18

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ÚNOR 2020 

www.praha8.cz

Rozhovor

MALÍŘ, ŘEZBÁŘ A SPISOVATEL PETR V. GODOTHOR:

Obdivuji lidi, co

umí něco rukama

n Malba mě pohlcuje, to je

věc, bez které bych nemohl

a nechci existovat, svěřuje se

libeňský patriot, malíř Petr

V. Godothor ve svém ateliéru

na Švábkách. Mezi všelijakým náčiním a stojany s rozpracovanými díly se líně

proplétá jeho věrná společnice, osmiletá boxerka Amálka.

Fenka každého příchozího

nadšeně vítá, zvědavě

očichává.

„Zbožňuji zvířata, rád přispívám

do psích útulků. Já v podstatě

nepotřebuju peníze, když to šlo,

tak jsem pomohl,“ usmívá se

rodák z Krkonoš, který se ocitl

v encyklopedii světové metalové hudby. „To mě polechtalo

ego,“ přiznává. Vytvořil totiž

několik obalů hudebních alb.

Připouští, že jeho obrazy, na

většině převažuje temná barva,

můžou být pro někoho těžko

stravitelné. „Smysl pro tajemno

jsem měl vždy, ale jako dítko

bych asi těžko maloval rohaté,“

přemítá dvaapadesátiletý umělec, jenž se naučil pečlivě si

vybírat lidi, s nimiž se setkává.

A když někomu není sympatický, rozhodně ho to netrápí.

„Chci se stýkat s lidmi, kteří mi

za to stojí. Nemám čas zabývat

se blbci. A ani nechci,“ říká

důrazně.

Prozraďte, jak vznikl váš

pseudonym?

Moje vlastní jméno zní Petr

Vašíček, které ale nikde neuvádím, protože už jeden malíř Petr

Vašíček je. Rodiče mě nechali

pokřtít, můj kmotr byl Pavel,

jsem tedy Petr Pavel Vašíček, leč

existují Petr a Pavel Vašíčkovi,

malíři, dvojčata. S člověkem,

který se mi stará o styk se zahraničím, jelikož na rozdíl ode mě

brilantně vládne angličtinou,

jsme dávali dohromady pseudonym, aby byl stravitelný jak

v češtině, tak v cizojazyčných

zemích. Mám fandy ve Skandinávii, Japonsku, Mexiku, Brazílii.

Godothor – God – Godot – ruská

klasika, čekání na cosi, Thor – severská mytologie. Velice obdivuji

severskou mytologii, božstvo,

jejich způsob života, přírodu.

me ji, všechno nám stonásobně

vrací, a navíc nás učí spoustě

věcí.

Máte v Česku oblíbenou končinu?

Kokořínsko s kouzelnými pískovcovými skalami. To, co tvořím, vidím v těch skalách. A samozřejmě Šumava, jižní Čechy,

krásná rovina, klídek. Zbožňuju

památky, hrady a zámky, třeba

na hradě Houska jsem dělal

erbovní výzdobu všech vlastníků. Vyřezával a maloval, protože

se věnuju i řezbařině, mám na

svědomí také nábytkovou

výzdobu.

Jste muž mnoha profesí...

Ano, člověk se nenudí. Věnuju se

historickému šermu, napsal jsem

osm divadelních her na téma

středověk s odkazem na Housku. Je to trochu duchařina.

Věříte, že na tajuplné Housce vede

brána do pekel, jak praví legendy?

Několikrát jsem tam spal

a z těch nocí mám bílá místa,

nevím nic. Když jste sama v celém hradu, provází vás neodbytný pocit, že máte pořád někoho

za sebou. Houska je úžasná,

mám ji odchozenou od sklepení

po půdu. K tajemnu mám velký

respekt.

HROZNĚ RÁD chodím do hospody, baví mě pozorovat lidi, říká výtvarník.

Severské země jste navštívil?

Ještě jsem tam nebyl, schovávám si to za odměnu. Chci si

vyrazit, až na to budu mít dostatečný obolus, abych se nemusel omezovat a hlavně, abych

tam mohl zůstat co nejdéle.

Rozhodně chci do Norska.

Zajímá mě příroda, muzika, chci

vystopovat kořeny norského

black metalu.

Tím směrem jste tíhnul vždy?

Moje sestra mi říkala, že jsem byl

vždycky divný. Byl jsem benjamínek, blbnul venku s klukama,

jezdili jsme na kole, hráli si na

Indiány, lyžovali, ale ještě než

jsem nastoupil do školy, uměl

jsem číst a ležel v májovkách,

Štorchovi, Rychlých šípech

a neustále si kreslil.

Jaká byla vaše cesta k malířskému stojanu?

Trnitá. Na čas jsem si dal s ma-

lováním pokoj, pak jsem se

k němu vrátil. Osmnáct let jsem

dělal muziku, hrál na bicí a na

kytaru, ale volání plátna bylo

nakonec silnější. Díky propojení

s hudebním světem jsem dělal

i obaly na alba různých kapel,

povětšinou mě vyhledávaly

metalové kapely.

Kde berete inspiraci?

Matka příroda je to nejlepší, co

nás lidi mohlo potkat. Musíme

si jí vážit, ctít. Tu otázku nenávidím. Člověk, kterého si nesmírně vážím, malíř Aleš Krejča, mi

říkal, že když se ho na to někdo

zeptá, odpovídá, no v tubách.

Ale takový dotaz se prostě

nabízí...

Jasně. Už jsem to trochu předeslal, když jsem hovořil o přírodě.

Inspiruje mě příroda, jednoznačně. Promlouvá k nám, pokud jí

umíme naslouchat, respektuje-

Jak byste představil svoji tvorbu?

Naprosto souhlasím s označením, že je to bizarní surrealismus. To jsem nevymyslel já, ale

lidé, kteří pořádají jeden z největších hudebních festivalů

Brutal Assault u Jaroměře, kde

jsem vystavoval a moje obrazy

si prohlédlo kolem osmi tisíc

lidí.

O čem malujete?

Je to můj pohled na svět. Rozkvetlých luk a zátiší s vyvrženým bažantem a mísy s ovocem,

toho už bylo dost. Snažím se

malovat z druhé strany, pojmenovat to špatné, co je v člověku.

A proto se na to lidi neradi

dívají. Oleg Mazurov, věhlasný

ruský psycholog, který pracuje

s podvědomím lidí, mi řekl, že

jsem ztvárnil jeho představy,

pojmenování té druhé strany,

nechci říct posmrtné, prostě

řeka má dva břehy. Vysvětlil mi,

že tady na tom našem břehu je

jen mých 85 kilo masa a kostí

a ruce, které to dokážou, ale

jinak že jsem na druhé straně.

Kartáři mi řekli, vy už jste tady

byl, žil jste v gotice, na severu,

ale hlavně řekli, vy jste na

druhé straně, proto se tak

strašně trápíte.