14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2018 

www.praha8.cz

Rozhovor

Marie Petrželová, zakladatelka

Centra integrace dětí a mládeže (CID)

Všechny děti si zaslouží

krásné a šťastné dětství

nnRukama jí prošlo více než 20 tisíc dětí se zdravotním

postižením a sociálním ohrožením. Právě osoby se specifickými potřebami jsou náplní života Marie Petrželové,

zakladatelky karlínského Centra integrace dětí a mládeže.

Jak dlouho už se věnujete dětem

se specifickými potřebami?

„Prakticky šedesát let… Akorát

dřív se to tak nejmenovalo, byly

to prostě děti s problémy.“

Ta práce určitě není zejména po

psychické stránce jednoduchá.

Co vás u ní celou dobu drží?

„Láska. I když děti někdy zlobí,

tak láska k nim vše přebíjí. Děti

jsou často smutné, když tam

nemají maminku. Tak proč jim

to dělat ještě těžší? Jsem

tolerantní k jejich zlobení,

k výkyvům nálad…“

Kde se ve vás vzala ta touha

pečovat o děti s nějakým

handicapem?

„Brácha jako mrňous dostal

dětskou obrnu, až do svých 5 let

nechodil, nosila jsem ho na

zádech nebo vozila v kočárku.

To mě formovalo a utvářelo mé

přesvědčení, že všechny děti,

tedy i ty problémové, si zaslouží

krásné a šťastné dětství.“

Jak to tedy začalo?

„Už v roce 1958 jsem při škole

v Olomouci pracovala se dvěma

skupinami dětí. Kolikrát jsem

s nimi musela být i dlouho do

noci, protože rodiče si je dřív

nemohli vyzvednout. Na Střední

pedagogické v Přerově jsme měli

praxi v družinách, chodili do

speciálních škol – dnes by se

řeklo, že jsme vedli kroužky

nebo kluby. Už tam jsem

vymýšlela a zkoušela některé

věci, které se dodnes používají.“

Které?

„Na ‚lidušce‘ (LŠU) jsme například při výtvarce zkoušeli

metody arteterapie, vymýšleli

jsme něco, co se dnes nazývá

artefiletika nebo land art, tedy

tvorba z přírodnin. A se zlobivci,

dnes by se řeklo děti s ADHD,

jsme hodně pomohli tím, že jsme

se pro ně snažili prosadit

sportovní integraci a inkluzi.

Tím reálně začal můj celoživotní

boj za lepší podmínky pro děti

se specifickými potřebami.“

Už tehdy, v polovině 60. let?

„Ano. Po maturitě jsem pracovala v mateřské škole, ale chtěla

jsem o předškolní pedagogice

a psychologii vědět víc a podařilo se, v roce 1968 mě přijali ke

studiu na Filozofickou fakultu

UK v Praze. Přijela jsem ze

zahraniční dovolené domů

20. srpna, o den později vypuklo

to, co vypuklo, a život najednou

dostal další dimenzi. Bydlela

jsem na kolejích na Petřinách,

účastnila jsem se všech studentských akcí, na fakultě se

Marie Petrželová dohlíží na práci asistentek s dětmi.

stávkovalo, spali jsme na

podlaze, víc křičeli, než zpívali

‚Běž domů, Ivane!‘...“

Měla jste vůbec myšlenky

na studium?

„Měla, samozřejmě. Stálo to

mnoho úsilí si vejšku prosadit

a ještě se sama brigádami

a stipendiem uživit. Studovala

jsem málo frekventovanou

specializaci předškolní pedagogika a psychologie a k tomu jsem

si přibrala estetiku. Mimochodem – v prváku jsme jeli na

lyžařský kurz. Já a ještě jeden

študák jsme se ale jako jediní

věnovali učení a taky muzice.

Tím spolužákem byl Karel Zich

a písničky byly od Elvise

Preslyho a Karla Kryla…“

Přes všechny problémy – anebo

možná právě kvůli nim – to asi

nejen pro vás byla unikátní doba.

„Byli jsme mladí a žili naplno.

Všechno nás zajímalo, rojily se

studentské iniciativy a akce.

Ale pak mi těžce onemocněla

maminka, na rok jsem musela

studium přerušit, a totéž se

opakovalo s tatínkem při mé

aspirantuře. Po absolutoriu jsem

pracovala až do roku 1990 na

Pedagogické fakultě UK jako

odborná asistentka, po mateřské

dovolené jsem na FF UK zvládla

doktorát…“

Rok 1990 je pro celou naši

společnost zlomovým rokem.

Jak to bylo u vás?

„Já měla zlomových bodů víc –

v roce 1979 jsem se přestěhovala

do Karlína, vidíte, příští rok tu už

budu 40 let… V roce 1980 se mi

narodil syn Marian, dnes je z něj

dobrý pedagog, který učí děti

v mezinárodní Evropské škole

v Lucemburku. A v roce 1990

najednou nastaly možnosti

zrealizovat to, co jsme v teorii

znali, přednášeli, ale jen

s obtížemi uplatňovali. V mateřské škole U Uránie jsem zaváděla

vůbec první integrovanou třídu

u nás. Experiment dopadl dobře

a podle něj se pak začala dělat

celá metodika. V Praze 8 je dnes

skvělým příkladem integrace

MŠ Korycanská, která se v rámci

předškolního vzdělávání

specializuje na začleňování dětí

se specifickými potřebami.“

A pak už přišlo založení CIDu?

„V roce 1990 jsme s rodiči

a odbornými spolupracovníky

založili CID, jako občanské

sdružení Centrum integrace dětí

a mládeže bylo MV ČR zaregistrováno v dubnu 1991. Vlastně

vzniklo ‚překlopením‘ mé

fakultní poradny pro studenty

a rodiče s dětmi, které mají nějaký zdravotní handicap. Rukama

mi za těch 27 let prošlo přes

dvacet tisíc dětí, mladých, ale

i starších osob, které mají nějaké

postižení a potřebují pomoc.“

Tak to tedy klobouk dolů. Jak

práce s takovými dětmi probíhá?

„Snažíme se jim přiblížit co

možná nejvíce běžný život

a nabídnout co nejširší aktivity,

které mohou bezpečně dělat.

Máme Komunitní centrum

Karlín, kluby Pecka a Pecička,

poradny, spolupracujeme se

speciálními i integrovanými

školami a třídami, neziskovými

organizacemi. Některé ‚problémové‘ děti, které mají v běžné

mateřské škole obtíže (třeba

kvůli autismu atd.), musí mít

specifickou a individuální péči.

Základem všeho jsou sociální

a komunikativní dovednosti,

které se snažíme maximálně

rozvíjet – a čím dřív se začne,

tím lépe.“

Vývojem jsme dospěli

k tomu, že si vlastně

pomáháme vzájemně

– sdílená radost je větší

radost, sdílená starost

je menší starost.

Jaký je věkový rozptyl vašich

klientů?

„V současnosti skoro nemá

omezení. Dnes máme terapii

nejen pro děti, ale pro celé

rodiny, pro dospělé i seniory

a postupně jsme vývojem

dospěli k tomu, že si vlastně

pomáháme vzájemně – sdílená

radost je větší radost, sdílená

starost je menší starost.“

Z vašich slov to vypadá skoro jako

idyla…

„Zdání klame. Vezměte si jen, že

zatímco s předškoláky a školáky

se už víceméně můžete domluvit, děti do 2,5 roku vyžadují