34
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2018
www.praha8.cz
Historie
Výtvarník Vladimír Boudník zemřel před 50 lety
Experimentátor
s fantazií i s materiály
nnLegendární libeňský výtvarník Vladimír Boudník
(1924–1968) věnoval velkou
část svého krátkého tvůrčího života uměleckým pokusům s materiály, s nimiž
přišel do kontaktu v továrně.
Jako prostředek k experimentování používal fantazii
a několik do té doby nepoznaných výtvarných technik
vypiloval k dokonalosti.
Něžný barbar
„... plynová lucerna osvětlovala
Vladimírovy kučeravé prstýnky
jeho rozsypaných kadeří, lidé se
zastavovali a nebyli schopni
slova. A vůbec, Vladimír, když
kráčel, podobal se rozsvícené
lucerně, byl taky tak štíhlý
a jeho tvář přitahovala oči
chodců na dálku.“ Takto Bohumil Hrabal líčí Vladimíra Boudníka, grafika, zakladatele vlastního uměleckého směru
tzv. explosionalismu, který jej
inspiroval k napsání rozsáhlé
vzpomínkové prózy pod názvem Něžný barbar.
Již předtím se však Hrabal
vícekrát vyznával ze svého
bytostného obdivu k Boudníkovu životu a dílu. V próze Automat Svět figuruje grafik ještě
coby bezejmenný „malíř“. Roku
1967 uveřejnil Hrabal v Literárních novinách Legendu o Egonu Bondym a Vladimírkovi.
Jinou vzpomínkovou črtu pod
názvem Happening umístil
spisovatel mezi svá miscelanea
vydaná pod názvem Domácí
úkoly roku 1970.
Hrabalův spolubydlící
Vladimír Boudník, vyučený
nástrojař a absolvent Státní
grafické školy, který si v červnu
roku 1950 zpestřil práci v propagačním oddělení generálního
ředitelství národního podniku
Kovoslužba Praha půlroční
brigádou v dělnickém prostředí
kladenských hutí, se setkal
s Bohumilem Hrabalem, též
brigádníkem v Poldi Kladno,
při cestě autobusem. Od tohoto
náhodného setkání neuplynulo
ani šest měsíců a Hrabal nabídl
Boudníkovi bydlení, jednu
Vladimír Boudník při práci. Foto: Ladislav Michálek
„... A pak znovu někdo tloukl
děsně na dveře a zase na okno
a pak střídavě na okno a na
dveře jako tympány rozdílného
ladění, viděl jsem skrz záclonu
vyjevenou a popelavou tvář
Vladimírovy sestřenky, která
se ježila zděšením a hrůzou,
a já jsem už měl z druhé strany
potvrzeno a jisto, že s Vladimírem je definitivně konec,
a shledal jsem, že se nemohu
postavit, že mohu jen tak ležet
na zádech a nemrkajícíma
očima zírat do stropu...“
Bohumil Hrabal,
Něžný barbar
místnost ve svém dvoupokojovém bytě v ulici Na Hrázi číslo 24. Boudník, který v té době
obýval půdu domu v Týnské
ulici v drastických podmínkách,
nabídku přijal a v prosinci roku
1950 se k Hrabalovi nastěhoval.
Společně pak bydleli v Hrabalově bytě v Libni a s dalšími
malíři a literáty, například
Egonem Bondym, Zbyňkem
Sekalem či Adolfem Bornem,
tam často a vášnivě diskutovali
o umění a postojích ke společenskému dění.
V této době nevzniklo mnoho
Boudníkových výtvarných
prací, ve společnosti Bohumila
Hrabala začal však více psát.
Psal básně, kritiky, úvahy, drobné prózy, vedl si deník, který
dostal název Jedna sedmina.
V něm kromě vystižení atmosféry společného žití s Hrabalem najdeme i jeho úvahy o společnosti a umění. Založil také
vlastní vydavatelství, edici,
které dal název explosionalismus, v které vydával převážně
své vlastní texty. Pokračoval
v rozesílání stovek dopisů, jež
posílal nejen přátelům, ale
i různým institucím a ve kterých vysvětloval explosionalismus a svoje snažení.
Umění oprýskaných zdí
Výtvarné realizace měly tehdy
spíše doprovodný charakter.
Proto více než drobné skici,
miniaturní grafiky, dekalky
a fotogramy charakterizovaly
toto období první poloviny
padesátých let jeho akce v pražských ulicích, při kterých Boudník demonstroval na oprýska-
ných zdech „všemocnou sílu“
umění. Přímo v ulicích tak
realizoval svou explosionalistickou vizi, kterou již dříve publikoval v manifestech. Lidem se
snažil při těchto akcích na
základě myšlenkové asociace
a představivosti použité při
zkoumání opadané omítky na
stěnách přiblížit svůj pohled na
umění. Na oprýskaných zdech
spolu se svými spolužáky z grafické školy obtahoval skvrny,
zvýrazňoval pukliny a snažil
se kolemjdoucí vyzvat k výletu
ze šedé reality bolševismu do
svobodného světa imaginace.
Účastníkem těchto akcí byl
i Bohumil Hrabal, o kterém
Boudník řekl, že právě díky jeho
podpoře s akcemi neskončil,
a jak poznamenal: „(...) dokonce
bych řekl, že uměl dokonaleji
obhájit mé názory, než bych to
dovedl já sám.“ Uličních akcí
proběhlo 80 až 100 a je skoro
neuvěřitelné, že něco podobného bylo v Praze v padesátých
letech vůbec možné a že většina
těchto akcí prošla, až na pár
drobnějších incidentů, bez
zásahu policie.
S Hrabalem bydlel Boudník
až do dubna 1952, kdy se přestěhoval ke své matce na Žižkov.
Odchod to nebyl jednoduchý,
sám Boudník ve svých zápiscích
přiznává, že: „Večer jsem skládal
věci a řekl doktorovi, že ho
opustím. Nevím jak on, ale já
měl takřka výčitky svědomí,
že ho opustím. Měl též výhrady
k mému odchodu, ale musím
mít trochu vůle. Zabředl bych
do sterility.“ I přesto, že Boudník
z bytu Na Hrázi číslo 24 odešel,
zůstal s Bohumilem Hrabalem
nadále ve spojení. Byl to právě
Hrabal, kdo byl Boudníkovi
svědkem na jeho svatbě
s Teklou Holéniovou v roce
1957, a kdyby do Prahy roku
1968 nevjely tanky, nechyběl by
jako svědek ani na svatbě druhé
v Českém Krumlově, kde se
Boudník 22. srpna oženil s Věrou Špánovou.
Kromě libeňského zastavení
u Bohumila Hrabala stojí za
zmínku také to, že Vladimír
Boudník v Libni využíval ateliér.
Jednalo se o sklep v ulici
Na Žertvách, který sdílel spolu
s Jiřím Šmejkalem, spolužákem
z grafické školy. Nejprve zde
často přespával, nakonec však
obsadil jednu ze dvou místností,
kterou využíval až do roku
1957, kdy policie zakázala trvalé
obývání těchto prostor. V lednu
1957 však stihl Boudník v libeňském ateliéru uspořádat společ-