14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2017 

www.praha8.cz

Rozhovor

Bohuslav Šulc, loutkoherec:

Každá loutka

má svou duši

i charakter

nnJeho tvář si jen málokdo vybaví, a přesto jeho umění

obdivuje celý svět. Loutkoherec Bohuslav Šulc (* 1936) totiž

celých 40 let stál za pohybovými eskapádami populárního

Hurvínka. Svět mu aplaudoval i za etudy s houslistou,

klavíristou nebo marionetami Chaplina či Armstronga.

Procestoval jste s loutkami celý

svět, ale zakotvil jste v Kobylisích.

Proč zrovna tam?

„Víte, já měl v životě neuvěřitelné

štěstí. Prakticky všechny sny se

mi splnily. Přes Kobylisy jsme

jezdili na zájezdy do Německa,

zrovna se tu začalo stavět

sídliště. A já si v autobuse

kolikrát říkal: To bude určitě

útulné sídliště, tady bych si

dovedl představit krásné bydlení.

A bydlím tu od roku 1973!“

Nenapadlo vás jít jinam?

„Ne, bydlím hned vedle Čimického háje, mám tu veverky, zajíce,

dokonce i divočáky... A co

všechno se u nás v domě za těch

44 let odehrálo! Mně vykradli

byt a ukradli auto, byla tu

vražda sifonovou lahví, dítě

udušené dudlíkem… Ale mám

odsud skvělou dopravu do

centra, co si přát víc.“

Svými loutkami jste dokázal

probudit k životu např. tuláka

Charlieho Chaplina, Louise

Armstronga, Napoleona, Laurela

a Hardyho... Kdyby někdo z nich

přijel do Prahy 8, kam byste je

pozval?

„Určitě do hospody Na Vyhlídce.

Na české pivo. A do Divadla

Karla Hackera, kde má domov-

skou scénu loutkové divadlo

Jiskra. Ukázal bych jim, že

klasické loutkoherectví sice

umírá, ale u nás stále žije. A že

existují obdivuhodní lidé jako

v Jiskře, kteří se sejdou a dělají

něco pro druhé skoro zadarmo.“

Klasickou loutkou, marionetou,

je třeba Hurvínek, kterého jste

vodil čtyři desetiletí…

„To je také můj splněný sen.

Vyrůstal jsem v Mladé Boleslavi

a jako kluk jsem miloval divadlo,

celou tu atmosféru kolem. Jenže

jsem se styděl vylézt na jeviště

před lidi, takže loutky byly ideální

východisko. Když jsem přišel

do divadla Spejbla a Hurvínka,

musel Josef Skupa žádat

o výjimku, protože jsem nebyl

plnoletý – nebylo mi ještě ani

17 let! Dnes jsem už poslední žijící

pamětník jeho éry. U Skupy, ke

kterému jsem vzhlížel jak k pánu

bohu, jsem se vlastně vyučil.

Hurvínka jsem pak převzal

od paní Jiřiny Skupové, a ona mě

za to nějakou dobu neměla ráda.

Jako kdybych jí vzal syna. Ale

postupně se to urovnalo, takže

jsem Hurvínka ‚pověsil na hřebík‘

až v roce 1993, kdy jsem z Divadla

S+H odešel na volnou nohu.“

Proč jste odešel?

„Skončila prostě jedna profesní

etapa. Nastoupili mladí a tak

jsem usoudil, že bude lepší, když

odejdu. Víc bych to nepitval. Pár

loutek jsem odkoupil a vydal se

na sólovou dráhu. Byl jsem

současně u 40 agentur a měl

jsem strašně nabitý kalendář.“

Je Hurvínek složitá loutka?

„Je to kluk, ne? Tak nemůže být

extra hodný.“

S Milošem Kirschnerem v německé televizi.

Já myslel na ovládání…

„To je různé, Hurvínek váží

zhruba 1,5 kg a má různý počet

nití podle toho, jakou ‚roli‘

zrovna má. Jestli jen tak stojí,

chodí a koulí očima, nebo jestli

třeba řádí na kolobrndě, jak se

sám vyjadřoval. Někdy jich

má deset, jindy třináct…“

Hurvínek byl a je kolektivní

postava, je součástí vlastní

„rodiny“, ale vy jste se proslavil

i sólovými výstupy. Která loutka

je vaše nejoblíbenější?

„Každá loutka má svou duši!

A každá chce své. Ať už je to

Hurvínek, Chaplin, Aznavour,

klavírista, trumpetista nebo

striptérka… Asi nejmilejší mi

je houslista, stará loutka, která

kdysi dávno hrála v jednom

skeči se Spejblem. Dal jsem

ho do pořádku a vymyslel, jak

má věrohodně tahat smyčcem.

Jako kluk jsem hrál na housle,

takže vím, jak se mají držet.

Víte, kolik je na ten pohyb ruky

potřeba vodicích nití?“

S Hurvínkem jsme

jednou vystupovali

na pražském orloji

mezi apoštoly.

Nevím – tři? Čtyři?

„Jedna jediná! Fígl byl totiž

v něčem úplně jiném – v nasazení smyčce pod struny, a ne

na ně! Iluze byla z hlediště tak

dokonalá, že za mnou chodili

skuteční houslisté, kteří v první

chvíli ani nevěřili, že ta loutka

ve skutečnosti nehraje.“

Houslista ale nebyl jedinou loutkou, kterou jste vrátil „do života“.

„Asi nejúžasnější pocit jsem měl,

když jsem vzal do ruky tanečnici, kterou dělal Edgar Degas.

Myslel jsem, že se zblázním

radostí! Degasovy obrazy

tanečnic jsem obdivoval,

a najednou jsem měl pro chrudimské muzeum za úkol jeho

výtvor restaurovat, navázat nitě

a oživit ji tak!“

Již jsme se zmínili, že jste

v malých karikaturách „vodil“

některé slavné osobnosti.

Setkal jste se s nimi?

„S některými ano. Třeba

s Charlesem Aznavourem, který

na mě nejdřív v šatně neměl

čas, ale ve finále jsme pak na

štědrý den chodili po Bruselu

a sháněli plnicí pero, které chtěl

pořídit jako dárek. Anebo jsem

v Montrealu na EXPO 67 zjistil,

že máme šatnu spolu se

slavnými Modern Jazz Quartetem, jejichž desky jsem si

kupoval. Oni vystupovali před

námi, takže byli vlastně našimi

předskokany (smích). “