se v tradici

žákovských produkcí. Jedinou

opery či operety. Pro sousedské

divadlo na přelomu 18. a 19. století psali hry lidoví písmáci,

jejichž práce jsou převážně

spjaty s regionálním folklorem.

Kontakt mezi herci a obecenstvem zajišťoval u sousedských

divadel komentátor, kterým

mohl být šašek či jiná lidová

postava, například selka nebo

voják. V době Národního

obrození usilovala ochotnická

divadla nejen o užívání, ale také

o povznesení mateřského

českého jazyka. Ochotníky byli

většinou příslušníci inteligence

a měšťané a všichni to byli velcí

vlastenci. Divadelní představení

se často hrávala v tzv. domácích

divadlech pro nevelký okruh

přátel. České divadlo se nehrálo

ve všech částech země stejně,

např. na Moravě byl tento

obrodný proces zpomalen

Amatérské nebo chcete-li ochotnické divadelnictví má u nás dlouhou historii i zajímavou současnost. Během nadcházejícího festivalu

Divadelní osmička se v Divadle Karla Hackera představí např. soubory KiX (obrázek vlevo) či Židle (vpravo).

Divadlo se dělí z hlediska

estetického na dobré a špatné,

ale také dále z hlediska

funkčního na profesionální

a amatérské. Zatímco profesionální herci vykonávají divadlo

jako svou profesi a tvoří umění

za honorář, herci amatéři dělají

divadlo z ochoty a lásky (z latin.

amare = milovat, dělat něco

rád), aniž by za své služby

požadovali zaplaceno. Jedinou,

ale o to cennější odměnou za

jejich výkon jim je vřelý divácký

potlesk. Tato láska českých

ochotníků k divadelnímu umění

nemá v evropském a snad ani

ve světovém měřítku obdoby.

Navíc nemůžeme těmto

amatérským divadelníkům

upřít jejich nesporný přínos při

formování národního uvědomování a pospolitosti, či zásluhu

na kultivaci českého jazyka

a kultury nejen v době národního obrození.

První zmínky o hraní divadla

z ochoty lze najít již v písem-

povolání. Podle textu evangelií

pak v jejich produkci vznikaly

například živé obrazy prezentované na Boží hod vánoční či

svátky velikonoční. Během

těchto významných svátků se

v režii církevních představitelů

pěly na kostelních kůrech také

gregoriánské chorály.

Spojení zpěvu, tance,

kostýmů, masek a divadelních

rekvizit se užívalo rovněž při

konání masopustu. Tato

význačná slavnost středověku

sdružovala všechny vrstvy

obyvatelstva, které uctívaly

nejen pradávné tradice a jejich

symboliku, ale vyjadřovaly

i současnou mentalitu středověké společnosti.

Intenzivnější osamostatnění

zažilo neprofesionální české

divadlo právě až ve 14. století,

kdy došlo ke sblížení náboženského divadla se životem

soudobé společnosti při tzv.

pašijových hrách, na kterých

se podíleli převážně vaganti.

výjimku lze zaznamenat na

dvoře krále Jiřího z Poděbrad,

který se navrátil k zvyklosti mít

svého vlastního dvorského

šaška.

Inscenační činnost šlechticů

16. století v palácových a zámeckých divadlech předznamenala

počátky měšťanského divadelnictví 17. a první poloviny

18. století. Repertoár měšťanského divadla se v 18. století skládal

stejně jako u sousedského

(selského) divadla z tvorby

lidových písmáků. Také kněží,

hudebníci a kantoři se zaměřovali na lidovou tvorbu, a tak

vznikaly české pastorely,

hanácké opery a kantorské

operety, které čerpaly z aktuálních událostí i náboženské

tematiky. Koncem 18. století se

folklorní produkce sousedského

divadla začala zejména v Podkrkonoší prokládat dramaty

z repertoáru Vlasteneckého

divadla v Praze. Na politické

události doby reagují kantorské

a v Čechách se české divadlo

nehrálo v poněmčených

příhraničních oblastech.

Ochotníci se v repertoáru často

inspirovali u profesionálních

divadel. Velmi oblíbené byly hry

historické, veselohry ze

současnosti i báchorky. K největším českým dramatickým

osobnostem té doby patřil Jan

Nepomuk Štěpánek, Václav

Kliment Klicpera či Josef

Kajetán Tyl. Divadelní činnosti

však stále nepřála církev ani

vrchnost, jelikož prý lid

naprosto zbytečně odváděla

od práce.

O 19. a 20. století se zmíníme

v příštím vydání Osmičky

a zeptáme se známých hereckých osobností, co pro ně

znamená ochotnické divadlo

a zda takovým divadlem sami

prošli před profesionální

dráhou.

Žofie Šrámková

s použitím zdroje Artama