OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2018
Takže ke kameni nebo dřevu už
přistupujete s jasnou představou,
co z toho bude?
„Musíte si umět v té hmotě
představit finální tvar. A pomalu
se k němu dopracovávat. A pořád musíte mít na paměti, že
není cesty zpět – jakmile nějaký
kus odseknete, už ho zpátky
nepřiděláte.“
Ani když děláte sochu z písku? Při
plácání pískových hradů na pláži
to jde, ale to je asi něco jiného…
(smích) „To opravdu je. U soch
z písku je postup takový, že
do formy, jejíž velikost a základní tvar si určím, se nadusá vlhký
písek. Struktura takové hmoty
je pak jako jemný pískovec.
A z něj vyřezávám finální tvar.
Můžu udělat velice jemné detaily, ale naopak na jiné musím
zapomenout. Například takový
tenký meč by se rozpadl dřív,
než bych sochu dokončil.“
V sochařině není cesty
zpět – jakmile nějaký
kus odseknete, už ho
zpátky nepřiděláte.
A jak je to s ledem?
„Základem je ledový kvádr
80 x 120 x 200 centimetrů. Led
je unikátní tím, že je průhledný,
díky tomu se dá pracovat s barevným nasvícením. A zároveň
je pořád vlastně živý. Haly, kde
se výstavy konají, jsou temperované na -8 stupňů, a přesto
se hotové výtvory časem sice
nepatrně, ale viditelně mění.
Uděláte tenký meč, a on se
za dobu trvání výstavy ohne.
Nebo jemně propracované prsty
zmizí, protože led i v mrazu
sublimuje, vypařuje se.“
Při vlastní volné tvorbě nejste
ničím omezován. Při restaurování
ale pustit uzdu fantazii nemůžete.
„To ne. Musím dodržet závazné
stanovisko památkářů, kteří
určují jak materiál, tak i barevnost a kolikrát i výrobce.“
Před dvěma lety jste restauroval
východní fasádu Libeňského
zámku, byla ta práce něčím
zvláštní?
„Musím přiznat, že to pro mě
byla především srdeční záležitost. Moje manželka Gabriela
je z Kobylis, poznal jsem ji právě
na Libeňském zámku, kde tehdy
pracovala a kde jsem měl výstavu, a v zámecké kapli jsme pak
měli i svatbu.“
www.praha8.cz
15
Takže k Praze 8 máte hlubokou
citovou vazbu?
„Velice hlubokou. Ostatně babička je Karlíňačka, byla ředitelkou
základní školy Molákova, respektive Petra Strozziho. A právě u ní ve škole jsem vedl úspěšné sochařské kurzy. Jenže po
povodni v roce 2002 to vše
skončilo. Sám jsem bydlel přes
řeku – v Lysolajích, v Suchdole,
přes Vltavu koukal na skály,
které mě neustále lákaly. Přejel
jsem na lodičce na druhou
stranu a skalami šel nahoru… “
Kurzy v Karlíně sice vzala velká
voda, ale vy své zkušenosti
předáváte dál při workshopech
v Centru RoSa v Kobylisích.
„To je fajn sochání se seniory.
Ti mi dokazují, že v každém věku
se dá s něčím novým začít a něčemu novému se naučit. Vidět
mě mohli také návštěvníci
Jarmarku uměleckých řemesel,
který se konal v září na nádvoří
Libeňského zámku.“
Jak od namáhavé sochařiny
odpočíváte?
„Poslouchám hudbu – ve sluchátkách mi zní Mike Oldfield,
Jean Michel Jarré a podobní
interpreti. A pak se hodně věnuji
sportu. Ten mě nabíjí energií,
vyčistí mi hlavu. Hodně jezdím
na kole – třeba když jsem dělal
na fasádě Libeňského zámku,
tak jsem v Panenských Břežanech, kde bydlím a mám ateliér,
sednul klidně na kolo a jel podél
řeky až do Libně. A večer těch
20 kiláků zase zpět.“
To vám bylo už přes šedesát –
klobouk dolů!
„Mám elektrokolo, takže to až
tak namáhavé není… A ještě
mě baví plavání, skialpinismus,
brusle, běžky, sjezd, surfing…
Ale kolektivní sporty mě
neberou.“
Kde čerpáte inspiraci?
„Ze života. Strašně rád cestuji
a spojuji to se sportem, a pokud
je to ještě trošku adrenalin, tím
lépe. Od roku 1988 jsem procestoval křížem krážem Itálii,
Egypt i Řecko, a Srí Lanku,
Mexiko a Dominikánu, Bali
a Thajsko. Prolétal švýcarské
Alpy na paraglidu, moře Sardinie projel na kajaku, skály Dolomit přelezl v horolezeckých
botách a zasněžené svahy Alp
projel na skialpových lyžích –
a jsem přesvědčen, že stále je co
poznávat a ztvárňovat v sochařské tvorbě. Prochodil jsem
mexická muzea a pyramidy
I ve svém domě je Jiří Genzer obklopen sochami. Foto: Vladimír Slabý
a náměty z cest vymodeloval,
zrealizoval v kameni, vystavil
a sochy si našly své nové majitele. Pak jsem prochodil Himálaj
a náměty zrealizoval a vystavil
a opět to bylo úspěšné.“
Poznal jste toho opravdu hodně.
Máte ještě nějaký sen?
„Ten se neustále mění. Ještě na
prahu šedesátky jsem si myslel,
že mě bude nejvíc lákat koupit si
jachtu, tedy kajutovou jachtičku
a budu s ní projíždět vody celé
Evropy, třebas i sám. Pak jsem
ten sen odložil na dobu, až budu
starší. Nyní jsem ve fázi, kdy mě
nejvíc baví objevovat svět
s mými holkami, tedy s manželkou a osmiletou dcerou i za cenu
toho, že slevím ze svých nároků
na dobrodružství. Koupili jsme
VW California, takové malé
kompaktní kempingové autíčko
s kuchyní a čtyřmi postelemi
a už jsme s ním vyrazili na cestu
kolem Lužických jezer nad
Drážďany, které jsme společně
projeli na kajaku i na kole, navštívili jsme ostrov Elba, kde
jsme opět jezdili na kole, kajaku
i na paddleboardu… Takové
společné věci mě naplňují štěstím a spokojeností.“
A pracovní sen?
„Dospěl jsem k poznání, že i práci
potřebuji ke štěstí a spokojenosti. A protože již pro svůj seniorský věk vypadávám z projektů,
kde jsou 20–30letí lidé, otevřel
jsem si projekty vlastní. Musím
třeba dosekat sochu Jelena pro
zámek Colloredo-Mansfeld,
dodělat fasádu zámku v Hrušovanech, snažím se rozjet i zámek
u Loděnice. Takže doufám, že mi
to půjde i přes ten věk a to, že sil
už ubylo a tělo regeneruje
pomaleji.“
Vladimír Slabý
Jiří Genzer (* 1953)
architekt, sochař a restaurátor. Studoval historickou
architekturu na Stavební
fakultě ČVUT, absolvoval
soukromé sochařské kurzy
v ateliérech Milana Váchy,
Pavla Přikryla, Stanislava
Hanzíka, Ludvíka Kodyma
a Karla Kronycha (1973).
Absolvoval Dějiny umění na
Fakultě architektury (1987).
Jeho doménou je figurální
tvorba. Vytvořil přibližně
5000 vlastních soch, sošek,
plastik, navíc nespočet děl
restauroval. Podílel se na řadě
monumentálních sousoší,
která jsou umístěna ve
veřejných prostorech, jeho
realizace najdeme po celé
Evropě. Díky svému vzdělání
a zkušenostem využívá
nespočet různých technik
a pracuje s nejrůznějšími
materiály včetně písku a ledu.
Své znalosti také dále předává
na sochařských kurzech
a sympoziích.