34

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2018 

www.praha8.cz

Historie

Výtvarník Vladimír Boudník zemřel před 50 lety

Experimentátor

s fantazií i s materiály

nnLegendární libeňský výtvarník Vladimír Boudník

(1924–1968) věnoval velkou

část svého krátkého tvůrčího života uměleckým pokusům s materiály, s nimiž

přišel do kontaktu v továrně.

Jako prostředek k experimentování používal fantazii

a několik do té doby nepoznaných výtvarných technik

vypiloval k dokonalosti.

Něžný barbar

„... plynová lucerna osvětlovala

Vladimírovy kučeravé prstýnky

jeho rozsypaných kadeří, lidé se

zastavovali a nebyli schopni

slova. A vůbec, Vladimír, když

kráčel, podobal se rozsvícené

lucerně, byl taky tak štíhlý

a jeho tvář přitahovala oči

chodců na dálku.“ Takto Bohumil Hrabal líčí Vladimíra Boudníka, grafika, zakladatele vlastního uměleckého směru

tzv. explosionalismu, který jej

inspiroval k napsání rozsáhlé

vzpomínkové prózy pod názvem Něžný barbar.

Již předtím se však Hrabal

vícekrát vyznával ze svého

bytostného obdivu k Boudníkovu životu a dílu. V próze Automat Svět figuruje grafik ještě

coby bezejmenný „malíř“. Roku

1967 uveřejnil Hrabal v Literárních novinách Legendu o Egonu Bondym a Vladimírkovi.

Jinou vzpomínkovou črtu pod

názvem Happening umístil

spisovatel mezi svá miscelanea

vydaná pod názvem Domácí

úkoly roku 1970.

Hrabalův spolubydlící

Vladimír Boudník, vyučený

nástrojař a absolvent Státní

grafické školy, který si v červnu

roku 1950 zpestřil práci v propagačním oddělení generálního

ředitelství národního podniku

Kovoslužba Praha půlroční

brigádou v dělnickém prostředí

kladenských hutí, se setkal

s Bohumilem Hrabalem, též

brigádníkem v Poldi Kladno,

při cestě autobusem. Od tohoto

náhodného setkání neuplynulo

ani šest měsíců a Hrabal nabídl

Boudníkovi bydlení, jednu

Vladimír Boudník při práci. Foto: Ladislav Michálek

„... A pak znovu někdo tloukl

děsně na dveře a zase na okno

a pak střídavě na okno a na

dveře jako tympány rozdílného

ladění, viděl jsem skrz záclonu

vyjevenou a popelavou tvář

Vladimírovy sestřenky, která

se ježila zděšením a hrůzou,

a já jsem už měl z druhé strany

potvrzeno a jisto, že s Vladimírem je definitivně konec,

a shledal jsem, že se nemohu

postavit, že mohu jen tak ležet

na zádech a nemrkajícíma

očima zírat do stropu...“

Bohumil Hrabal,

Něžný barbar

místnost ve svém dvoupokojovém bytě v ulici Na Hrázi číslo 24. Boudník, který v té době

obýval půdu domu v Týnské

ulici v drastických podmínkách,

nabídku přijal a v prosinci roku

1950 se k Hrabalovi nastěhoval.

Společně pak bydleli v Hrabalově bytě v Libni a s dalšími

malíři a literáty, například

Egonem Bondym, Zbyňkem

Sekalem či Adolfem Bornem,

tam často a vášnivě diskutovali

o umění a postojích ke společenskému dění.

V této době nevzniklo mnoho

Boudníkových výtvarných

prací, ve společnosti Bohumila

Hrabala začal však více psát.

Psal básně, kritiky, úvahy, drobné prózy, vedl si deník, který

dostal název Jedna sedmina.

V něm kromě vystižení atmosféry společného žití s Hrabalem najdeme i jeho úvahy o společnosti a umění. Založil také

vlastní vydavatelství, edici,

které dal název explosionalismus, v které vydával převážně

své vlastní texty. Pokračoval

v rozesílání stovek dopisů, jež

posílal nejen přátelům, ale

i různým institucím a ve kterých vysvětloval explosionalismus a svoje snažení.

Umění oprýskaných zdí

Výtvarné realizace měly tehdy

spíše doprovodný charakter.

Proto více než drobné skici,

miniaturní grafiky, dekalky

a fotogramy charakterizovaly

toto období první poloviny

padesátých let jeho akce v pražských ulicích, při kterých Boudník demonstroval na oprýska-

ných zdech „všemocnou sílu“

umění. Přímo v ulicích tak

realizoval svou explosionalistickou vizi, kterou již dříve publikoval v manifestech. Lidem se

snažil při těchto akcích na

základě myšlenkové asociace

a představivosti použité při

zkoumání opadané omítky na

stěnách přiblížit svůj pohled na

umění. Na oprýskaných zdech

spolu se svými spolužáky z grafické školy obtahoval skvrny,

zvýrazňoval pukliny a snažil

se kolemjdoucí vyzvat k výletu

ze šedé reality bolševismu do

svobodného světa imaginace.

Účastníkem těchto akcí byl

i Bohumil Hrabal, o kterém

Boudník řekl, že právě díky jeho

podpoře s akcemi neskončil,

a jak poznamenal: „(...) dokonce

bych řekl, že uměl dokonaleji

obhájit mé názory, než bych to

dovedl já sám.“ Uličních akcí

proběhlo 80 až 100 a je skoro

neuvěřitelné, že něco podobného bylo v Praze v padesátých

letech vůbec možné a že většina

těchto akcí prošla, až na pár

drobnějších incidentů, bez

zásahu policie.

S Hrabalem bydlel Boudník

až do dubna 1952, kdy se přestěhoval ke své matce na Žižkov.

Odchod to nebyl jednoduchý,

sám Boudník ve svých zápiscích

přiznává, že: „Večer jsem skládal

věci a řekl doktorovi, že ho

opustím. Nevím jak on, ale já

měl takřka výčitky svědomí,

že ho opustím. Měl též výhrady

k mému odchodu, ale musím

mít trochu vůle. Zabředl bych

do sterility.“ I přesto, že Boudník

z bytu Na Hrázi číslo 24 odešel,

zůstal s Bohumilem Hrabalem

nadále ve spojení. Byl to právě

Hrabal, kdo byl Boudníkovi

svědkem na jeho svatbě

s Teklou Holéniovou v roce

1957, a kdyby do Prahy roku

1968 nevjely tanky, nechyběl by

jako svědek ani na svatbě druhé

v Českém Krumlově, kde se

Boudník 22. srpna oženil s Věrou Špánovou.

Kromě libeňského zastavení

u Bohumila Hrabala stojí za

zmínku také to, že Vladimír

Boudník v Libni využíval ateliér.

Jednalo se o sklep v ulici

Na Žertvách, který sdílel spolu

s Jiřím Šmejkalem, spolužákem

z grafické školy. Nejprve zde

často přespával, nakonec však

obsadil jednu ze dvou místností,

kterou využíval až do roku

1957, kdy policie zakázala trvalé

obývání těchto prostor. V lednu

1957 však stihl Boudník v libeňském ateliéru uspořádat společ-