OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / BŘEZEN 2016
www.praha8.cz
které uprostřed nepořádku leží
na zemi otevřená kniha. „Fotil
jsem v Karlíně v opuštěné hale
Metrostavu, všude bordel, který
ale byl zároveň nesmírně lidský
– protože ho tam nechali lidé.
Byl klid. Ani jsem nevěděl, že to
černé dole, co se snažím vyfotit,
je kniha. Zničehonic přišel
prudký náraz větru, zalistoval
v ní, a nechal ji otevřenou přesně
ve chvíli, když jsem mačkal
spoušť. Na té dvoustraně byla na
černém podkladu bílým písmem
napsaná jediná kratičká věta:
„Pravda je omyl.“ Nic víc.
Zamrazilo mne v zádech
a rozhlédl jsem se kolem sebe...
I místa mají svou duši. Tady ta
kniha je.“ Přečetl jste ji? „Zběžně.
Já si právě nemyslím, že pravda
je omyl. Pravda se má pořád
hledat. A zvláště v dnešní době.“
Rocker
zbožňující ticho
Foto: Miloš Skácel
jsem se a začal opatrně zkoumat
zem. Tohle by mohla být kostrč,
říkám si, to je přece lidská kost!
Fascinovalo mě, že jsem
najednou v tu chvíli proletěl
zpět časem, k tomu, kdo tu leží,
a kdo tu žil před více než třemi
tisíci lety. Archeologové se na mě
mě i bibli a uznávám, že je to
moudrá kniha. Ve Starém
zákoně je Bůh mocný, trestající,
v Novém je vlídnější. Ale přesto
to není moje parketa. Buddhismus, který jsem pro sebe objevil
kolem čtyřicítky, není tak
striktní, nevnímám ho jako
Prudký závan větru zalistoval v knize a nechal
ji otevřenou. Zamrazilo mě.
Byla tam jediná kratičká věta: „Pravda je omyl.“
sice zlobili, ale pak slovo dalo slovo, a došlo ke krásné spolupráci.“
Fotograf, zpěvák, rocker,
básník, archeolog, nástrojař…
Čím si vlastně tento životní
rebel vydělává na chléb
vezdejší? „Pracuji o víkendech
jako hlídač. Finančně nestrádám,
občas něco prodám. Já toho
k životu ani moc nepotřebuji,
jsem velmi nenáročný. Hlavní je
totiž pro mne vnitřní pocit
svobody.“
Buddhista, co
se už nerozčiluje
Tím se dostáváme k již jednou
nakousnutému tématu – buddhismu. „Mě zajímají snad
všechny myšlenkové směry,
filosofie, psychologie, náboženství,“ poodhaluje své nitro Milan
Pavýza. „Přečetl jsem samozřej-
náboženství, spíš jako filozofický
nenásilný postoj, způsob
vnímání života, mravní a ideovou formu, navíc nijak nepotlačuje individualitu člověka
a nechává každému prostor pro
jeho vlastní způsob víry. A to je
mi mnohem bližší. Je jako
hřeben na duši.“
Chvilku přemýšlí, než
pokračuje. „Už možná deset let
jsem se opravdově nerozčílil tak,
že bych vybouchl. Pochopil jsem,
že to za to nestojí. Nechat se
vláčet něčím, co se vlastně už
stalo, a tedy to stejně nemůžu
ovlivnit? Proč? Co z toho? Tak se
raději raduji z každé drobnosti,
kterou objevím, a z každého
překvapení, které mě potká.
Často jsou ta překvapení až
mystická. Jako třeba tohle,“
ukazuje černobílou fotografii, na
Prohlížíme si ukázky z tematicky zaměřených cyklů. Život je
řeka, Řemesla, Stromy, Panenky
(Game Over)… „Témata ke mně
přicházejí přirozeně, stačí chodit
s otevřenýma očima, srdcem
a myslí. Miluji vodu, v Drahaňském údolí chodím k pramenu,
povídám si tam s ní, ta voda je
prostě živá. Stejně tak zbožňuji
ticho, to je úplný zázrak.
Akustického smogu je všude
kolem nás plno.“
To zní zvláštně z úst tvrdého
rockera, říkám. A tak tentýž
rocker vysvětluje: „Rock je
hodně hlasitá, přímočará
muzika. To není nic nového pod
sluncem. Poslouchám teď dost
7
mluvené slovo, klasickou hudbu.
Je potřeba všechno vyvažovat,
všechno musí mít rytmus,
střídat polohy. Ticho a hluk.
Světlo a tma. Jin a jang. Čtyři
základní živly – země, vzduch,
voda a oheň. Vzájemně se
mohou zničit, a přitom jeden bez
druhého nemůžou existovat.“
Ostatně přesně to bude
jedním z témat výstavy, kterou
bude mít Milan Pavýza od
9. března v kobyliském Centru
RoSa. „Netradiční bude už
samotná instalace. Jsem šťastný,
že se mi nakonec povedlo sehnat
obrovské balvany u fajn lidí na
Barandově. Budou ukazovat
cestu mezi jednotlivými živly.
Vyfotil jsem třeba tvář vody,
divák se přesvědčí, že je to žena
s hlubokýma temnýma očima.
Zenový sen bude černobílý
cyklus, jen ta zcela poslední
fotka v závěrečné sérii bude...
Přijďte a uvidíte…“
Milan Pavýza ukládá fotografie zpět do krabic, a při loučení
odhaluje své životní motto:
„Žijeme jako ty rybky v akváriu,
je to pohodlné, nic nás naoko
neohrožuje. Ale já chci vědět, co
je za tím sklem, za tou zdí, která
ohraničuje náš všední svět, naše
běžné vnímání. A snažím se to,
co vidím, zaznamenat i pro
ostatní.“
Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdete na
www.praha8.cz
Foto: Milan Pavýza