OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018
Příprava stánku Centra integrace dětí a mládeže před Dětským dnem
v Karlíně. Za Marií Petrželovou je vidět nakreslený Cidáček, symbol CIDu.
zcela jiný přístup a péči. Jsou
k nim potřeba pečovatelky,
ošetřovatelky, a to je problém.
My fungujeme převážně na bázi
externích odborných spolupracovníků a dále dobrovolníků,
a ti kolikrát nemají potřebnou
kvalifikaci.
Od roku 2015 organizujete
o prázdninách v Praze příměstské
tábory, naopak z vaší nabídky
zmizel pobyt na Lipance v Lipové
– lázních. Proč?
„To je pro mne velmi dlouhý
krásný příběh s moc smutným
závěrem. Vždycky jsem říkala, že
kromě syna Mariana mám ještě
dvě děti – CID a Lipanku. První
letní tábor v Lipance jsme
zorganizovali už v roce 1992.
Poslední vloni, na jaře 2017
(tj. 25 let budování bezbariérového pro ozdravné pobyty a tábory
vybaveného Domu dětských
radostí, aktivit, programů,
vzpomínek… + dalších úvodních
7 let úsilí o pronájem = celkem
32 let života). Obec objekt
prodala a s novým majitelem
jsme se na další spolupráci
nedohodli, bohužel…“
Jak na tábory vzpomínáte?
„Byly to úžasné zážitky! Pro
dobrovolníky z řad dospělých
ovšem z mnoha hledisek
náročné, zejména organizačně,
ale i jinak – nejenže nedostali
žádnou finanční odměnu, ale
ještě si často pobyt hradili sami,
protože prostě peníze nebyly.
Odměnou nám všem byly
nadšené oči dětí, jejich pokroky,
zlepšení zdraví. Měli jsme
v Lipance nejrůznější skupiny,
třeba rodiny s dětmi spolu
s dětmi z Klokánku s tetami,
z azylu, ohrožené populace. Děti
z dětského domova zde mohly
dělat spoustu věcí jako doma
a hodně z nich poprvé, se vším
pomáhaly, i fyzicky pracovaly,
bylo to skoro jako skautský
tábor. Odjížděly mnohem lépe
připravené na život. Nebo
turnus, kde byly dohromady
hluchoslepé děti s našimi
v uvozovkách ‚zdravými‘, které
znají ‚jen‘ vyrážku nebo potíže
s dechem.“
To musela být opravdu unikátní
zkušenost.
„Pro všechny to bylo především
neuvěřitelné obohacení. Byli
jsme třeba v kostele, hluchoslepé
děti se opřely zády o varhany
a takto cítily, ‚slyšely‘, hudbu.
Oheň táboráku vnímaly jako
teplo. Dokonce i házet s míčem si
s ostatními dokázaly! Úžasná
byla i změna myšlení u ‚našich‘
dětí, které dětem s LORM
pomáhaly a které po návratu
říkaly: Mami, vždyť já jsem
vlastně zdravý! – Mnohé z jejich
bolestínství a ublíženosti
najednou zmizelo.“
Propojování světa zdravých se
světem nemocných je vaše
obrovská zásluha.
„Nechci používat slovo nemocní.
Oni se tak kolikrát ani necítí.
Mají prostě své specifické
potřeby. Až do začátku 90. let
byly tyto děti – ať už to byl
epileptik, nebo vozíčkář – někde
zavřené a izolované, často nežily
v rodinách, ale v ústavech.
Nepotkávali jsme je v běžném
životě. A najednou byly mezi
námi, ve společnosti, a obě strany
se musely naučit na to reagovat.“
Co je pro děti se specifickými
potřebami nejdůležitější?
„Jsem přesvědčená, že je to právě
maximální zapojení do normálního života. Socializace,
normální vztahy s vrstevníky se
všemi problémy, které to
přináší.“
www.praha8.cz
Změnily se děti se specifickými
potřebami v porovnání s 90. lety?
„Složitá otázka. Děti jako takové
zůstaly stejné, přidaly se možná
některé problémy, které dřív
nebyly, jako celiakie. Ale jejich
nároky, resp. nároky a požadavky jejich rodičů, jsou dnes úplně
jiné. Dnes přímo vyžadují dary
a dotace, zvyšuje se – ostatně
jako v celé společnosti – materiální závislost. Naopak se snižuje
připravenost na život, ta
bohužel často zcela chybí právě
u dětí s postižením. Ty totiž
v 18 letech opustí nějaký ústav,
ve kterém měly plné zabezpečení, žily ve virtuálním světě
a mnohdy vůbec netuší, jak
to v reálném životě chodí.“
Z čeho je činnost CID financovaná?
„Jsme nezisková dobrovolnická
organizace, takže jsme rádi za
každou pomoc, kterou dostaneme k realizaci našich projektů.
Moc velké poděkování patří
MČ Praha 8, která nám přispívá
ve formě grantů, finančně
podporuje i magistrát a další
donoři. A sháníme i jiné drobné
zdroje, občas dostáváme dary.
Díky tomu tak nějak zvládáme
poplatit nájmy, energie a další
běžné výdaje, ve velké skromnosti náklady provozu. Jsme
vděčni i za materiální dary,
například za pastelky, papíry
a další věci, které s dětmi
využijeme. K profesionalitě
organizace a jistotě kvalitních
pracovníků patří jejich finanční
zabezpečení, mzdové prostředky
– a to je velký problém…“
Za dobu fungování CID jste ale
museli překonat i problémy, které
s integrací nesouvisí, třeba
povodně v r. 2002...
„To už byly druhé, které jsme
museli překonat – první byly
povodně v roce 1997 v Jeseníkách. První zařízení, které pro
děti v Karlíně po povodních
začalo fungovat, byl náš klub
‚Pecka‘, později i malá Pecička –
jsme totiž v Peckově ulici.
Naproti u kostela byl postavený
stan, v něm hygienické prostředky a další potřeby, Oáza na faře
poskytovala polévku a čaj, děti
si hrály u nás a dospělí makali.
Tábory pro děti podpořila
nadace režiséra Juraje Jakubiska a jeho manželky. Zastavil se
u nás i tehdejší premiér
Vladimír Špidla a díky němu
jsme pak my i jiné utopené
neziskovky od ministerstva
dostali jako první pomoc
příspěvek 100 tisíc. Škody byly
ale za miliony...“
15
PhDr. Marie Petrželová
(* 1945 v Komořanech, okr.
Vyškov), pedagog a psycholog,
odborník na integraci dětí se
specifickými potřebami.
Zakladatelka Centra integrace dětí a mládeže, o. s./z. s.
(CID), se sídlem v Karlíně,
Peckova 277/7. CID přispívá
ke zlepšení podmínek
integrace dětí se zdravotním
postižením (zejména chronické a civilizační onemocnění,
např. alergie, atopie, kožní
a respirační choroby ad.),
sociálním ohrožením (děti
z narušených nebo neúplných
rodin, bez rodičů, z dětských
domovů, azylů, s problémy
sociability, učení, komunikace), mládeže, jejich rodičů
a seniorů.
Po povodních CID doslova povstal
z bahna. Jak dnes vidíte jeho
budoucnost?
„Jsem životní optimistka - realistka. Věřím, že bude dobrá.
I když je to teď složité. Nejde jen
o peníze, kterých je zoufale málo,
ale chybí i lidé. My, co jsme CID
před sedmadvaceti lety rozjížděli, jsme už skoro všichni
v důchodovém věku, a mládí
není. Zapojují se studenti, kteří
si v rámci práce s dětmi realizují
úkoly odborné praxe, šetření pro
diplomky ad. To bych chtěla
prohloubit, třeba by pak některý
ze studentů u nás zůstal i po
absolutoriu, na absolventské
praxi. Myšlenek je spousta,
jenže…“
Jenže?
„Sil už je méně. Někdy bych
chtěla zastavit čas, vytáhnout
fotky, zavzpomínat, uspořádat
si myšlenky. A pak se zase vydat
kupředu. Paradoxně to znamená
vrátit se ke kořenům a pomáhat
potřebným, jak sami dokážeme.
Proto realizujeme projekt KCK
– Komunitního centra Karlín.
Chceme tak rozvíjet občanskou
společnost a místní pospolitost,
spojovat síly pro účinnou
a efektivní komunitní práci, akce
a aktivity, informační i finanční
zdroje, vzájemnou pomoc,
podporu, poradenství. Držte
nám palce! A vězte, že bude CID
v Karlíně žít dál!“
text a foto: Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdete na
www.praha8.cz