24
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2017
www.praha8.cz
školství a mládež
ZŠ Lyčkovo náměstí
Zážitkový den otočil běh času
nnI přesto, že byl školní den, na vyučování jsem se obzvlášť
těšil. Byl 28. březen, Den učitelů, kdy se před mnoha lety
narodil Jan Amos Komenský. Na tento významný den nás
ovšem nečekala naše tradiční škola z 21. století, ale zavítali
jsme skoro o 100 let zpět, do doby první republiky.
Abychom se lépe ponořili do
atmosféry doby minulé, skoro
všichni jsme přišli v dobovém
oblečení. Většina z nás chlapců
se na naše poměry oblékla
slušněji než obvykle, děvčata se
parádila v šatech se zapletenými
copy. Než jsme se ovšem do naší
„nové“ školy dostali, museli jsme
trefit ten správný vchod.
Za první republiky totiž
existovaly vchody dva, zvlášť
pro dívky a zvlášť pro chlapce.
Tenhle historický fakt nám
objasnil pan učitel Tichý, dle jeho
slov bylo školní vzdělávání
v minulosti určeno jen mužské
populaci. Dívky byly připravovány hlavně na svou mateřskou
roli, učily se šít, prát, starat se
o děti, pečovat o domácnost a při
počtu šest a mnohdy i více dětí
už prostě na nějaké další
vzdělání nebyl čas.
Třída jednou taková
Člověk by ani netušil, kolik žáků
se do naší třídy vejde. Zdaleka
jsem si nedovedl představit, že
bych se tu byl schopný vtěsnat
spolu s dalšími 40 kluky. Čekala
nás latina, zajímavý jazyk, na
rozdíl od toho ruského (z předešlého projektového dne
zaměřeného na komunistický
režim). Ovšem pak přišlo
zvonění, tentokrát se neozývalo
z reproduktoru jako normálně,
ale přímo z chodby. Pan školník,
jak jinak než v typickém obleku,
chodil od jedné třídy ke druhé
a ručně zvonil zvonkem.
Chudák, ten se musel nachodit,
než nás všechny oběhl.
Následovalo náboženství,
vzhledem k tomu, že nejsem
křesťan, hodina pro mě byla
docela těžká. Výklad o Ježíši
Kristu jsem se snažil vnímat,
ale přiznám se, že mé myšlenky
se místy ubíraly zcela jinam.
Všechno jinak
Poslední hodinu nás čekal
krasopis. V dnešní době něco
jako psaní. Napsat čitelně psací
formou, natož krasopisně,
konkrétní slovo, nedej-bůh
rovnou celou větu, byl pro
mnohé doslova nadlidský
výkon. Z krasopisu jsme bohužel
nakonec moc neměli, většina
z nás spíš klečela na hrachu,
držela rákosku na natažených
rukách. Už ani tehdy nesmělo
být dítě uhozeno! Škola už tehdy
byla státní instituce, která
musela zabezpečit, že se děti
vrátí bez zlomených nohou,
modřin a štípanců na rukách.
Toto nařízení se uzákonilo už za
doby první republiky... A tak
jsme měli vytlačené alespoň ty
dírky na kolenou:).
Svačina? Chleba
se sádlem!
Přišel velký hlad, za normálních
okolností bych si vytáhl svačinu,
přinejmenším nějaké to jablko,
sušenku. No jo, ale my jsme si ji
pro tentokrát vzít nesměli a tak
mi nezbylo nic jiného, než
doufat, že na nás nezapomenou
a něco dobrého přijde. A taky že
jo, chleba se sádlem a solí.
„Dřív nebylo možné si zajít
do obchodu a koupit si perníčky,
sušenky. Dřív si lidé na vesnicích
pekli chleba sami, maso měli
třeba jen jednou za týden, když
porazili krávu, toho jídla
rozhodně nebylo tolik. Dneska
máme všeho nadbytek, oni by
ani nevěděli, k čemu všemu ty
dnešní věci jsou, k čemu je
využívat. Výběr nebyl tak velký.
Takže nejlevnější a nejjednodušší bylo vyškvařené sádlo, které
se dělalo při zabíjačce,“ vysvětluje nám pan učitel Tichý. My jsme
si ochutnali chleba se solí právě
proto, že to bývala taková
typická svačina chudých. Stejně
jako dnes, i dříve existovalo
mnoho nezaopatřených rodin,
a to zejména v době celoevropské hospodářské krize ve
30. letech, kdy byla řada lidí
nezaměstnaná. Aby se děti
mohly na vyučování dobře
soustředit, potřebovaly se najíst.
„A tak jsme chtěli, abyste zažili,
jak ti nejchudší byli obhospoda-
řeni a jak jim bylo zajištěno jídlo
ze zdrojů těch bohatších lidí,“
dodává pan učitel.
Zážitek k nezaplacení
S plnými břichy jsme se
přesunuli do tělocvičny ke
Zpívání dobových písní, které
jsem prakticky neznal. Přesto
jsem se snažil ze sebe vydávat
alespoň nějaké zvuky, když už
jsme měli tu „hudebku“:).
V naší třídě nás čekala
poslední vyučovací hodina
našeho projektového dne. V tuto
chvíli už se setkáváme v klasickém počtu cca 20 žáků, s naší
normální třídou spolu s děvčaty.
Následovalo povídání, hodnocení a vůbec zamyšlení nad tím,
jak hluboce nás dnešní výjimečný den zasáhl. Pro nás všechny
to byla vlastně taková hodina
dějepisu na vlastní kůži, ze které
jsme si bezesporu odnesli
o 100 % víc než z normální
hodiny. Myslím, že náš pan
ředitel to vystihl přesně:
„Myslím si, že je to efektivnější
učení, prožitek je na téhle akci
právě to nejcennější. To, co
zažiješ, si většinou do smrti
pamatuješ.“
S tímhle závěrem musím více
než souhlasit a bezesporu
i s faktem, že si své současné
školy nyní vážím mnohem víc
než předtím.
Ondřej Köhl (6.C) ve spolupráci
s Michaelou Smolařovou
ZŠ Lyčkovo náměstí
ZŠ B. Hrabala
Žákyně natočily
Příběhy našich sousedů
V letošním roce se základní školy
na území Prahy 8 zapojují poprvé
do projektu organizace Post
Bellum, který se jmenuje Příběhy
našich sousedů. Projekt, který
podporuje MČ Praha 8, je
dlouhodobý a spočívá v hledání
a zpovídání pamětníků z Prahy 8
a následném převyprávění jejich
příběhů nejčastěji formou
rozhlasové reportáže. Čtyři
žákyně 6.C ZŠ B. Hrabala dne
25. 5. jako první tým z celé
Prahy 8 navštívily Český rozhlas,
kde měly možnost svou reportáž
v profesionálním studiu připravit
k uveřejnění. Tím dokončily
první část svého projektu, na
kterém pracovaly už čtvrt roku.
Celý projekt ovšem probíhá až do
konce října a tým ve složení
Adéla Hallsová, Anna Poláková,
Broňa Kmeťová a Andrea
Vandírek má před sebou ještě
přípravu závěrečné prezentace
z řad veřejnosti i odbornou porotu.
Michal Mašek, ZŠ B. Hrabala
Žákyně ze ZŠ Bohumila Hrabala v rozhlasovém studiu.