34

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2018 

www.praha8.cz

Historie

Před 70 lety – 10. 3. 1948 – záhadně zahynul ministr Jan Masaryk

Vražda, nebo

sebevražda?

nnJitro 10. března 1948 přineslo šok: Na dlažbě nádvoří

Černínského paláce leželo bezvládné tělo. Němým svědkem

bylo otevřené okno ve 3. poschodí. Skočil odtud sebevrah,

nebo ho odtud tajemný pachatel vyhodil? Nebožtík se totiž

jmenoval Jan Masaryk.

Narodil se 14. 9. 1886 v Praze

jako třetí dítě přísného profesora filozofické fakulty Tomáše

G. Masaryka. Ve škole příliš

úspěšný nebyl. Důkazem je fakt,

že v roce 1906 se ani nedostavil

k maturitě. Raději odcestoval do

USA. Na živobytí si zde vydělával mj. jako poslíček. Silné

zázemí mu tam vytvořily dvě

sestry jeho maminky, která

z USA pocházela. Když zavolala

vojenská služba, prožil ji v létech

1913–1915 v Čechách u koní

jako vozataj.

Životní štěstí se na něj nemálo

usmálo po zrodu Československé republiky, kdy se jeho „tata“

stal prezidentem. Už 1. 3. 1919

mladý Jan Masaryk vstoupil do

služeb ministerstva zahraničních věcí. V létech 1920–1925

se stal osobním tajemníkem

ministra zahraničí Edvarda

Beneše. Poté povýšil na československého velvyslance ve

Velké Británii. Získal si oblibu

u západních diplomatů.

Po Mnichovské dohodě, kterou

Jan Masaryk odsuzoval, na svoji

funkci rezignoval. Od listopadu

1938 žil v USA. Odtud v březnu

1939 přesídlil do Londýna.

O rok později se stal ministrem

zahraničí naší exilové vlády.

U obyvatel naší okupované

republiky se proslavil vystoupeními v rozhlasovém vysílání

BBC Volá Londýn. Tuto stanici

vlastenci s nadějí tajně poslouchali, i když to Němci zakázali.

Neposlechl Stalina

Skončily útrapy 2. světové

války a Jan Masaryk se šťastně

vrátil domů. Jako ministr

zahraničí se spolu s prezidentem Benešem snažil o to, aby

ČSR byla mostem mezi Západem a Východem. V červenci

1947 se však v Moskvě postavil

proti názoru J. V. Stalina, který

nechtěl, aby ČSR přijalo

americký Marshallův plán

poválečné hospodářské pomoci.

Před přáteli se vyjádřil: „Do

Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vracím se

jako Stalinův pohůnek!“

Přesto dál vyjadřoval loajalitu

Klementu Gottwaldovi. Dokázal

to přesvědčivě v únoru 1948.

Na rozdíl od ostatních nekomunistických ministrů odmítl

rezignovat. Tím pomohl

zažehnat plánovanou vládní

krizi. Z pověření prezidenta

Beneše se poté premiérem stal

Klement Gottwald. V jeho vládě

zůstal Jan Masaryk ministrem

zahraničí až do svého tragického konce.

Ani čtyři vyšetřovací

týmy se na příčinách

smrti neshodly.

Vraťme se však proti proudu

řeky času do dramatického rána

10. března 1948.

Mrtvolu před půl šestou

objevili dva topiči. Měla na sobě

pyžamo, ale naruby (!). Ležela

na boku. Pozdější fotografie

zemřelého ukazují na zádech,

protože s tělem někdo hýbal.

Na místě činu se objevili

kriminalisté z pražské „mordparty“. Ty však komunistický

ministr vnitra Václav Nosek

brzy odvolal. Na místo vyslal

příslušníky Státní bezpečnosti.

Ti sice byli „politicky spolehliví“,

ovšem jako diletanti zničili

mnoho důkazů. Přesto již tentýž

den, aniž skončila pitva, ministr

Nosek v parlamentu ohlásil, že

Masaryk „spáchal sebevraždu

v pominutí smyslů“. Ve stejném

duchu šokující zprávu oznámil

Československý rozhlas.

Nefalšovaný smutek

občanů

Lidé zkoprněli. Jana Masaryka

měli opravdu rádi. Jezdíval mezi

ně, rád vyprávěl vtipy – i když

občas užíval slova, nad kterými

by se slečinky červenaly. Byl to

Jan Masaryk

bohém, za zábavou jezdíval i do

Libně a Karlína. Miloval víno,

zpěv – ba i ženy. Měl tzv. neformální autoritu a už od dob

vysílání z Londýna si u lidí

vysloužil lichotivé oslovení

„náš Jenda“. Není divu, že pohřeb

Jana Masaryka 13. 3. 1948 se

stal celonárodní tichou demonstrací. V dlouhém průvodu

Loretánskou ulicí v Praze se

vystřídalo přes 250 000 truchlících. Další tisíce se předtím

přišly naposledy poklonit

k otevřené rakvi v panteonu

Národního muzea. Tam mnohé

překvapila kytička bílých

sněženek za pravým uchem.

Rozšířila se fáma, že měla zakrýt

stopy po střelné ráně. Objevila

se totiž teorie, že tajemní

spiklenci v osudné noci z 9. na

10. března Masaryka v jeho bytě

přepadli. Odvezli ho za Prahu,

kde ho zastřelili a po návratu do

Černínského paláce inscenovali

sebevraždu skokem z okna.

Takové názory vyvrátil osobní

Masarykův tajemník dr. Antonín

Sum. Kytičku svému pánovi tam

dal on – na místo, kde nebyla

žádná stopa po kulce. Zůstaly

tam však viditelné pozůstatky

po pitvě.

Odpověď na otázku, jak

opravdu tragicky skončil život

Jana Masaryka, měla dát čtyři

vyšetřování odborníků.

Předešleme, že jejich závěry se

různily, ba někdy byly v přímém

rozporu. Vše dost pozorně

sledovala veřejnost.

Vyšetřovatelé v „revolučním“

roce 1948 hovořili o „dobrovolném ukončení života“. Příčinou

měla být nervová porucha,

vyčerpání v důsledku nemoci

a nespavosti, kterou Masaryk

trpěl. Střídala se u něj euforie

s depresí. Po mamince opravdu

zdědil jistou psychickou labilitu.

Už při prvním pobytu v USA mu

tamější lékaři diagnostikovali

lehčí formu schizofrenie.

Komorník Bohumil Příhoda

potvrdil, že 9. března Masaryk

povečeřel, vypil pivo. Těšil se na

druhý den. Proč by sebevrah

skákal v pyžamu? Zády napřed!

Nezanechal dopis na rozloučenou.

Další vyšetřování se uskutečnilo v období let 1968–1969.

Nevyloučilo mimo jiné to, že se

do Masarykova staromládeneckého bytu v Černínském paláci

dostala skupina vetřelců.

Nejspíše hledali kompromitující

materiály. Údajně tam byli

i agenti sovětské NKVD. O tom

měl svědčit mj. nedopalek ruské

„papirosy“. V bytě panoval velký