32
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2017
www.praha8.cz
Kultura
Historie českého amatérského divadelnictví
Od liturgického
dramatu k veselohrám
(1. část)
nnDivadlo je neobyčejný svět, jenž fascinuje nejen diváky
usazené v přítmí hlediště, ale také samotné aktéry na jevišti
a samozřejmě i různé technické síly v zákulisí. Než vás
přivítáme na představení naší festivalové přehlídky
Divadelní osmička, pojďme zabrousit do historie
amatérského divadelnictví.
Večer co večer diváci přistupují
na nepsanou dohodu, která
hercům umožňuje proměnit se
ve zcela jiné osoby, či dokonce
zvířata nebo věci a následně
pomocí hraní předat nakumulovanou energii zpět do hlediště.
ných dokumentech z 12. století
(například v Kosmově kronice).
V této době totiž dochází
k rozkvětu liturgického
dramatu, jež provozovali
duchovní a jejich žáci, kteří se
připravovali na kněžské
K obohacení individuální
žákovské divadelní tvorby
přispělo založení Karlovy
univerzity v roce 1348. Díky
této skutečnosti se začal
zvyšovat počet diváků i účinkujících v oblíbených žákovských
obřadech a parodických
výstupech.
V 15. století se divadelnictví
kvůli zamítavým postojům ze
strany husitů příliš nerozvíjelo
a pokračovalo se v tradici
žákovských produkcí. Jedinou
opery či operety. Pro sousedské
divadlo na přelomu 18. a 19. století psali hry lidoví písmáci,
jejichž práce jsou převážně
spjaty s regionálním folklorem.
Kontakt mezi herci a obecenstvem zajišťoval u sousedských
divadel komentátor, kterým
mohl být šašek či jiná lidová
postava, například selka nebo
voják. V době Národního
obrození usilovala ochotnická
divadla nejen o užívání, ale také
o povznesení mateřského
českého jazyka. Ochotníky byli
většinou příslušníci inteligence
a měšťané a všichni to byli velcí
vlastenci. Divadelní představení
se často hrávala v tzv. domácích
divadlech pro nevelký okruh
přátel. České divadlo se nehrálo
ve všech částech země stejně,
např. na Moravě byl tento
obrodný proces zpomalen
Amatérské nebo chcete-li ochotnické divadelnictví má u nás dlouhou historii i zajímavou současnost. Během nadcházejícího festivalu
Divadelní osmička se v Divadle Karla Hackera představí např. soubory KiX (obrázek vlevo) či Židle (vpravo).
Divadlo se dělí z hlediska
estetického na dobré a špatné,
ale také dále z hlediska
funkčního na profesionální
a amatérské. Zatímco profesionální herci vykonávají divadlo
jako svou profesi a tvoří umění
za honorář, herci amatéři dělají
divadlo z ochoty a lásky (z latin.
amare = milovat, dělat něco
rád), aniž by za své služby
požadovali zaplaceno. Jedinou,
ale o to cennější odměnou za
jejich výkon jim je vřelý divácký
potlesk. Tato láska českých
ochotníků k divadelnímu umění
nemá v evropském a snad ani
ve světovém měřítku obdoby.
Navíc nemůžeme těmto
amatérským divadelníkům
upřít jejich nesporný přínos při
formování národního uvědomování a pospolitosti, či zásluhu
na kultivaci českého jazyka
a kultury nejen v době národního obrození.
První zmínky o hraní divadla
z ochoty lze najít již v písem-
povolání. Podle textu evangelií
pak v jejich produkci vznikaly
například živé obrazy prezentované na Boží hod vánoční či
svátky velikonoční. Během
těchto významných svátků se
v režii církevních představitelů
pěly na kostelních kůrech také
gregoriánské chorály.
Spojení zpěvu, tance,
kostýmů, masek a divadelních
rekvizit se užívalo rovněž při
konání masopustu. Tato
význačná slavnost středověku
sdružovala všechny vrstvy
obyvatelstva, které uctívaly
nejen pradávné tradice a jejich
symboliku, ale vyjadřovaly
i současnou mentalitu středověké společnosti.
Intenzivnější osamostatnění
zažilo neprofesionální české
divadlo právě až ve 14. století,
kdy došlo ke sblížení náboženského divadla se životem
soudobé společnosti při tzv.
pašijových hrách, na kterých
se podíleli převážně vaganti.
výjimku lze zaznamenat na
dvoře krále Jiřího z Poděbrad,
který se navrátil k zvyklosti mít
svého vlastního dvorského
šaška.
Inscenační činnost šlechticů
16. století v palácových a zámeckých divadlech předznamenala
počátky měšťanského divadelnictví 17. a první poloviny
18. století. Repertoár měšťanského divadla se v 18. století skládal
stejně jako u sousedského
(selského) divadla z tvorby
lidových písmáků. Také kněží,
hudebníci a kantoři se zaměřovali na lidovou tvorbu, a tak
vznikaly české pastorely,
hanácké opery a kantorské
operety, které čerpaly z aktuálních událostí i náboženské
tematiky. Koncem 18. století se
folklorní produkce sousedského
divadla začala zejména v Podkrkonoší prokládat dramaty
z repertoáru Vlasteneckého
divadla v Praze. Na politické
události doby reagují kantorské
a v Čechách se české divadlo
nehrálo v poněmčených
příhraničních oblastech.
Ochotníci se v repertoáru často
inspirovali u profesionálních
divadel. Velmi oblíbené byly hry
historické, veselohry ze
současnosti i báchorky. K největším českým dramatickým
osobnostem té doby patřil Jan
Nepomuk Štěpánek, Václav
Kliment Klicpera či Josef
Kajetán Tyl. Divadelní činnosti
však stále nepřála církev ani
vrchnost, jelikož prý lid
naprosto zbytečně odváděla
od práce.
O 19. a 20. století se zmíníme
v příštím vydání Osmičky
a zeptáme se známých hereckých osobností, co pro ně
znamená ochotnické divadlo
a zda takovým divadlem sami
prošli před profesionální
dráhou.
Žofie Šrámková
s použitím zdroje Artama