OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / BŘEZEN 2016 

www.praha8.cz

které uprostřed nepořádku leží

na zemi otevřená kniha. „Fotil

jsem v Karlíně v opuštěné hale

Metrostavu, všude bordel, který

ale byl zároveň nesmírně lidský

– protože ho tam nechali lidé.

Byl klid. Ani jsem nevěděl, že to

černé dole, co se snažím vyfotit,

je kniha. Zničehonic přišel

prudký náraz větru, zalistoval

v ní, a nechal ji otevřenou přesně

ve chvíli, když jsem mačkal

spoušť. Na té dvoustraně byla na

černém podkladu bílým písmem

napsaná jediná kratičká věta:

„Pravda je omyl.“ Nic víc.

Zamrazilo mne v zádech

a rozhlédl jsem se kolem sebe...

I místa mají svou duši. Tady ta

kniha je.“ Přečetl jste ji? „Zběžně.

Já si právě nemyslím, že pravda

je omyl. Pravda se má pořád

hledat. A zvláště v dnešní době.“

Rocker

zbožňující ticho

Foto: Miloš Skácel

jsem se a začal opatrně zkoumat

zem. Tohle by mohla být kostrč,

říkám si, to je přece lidská kost!

Fascinovalo mě, že jsem

najednou v tu chvíli proletěl

zpět časem, k tomu, kdo tu leží,

a kdo tu žil před více než třemi

tisíci lety. Archeologové se na mě

mě i bibli a uznávám, že je to

moudrá kniha. Ve Starém

zákoně je Bůh mocný, trestající,

v Novém je vlídnější. Ale přesto

to není moje parketa. Buddhismus, který jsem pro sebe objevil

kolem čtyřicítky, není tak

striktní, nevnímám ho jako

Prudký závan větru zalistoval v knize a nechal

ji otevřenou. Zamrazilo mě.

Byla tam jediná kratičká věta: „Pravda je omyl.“

sice zlobili, ale pak slovo dalo slovo, a došlo ke krásné spolupráci.“

Fotograf, zpěvák, rocker,

básník, archeolog, nástrojař…

Čím si vlastně tento životní

rebel vydělává na chléb

vezdejší? „Pracuji o víkendech

jako hlídač. Finančně nestrádám,

občas něco prodám. Já toho

k životu ani moc nepotřebuji,

jsem velmi nenáročný. Hlavní je

totiž pro mne vnitřní pocit

svobody.“

Buddhista, co

se už nerozčiluje

Tím se dostáváme k již jednou

nakousnutému tématu – buddhismu. „Mě zajímají snad

všechny myšlenkové směry,

filosofie, psychologie, náboženství,“ poodhaluje své nitro Milan

Pavýza. „Přečetl jsem samozřej-

náboženství, spíš jako filozofický

nenásilný postoj, způsob

vnímání života, mravní a ideovou formu, navíc nijak nepotlačuje individualitu člověka

a nechává každému prostor pro

jeho vlastní způsob víry. A to je

mi mnohem bližší. Je jako

hřeben na duši.“

Chvilku přemýšlí, než

pokračuje. „Už možná deset let

jsem se opravdově nerozčílil tak,

že bych vybouchl. Pochopil jsem,

že to za to nestojí. Nechat se

vláčet něčím, co se vlastně už

stalo, a tedy to stejně nemůžu

ovlivnit? Proč? Co z toho? Tak se

raději raduji z každé drobnosti,

kterou objevím, a z každého

překvapení, které mě potká.

Často jsou ta překvapení až

mystická. Jako třeba tohle,“

ukazuje černobílou fotografii, na

Prohlížíme si ukázky z tematicky zaměřených cyklů. Život je

řeka, Řemesla, Stromy, Panenky

(Game Over)… „Témata ke mně

přicházejí přirozeně, stačí chodit

s otevřenýma očima, srdcem

a myslí. Miluji vodu, v Drahaňském údolí chodím k pramenu,

povídám si tam s ní, ta voda je

prostě živá. Stejně tak zbožňuji

ticho, to je úplný zázrak.

Akustického smogu je všude

kolem nás plno.“

To zní zvláštně z úst tvrdého

rockera, říkám. A tak tentýž

rocker vysvětluje: „Rock je

hodně hlasitá, přímočará

muzika. To není nic nového pod

sluncem. Poslouchám teď dost

7

mluvené slovo, klasickou hudbu.

Je potřeba všechno vyvažovat,

všechno musí mít rytmus,

střídat polohy. Ticho a hluk.

Světlo a tma. Jin a jang. Čtyři

základní živly – země, vzduch,

voda a oheň. Vzájemně se

mohou zničit, a přitom jeden bez

druhého nemůžou existovat.“

Ostatně přesně to bude

jedním z témat výstavy, kterou

bude mít Milan Pavýza od

9. března v kobyliském Centru

RoSa. „Netradiční bude už

samotná instalace. Jsem šťastný,

že se mi nakonec povedlo sehnat

obrovské balvany u fajn lidí na

Barandově. Budou ukazovat

cestu mezi jednotlivými živly.

Vyfotil jsem třeba tvář vody,

divák se přesvědčí, že je to žena

s hlubokýma temnýma očima.

Zenový sen bude černobílý

cyklus, jen ta zcela poslední

fotka v závěrečné sérii bude...

Přijďte a uvidíte…“

Milan Pavýza ukládá fotografie zpět do krabic, a při loučení

odhaluje své životní motto:

„Žijeme jako ty rybky v akváriu,

je to pohodlné, nic nás naoko

neohrožuje. Ale já chci vědět, co

je za tím sklem, za tou zdí, která

ohraničuje náš všední svět, naše

běžné vnímání. A snažím se to,

co vidím, zaznamenat i pro

ostatní.“

Vladimír Slabý

celý rozhovor

najdete na

www.praha8.cz

Foto: Milan Pavýza