12

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2019 

www.praha8.cz

Rozhovor

Vladimír Ilberg,

elektrotechnický vizionář z Kobylis:

S LEDkami jsme dokázali

předběhnout i Američany

nnDigitální hodinky, digitální fotoaparáty, LED obrazovky, displeje mobilních telefonů

– za vším najdete myšlenky a zhusta i patenty vědce Vladimíra Ilberga (* 1927). Tento

dvaadevadesátiletý český Jules Verne nebo spíš A. C. Clarke v kombinaci s Edisonem

bydlí už dlouhá léta v Kobylisích a pracoval v Ústavu radiotechniky a elektroniky

Československé akademie věd v Chaberské ulici v Praze 8.

Když vám letos v lednu blahopřála

za Prahu 8 paní místostarostka

Vladimíra Ludková k narozeninám

a vy jste u vánočního stromku

ozdobeného vlastnoručně

vyrobeným osvětlením z LED diod

– stále máte doma na stole

miniaturní dílničku s pájkou – začal vyprávět o svém životě a práci,

okamžitě vznikl i nápad představit vás v Osmičce. Jenže když jsem

se na rozhovor začal chystat,

kromě pár odkazů na články

v časopise Sdělovací technika

z poloviny 50. let jsem o vás skoro

nic v češtině nenašel, spíš

v němčině…

„To je logické, vždyť jsem od roku

1969 žil přes dvacet let v Německu, pracoval jsem ve dvou významných firmách. A ty články…? To je úplný začátek mé

vědecké kariéry.“

Dobře, vezměme to tedy takříkajíc od Adama. Kde má kořeny vaše

láska k elektrotechnice a technice vůbec?

„Narodil jsem se v Záluží u Mostu. Otec byl horník, přesvědčený

a hlavně činný vlastenec a znalec dějin českého národa. Já jsem

se v jedenácti letech zúčastnil

v roce 1938 všeobecné mobilizace. Stavěl jsem spolu s vojáky

v Záluží barikády a pomáhal

budovat okopy a posty pro

kulomety a děla. Po Mnichovu

jsme se proti své vůli stali občany Německé říše, ale rodiče

spolu s dalšími příbuznými

podali i přes značné riziko tzv.

opční prohlášení a československé občanství nám bylo

vráceno.“

Mohli jste pak v Záluží zůstat?

„Ne. Odešli jsme do Rozdělova

u Kladna, tatínek doufal, že jako

horník tu najde rychle práci, ale

nenašel. Jako uprchlíci před

nacisty jsme byli na ulici a jen

z milosti dobrých českých lidí

jsme půldruhého roku bydleli

v prádelně 2 x 3 metry s betono-

vou podlahou, malým okénkem

a netěsnícími dveřmi na dvůr.

A pak jsme 16. března 1939 zažili

německou okupaci podruhé…

Otec až mnohem později dostal

práci v dole v Libušině a díky

pracovníkům Československé

péče o mládež jsme dostali i byt

v Kladně na Ostrovci.“

To pro dvanáctiletého kluka

z vlastenecké rodiny asi nebylo

nejradostnější období…

„Bylo to složité hlavně pro rodiče. Já byl přijat na Vyšší průmyslovou školu, jenže dva měsíce po

zahájení prvního ročníku gestapo na příkaz K. H. Franka školu

násilně uzavřelo. Polovina

profesorů i řada studentů skončila v koncentračním táboře

v Terezíně. Já naštěstí ne.“

Co jste tehdy dělal?

„Pracoval jsem jako praktikant

u pana Nedvěda v jeho stavební

firmě, a měl proto přístup na

stavby budov pro gestapo, na

nichž dělali i političtí vězni, mezi

nimi i důstojníci naší armády,

kteří byli vězněni v kladenské

sokolovně. S vědomím manželky

pana Nedvěda i dalších zaměstnanců jsem jim pomáhal, jak jen

to šlo. Nosil jsem jim jídlo, s tichým souhlasem stavebního

mistra jsem umožňoval setkávání vězňů s rodinami a přáteli.

A vězněnému plukovníkovi čs.

armády Bohumíru Podlézalovi

jsem předával i nejčerstvější

zprávy ze zahraničních rozhlasových stanic, které jsem poslouchal u sousedů.“

To byla vaše první zkušenost

s radiotechnikou?

„Ne. Úplně první zážitek byl

rozhlasový přenos z Masarykova pohřbu, který jsme s rodiči

poslouchali v roce 1937. Bylo mi

deset a fascinovalo mě, že jsme

zvuk z krystalky zesílili tím, že

jsme položili sluchátka na talíř,

a rozezvučely se víc. Radiopřijí-

mače mě pak už nikdy nepřestaly zajímat, dodnes raději poslouchám rozhlas, než bych si pustil

televizi.“

Ale pasivní poslech je něco úplně

jiného než aktivní „šťourání“

v přístroji.

„Fyzika, zejména elektrotechnika, mě velmi bavila. Když se

škola znovu otevřela a mohl

jsem pokračovat ve studiu,

naučil jsem se od spolužáka

radiomechanika Jardy Janáčka

navíjet cívky do vykuchaných

rádií.“

Po mé přednášce

v Římě nastala ve světě

exploze výroby

polovodičových

světelných ukazatelůdisplejů. Jen v Československu ne...

Proč vykuchaných?

„Němci cívky z rádií odstraňovali, aby lidé nemohli poslouchat

zahraniční vysílání. A my s Jardou jsme je do těch jednoduchých dvou- a třílampovek zase

dávali.“

Nebál jste se prozrazení a trestu?

Ten přece mohl být absolutní…

(chvíle mlčení) „Třikrát jsem

prožil stanné právo vyhlášené

německými okupačními orgány

v Kladně, viděl jsem dým z hořících Lidic, viděl jsem i auto

odvážející lidické ženy a děti,

můj prastrýc Karel Ilberg byl

gestapem popraven… V březnu

1945 byla naše škola znovu

uzavřena a naše třída šla na

výcvik k Technische Nothilfe,

technickým nouzovým sborům.

Na cestě do Semil, kde jsme měli

bourat dřevěné baráky u továrny na letecké turbínové motory,

byl náš vlak bombardován.

Ze Semil se mi podařilo v dubnu

utéct a dostat se šťastně domů.

To už jsem věděl, že se ta nacistická hrůza blíží ke konci.“

Jak to?

„I v Semilech jsme měli rádio,

byla to krásná krystalka z ebenového dřeva. Napnuli jsme

dlouhou anténu kolem čtyř

komínů tábora, poslouchali

Londýn a věděli vše o postupu

Spojenců. A 4. dubna 1945 jsme

slyšeli československou hymnu

na počest osvobození

Bratislavy.“

Co bylo po válce?

„Odmaturoval jsem s vyznamenáním a s rodiči jsme se vrátili

do Mostu, ale tatínek brzy umřel… Protože mě lákala spojovací

technika a byl jsem nesmírně

vděčný armádě za to, co dokázala, přihlásil jsem se do vojenské

akademie v Hranicích ke spojovacímu vojsku. Akademii jsem

v roce 1949 absolvoval, stal se

ze mne poručík. Působil jsem

v Praze na Petříně ve vojenském

radioelektrickém ústředí.“

Nastala pro vás doba klidné

práce?

„Kdepak. 19. února 1951 jsem

byl u Chotkových sadů zatčen

a byl odsouzen na 12 měsíců

vězení a ke ztrátě vojenské

hodnosti, protože jsem neohlásil,

že jeden můj kamarád z letecké

akademie v polovině roku 1949

emigroval.“

Co jste po návratu z vězení dělal?

„Měl jsem neuvěřitelné štěstí.

Na radu Ludvíka Hávy, se kterým jsem se znal z Hranic, jsem

zaklepal na dveře Výzkumného

ústavu pro elektrotechnickou

fyziku na Karlově náměstí.

Pracoval jsem se skutečnými

odborníky na výzkumu prvních

polovodičových součástek

v Československu.“