Osmička

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018

Příprava stánku Centra integrace dětí a mládeže před Dětským dnem

v Karlíně. Za Marií Petrželovou je vidět nakreslený Cidáček, symbol CIDu.

zcela jiný přístup a péči. Jsou

k nim potřeba pečovatelky,

ošetřovatelky, a to je problém.

My fungujeme převážně na bázi

externích odborných spolupracovníků a dále dobrovolníků,

a ti kolikrát nemají potřebnou

kvalifikaci.

Od roku 2015 organizujete

o prázdninách v Praze příměstské

tábory, naopak z vaší nabídky

zmizel pobyt na Lipance v Lipové

– lázních. Proč?

„To je pro mne velmi dlouhý

krásný příběh s moc smutným

závěrem. Vždycky jsem říkala, že

kromě syna Mariana mám ještě

dvě děti – CID a Lipanku. První

letní tábor v Lipance jsme

zorganizovali už v roce 1992.

Poslední vloni, na jaře 2017

(tj. 25 let budování bezbariérového pro ozdravné pobyty a tábory

vybaveného Domu dětských

radostí, aktivit, programů,

vzpomínek… + dalších úvodních

7 let úsilí o pronájem = celkem

32 let života). Obec objekt

prodala a s novým majitelem

jsme se na další spolupráci

nedohodli, bohužel…“

Jak na tábory vzpomínáte?

„Byly to úžasné zážitky! Pro

dobrovolníky z řad dospělých

ovšem z mnoha hledisek

náročné, zejména organizačně,

ale i jinak – nejenže nedostali

žádnou finanční odměnu, ale

ještě si často pobyt hradili sami,

protože prostě peníze nebyly.

Odměnou nám všem byly

nadšené oči dětí, jejich pokroky,

zlepšení zdraví. Měli jsme

v Lipance nejrůznější skupiny,

třeba rodiny s dětmi spolu

s dětmi z Klokánku s tetami,

z azylu, ohrožené populace. Děti

z dětského domova zde mohly

dělat spoustu věcí jako doma

a hodně z nich poprvé, se vším

pomáhaly, i fyzicky pracovaly,

bylo to skoro jako skautský

tábor. Odjížděly mnohem lépe

připravené na život. Nebo

turnus, kde byly dohromady

hluchoslepé děti s našimi

v uvozovkách ‚zdravými‘, které

znají ‚jen‘ vyrážku nebo potíže

s dechem.“

To musela být opravdu unikátní

zkušenost.

„Pro všechny to bylo především

neuvěřitelné obohacení. Byli

jsme třeba v kostele, hluchoslepé

děti se opřely zády o varhany

a takto cítily, ‚slyšely‘, hudbu.

Oheň táboráku vnímaly jako

teplo. Dokonce i házet s míčem si

s ostatními dokázaly! Úžasná

byla i změna myšlení u ‚našich‘

dětí, které dětem s LORM

pomáhaly a které po návratu

říkaly: Mami, vždyť já jsem

vlastně zdravý! – Mnohé z jejich

bolestínství a ublíženosti

najednou zmizelo.“

Propojování světa zdravých se

světem nemocných je vaše

obrovská zásluha.

„Nechci používat slovo nemocní.

Oni se tak kolikrát ani necítí.

Mají prostě své specifické

potřeby. Až do začátku 90. let

byly tyto děti – ať už to byl

epileptik, nebo vozíčkář – někde

zavřené a izolované, často nežily

v rodinách, ale v ústavech.

Nepotkávali jsme je v běžném

životě. A najednou byly mezi

námi, ve společnosti, a obě strany

se musely naučit na to reagovat.“

Co je pro děti se specifickými

potřebami nejdůležitější?

„Jsem přesvědčená, že je to právě

maximální zapojení do normálního života. Socializace,

normální vztahy s vrstevníky se

všemi problémy, které to

přináší.“

www.praha8.cz

Změnily se děti se specifickými

potřebami v porovnání s 90. lety?

„Složitá otázka. Děti jako takové

zůstaly stejné, přidaly se možná

některé problémy, které dřív

nebyly, jako celiakie. Ale jejich

nároky, resp. nároky a požadavky jejich rodičů, jsou dnes úplně

jiné. Dnes přímo vyžadují dary

a dotace, zvyšuje se – ostatně

jako v celé společnosti – materiální závislost. Naopak se snižuje

připravenost na život, ta

bohužel často zcela chybí právě

u dětí s postižením. Ty totiž

v 18 letech opustí nějaký ústav,

ve kterém měly plné zabezpečení, žily ve virtuálním světě

a mnohdy vůbec netuší, jak

to v reálném životě chodí.“

Z čeho je činnost CID financovaná?

„Jsme nezisková dobrovolnická

organizace, takže jsme rádi za

každou pomoc, kterou dostaneme k realizaci našich projektů.

Moc velké poděkování patří

MČ Praha 8, která nám přispívá

ve formě grantů, finančně

podporuje i magistrát a další

donoři. A sháníme i jiné drobné

zdroje, občas dostáváme dary.

Díky tomu tak nějak zvládáme

poplatit nájmy, energie a další

běžné výdaje, ve velké skromnosti náklady provozu. Jsme

vděčni i za materiální dary,

například za pastelky, papíry

a další věci, které s dětmi

využijeme. K profesionalitě

organizace a jistotě kvalitních

pracovníků patří jejich finanční

zabezpečení, mzdové prostředky

– a to je velký problém…“

Za dobu fungování CID jste ale

museli překonat i problémy, které

s integrací nesouvisí, třeba

povodně v r. 2002...

„To už byly druhé, které jsme

museli překonat – první byly

povodně v roce 1997 v Jeseníkách. První zařízení, které pro

děti v Karlíně po povodních

začalo fungovat, byl náš klub

‚Pecka‘, později i malá Pecička –

jsme totiž v Peckově ulici.

Naproti u kostela byl postavený

stan, v něm hygienické prostředky a další potřeby, Oáza na faře

poskytovala polévku a čaj, děti

si hrály u nás a dospělí makali.

Tábory pro děti podpořila

nadace režiséra Juraje Jakubiska a jeho manželky. Zastavil se

u nás i tehdejší premiér

Vladimír Špidla a díky němu

jsme pak my i jiné utopené

neziskovky od ministerstva

dostali jako první pomoc

příspěvek 100 tisíc. Škody byly

ale za miliony...“

PhDr. Marie Petrželová

(* 1945 v Komořanech, okr.

Vyškov), pedagog a psycholog,

odborník na integraci dětí se

specifickými potřebami.

Zakladatelka Centra integrace dětí a mládeže, o. s./z. s.

(CID), se sídlem v Karlíně,

Peckova 277/7. CID přispívá

ke zlepšení podmínek

integrace dětí se zdravotním

postižením (zejména chronické a civilizační onemocnění,

např. alergie, atopie, kožní

a respirační choroby ad.),

sociálním ohrožením (děti

z narušených nebo neúplných

rodin, bez rodičů, z dětských

domovů, azylů, s problémy

sociability, učení, komunikace), mládeže, jejich rodičů

a seniorů.

Po povodních CID doslova povstal

z bahna. Jak dnes vidíte jeho

budoucnost?

„Jsem životní optimistka - realistka. Věřím, že bude dobrá.

I když je to teď složité. Nejde jen

o peníze, kterých je zoufale málo,

ale chybí i lidé. My, co jsme CID

před sedmadvaceti lety rozjížděli, jsme už skoro všichni

v důchodovém věku, a mládí

není. Zapojují se studenti, kteří

si v rámci práce s dětmi realizují

úkoly odborné praxe, šetření pro

diplomky ad. To bych chtěla

prohloubit, třeba by pak některý

ze studentů u nás zůstal i po

absolutoriu, na absolventské

praxi. Myšlenek je spousta,

jenže…“

Jenže?

„Sil už je méně. Někdy bych

chtěla zastavit čas, vytáhnout

fotky, zavzpomínat, uspořádat

si myšlenky. A pak se zase vydat

kupředu. Paradoxně to znamená

vrátit se ke kořenům a pomáhat

potřebným, jak sami dokážeme.

Proto realizujeme projekt KCK

– Komunitního centra Karlín.

Chceme tak rozvíjet občanskou

společnost a místní pospolitost,

spojovat síly pro účinnou

a efektivní komunitní práci, akce

a aktivity, informační i finanční

zdroje, vzájemnou pomoc,

podporu, poradenství. Držte

nám palce! A vězte, že bude CID

v Karlíně žít dál!“

text a foto: Vladimír Slabý

celý rozhovor

najdete na