6

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / BŘEZEN 2016 

www.praha8.cz

Představujeme

Milan Pavýza, fotograf

(a také přítel buddhismu, rebel, rocker, básník, hledač i hlídač):

Kdybychom

všichni vnímali totéž,

byla by to nuda

nn„Jó, Libeň. Ta se mění! Hrabal by se dneska určitě divil,“ prohlásil jednoho teplého únorového

dne fotograf Milan Pavýza (sice nyní čimický, ale jak vysvitne dále, především karlínský

a libeňský), když jsme se setkali před Libeňským zámkem, abychom pro Osmičku udělali

rozhovor. „Pojďte, něco vám ukážu,“ dodává, a tím pro mě a redakčního kolegu fotografa

Miloše Skácela začalo nevšední pracovní odpoledne.

Jdeme k „Hrabalově zdi“.

Nedaleko odsud slavný spisovatel bydlel. „A taky Vladimír

Boudník,“ připomíná Milan

Pavýza Hrabalova blízkého

přítele. „A teď se podívejte na ta

nádherná pomalovaná vrata,

a ta oprýskaná zeď kolem,“

neskrývá nadšení náš průvodce,

když provizorně věší na zeď své

fotografie. Fotografie? Spíš

obrazy, které podepisuje jako

Lanpa. „Tady je jedno z mých

oblíbených míst na focení.

Jednou jsem tu seděl v autě,

strašně pršelo, a kolem té zdi

a vrat se šourala stará babička.

Tak jsem ten výjev skrz mokré

sklo cvaknul, výsledek tu teď

vidíte - úplný impresionistický

cyklus!“

Spokojeně se usmívá, pózuje

před svou dočasnou „minivýstavou“ a přitom ze sebe chrlí:

„Boudník byl vyučený nástrojař,

stejně jako já. O jeho tvorbě jsem

se dozvěděl nedávno. Fascinovaly ho přesně takové rozpukané

zdi, drolící se omítky, které

domalovával podle svých

představ. Vnímal takovou tu

werichovskou sutu, tedy

suprarealitu, kdy zub času

pomalu na něčem neviditelně

pracuje, až vzniknou zcela nové

a nečekané skutečnosti, vztahy

a vazby. Mě také přitahují

obrazy, které se najdou nejen

v obyčejné zdi nebo na zemi ve

staré tovární hale, ale i v přírodě.

Nic na mých fotkách není

naaranžované nebo upravované

v počítači, vše je tak, jak to

zařídil život.“

„No já žasnu,“ ozve se kolega

Skácel. „Mně se vaše fotky

strašně líbí, ale přiznávám, že

bych to vyfotit neuměl. Prostě to

neuvidím.“ „To je v pořádku,“

reaguje Pavýza, „vy zas vidíte

jiné věci. Kdybychom všichni

viděli a vnímali totéž, byla by to

nuda.“

Patriot

Přesouváme se k Libeňskému

mostu a Milan Pavýza pokračuje:

„Narodil jsem se ve dvaašedesátém v Plzni, ale už ve dvou letech

jsem ‚emigroval‘ do Karlína,

a jako na gumičce se sem pořád

vracím. Na Rohanském ostrově

jsem jako kluk řádil do zblbnutí,

škoda, že teď je to spíš ráj

bezdomovců a narkomanů.

A Libeňský most – to je nádhera

sama o sobě. Prostě se mi líbí

i tak, jak je teď zdevastovaný.

Nejsem odborník, abych řekl,

jestli se má zbourat a postavit

nový, nebo ho rekonstruovat, asi

bude záležet především na

penězích. Ale ať bude tak nebo

tak, něco prostě nenávratně

zmizí. Třeba tohle!,“ ukazuje na

jeden z pilířů: Uprostřed zmaru

a rozpadu je najednou namalované „okno“ s výhledem na moře

a palmy. Na dalším pilíři se

chystá vzlétnout orel. A vůkol

spousta básniček. „I mezi

bezdomovci se najdou poetické

duše,“ komentuje dílka Milan

Pavýza, který sám píše básně,

ve svém velmi bouřlivém mládí

zpíval vlastní texty v rockové

kapele Úlet band, potom Deváté

srdce a dodnes aktivně působí

v Jazzové sekci.

Fotograf samouk

„Jsem fotograf samouk, kterého

rozhodně ovlivnili malíři,

výtvarníci,“ přibližuje nám pod

mostními oblouky Pavýza svou

cestu k fotografii. „Zajímají mě

nejen jejich díla, způsob práce,

kompozice, barvy, ale i jejich

život. Jak dokázali zarputile

malovat po svém, vytvářeli své

vlastní světy, až se stali klasiky.

Jan Zrzavý, Jakub Schikaneder,

Antonín Slavíček, Bohuslav

Reynek… Poprvé jsem seděl

v temné komoře jako kluk

s tátou, to byl zázrak, když jsem

viděl, jak se ve vývojce na bílém

papíru najednou začínal

objevovat obraz. Dodnes mokrou

cestu umím. Ale nyní fotím

digitálem. Naplno jsem začal fotit

až tak před patnácti lety, kdy mě

některé vlastní fotky prostě

překvapily, a známí mi začali

říkat, abych udělal výstavu.“

Mnozí fotografové starší

generace tvrdí, že nástup

digitálních fotoaparátů uměleckou fotografii zdevalvoval.

Že dnes každý, kdo má mobil, si

o sobě myslí, že je fotograf.

„Blbost,“ nesouhlasí Milan

Pavýza. „Já také někdy fotím na

mobil, protože bych jinak tu

neopakovatelnou chvíli prostě

nezachytil. Nejde zkrátka při

momentce někomu před obličej

strčit velkou zrcadlovku. Digitál

daruje tvůrčím lidem čas jinak

strávený ve fotokomoře.

Ale jasně, že komora je zase

krásný rituál. Debaty o analogu

a digitálu jsou humorné, je to

jako kdyby se malíři dohadovali

o štětcích, a ne o vlastní tvorbě.“

Sedáme do auta. V kufru

zaregistruji kromě krabic

s fotografickými obrazy ještě

kytaru, brusle a široké brankářské hokejky. „Jo, to je v kostce

takový můj současný život.

Focení, hudba, hokej, kromě

toho, že sám aktivně hraju, jsem

ještě rozhodčí. To si vždycky od

týmu, který prohraje, vyslechnu,

kdo vlastně jsem…“ s úsměvem

konstatuje Pavýza a trochu

záhadně dodává: „Chybí tu snad

už jen buddhismus, ale ten si

nosím v sobě.“

Archeolog a hlídač

Sedíme v kavárně a galerii Pod

pavlačí v Dolních Chabrech

a Milan Pavýza objasňuje, proč

zrovna zde: „Jednak mám

v Chaberském dvoře svou stálou

expozici, ale hlavně to tady na

mě dýchá staletími, a já mám

historii moc rád. Vedle je kostel

Stětí svatého Jana Křtitele, kde

spolupracuji s místním sdružením na ochranu památek a také

s archeology. Natočil jsem

o kostelu dokument, a přispěl

tak svou trochou, že dostal grant

na opravu. A nedaleko odsud

jsem před čtyřmi lety odkryl

hrob dívky knovízské kultury.

Náhodou. Na nalezišti byla

cedulka vstup zakázán, ale to je

pro mě spíš výzva. Všude byly

úlomky kostí, keramiky, sehnul

Ukázka

z básnické tvorby:

Mezi Světlem a Tmou

počalo pršet.

Která kapka Vody

je ta pravá?