OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018
www.praha8.cz
Od úmrtí básníka Karla Hlaváčka uplynulo 120 let
Libeňský proletář, který
se cítil aristokratem
nnPraha 8 si v těchto dnech
připomíná výstavami významného libeňského básníka,
talentovaného výtvarníka,
nadšeného sokola a patriota
Karla Hlaváčka (1874–1898).
„Byl krásný červnový den
rozpálený sluncem, den, v němž
se rozvírají purpurové růže.
Ale nemyslil jsem na krásu
života v tom vzdáleném koutě
Prahy, chudobném a předměstském, jehož ulicemi odváželi
mladého českého básníka na
blízký hřbitov. Veřejnost neměla
tušení, jak veliká naděje české
poezie byla pohřbívána do
hrobu předměstského hřbitova.“
Takto vzpomínal na 17. červen
1898 básník, spisovatel a blízký
přítel Karla Hlaváčka Jiří
Karásek ze Lvovic.
Karel Hlaváček se narodil
29. srpna 1874 do chudé rodiny
jirchářského dělníka Josefa
Hlaváčka v Praze–Libni, kde
spolu s dalšími pěti sourozenci
obýval malý přízemní byt
v dnešní Podlipného ulici. Po
absolvování reálky v Karlíně se
stal mimořádným posluchačem
na pražské filozofické fakultě.
Zde po dva roky studoval
zejména francouzštinu a francouzskou literaturu. Výtvarný
talent a zájem o výtvarné umění
jej přivedl do výtvarného kurzu
na uměleckoprůmyslové škole.
Dívka v krajině, Karel Hlaváček, kresba uhlem, 1897, OUS PNP.
Karel Hlaváček byl nadšený
sokol, horlivý cvičenec, cvičitel
a činovník. Když byla roku 1884
zřízena v Libni sokolská jednota,
byl mezi prvními, kteří se
přihlásili jako cvičenci. Hlaváček
psal do stejnojmenného
sokolského časopisu články,
básně a úvahy. Jeho první
publikovanou sbírkou byly roku
1894 Sokolské sonety, kterých se
však sám Hlaváček později zřekl
v dedikačním sonetu své
přítelkyni Marii Balounové.
O rok později nastoupil jednadvacetiletý Hlaváček vojenskou
službu, nejprve v kasárnách
v Praze na Brusce, ale krátce nato
byl odeslán do severoitalského
Tridentu. „Prudký a studený
náraz brutální reality“, který tam,
jak psal v dopise Marii Balounové, prožíval, však netrval dlouho
a po různých a zdlouhavých
přešetřováních zdravotního
stavu byl v březnu 1896 definitivně propuštěn z vojny a vrátil
se domů.
V Libni se opět zapojil do
činnosti v sokolské jednotě
a s větší aktivitou se věnoval své
básnické a výtvarné tvorbě. Stal
Karel Hlaváček, Autoportrét,
perokresba, 1897, OUS Památník
národního písemnictví.
Výstavu věnovanou Karlu Hlaváčkovi na Libeňském zámku navštívil
i interpret jeho poezie recitátor Mirek Kovářík (vpravo). Foto: Vladimír Slabý
Nadšený Sokol
se jedním z nejbližších spolupracovníků Moderní revue,
časopisu generace 90. let, který
vycházel v Praze a stal se
zdrojem uměleckých snah
namířených proti národně
obrozeneckému charakteru
českého umění. V Moderní
revue, propagující umění
subjektivní, delikátní, aristokratické, umění symbolistického
a dekadentního charakteru,
působil Hlaváček i jako výtvarný
referent a kritik, také zde
zveřejňoval své výtvarné práce.
Zrození básníka
Již v druhé polovině roku 1896
vyšla Hlaváčkova básnická
sbírka Pozdě k ránu, první jeho
knížka, ke které se plným
právem hlásil a která na rozdíl
od Sokolských sonetů vznikala
již z výslovného záměru
radikálně se odlišit od dosavadní
podoby české poezie, a dosáhnout tak nové básnické polohy
a výrazu. Třetí sbírka Karla
Hlaváčka Mstivá kantiléna vyšla
29
v květnu 1898 v nákladu
114 číslovaných výtisků. Kniha
obsahovala dvanáct básní
označených římskými číslicemi,
které jsou propojeny tématem
msty předem odsouzené
k nezdaru, motivy vyprahlosti,
neplodnosti, ale především
fatální odevzdanosti a skleslosti.
Když tato kniha vyšla, byl
Hlaváček už vážně nemocen.
O jeho nákaze tuberkulózou se
okruh Moderní revue dozvěděl
až na konci zimy 1898, kdy již
Hlaváček přestal navštěvovat
redakci. „Nevěděli jsme v nejmenším, že stav p. Hlaváčkův je tak
vážný, on sám o ničem podobném, nepochybně neznaje stavu
své choroby, se v dopisech svých
nezmiňuje a návštěvy naše
přijímati odmítá. Ani o poměrech
hmotných, v nichž žije, nevěděli
jsme ničeho určitého.“ Psal
v dopise šéfredaktor Moderní
revue Antonín Procházka.
V posledních měsících svého
života pracoval Hlaváček na
sbírce Žalmy, vydané z pozůstalosti teprve roku 1934. Básník,
ke kterému ve svých tvůrčích
počátcích vzhlížel a na něj
navazoval Karel Toman, který
byl inspirací pro Jiřího Wolkra,
jehož tvorba celoživotně
fascinovala Vítězslava Nezvala
a kterého mezi své nejoblíbenější básníky řadil František Halas,
zemřel v necelých 24 letech
15. června roku 1898. Pochován
byl na libeňském hřbitově.
„Byl krásný červnový den
rozpálený sluncem, den, v němž
se rozvírají purpurové růže…“
Pavla Tomšíková
Hrál kdosi na hoboj
Hrál kdosi na hoboj,
a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer
touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně
prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj,
v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží,
kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou Lhostejnost,
či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec,
či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj.
Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou
a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět
mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou,
vždy zhasnou, uplovou.
Karel Hlaváček