14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018
www.praha8.cz
Rozhovor
Marie Petrželová, zakladatelka
Centra integrace dětí a mládeže (CID)
Všechny děti si zaslouží
krásné a šťastné dětství
nnRukama jí prošlo více než 20 tisíc dětí se zdravotním
postižením a sociálním ohrožením. Právě osoby se specifickými potřebami jsou náplní života Marie Petrželové,
zakladatelky karlínského Centra integrace dětí a mládeže.
Jak dlouho už se věnujete dětem
se specifickými potřebami?
„Prakticky šedesát let… Akorát
dřív se to tak nejmenovalo, byly
to prostě děti s problémy.“
Ta práce určitě není zejména po
psychické stránce jednoduchá.
Co vás u ní celou dobu drží?
„Láska. I když děti někdy zlobí,
tak láska k nim vše přebíjí. Děti
jsou často smutné, když tam
nemají maminku. Tak proč jim
to dělat ještě těžší? Jsem
tolerantní k jejich zlobení,
k výkyvům nálad…“
Kde se ve vás vzala ta touha
pečovat o děti s nějakým
handicapem?
„Brácha jako mrňous dostal
dětskou obrnu, až do svých 5 let
nechodil, nosila jsem ho na
zádech nebo vozila v kočárku.
To mě formovalo a utvářelo mé
přesvědčení, že všechny děti,
tedy i ty problémové, si zaslouží
krásné a šťastné dětství.“
Jak to tedy začalo?
„Už v roce 1958 jsem při škole
v Olomouci pracovala se dvěma
skupinami dětí. Kolikrát jsem
s nimi musela být i dlouho do
noci, protože rodiče si je dřív
nemohli vyzvednout. Na Střední
pedagogické v Přerově jsme měli
praxi v družinách, chodili do
speciálních škol – dnes by se
řeklo, že jsme vedli kroužky
nebo kluby. Už tam jsem
vymýšlela a zkoušela některé
věci, které se dodnes používají.“
Které?
„Na ‚lidušce‘ (LŠU) jsme například při výtvarce zkoušeli
metody arteterapie, vymýšleli
jsme něco, co se dnes nazývá
artefiletika nebo land art, tedy
tvorba z přírodnin. A se zlobivci,
dnes by se řeklo děti s ADHD,
jsme hodně pomohli tím, že jsme
se pro ně snažili prosadit
sportovní integraci a inkluzi.
Tím reálně začal můj celoživotní
boj za lepší podmínky pro děti
se specifickými potřebami.“
Už tehdy, v polovině 60. let?
„Ano. Po maturitě jsem pracovala v mateřské škole, ale chtěla
jsem o předškolní pedagogice
a psychologii vědět víc a podařilo se, v roce 1968 mě přijali ke
studiu na Filozofickou fakultu
UK v Praze. Přijela jsem ze
zahraniční dovolené domů
20. srpna, o den později vypuklo
to, co vypuklo, a život najednou
dostal další dimenzi. Bydlela
jsem na kolejích na Petřinách,
účastnila jsem se všech studentských akcí, na fakultě se
Marie Petrželová dohlíží na práci asistentek s dětmi.
stávkovalo, spali jsme na
podlaze, víc křičeli, než zpívali
‚Běž domů, Ivane!‘...“
Měla jste vůbec myšlenky
na studium?
„Měla, samozřejmě. Stálo to
mnoho úsilí si vejšku prosadit
a ještě se sama brigádami
a stipendiem uživit. Studovala
jsem málo frekventovanou
specializaci předškolní pedagogika a psychologie a k tomu jsem
si přibrala estetiku. Mimochodem – v prváku jsme jeli na
lyžařský kurz. Já a ještě jeden
študák jsme se ale jako jediní
věnovali učení a taky muzice.
Tím spolužákem byl Karel Zich
a písničky byly od Elvise
Preslyho a Karla Kryla…“
Přes všechny problémy – anebo
možná právě kvůli nim – to asi
nejen pro vás byla unikátní doba.
„Byli jsme mladí a žili naplno.
Všechno nás zajímalo, rojily se
studentské iniciativy a akce.
Ale pak mi těžce onemocněla
maminka, na rok jsem musela
studium přerušit, a totéž se
opakovalo s tatínkem při mé
aspirantuře. Po absolutoriu jsem
pracovala až do roku 1990 na
Pedagogické fakultě UK jako
odborná asistentka, po mateřské
dovolené jsem na FF UK zvládla
doktorát…“
Rok 1990 je pro celou naši
společnost zlomovým rokem.
Jak to bylo u vás?
„Já měla zlomových bodů víc –
v roce 1979 jsem se přestěhovala
do Karlína, vidíte, příští rok tu už
budu 40 let… V roce 1980 se mi
narodil syn Marian, dnes je z něj
dobrý pedagog, který učí děti
v mezinárodní Evropské škole
v Lucemburku. A v roce 1990
najednou nastaly možnosti
zrealizovat to, co jsme v teorii
znali, přednášeli, ale jen
s obtížemi uplatňovali. V mateřské škole U Uránie jsem zaváděla
vůbec první integrovanou třídu
u nás. Experiment dopadl dobře
a podle něj se pak začala dělat
celá metodika. V Praze 8 je dnes
skvělým příkladem integrace
MŠ Korycanská, která se v rámci
předškolního vzdělávání
specializuje na začleňování dětí
se specifickými potřebami.“
A pak už přišlo založení CIDu?
„V roce 1990 jsme s rodiči
a odbornými spolupracovníky
založili CID, jako občanské
sdružení Centrum integrace dětí
a mládeže bylo MV ČR zaregistrováno v dubnu 1991. Vlastně
vzniklo ‚překlopením‘ mé
fakultní poradny pro studenty
a rodiče s dětmi, které mají nějaký zdravotní handicap. Rukama
mi za těch 27 let prošlo přes
dvacet tisíc dětí, mladých, ale
i starších osob, které mají nějaké
postižení a potřebují pomoc.“
Tak to tedy klobouk dolů. Jak
práce s takovými dětmi probíhá?
„Snažíme se jim přiblížit co
možná nejvíce běžný život
a nabídnout co nejširší aktivity,
které mohou bezpečně dělat.
Máme Komunitní centrum
Karlín, kluby Pecka a Pecička,
poradny, spolupracujeme se
speciálními i integrovanými
školami a třídami, neziskovými
organizacemi. Některé ‚problémové‘ děti, které mají v běžné
mateřské škole obtíže (třeba
kvůli autismu atd.), musí mít
specifickou a individuální péči.
Základem všeho jsou sociální
a komunikativní dovednosti,
které se snažíme maximálně
rozvíjet – a čím dřív se začne,
tím lépe.“
Vývojem jsme dospěli
k tomu, že si vlastně
pomáháme vzájemně
– sdílená radost je větší
radost, sdílená starost
je menší starost.
Jaký je věkový rozptyl vašich
klientů?
„V současnosti skoro nemá
omezení. Dnes máme terapii
nejen pro děti, ale pro celé
rodiny, pro dospělé i seniory
a postupně jsme vývojem
dospěli k tomu, že si vlastně
pomáháme vzájemně – sdílená
radost je větší radost, sdílená
starost je menší starost.“
Z vašich slov to vypadá skoro jako
idyla…
„Zdání klame. Vezměte si jen, že
zatímco s předškoláky a školáky
se už víceméně můžete domluvit, děti do 2,5 roku vyžadují