14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červenec 2017
www.praha8.cz
Rozhovor
Bohuslav Šulc, loutkoherec:
Každá loutka
má svou duši
i charakter
nnJeho tvář si jen málokdo vybaví, a přesto jeho umění
obdivuje celý svět. Loutkoherec Bohuslav Šulc (* 1936) totiž
celých 40 let stál za pohybovými eskapádami populárního
Hurvínka. Svět mu aplaudoval i za etudy s houslistou,
klavíristou nebo marionetami Chaplina či Armstronga.
Procestoval jste s loutkami celý
svět, ale zakotvil jste v Kobylisích.
Proč zrovna tam?
„Víte, já měl v životě neuvěřitelné
štěstí. Prakticky všechny sny se
mi splnily. Přes Kobylisy jsme
jezdili na zájezdy do Německa,
zrovna se tu začalo stavět
sídliště. A já si v autobuse
kolikrát říkal: To bude určitě
útulné sídliště, tady bych si
dovedl představit krásné bydlení.
A bydlím tu od roku 1973!“
Nenapadlo vás jít jinam?
„Ne, bydlím hned vedle Čimického háje, mám tu veverky, zajíce,
dokonce i divočáky... A co
všechno se u nás v domě za těch
44 let odehrálo! Mně vykradli
byt a ukradli auto, byla tu
vražda sifonovou lahví, dítě
udušené dudlíkem… Ale mám
odsud skvělou dopravu do
centra, co si přát víc.“
Svými loutkami jste dokázal
probudit k životu např. tuláka
Charlieho Chaplina, Louise
Armstronga, Napoleona, Laurela
a Hardyho... Kdyby někdo z nich
přijel do Prahy 8, kam byste je
pozval?
„Určitě do hospody Na Vyhlídce.
Na české pivo. A do Divadla
Karla Hackera, kde má domov-
skou scénu loutkové divadlo
Jiskra. Ukázal bych jim, že
klasické loutkoherectví sice
umírá, ale u nás stále žije. A že
existují obdivuhodní lidé jako
v Jiskře, kteří se sejdou a dělají
něco pro druhé skoro zadarmo.“
Klasickou loutkou, marionetou,
je třeba Hurvínek, kterého jste
vodil čtyři desetiletí…
„To je také můj splněný sen.
Vyrůstal jsem v Mladé Boleslavi
a jako kluk jsem miloval divadlo,
celou tu atmosféru kolem. Jenže
jsem se styděl vylézt na jeviště
před lidi, takže loutky byly ideální
východisko. Když jsem přišel
do divadla Spejbla a Hurvínka,
musel Josef Skupa žádat
o výjimku, protože jsem nebyl
plnoletý – nebylo mi ještě ani
17 let! Dnes jsem už poslední žijící
pamětník jeho éry. U Skupy, ke
kterému jsem vzhlížel jak k pánu
bohu, jsem se vlastně vyučil.
Hurvínka jsem pak převzal
od paní Jiřiny Skupové, a ona mě
za to nějakou dobu neměla ráda.
Jako kdybych jí vzal syna. Ale
postupně se to urovnalo, takže
jsem Hurvínka ‚pověsil na hřebík‘
až v roce 1993, kdy jsem z Divadla
S+H odešel na volnou nohu.“
Proč jste odešel?
„Skončila prostě jedna profesní
etapa. Nastoupili mladí a tak
jsem usoudil, že bude lepší, když
odejdu. Víc bych to nepitval. Pár
loutek jsem odkoupil a vydal se
na sólovou dráhu. Byl jsem
současně u 40 agentur a měl
jsem strašně nabitý kalendář.“
Je Hurvínek složitá loutka?
„Je to kluk, ne? Tak nemůže být
extra hodný.“
S Milošem Kirschnerem v německé televizi.
Já myslel na ovládání…
„To je různé, Hurvínek váží
zhruba 1,5 kg a má různý počet
nití podle toho, jakou ‚roli‘
zrovna má. Jestli jen tak stojí,
chodí a koulí očima, nebo jestli
třeba řádí na kolobrndě, jak se
sám vyjadřoval. Někdy jich
má deset, jindy třináct…“
Hurvínek byl a je kolektivní
postava, je součástí vlastní
„rodiny“, ale vy jste se proslavil
i sólovými výstupy. Která loutka
je vaše nejoblíbenější?
„Každá loutka má svou duši!
A každá chce své. Ať už je to
Hurvínek, Chaplin, Aznavour,
klavírista, trumpetista nebo
striptérka… Asi nejmilejší mi
je houslista, stará loutka, která
kdysi dávno hrála v jednom
skeči se Spejblem. Dal jsem
ho do pořádku a vymyslel, jak
má věrohodně tahat smyčcem.
Jako kluk jsem hrál na housle,
takže vím, jak se mají držet.
Víte, kolik je na ten pohyb ruky
potřeba vodicích nití?“
S Hurvínkem jsme
jednou vystupovali
na pražském orloji
mezi apoštoly.
Nevím – tři? Čtyři?
„Jedna jediná! Fígl byl totiž
v něčem úplně jiném – v nasazení smyčce pod struny, a ne
na ně! Iluze byla z hlediště tak
dokonalá, že za mnou chodili
skuteční houslisté, kteří v první
chvíli ani nevěřili, že ta loutka
ve skutečnosti nehraje.“
Houslista ale nebyl jedinou loutkou, kterou jste vrátil „do života“.
„Asi nejúžasnější pocit jsem měl,
když jsem vzal do ruky tanečnici, kterou dělal Edgar Degas.
Myslel jsem, že se zblázním
radostí! Degasovy obrazy
tanečnic jsem obdivoval,
a najednou jsem měl pro chrudimské muzeum za úkol jeho
výtvor restaurovat, navázat nitě
a oživit ji tak!“
Již jsme se zmínili, že jste
v malých karikaturách „vodil“
některé slavné osobnosti.
Setkal jste se s nimi?
„S některými ano. Třeba
s Charlesem Aznavourem, který
na mě nejdřív v šatně neměl
čas, ale ve finále jsme pak na
štědrý den chodili po Bruselu
a sháněli plnicí pero, které chtěl
pořídit jako dárek. Anebo jsem
v Montrealu na EXPO 67 zjistil,
že máme šatnu spolu se
slavnými Modern Jazz Quartetem, jejichž desky jsem si
kupoval. Oni vystupovali před
námi, takže byli vlastně našimi
předskokany (smích). “