34
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2018
www.praha8.cz
Historie
Před 70 lety – 10. 3. 1948 – záhadně zahynul ministr Jan Masaryk
Vražda, nebo
sebevražda?
nnJitro 10. března 1948 přineslo šok: Na dlažbě nádvoří
Černínského paláce leželo bezvládné tělo. Němým svědkem
bylo otevřené okno ve 3. poschodí. Skočil odtud sebevrah,
nebo ho odtud tajemný pachatel vyhodil? Nebožtík se totiž
jmenoval Jan Masaryk.
Narodil se 14. 9. 1886 v Praze
jako třetí dítě přísného profesora filozofické fakulty Tomáše
G. Masaryka. Ve škole příliš
úspěšný nebyl. Důkazem je fakt,
že v roce 1906 se ani nedostavil
k maturitě. Raději odcestoval do
USA. Na živobytí si zde vydělával mj. jako poslíček. Silné
zázemí mu tam vytvořily dvě
sestry jeho maminky, která
z USA pocházela. Když zavolala
vojenská služba, prožil ji v létech
1913–1915 v Čechách u koní
jako vozataj.
Životní štěstí se na něj nemálo
usmálo po zrodu Československé republiky, kdy se jeho „tata“
stal prezidentem. Už 1. 3. 1919
mladý Jan Masaryk vstoupil do
služeb ministerstva zahraničních věcí. V létech 1920–1925
se stal osobním tajemníkem
ministra zahraničí Edvarda
Beneše. Poté povýšil na československého velvyslance ve
Velké Británii. Získal si oblibu
u západních diplomatů.
Po Mnichovské dohodě, kterou
Jan Masaryk odsuzoval, na svoji
funkci rezignoval. Od listopadu
1938 žil v USA. Odtud v březnu
1939 přesídlil do Londýna.
O rok později se stal ministrem
zahraničí naší exilové vlády.
U obyvatel naší okupované
republiky se proslavil vystoupeními v rozhlasovém vysílání
BBC Volá Londýn. Tuto stanici
vlastenci s nadějí tajně poslouchali, i když to Němci zakázali.
Neposlechl Stalina
Skončily útrapy 2. světové
války a Jan Masaryk se šťastně
vrátil domů. Jako ministr
zahraničí se spolu s prezidentem Benešem snažil o to, aby
ČSR byla mostem mezi Západem a Východem. V červenci
1947 se však v Moskvě postavil
proti názoru J. V. Stalina, který
nechtěl, aby ČSR přijalo
americký Marshallův plán
poválečné hospodářské pomoci.
Před přáteli se vyjádřil: „Do
Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vracím se
jako Stalinův pohůnek!“
Přesto dál vyjadřoval loajalitu
Klementu Gottwaldovi. Dokázal
to přesvědčivě v únoru 1948.
Na rozdíl od ostatních nekomunistických ministrů odmítl
rezignovat. Tím pomohl
zažehnat plánovanou vládní
krizi. Z pověření prezidenta
Beneše se poté premiérem stal
Klement Gottwald. V jeho vládě
zůstal Jan Masaryk ministrem
zahraničí až do svého tragického konce.
Ani čtyři vyšetřovací
týmy se na příčinách
smrti neshodly.
Vraťme se však proti proudu
řeky času do dramatického rána
10. března 1948.
Mrtvolu před půl šestou
objevili dva topiči. Měla na sobě
pyžamo, ale naruby (!). Ležela
na boku. Pozdější fotografie
zemřelého ukazují na zádech,
protože s tělem někdo hýbal.
Na místě činu se objevili
kriminalisté z pražské „mordparty“. Ty však komunistický
ministr vnitra Václav Nosek
brzy odvolal. Na místo vyslal
příslušníky Státní bezpečnosti.
Ti sice byli „politicky spolehliví“,
ovšem jako diletanti zničili
mnoho důkazů. Přesto již tentýž
den, aniž skončila pitva, ministr
Nosek v parlamentu ohlásil, že
Masaryk „spáchal sebevraždu
v pominutí smyslů“. Ve stejném
duchu šokující zprávu oznámil
Československý rozhlas.
Nefalšovaný smutek
občanů
Lidé zkoprněli. Jana Masaryka
měli opravdu rádi. Jezdíval mezi
ně, rád vyprávěl vtipy – i když
občas užíval slova, nad kterými
by se slečinky červenaly. Byl to
Jan Masaryk
bohém, za zábavou jezdíval i do
Libně a Karlína. Miloval víno,
zpěv – ba i ženy. Měl tzv. neformální autoritu a už od dob
vysílání z Londýna si u lidí
vysloužil lichotivé oslovení
„náš Jenda“. Není divu, že pohřeb
Jana Masaryka 13. 3. 1948 se
stal celonárodní tichou demonstrací. V dlouhém průvodu
Loretánskou ulicí v Praze se
vystřídalo přes 250 000 truchlících. Další tisíce se předtím
přišly naposledy poklonit
k otevřené rakvi v panteonu
Národního muzea. Tam mnohé
překvapila kytička bílých
sněženek za pravým uchem.
Rozšířila se fáma, že měla zakrýt
stopy po střelné ráně. Objevila
se totiž teorie, že tajemní
spiklenci v osudné noci z 9. na
10. března Masaryka v jeho bytě
přepadli. Odvezli ho za Prahu,
kde ho zastřelili a po návratu do
Černínského paláce inscenovali
sebevraždu skokem z okna.
Takové názory vyvrátil osobní
Masarykův tajemník dr. Antonín
Sum. Kytičku svému pánovi tam
dal on – na místo, kde nebyla
žádná stopa po kulce. Zůstaly
tam však viditelné pozůstatky
po pitvě.
Odpověď na otázku, jak
opravdu tragicky skončil život
Jana Masaryka, měla dát čtyři
vyšetřování odborníků.
Předešleme, že jejich závěry se
různily, ba někdy byly v přímém
rozporu. Vše dost pozorně
sledovala veřejnost.
Vyšetřovatelé v „revolučním“
roce 1948 hovořili o „dobrovolném ukončení života“. Příčinou
měla být nervová porucha,
vyčerpání v důsledku nemoci
a nespavosti, kterou Masaryk
trpěl. Střídala se u něj euforie
s depresí. Po mamince opravdu
zdědil jistou psychickou labilitu.
Už při prvním pobytu v USA mu
tamější lékaři diagnostikovali
lehčí formu schizofrenie.
Komorník Bohumil Příhoda
potvrdil, že 9. března Masaryk
povečeřel, vypil pivo. Těšil se na
druhý den. Proč by sebevrah
skákal v pyžamu? Zády napřed!
Nezanechal dopis na rozloučenou.
Další vyšetřování se uskutečnilo v období let 1968–1969.
Nevyloučilo mimo jiné to, že se
do Masarykova staromládeneckého bytu v Černínském paláci
dostala skupina vetřelců.
Nejspíše hledali kompromitující
materiály. Údajně tam byli
i agenti sovětské NKVD. O tom
měl svědčit mj. nedopalek ruské
„papirosy“. V bytě panoval velký