12
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2019
www.praha8.cz
Rozhovor
Vladimír Ilberg,
elektrotechnický vizionář z Kobylis:
S LEDkami jsme dokázali
předběhnout i Američany
nnDigitální hodinky, digitální fotoaparáty, LED obrazovky, displeje mobilních telefonů
– za vším najdete myšlenky a zhusta i patenty vědce Vladimíra Ilberga (* 1927). Tento
dvaadevadesátiletý český Jules Verne nebo spíš A. C. Clarke v kombinaci s Edisonem
bydlí už dlouhá léta v Kobylisích a pracoval v Ústavu radiotechniky a elektroniky
Československé akademie věd v Chaberské ulici v Praze 8.
Když vám letos v lednu blahopřála
za Prahu 8 paní místostarostka
Vladimíra Ludková k narozeninám
a vy jste u vánočního stromku
ozdobeného vlastnoručně
vyrobeným osvětlením z LED diod
– stále máte doma na stole
miniaturní dílničku s pájkou – začal vyprávět o svém životě a práci,
okamžitě vznikl i nápad představit vás v Osmičce. Jenže když jsem
se na rozhovor začal chystat,
kromě pár odkazů na články
v časopise Sdělovací technika
z poloviny 50. let jsem o vás skoro
nic v češtině nenašel, spíš
v němčině…
„To je logické, vždyť jsem od roku
1969 žil přes dvacet let v Německu, pracoval jsem ve dvou významných firmách. A ty články…? To je úplný začátek mé
vědecké kariéry.“
Dobře, vezměme to tedy takříkajíc od Adama. Kde má kořeny vaše
láska k elektrotechnice a technice vůbec?
„Narodil jsem se v Záluží u Mostu. Otec byl horník, přesvědčený
a hlavně činný vlastenec a znalec dějin českého národa. Já jsem
se v jedenácti letech zúčastnil
v roce 1938 všeobecné mobilizace. Stavěl jsem spolu s vojáky
v Záluží barikády a pomáhal
budovat okopy a posty pro
kulomety a děla. Po Mnichovu
jsme se proti své vůli stali občany Německé říše, ale rodiče
spolu s dalšími příbuznými
podali i přes značné riziko tzv.
opční prohlášení a československé občanství nám bylo
vráceno.“
Mohli jste pak v Záluží zůstat?
„Ne. Odešli jsme do Rozdělova
u Kladna, tatínek doufal, že jako
horník tu najde rychle práci, ale
nenašel. Jako uprchlíci před
nacisty jsme byli na ulici a jen
z milosti dobrých českých lidí
jsme půldruhého roku bydleli
v prádelně 2 x 3 metry s betono-
vou podlahou, malým okénkem
a netěsnícími dveřmi na dvůr.
A pak jsme 16. března 1939 zažili
německou okupaci podruhé…
Otec až mnohem později dostal
práci v dole v Libušině a díky
pracovníkům Československé
péče o mládež jsme dostali i byt
v Kladně na Ostrovci.“
To pro dvanáctiletého kluka
z vlastenecké rodiny asi nebylo
nejradostnější období…
„Bylo to složité hlavně pro rodiče. Já byl přijat na Vyšší průmyslovou školu, jenže dva měsíce po
zahájení prvního ročníku gestapo na příkaz K. H. Franka školu
násilně uzavřelo. Polovina
profesorů i řada studentů skončila v koncentračním táboře
v Terezíně. Já naštěstí ne.“
Co jste tehdy dělal?
„Pracoval jsem jako praktikant
u pana Nedvěda v jeho stavební
firmě, a měl proto přístup na
stavby budov pro gestapo, na
nichž dělali i političtí vězni, mezi
nimi i důstojníci naší armády,
kteří byli vězněni v kladenské
sokolovně. S vědomím manželky
pana Nedvěda i dalších zaměstnanců jsem jim pomáhal, jak jen
to šlo. Nosil jsem jim jídlo, s tichým souhlasem stavebního
mistra jsem umožňoval setkávání vězňů s rodinami a přáteli.
A vězněnému plukovníkovi čs.
armády Bohumíru Podlézalovi
jsem předával i nejčerstvější
zprávy ze zahraničních rozhlasových stanic, které jsem poslouchal u sousedů.“
To byla vaše první zkušenost
s radiotechnikou?
„Ne. Úplně první zážitek byl
rozhlasový přenos z Masarykova pohřbu, který jsme s rodiči
poslouchali v roce 1937. Bylo mi
deset a fascinovalo mě, že jsme
zvuk z krystalky zesílili tím, že
jsme položili sluchátka na talíř,
a rozezvučely se víc. Radiopřijí-
mače mě pak už nikdy nepřestaly zajímat, dodnes raději poslouchám rozhlas, než bych si pustil
televizi.“
Ale pasivní poslech je něco úplně
jiného než aktivní „šťourání“
v přístroji.
„Fyzika, zejména elektrotechnika, mě velmi bavila. Když se
škola znovu otevřela a mohl
jsem pokračovat ve studiu,
naučil jsem se od spolužáka
radiomechanika Jardy Janáčka
navíjet cívky do vykuchaných
rádií.“
Po mé přednášce
v Římě nastala ve světě
exploze výroby
polovodičových
světelných ukazatelůdisplejů. Jen v Československu ne...
Proč vykuchaných?
„Němci cívky z rádií odstraňovali, aby lidé nemohli poslouchat
zahraniční vysílání. A my s Jardou jsme je do těch jednoduchých dvou- a třílampovek zase
dávali.“
Nebál jste se prozrazení a trestu?
Ten přece mohl být absolutní…
(chvíle mlčení) „Třikrát jsem
prožil stanné právo vyhlášené
německými okupačními orgány
v Kladně, viděl jsem dým z hořících Lidic, viděl jsem i auto
odvážející lidické ženy a děti,
můj prastrýc Karel Ilberg byl
gestapem popraven… V březnu
1945 byla naše škola znovu
uzavřena a naše třída šla na
výcvik k Technische Nothilfe,
technickým nouzovým sborům.
Na cestě do Semil, kde jsme měli
bourat dřevěné baráky u továrny na letecké turbínové motory,
byl náš vlak bombardován.
Ze Semil se mi podařilo v dubnu
utéct a dostat se šťastně domů.
To už jsem věděl, že se ta nacistická hrůza blíží ke konci.“
Jak to?
„I v Semilech jsme měli rádio,
byla to krásná krystalka z ebenového dřeva. Napnuli jsme
dlouhou anténu kolem čtyř
komínů tábora, poslouchali
Londýn a věděli vše o postupu
Spojenců. A 4. dubna 1945 jsme
slyšeli československou hymnu
na počest osvobození
Bratislavy.“
Co bylo po válce?
„Odmaturoval jsem s vyznamenáním a s rodiči jsme se vrátili
do Mostu, ale tatínek brzy umřel… Protože mě lákala spojovací
technika a byl jsem nesmírně
vděčný armádě za to, co dokázala, přihlásil jsem se do vojenské
akademie v Hranicích ke spojovacímu vojsku. Akademii jsem
v roce 1949 absolvoval, stal se
ze mne poručík. Působil jsem
v Praze na Petříně ve vojenském
radioelektrickém ústředí.“
Nastala pro vás doba klidné
práce?
„Kdepak. 19. února 1951 jsem
byl u Chotkových sadů zatčen
a byl odsouzen na 12 měsíců
vězení a ke ztrátě vojenské
hodnosti, protože jsem neohlásil,
že jeden můj kamarád z letecké
akademie v polovině roku 1949
emigroval.“
Co jste po návratu z vězení dělal?
„Měl jsem neuvěřitelné štěstí.
Na radu Ludvíka Hávy, se kterým jsem se znal z Hranic, jsem
zaklepal na dveře Výzkumného
ústavu pro elektrotechnickou
fyziku na Karlově náměstí.
Pracoval jsem se skutečnými
odborníky na výzkumu prvních
polovodičových součástek
v Československu.“