6
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / BŘEZEN 2016
www.praha8.cz
Představujeme
Milan Pavýza, fotograf
(a také přítel buddhismu, rebel, rocker, básník, hledač i hlídač):
Kdybychom
všichni vnímali totéž,
byla by to nuda
nn„Jó, Libeň. Ta se mění! Hrabal by se dneska určitě divil,“ prohlásil jednoho teplého únorového
dne fotograf Milan Pavýza (sice nyní čimický, ale jak vysvitne dále, především karlínský
a libeňský), když jsme se setkali před Libeňským zámkem, abychom pro Osmičku udělali
rozhovor. „Pojďte, něco vám ukážu,“ dodává, a tím pro mě a redakčního kolegu fotografa
Miloše Skácela začalo nevšední pracovní odpoledne.
Jdeme k „Hrabalově zdi“.
Nedaleko odsud slavný spisovatel bydlel. „A taky Vladimír
Boudník,“ připomíná Milan
Pavýza Hrabalova blízkého
přítele. „A teď se podívejte na ta
nádherná pomalovaná vrata,
a ta oprýskaná zeď kolem,“
neskrývá nadšení náš průvodce,
když provizorně věší na zeď své
fotografie. Fotografie? Spíš
obrazy, které podepisuje jako
Lanpa. „Tady je jedno z mých
oblíbených míst na focení.
Jednou jsem tu seděl v autě,
strašně pršelo, a kolem té zdi
a vrat se šourala stará babička.
Tak jsem ten výjev skrz mokré
sklo cvaknul, výsledek tu teď
vidíte - úplný impresionistický
cyklus!“
Spokojeně se usmívá, pózuje
před svou dočasnou „minivýstavou“ a přitom ze sebe chrlí:
„Boudník byl vyučený nástrojař,
stejně jako já. O jeho tvorbě jsem
se dozvěděl nedávno. Fascinovaly ho přesně takové rozpukané
zdi, drolící se omítky, které
domalovával podle svých
představ. Vnímal takovou tu
werichovskou sutu, tedy
suprarealitu, kdy zub času
pomalu na něčem neviditelně
pracuje, až vzniknou zcela nové
a nečekané skutečnosti, vztahy
a vazby. Mě také přitahují
obrazy, které se najdou nejen
v obyčejné zdi nebo na zemi ve
staré tovární hale, ale i v přírodě.
Nic na mých fotkách není
naaranžované nebo upravované
v počítači, vše je tak, jak to
zařídil život.“
„No já žasnu,“ ozve se kolega
Skácel. „Mně se vaše fotky
strašně líbí, ale přiznávám, že
bych to vyfotit neuměl. Prostě to
neuvidím.“ „To je v pořádku,“
reaguje Pavýza, „vy zas vidíte
jiné věci. Kdybychom všichni
viděli a vnímali totéž, byla by to
nuda.“
Patriot
Přesouváme se k Libeňskému
mostu a Milan Pavýza pokračuje:
„Narodil jsem se ve dvaašedesátém v Plzni, ale už ve dvou letech
jsem ‚emigroval‘ do Karlína,
a jako na gumičce se sem pořád
vracím. Na Rohanském ostrově
jsem jako kluk řádil do zblbnutí,
škoda, že teď je to spíš ráj
bezdomovců a narkomanů.
A Libeňský most – to je nádhera
sama o sobě. Prostě se mi líbí
i tak, jak je teď zdevastovaný.
Nejsem odborník, abych řekl,
jestli se má zbourat a postavit
nový, nebo ho rekonstruovat, asi
bude záležet především na
penězích. Ale ať bude tak nebo
tak, něco prostě nenávratně
zmizí. Třeba tohle!,“ ukazuje na
jeden z pilířů: Uprostřed zmaru
a rozpadu je najednou namalované „okno“ s výhledem na moře
a palmy. Na dalším pilíři se
chystá vzlétnout orel. A vůkol
spousta básniček. „I mezi
bezdomovci se najdou poetické
duše,“ komentuje dílka Milan
Pavýza, který sám píše básně,
ve svém velmi bouřlivém mládí
zpíval vlastní texty v rockové
kapele Úlet band, potom Deváté
srdce a dodnes aktivně působí
v Jazzové sekci.
Fotograf samouk
„Jsem fotograf samouk, kterého
rozhodně ovlivnili malíři,
výtvarníci,“ přibližuje nám pod
mostními oblouky Pavýza svou
cestu k fotografii. „Zajímají mě
nejen jejich díla, způsob práce,
kompozice, barvy, ale i jejich
život. Jak dokázali zarputile
malovat po svém, vytvářeli své
vlastní světy, až se stali klasiky.
Jan Zrzavý, Jakub Schikaneder,
Antonín Slavíček, Bohuslav
Reynek… Poprvé jsem seděl
v temné komoře jako kluk
s tátou, to byl zázrak, když jsem
viděl, jak se ve vývojce na bílém
papíru najednou začínal
objevovat obraz. Dodnes mokrou
cestu umím. Ale nyní fotím
digitálem. Naplno jsem začal fotit
až tak před patnácti lety, kdy mě
některé vlastní fotky prostě
překvapily, a známí mi začali
říkat, abych udělal výstavu.“
Mnozí fotografové starší
generace tvrdí, že nástup
digitálních fotoaparátů uměleckou fotografii zdevalvoval.
Že dnes každý, kdo má mobil, si
o sobě myslí, že je fotograf.
„Blbost,“ nesouhlasí Milan
Pavýza. „Já také někdy fotím na
mobil, protože bych jinak tu
neopakovatelnou chvíli prostě
nezachytil. Nejde zkrátka při
momentce někomu před obličej
strčit velkou zrcadlovku. Digitál
daruje tvůrčím lidem čas jinak
strávený ve fotokomoře.
Ale jasně, že komora je zase
krásný rituál. Debaty o analogu
a digitálu jsou humorné, je to
jako kdyby se malíři dohadovali
o štětcích, a ne o vlastní tvorbě.“
Sedáme do auta. V kufru
zaregistruji kromě krabic
s fotografickými obrazy ještě
kytaru, brusle a široké brankářské hokejky. „Jo, to je v kostce
takový můj současný život.
Focení, hudba, hokej, kromě
toho, že sám aktivně hraju, jsem
ještě rozhodčí. To si vždycky od
týmu, který prohraje, vyslechnu,
kdo vlastně jsem…“ s úsměvem
konstatuje Pavýza a trochu
záhadně dodává: „Chybí tu snad
už jen buddhismus, ale ten si
nosím v sobě.“
Archeolog a hlídač
Sedíme v kavárně a galerii Pod
pavlačí v Dolních Chabrech
a Milan Pavýza objasňuje, proč
zrovna zde: „Jednak mám
v Chaberském dvoře svou stálou
expozici, ale hlavně to tady na
mě dýchá staletími, a já mám
historii moc rád. Vedle je kostel
Stětí svatého Jana Křtitele, kde
spolupracuji s místním sdružením na ochranu památek a také
s archeology. Natočil jsem
o kostelu dokument, a přispěl
tak svou trochou, že dostal grant
na opravu. A nedaleko odsud
jsem před čtyřmi lety odkryl
hrob dívky knovízské kultury.
Náhodou. Na nalezišti byla
cedulka vstup zakázán, ale to je
pro mě spíš výzva. Všude byly
úlomky kostí, keramiky, sehnul
Ukázka
z básnické tvorby:
Mezi Světlem a Tmou
počalo pršet.
Která kapka Vody
je ta pravá?