OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018 

www.praha8.cz

Od úmrtí básníka Karla Hlaváčka uplynulo 120 let

Libeňský proletář, který

se cítil aristokratem

nnPraha 8 si v těchto dnech

připomíná výstavami významného libeňského básníka,

talentovaného výtvarníka,

nadšeného sokola a patriota

Karla Hlaváčka (1874–1898).

„Byl krásný červnový den

rozpálený sluncem, den, v němž

se rozvírají purpurové růže.

Ale nemyslil jsem na krásu

života v tom vzdáleném koutě

Prahy, chudobném a předměstském, jehož ulicemi odváželi

mladého českého básníka na

blízký hřbitov. Veřejnost neměla

tušení, jak veliká naděje české

poezie byla pohřbívána do

hrobu předměstského hřbitova.“

Takto vzpomínal na 17. červen

1898 básník, spisovatel a blízký

přítel Karla Hlaváčka Jiří

Karásek ze Lvovic.

Karel Hlaváček se narodil

29. srpna 1874 do chudé rodiny

jirchářského dělníka Josefa

Hlaváčka v Praze–Libni, kde

spolu s dalšími pěti sourozenci

obýval malý přízemní byt

v dnešní Podlipného ulici. Po

absolvování reálky v Karlíně se

stal mimořádným posluchačem

na pražské filozofické fakultě.

Zde po dva roky studoval

zejména francouzštinu a francouzskou literaturu. Výtvarný

talent a zájem o výtvarné umění

jej přivedl do výtvarného kurzu

na uměleckoprůmyslové škole.

Dívka v krajině, Karel Hlaváček, kresba uhlem, 1897, OUS PNP.

Karel Hlaváček byl nadšený

sokol, horlivý cvičenec, cvičitel

a činovník. Když byla roku 1884

zřízena v Libni sokolská jednota,

byl mezi prvními, kteří se

přihlásili jako cvičenci. Hlaváček

psal do stejnojmenného

sokolského časopisu články,

básně a úvahy. Jeho první

publikovanou sbírkou byly roku

1894 Sokolské sonety, kterých se

však sám Hlaváček později zřekl

v dedikačním sonetu své

přítelkyni Marii Balounové.

O rok později nastoupil jednadvacetiletý Hlaváček vojenskou

službu, nejprve v kasárnách

v Praze na Brusce, ale krátce nato

byl odeslán do severoitalského

Tridentu. „Prudký a studený

náraz brutální reality“, který tam,

jak psal v dopise Marii Balounové, prožíval, však netrval dlouho

a po různých a zdlouhavých

přešetřováních zdravotního

stavu byl v březnu 1896 definitivně propuštěn z vojny a vrátil

se domů.

V Libni se opět zapojil do

činnosti v sokolské jednotě

a s větší aktivitou se věnoval své

básnické a výtvarné tvorbě. Stal

Karel Hlaváček, Autoportrét,

perokresba, 1897, OUS Památník

národního písemnictví.

Výstavu věnovanou Karlu Hlaváčkovi na Libeňském zámku navštívil

i interpret jeho poezie recitátor Mirek Kovářík (vpravo). Foto: Vladimír Slabý

Nadšený Sokol

se jedním z nejbližších spolupracovníků Moderní revue,

časopisu generace 90. let, který

vycházel v Praze a stal se

zdrojem uměleckých snah

namířených proti národně

obrozeneckému charakteru

českého umění. V Moderní

revue, propagující umění

subjektivní, delikátní, aristokratické, umění symbolistického

a dekadentního charakteru,

působil Hlaváček i jako výtvarný

referent a kritik, také zde

zveřejňoval své výtvarné práce.

Zrození básníka

Již v druhé polovině roku 1896

vyšla Hlaváčkova básnická

sbírka Pozdě k ránu, první jeho

knížka, ke které se plným

právem hlásil a která na rozdíl

od Sokolských sonetů vznikala

již z výslovného záměru

radikálně se odlišit od dosavadní

podoby české poezie, a dosáhnout tak nové básnické polohy

a výrazu. Třetí sbírka Karla

Hlaváčka Mstivá kantiléna vyšla

29

v květnu 1898 v nákladu

114 číslovaných výtisků. Kniha

obsahovala dvanáct básní

označených římskými číslicemi,

které jsou propojeny tématem

msty předem odsouzené

k nezdaru, motivy vyprahlosti,

neplodnosti, ale především

fatální odevzdanosti a skleslosti.

Když tato kniha vyšla, byl

Hlaváček už vážně nemocen.

O jeho nákaze tuberkulózou se

okruh Moderní revue dozvěděl

až na konci zimy 1898, kdy již

Hlaváček přestal navštěvovat

redakci. „Nevěděli jsme v nejmenším, že stav p. Hlaváčkův je tak

vážný, on sám o ničem podobném, nepochybně neznaje stavu

své choroby, se v dopisech svých

nezmiňuje a návštěvy naše

přijímati odmítá. Ani o poměrech

hmotných, v nichž žije, nevěděli

jsme ničeho určitého.“ Psal

v dopise šéfredaktor Moderní

revue Antonín Procházka.

V posledních měsících svého

života pracoval Hlaváček na

sbírce Žalmy, vydané z pozůstalosti teprve roku 1934. Básník,

ke kterému ve svých tvůrčích

počátcích vzhlížel a na něj

navazoval Karel Toman, který

byl inspirací pro Jiřího Wolkra,

jehož tvorba celoživotně

fascinovala Vítězslava Nezvala

a kterého mezi své nejoblíbenější básníky řadil František Halas,

zemřel v necelých 24 letech

15. června roku 1898. Pochován

byl na libeňském hřbitově.

„Byl krásný červnový den

rozpálený sluncem, den, v němž

se rozvírají purpurové růže…“

Pavla Tomšíková

Hrál kdosi na hoboj

Hrál kdosi na hoboj,

a hrál již kolik dní,

hrál vždycky navečer

touž píseň mollovou

a ani nerozžal si oheň pobřežní,

neb všecky ohně

prý tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj,

v tmách na pobřeží, v tmách,

na plochém pobřeží,

kde nikdo nepřistál:

Hrál pro svou Lhostejnost,

či hrál spíš pro svůj Strach?

Byl tichý Pastevec,

či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj.

Vzduch zhluboka se chvěl

pod písní váhavou

a jemnou, mollovou...

A od vod teskně zpět

mu hoboj vlhkem zněl:

Jsou ohně marny, jsou,

vždy zhasnou, uplovou.

Karel Hlaváček