12

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / LEDEN 2022 

www.praha8.cz

Rozhovor

ŘEDITEL DIVADLA ARCHA A ČESTNÝ OBČAN PRAHY 8 ONDŘEJ HRAB:

Svoboda není samozřejmost

nnMůžete ho potkat třeba na cyklostezce podél Vltavy na kole

nebo v zimě v ďáblickém háji na běžkách. Desítky let stojí

v čele někdejšího divadla E. F. Buriana, jemuž vtiskl biblický

nádech, spojil s ním svůj vlastní profesionální osud. „Myslím,

že náš systém financování kultury nemá ve světě obdoby. Je

to více než 30 let, co padl komunistický režim, ale způsob,

jakým je u nás financována kultura, stále v sobě nese dědictví

socialistické kulturní politiky,“ tvrdí Ondřej Hrab.

Letos v září zastupitelé osmého

obvodu přidělili Ondřeji Hrabovi

čestné občanství Prahy 8.

Jak vznikla prvotní myšlenka

Divadla Archa? Do jaké míry

byla tato idea důsledkem doby?

O divadle nového typu jsem

začal přemýšlet, protože jsem

cítil, že je ten správný čas. Na

počátku devadesátých let scénické formy, které byly za předcházejícího půlstoletí kulturní

izolace potlačované, najednou

potřebovaly svůj prostor. Když

jsem vyhrál konkurz na ředitele

tehdejšího divadla E. F. Buriana,

věděl jsem, že pokud chci vytvořit opravdu něco nového, musí

se divadlo změnit z gruntu. Byly

to roky plné euforie, takže se to

povedlo. Podařilo se mi proměnit organizaci, vzniklo projektové divadlo bez stálého souboru,

místo 110 zaměstnanců jich

mělo jen jedenáct. Podařilo se

především zcela proměnit architekturu divadla. Pak už nezbylo

nic jiného než změnit jméno.

Napadlo mě slovo Archa, protože jsem chtěl, aby nové divadlo

mělo stejné poslání jako biblické

plavidlo, které poskytlo místo

pro všechna zvířata. V našem

případě pro všechny druhy

scénických umění.

Se svobodou je vždy

vázaná zodpovědnost.

Vzhledem k tomu, že jste zažil

obě éry, je podle vás pro

uměleckou duši přínosnější

doba útlaku, anebo doba

svobody?

Rozhodně doba svobody. To je

jen takové klišé, že ve špatných

časech se rodí velké umění.

Problém je v tom, že ve svobodné

době není třeba používat alegorie, narážky a čtení mezi řádky.

Musím říct, že vypínám média,

když slyším, jak kdejaká hvězda

„normalizační“ televize vzpomíná, jak byla utlačovaná tím, že

musela hrát v ruských hrách.

Jeden z důvodů, proč vznikla

Archa, byl ukázat, že divadlo,

tanec a hudba mají mnoho

podob. Že s proměnou společnosti se musí taky měnit divadlo. To,

že svoboda není samozřejmost,

jsme si uvědomili při práci na

inscenaci Obyčejní lidé. Režisérka

Jana Svobodová pozvala ke

spolupráci čínskou choreografku

v tom, že den předtím, kdy

armáda zaútočila na studenty,

byla tak unavená, že se šla na

studentskou kolej vyspat. Zachránila si tím život, ale stále si

vyčítá, že opustila své kamarády.

Inscenaci jsme úspěšně hráli.

Dostali jsme spoustu pozvání do

zahraničí. Mezi jiným i na slavný

divadelní festival v Avignonu

a na Podzimní festival v Paříži,

kam nebylo pozváno české

divadlo desítky let. Předcházela

tomu jedna podmínka. Pořadatelé dostali o Wen Hui strach.

Úspěch na prestižních festivalech ve Francii by mohl být pro

ni po návratu domů nebezpečný.

Šlo právě o text té odvážné

scény. Nečekaně se nás náhle

dotkla studená ruka cenzury.

Zároveň jsme si byli vědomi

hluboké zodpovědnosti k našim

STAROSTA ONDŘEJ GROS (ODS) předává Ondřeji Hrabovi ocenění Čestný občan

Prahy 8.

Wen Hui, velkou postavu čínského nezávislého divadla. Inscenace byla založena na konfrontaci

příběhů „obyčejných“ Čechů

a Číňanů. Velmi rychle se ukázalo, že osobní zážitky se vážou na

klíčové roky naší a čínské historie. Mezníkem životů u nás

i v Číně byl jednoznačně rok

1989. U nás lidé demonstrující za

demokracii zvítězili, zatímco

v Číně demonstrace studentů na

náměstí Nebeského klidu byla

krvavě potlačena. Wen Hui tam

tehdy se studenty byla a rozhodla se tento svůj zážitek na jevišti

zveřejnit. Byl to z její strany

odvážný čin.

Vznikla neobyčejně silná

scéna, ve které Wen do detailu

popisovala, jak to tehdy prožívala. Její životní trauma spočívá

čínským kolegům. Kdybychom

ohrozili jejich svobodu, znamenalo by to, že zároveň ohrožujeme

svobodu vlastní. Inkriminované

místo se Jana s Wen rozhodly

nahradit tichem. Ukázalo se, že to

ticho ještě více podpořilo emoci,

a zdůraznilo význam scény.

A diváci to silně cítili.

Řekl bych, že všechny naše

projekty, které v Arše vytváříme,

jsou o křehkosti svobody, o tom,

že svobodu musíme chránit

v každém okamžiku našich

životů, a že se svobodou je vždy

vázaná zodpovědnost.

Jaké máte ohlasy na vedlejší

projekty Archy typu vašeho

podcastu nebo Archa.školám?

Archa.školám je projekt, kterým zveme ke spolupráci učitele,

žáky a studenty různých škol.

Nejde nám o to, aby navštívili

vybraná představení. Chceme

ukázat, že divadlo je především

výzvou k tvořivému životu. Proto

pořádáme pro žáky a studenty

dílny, kde si mohou pod odborným vedením vyzkoušet práci

s divadelní technikou a zároveň

na chvíli vstoupit do kůže divadelního tvůrce. Tematicky se

takové dílny věnují dokumentárnímu divadlu. To umožňuje

studentům se zabývat otázkami

současné společnosti.

Od příštího roku se Archa

zahajuje program Divadlem

k demokracii, jehož součástí bude

také kurátorský projekt, který

Jana Svobodová nazvala Dívat se

a vidět. Bude zaměřený na proměny vnímání uměleckého díla.

Co se týče forem internetové

komunikace, myslím, že svou roli

plnila zvláště v době lockdownů.

Jsem rád, že se nám alespoň tímto

způsobem podařilo udržet kontakt s diváky a příznivci divadla.

Za tu dobu je na platformě Archa.

Room obrovská směs příspěvků.

Od záznamů unikátních představení, která se už nebudou opakovat, přes rozhovory s tvůrci,

tematické podcasty po playlisty,

které pro naše diváky vybírají

hudebníci vystupující v Arše.

Jak se vám dnes, v době

pandemie a těžšího shánění

příjmů, hraje?

Pandemie nám zcela změnila

život. Dnes nestojí už otázka,

jestli do divadla smí jen omezený

počet osob. Dnes se musíme

zabývat otázkou, jak hrát divadlo pro diváky, které zkušenost

s pandemií proměnila. Změnily

se jejich návyky i vzorce chování. Dnešní diváci touží po fyzické

blízkosti, kterou divadlo přináší,

a zároveň se té fyzické blízkosti

oprávněně obávají. Zcela se také

změnily návyky při pořizování

vstupenek. Lidé si teď kupují na

poslední chvíli. Vliv pandemie

bude komplexní a dlouhodobý.

Musíme se s tím vyrovnat i umělecky. Proto jsem velice rád, že

čas, kdy jsme nemohli hrát pro

publikum, přinesl své výsledky

ve formě čtyř naprosto výjimečných uměleckých projektů.

Každý z nich je jiný a na scénách

českého divadla nemá obdoby.

Například projekt Piano Babylon je velkou hrou, která propo-