16
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / LISTOPAD 2020
www.praha8.cz
Rozhovor
NOVINÁŘ, SPISOVATEL A CHOVATEL KONÍ LUDVÍK HESS:
Babybox si můžu ohlídat ze
nnBabybox, v republice sedmasedmdesátý, kam můžou
matky, které se nechtějí nebo nemůžou postarat o svoje
miminko, dítě beztrestně a anonymně odložit, slouží od
října také na Libeňském zámku. Že se na místě objeví, se
duchovní otec schránek pro odložené děti Ludvík Hess,
držitel Medaile za zásluhy, dohodl se starostou Prahy 8
Ondřejem Grosem (ODS).
Hess, který má jediné přání, aby
již nikdy nebylo nalezeno mrtvé
tělíčko novorozence, jej navštěvoval v letech 1962 až 1965
a s Emilem-Mélou Machálkem
vymyslel Divoké víno, časopis
pro mladé literáty a umělce. Ten
vychází dodnes.
Jak k tomu došlo, že babybox
našel místo i na Libeňském
zámku, kde sídlí radnice?
Koncem června na libeňském
gymnáziu, přímo proti zámečku,
mně odhalovali bronzovou pamětní desku. Je to neuvěřitelné, že
se tak stalo za živa a za účasti
neuvěřitelného množství. Při té
příležitosti jsem se dozvěděl, že
starosta Ondřej Gros chodil na
základní školu Na Palouku, kam já
chodil taky, a před tím do mateřské školy v Sokolovské, stejně jako
já. Trošku jsme se spřátelili, padlo
slovo babybox. Domluvili jsme se,
že bude na zámečku. Je na památku mého velkého kamaráda Mély
Machálka, který letos v únoru
zemřel. Nachází se v ulici U Libeňského zámku. Je to velká nostalgie, citová záležitost, protože je
přímo naproti oknům, kam jsem
chodil do třídy, a když si půjdu
sednout do lavice, budu ho moct
osobně hlídat.
LUDVÍK HESS zná Libeň velmi dobře.
Kromě jiného chodil i na tamní gymnázium.
Podle čeho vybíráte lokality?
Snažím se, aby byly všude.
Vzhledem k tomu, že jsem nedávno přišel o babybox na zámečku
v Hloubětíně, jsem rád, že teď
může být v Praze 8. Snažím se,
aby tyto schránky našly místo
v každém okresním městě. Dneska mi schází asi čtyři. Louny,
Tachov, Rokycany a Prachatice.
Sledujete dál děti, které
babybox zachrání?
Zdaleka ne všechny, vzhledem
k tomu, že jich je přes dvě stě, ale
některé ano.
A je nějaký příběh, který vám
nejde z hlavy?
Některá z těch děťátek jsem
poznal osobně a mám je docela
rád. Je jedna holčička z Nymburka,
kterou vídám často. Je jí asi deset
jedenáct. Účastnila se otevření
babyboxu v Nymburce, velmi mě
dojala, když se ke mně přitulila,
objala a říkala, že mě má ráda.
Vraťme se k prvnímu vašemu
zařízení...
První byl otevřen 1. června
2005 po dvouletém úsilí a přemlouvání. Původně jsem ho
chtěl na klinice U Apolináře,
nakonec vznikl v GynCentru
v Hloubětíně, kde jsem měl
kamarády gynekology, a ti mi to
umožnili. Pochytal 28 dětí.
Babybox je z vaší hlavy?
Nápad ze zahraničí to nebyl.
Slovo babybox je české, mám na
něj ochrannou známku. Ale je to
taková celospolečenská celohistorická aktivita, děti se odkládaly vždycky, různými způsoby,
málokde byla schránka, klimatizovaná, ventilovaná, zapojená na
nejrůznější počítače a mobily
a tak podobně. Nedávno prošly
úpravou.
Po 46 babyboxech jsme začali
vyrábět babybox nové generace.
Vyrábí je Zdeněk Juřica z Náměšti nad Oslavou a z původních
46 jsme jich, myslím, 31 vyměnili.
Změna je absolutní. Jako kdybyste před časem jezdila škodovkou
105 a teď superbem. Bedýnka má
dvoukřídlá dvířka, která se
otvírají automaticky a samočinně se zavírají, je klimatizovaná,
ventilovaná, napojená na počítače, mobilní telefony. Když se
objeví odložené dítě, dostanu
zprávu.
Jste velmi činorodý člověk.
Například chováte koně...
To byl nejšťastnější nápad
mého života. Zaujali mě v Kladně na Sletišti, kam mě dědeček
Jaroslav Matyáš vzal na jízdárnu, kde mě Sokolové posadili do
sedla a od té doby to na mě
přišlo. K obveselení všech jsem
prohlašoval, že budu sedlákem.
Podstatou mého rolnictví je
právě chov koní. Píšu o něm ve
své knížce Balady o koních
a romance o holkách, jež vyšla
19. září 2009, tedy ve výroční
den, kdy se u mne před 34 roky
narodilo první hříbě.
Koně chovám od roku 1970,
teď mám ve svém hřebčíně
v Hájku asi 25 anglických plnokrevníků. Mezi největší chovatelské úspěchy patří vítězství
Babybox na zámečku je
pro mě nostalgie, citová
záležitost. Je přímo
naproti oknům, kam
jsem chodil do třídy
mnou odchovaného hřebce
Marco Polo ve Velké jarní ceně
v roce 1985.
Stále vychází časopis Divoké
víno, který jste ze začátku vydával za různého stupně utajení.
První číslo roku 1972 už skončilo v zapečetěné tiskárně a vy
v ruzyňské věznici. Vychází od
roku 1964. Věřila byste tomu?
Čím to je, že se tak dlouho
udržel na scéně?
Mým dlouhým životem, je mi
73 let.
Čemu se v něm vlastně
věnujete?
Jedná se o umělecký časopis,
především literární. Jsou to tisíce
autorů, kteří do něj psali. Měl jsem
tu čest být jedním z prvních
čtenářů a vůbec prvním editorem
Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Petra
Cincibucha, Jaroslava Holoubka,
Karla Hvížďaly, Zdeňka Rytíře, ale
i Václava Hraběte a Ladislava
Landy. Otiskl jsem fotografie
mladého Pavla Jasanského i kontroverzní tvorbu Pavla Hudce
Ahasvera, obrázky Vladimíra
Jiránka, Standy Holého, Jana
Vyčítala, Vladimíra Renčína
a dalších. Od roku 2002 vychází
Divoké víno na internetu. V každém čísle jsem se vracel do historie a přetiskoval několik básniček,
povídku nebo třeba fotky či
kresby z historického Divokého
vína. A přidával současné autory.
Vzpomínání na historická čísla
skončilo, na řadě už je jen současná tvorba. Podobně jako v minulosti nevybírám k publikování
jenom to, co se mi skutečně líbí,
ale snažím se, abych z časopisu
udělal autorskou tribunu.
Kromě časopisu ještě píšete
knížky.
Vyšlo mi osm knih. Aktuálně
mám rozepsanou Jaroslav má
více kamarádů nebožtíků než
těch živých, a vypráví o nebožtících, které mám. Věnoval jsem ji
Mélovi Machálkovi, který se
mnou založil Divoké víno. Kdy
vyjde, to nevím. Nepíšu
pravidelně.