14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2018 

www.praha8.cz

Rozhovor

„Líný tenor“ či „romantický baryton“ Bohuš Matuš:

Karlín mi nastartoval kariéru

nnSedí proti mně, sem tam

potáhne z elektronické

cigarety, odpovídá zpod

kšiltovky tiše, až plaše,

usmívá se a vyzařuje z něj

klid a pohoda. Čtyřiačtyřicetiletý zpěvák Bohuš Matuš,

nejmladší z interpretů, který

bude v cyklu koncertů pro

seniory vystupovat v KD

Krakov a KD Ládví.

Vůbec nevypadáte na toho

bohéma, jak vás vykreslují

především bulvární média...

„Novináři toho o mně napsali…

Nesmíte jim všechno věřit...“

Ale byl by to krásný příběh

o napraveném hříšníkovi, který

teď kromě v muzikálech zpívá

i babičkám a dědečkům…

„Nebyl jsem vzorňák, to asi

málokdo, ale některé věci prostě

nejsou pravda. Z konzervatoře

jsem třeba odešel sám – z brněnské, protože jsem chtěl do

Prahy, a z pražské proto, že jsem

začal zpívat – a vydělávat

– v muzikálech... Teď chodím na

hodiny k paní Jeleně Noskové,

učitelce zpěvu z Národního

divadla. Ta zcela přesně ví, jak

mám s hlasem pracovat.“

Vaše diskografie obsahuje šest

alb, poslední ale z roku 2011...

„První album bylo hned zlaté,

a to je docela závazek. Recyklovat pořád dokolečka ty samé

hity jsem nechtěl. Mám ale pro

všechny naprosto čerstvou

informaci, že už mám sedmé

album – v březnu proběhne

křest nového cédéčka Nechci

zůstat sám, které jsme udělali

spolu s Magdou Malou a Lubou

Rysem Čužákem. Tenhle

Kladeňák, věrný přítel Jardy

Jágra, má totiž velmi příjemný

a velmi hluboký bas.“ (Pozn.:

Toto CD můžete vyhrát

v křížovce tohoto čísla

Osmičky.)

Jako zpěvák jste byl v roce 2003

třetí v anketě Český slavík, první

CD hned zlaté, to jsou skutečně

vysoko nastavené laťky. Ale už

před konzervatoří váš život

směřoval do výšin – vyučil jste

se kominíkem…

„Ano, výšky mě vždycky lákaly

(smích). Miloval jsem hory

a kvůli nim jsem po základce

nastoupil na vojenskou školu

v Liptovském Mikuláši. Náborář

o nich tak krásně mluvil…! Ale

i když na lidi si nemůžu

stěžovat, byli fajn, byla to vojna

a já to nezvládal. Pořád jsem byl

nemocný a tak si pro mě táta po

necelém půlroce přijel. To byl

rok 1987. ... Mimochodem – už

z kominických dob se znám

s Jarkem Šimkem, učil se na

zedníka a vystupoval na

soutěžích s kapelou, já jako

sólista. A přitom teprve vloni

pro mě napsal písničku Náš hlas

je v souznění.“

V muzikálu Mary Poppins byste

tedy mohl zpívat sám za sebe –

tam je přece nádherná píseň,

kterou zpívá na střechách nad

městem sbor kominíků.

„Nevím, jestli skutečně sám

za sebe, nikdy jsem se čistění

komínů nakonec nevěnoval…“

Láska k výškám vám zůstala –

umíte zpívat hodně vysoko…

„Jsem vysoký baryton, nejvyšší

tón mám vysoké bé. O zpěvácích jako já se říká, že jsme ‚líní

tenoři‘. Rozsah mám skoro tři

oktávy, ale čistých a pěvecky

použitelných je něco přes dvě.

No, já bych o sobě řekl, že jsem

‚romantický baryton‘...“

Když mi bylo čtrnáct,

nahrál mě kámoš

na stařičký kazeťák.

Motor mu už šel nějak

divně, a když jsme

si to pustili, tak jsem

zněl jako Walda.

Kdy jste v sobě objevil talent

ke zpěvu?

„Zpíval jsem už jako malý kluk.

S dědou jsme jezdili na výlety

do tehdejší NDR a já tam v pěti

letech zpíval holkám gottovku:

Vy ten dům snad líp nežli já

budete znát… Křemílek a Vochomůrka, Pohádky z mechu

a kapradí. A měl jsem prý

úspěch! Když mi bylo dvanáct,

objevil jsem u dědy s babičkou

na půdě staré kytary po svém

strýci a začal na ně drnkat.

Bohuš Matuš zpívá v domově pro seniory v Mšeně. Foto: Josef Havel

Děda mi zajistil učitele a od

kytarového mistra jsem se

naučil klasické držení a hraní.“

Jenže kariéra kytarového

virtuóza vás nějak minula...

Kdo vás definitivně nasměroval

ke zpěvu?

„Vděčím za to především paní

Brabcové, vychovatelce od

kominíků, která mě podporovala ve zpěvu a posílala na

pěvecké soutěže. A pak

sbormistryni Markétě Jedličkové ze souboru Kampanela, která

mě v 15 letech dá se říci objevila

a připravila ke zkouškám na

brněnskou konzervatoř. Dodnes

s Kampanelou občas zpívám.“

Připravila vás výborně, na

konzervatoř jste se dostal.

„Brno byla skvělá doba. Bylo

mi osmnáct devatenáct, hrál

a zpíval jsem na chodníku a za

hodinu si vydělal 2,5 tisíce. Můj

učitel zpěvu František Hrabal,

jinak skvělý člověk, mi za toto

‚koncertování‘ sice vyhrožoval

vyloučením, ale k tomu nedošlo.

A navíc mě lákala Praha a tak

jsem po roce přestoupil na

konzervatoř Jaroslava Ježka

k paní profesorce Walterové.“

Jak jste se dostal k muzikálům?

„Na konzervatoř přišel producent Janis Sidovský, že hledají

někoho do tehdy nového

muzikálu Dracula. Prošel jsem

konkurzem a bylo to. Najednou

se to začalo valit, nějakou dobu

jsem současně vystupoval

v Hudebním divadle Karlín,

v Semaforu, který sídlil ve

stejné budově, a ve Státní opeře

v představení Boris Godunov.“

To jste se po Karlíně dost

naběhal?

„Když se sešla dvě představení

v jeden den, byla to lítačka.

Naštěstí opera není od Karlínského divadla přehnaně daleko.

Dá se říct, že Karlín mi nastartoval kariéru. A víte, že jsem

nakonec v Karlíně jeden čas

i bydlel?“

Tak to jste do práce měl docela

blízko.

„Právě že ne. Přistěhoval jsem

se krátce po povodních 2002,

divadlo bylo zatopené. Semafor