24

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2017 

www.praha8.cz

školství a mládež

ZŠ Lyčkovo náměstí

Zážitkový den otočil běh času

nnI přesto, že byl školní den, na vyučování jsem se obzvlášť

těšil. Byl 28. březen, Den učitelů, kdy se před mnoha lety

narodil Jan Amos Komenský. Na tento významný den nás

ovšem nečekala naše tradiční škola z 21. století, ale zavítali

jsme skoro o 100 let zpět, do doby první republiky.

Abychom se lépe ponořili do

atmosféry doby minulé, skoro

všichni jsme přišli v dobovém

oblečení. Většina z nás chlapců

se na naše poměry oblékla

slušněji než obvykle, děvčata se

parádila v šatech se zapletenými

copy. Než jsme se ovšem do naší

„nové“ školy dostali, museli jsme

trefit ten správný vchod.

Za první republiky totiž

existovaly vchody dva, zvlášť

pro dívky a zvlášť pro chlapce.

Tenhle historický fakt nám

objasnil pan učitel Tichý, dle jeho

slov bylo školní vzdělávání

v minulosti určeno jen mužské

populaci. Dívky byly připravovány hlavně na svou mateřskou

roli, učily se šít, prát, starat se

o děti, pečovat o domácnost a při

počtu šest a mnohdy i více dětí

už prostě na nějaké další

vzdělání nebyl čas.

Třída jednou taková

Člověk by ani netušil, kolik žáků

se do naší třídy vejde. Zdaleka

jsem si nedovedl představit, že

bych se tu byl schopný vtěsnat

spolu s dalšími 40 kluky. Čekala

nás latina, zajímavý jazyk, na

rozdíl od toho ruského (z předešlého projektového dne

zaměřeného na komunistický

režim). Ovšem pak přišlo

zvonění, tentokrát se neozývalo

z reproduktoru jako normálně,

ale přímo z chodby. Pan školník,

jak jinak než v typickém obleku,

chodil od jedné třídy ke druhé

a ručně zvonil zvonkem.

Chudák, ten se musel nachodit,

než nás všechny oběhl.

Následovalo náboženství,

vzhledem k tomu, že nejsem

křesťan, hodina pro mě byla

docela těžká. Výklad o Ježíši

Kristu jsem se snažil vnímat,

ale přiznám se, že mé myšlenky

se místy ubíraly zcela jinam.

Všechno jinak

Poslední hodinu nás čekal

krasopis. V dnešní době něco

jako psaní. Napsat čitelně psací

formou, natož krasopisně,

konkrétní slovo, nedej-bůh

rovnou celou větu, byl pro

mnohé doslova nadlidský

výkon. Z krasopisu jsme bohužel

nakonec moc neměli, většina

z nás spíš klečela na hrachu,

držela rákosku na natažených

rukách. Už ani tehdy nesmělo

být dítě uhozeno! Škola už tehdy

byla státní instituce, která

musela zabezpečit, že se děti

vrátí bez zlomených nohou,

modřin a štípanců na rukách.

Toto nařízení se uzákonilo už za

doby první republiky... A tak

jsme měli vytlačené alespoň ty

dírky na kolenou:).

Svačina? Chleba

se sádlem!

Přišel velký hlad, za normálních

okolností bych si vytáhl svačinu,

přinejmenším nějaké to jablko,

sušenku. No jo, ale my jsme si ji

pro tentokrát vzít nesměli a tak

mi nezbylo nic jiného, než

doufat, že na nás nezapomenou

a něco dobrého přijde. A taky že

jo, chleba se sádlem a solí.

„Dřív nebylo možné si zajít

do obchodu a koupit si perníčky,

sušenky. Dřív si lidé na vesnicích

pekli chleba sami, maso měli

třeba jen jednou za týden, když

porazili krávu, toho jídla

rozhodně nebylo tolik. Dneska

máme všeho nadbytek, oni by

ani nevěděli, k čemu všemu ty

dnešní věci jsou, k čemu je

využívat. Výběr nebyl tak velký.

Takže nejlevnější a nejjednodušší bylo vyškvařené sádlo, které

se dělalo při zabíjačce,“ vysvětluje nám pan učitel Tichý. My jsme

si ochutnali chleba se solí právě

proto, že to bývala taková

typická svačina chudých. Stejně

jako dnes, i dříve existovalo

mnoho nezaopatřených rodin,

a to zejména v době celoevropské hospodářské krize ve

30. letech, kdy byla řada lidí

nezaměstnaná. Aby se děti

mohly na vyučování dobře

soustředit, potřebovaly se najíst.

„A tak jsme chtěli, abyste zažili,

jak ti nejchudší byli obhospoda-

řeni a jak jim bylo zajištěno jídlo

ze zdrojů těch bohatších lidí,“

dodává pan učitel.

Zážitek k nezaplacení

S plnými břichy jsme se

přesunuli do tělocvičny ke

Zpívání dobových písní, které

jsem prakticky neznal. Přesto

jsem se snažil ze sebe vydávat

alespoň nějaké zvuky, když už

jsme měli tu „hudebku“:).

V naší třídě nás čekala

poslední vyučovací hodina

našeho projektového dne. V tuto

chvíli už se setkáváme v klasickém počtu cca 20 žáků, s naší

normální třídou spolu s děvčaty.

Následovalo povídání, hodnocení a vůbec zamyšlení nad tím,

jak hluboce nás dnešní výjimečný den zasáhl. Pro nás všechny

to byla vlastně taková hodina

dějepisu na vlastní kůži, ze které

jsme si bezesporu odnesli

o 100 % víc než z normální

hodiny. Myslím, že náš pan

ředitel to vystihl přesně:

„Myslím si, že je to efektivnější

učení, prožitek je na téhle akci

právě to nejcennější. To, co

zažiješ, si většinou do smrti

pamatuješ.“

S tímhle závěrem musím více

než souhlasit a bezesporu

i s faktem, že si své současné

školy nyní vážím mnohem víc

než předtím.

Ondřej Köhl (6.C) ve spolupráci

s Michaelou Smolařovou

ZŠ Lyčkovo náměstí

ZŠ B. Hrabala

Žákyně natočily

Příběhy našich sousedů

V letošním roce se základní školy

na území Prahy 8 zapojují poprvé

do projektu organizace Post

Bellum, který se jmenuje Příběhy

našich sousedů. Projekt, který

podporuje MČ Praha 8, je

dlouhodobý a spočívá v hledání

a zpovídání pamětníků z Prahy 8

a následném převyprávění jejich

příběhů nejčastěji formou

rozhlasové reportáže. Čtyři

žákyně 6.C ZŠ B. Hrabala dne

25. 5. jako první tým z celé

Prahy 8 navštívily Český rozhlas,

kde měly možnost svou reportáž

v profesionálním studiu připravit

k uveřejnění. Tím dokončily

první část svého projektu, na

kterém pracovaly už čtvrt roku.

Celý projekt ovšem probíhá až do

konce října a tým ve složení

Adéla Hallsová, Anna Poláková,

Broňa Kmeťová a Andrea

Vandírek má před sebou ještě

přípravu závěrečné prezentace

z řad veřejnosti i odbornou porotu.

Michal Mašek, ZŠ B. Hrabala

Žákyně ze ZŠ Bohumila Hrabala v rozhlasovém studiu.