12
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / LEDEN 2022
www.praha8.cz
Rozhovor
ŘEDITEL DIVADLA ARCHA A ČESTNÝ OBČAN PRAHY 8 ONDŘEJ HRAB:
Svoboda není samozřejmost
nnMůžete ho potkat třeba na cyklostezce podél Vltavy na kole
nebo v zimě v ďáblickém háji na běžkách. Desítky let stojí
v čele někdejšího divadla E. F. Buriana, jemuž vtiskl biblický
nádech, spojil s ním svůj vlastní profesionální osud. „Myslím,
že náš systém financování kultury nemá ve světě obdoby. Je
to více než 30 let, co padl komunistický režim, ale způsob,
jakým je u nás financována kultura, stále v sobě nese dědictví
socialistické kulturní politiky,“ tvrdí Ondřej Hrab.
Letos v září zastupitelé osmého
obvodu přidělili Ondřeji Hrabovi
čestné občanství Prahy 8.
Jak vznikla prvotní myšlenka
Divadla Archa? Do jaké míry
byla tato idea důsledkem doby?
O divadle nového typu jsem
začal přemýšlet, protože jsem
cítil, že je ten správný čas. Na
počátku devadesátých let scénické formy, které byly za předcházejícího půlstoletí kulturní
izolace potlačované, najednou
potřebovaly svůj prostor. Když
jsem vyhrál konkurz na ředitele
tehdejšího divadla E. F. Buriana,
věděl jsem, že pokud chci vytvořit opravdu něco nového, musí
se divadlo změnit z gruntu. Byly
to roky plné euforie, takže se to
povedlo. Podařilo se mi proměnit organizaci, vzniklo projektové divadlo bez stálého souboru,
místo 110 zaměstnanců jich
mělo jen jedenáct. Podařilo se
především zcela proměnit architekturu divadla. Pak už nezbylo
nic jiného než změnit jméno.
Napadlo mě slovo Archa, protože jsem chtěl, aby nové divadlo
mělo stejné poslání jako biblické
plavidlo, které poskytlo místo
pro všechna zvířata. V našem
případě pro všechny druhy
scénických umění.
Se svobodou je vždy
vázaná zodpovědnost.
Vzhledem k tomu, že jste zažil
obě éry, je podle vás pro
uměleckou duši přínosnější
doba útlaku, anebo doba
svobody?
Rozhodně doba svobody. To je
jen takové klišé, že ve špatných
časech se rodí velké umění.
Problém je v tom, že ve svobodné
době není třeba používat alegorie, narážky a čtení mezi řádky.
Musím říct, že vypínám média,
když slyším, jak kdejaká hvězda
„normalizační“ televize vzpomíná, jak byla utlačovaná tím, že
musela hrát v ruských hrách.
Jeden z důvodů, proč vznikla
Archa, byl ukázat, že divadlo,
tanec a hudba mají mnoho
podob. Že s proměnou společnosti se musí taky měnit divadlo. To,
že svoboda není samozřejmost,
jsme si uvědomili při práci na
inscenaci Obyčejní lidé. Režisérka
Jana Svobodová pozvala ke
spolupráci čínskou choreografku
v tom, že den předtím, kdy
armáda zaútočila na studenty,
byla tak unavená, že se šla na
studentskou kolej vyspat. Zachránila si tím život, ale stále si
vyčítá, že opustila své kamarády.
Inscenaci jsme úspěšně hráli.
Dostali jsme spoustu pozvání do
zahraničí. Mezi jiným i na slavný
divadelní festival v Avignonu
a na Podzimní festival v Paříži,
kam nebylo pozváno české
divadlo desítky let. Předcházela
tomu jedna podmínka. Pořadatelé dostali o Wen Hui strach.
Úspěch na prestižních festivalech ve Francii by mohl být pro
ni po návratu domů nebezpečný.
Šlo právě o text té odvážné
scény. Nečekaně se nás náhle
dotkla studená ruka cenzury.
Zároveň jsme si byli vědomi
hluboké zodpovědnosti k našim
STAROSTA ONDŘEJ GROS (ODS) předává Ondřeji Hrabovi ocenění Čestný občan
Prahy 8.
Wen Hui, velkou postavu čínského nezávislého divadla. Inscenace byla založena na konfrontaci
příběhů „obyčejných“ Čechů
a Číňanů. Velmi rychle se ukázalo, že osobní zážitky se vážou na
klíčové roky naší a čínské historie. Mezníkem životů u nás
i v Číně byl jednoznačně rok
1989. U nás lidé demonstrující za
demokracii zvítězili, zatímco
v Číně demonstrace studentů na
náměstí Nebeského klidu byla
krvavě potlačena. Wen Hui tam
tehdy se studenty byla a rozhodla se tento svůj zážitek na jevišti
zveřejnit. Byl to z její strany
odvážný čin.
Vznikla neobyčejně silná
scéna, ve které Wen do detailu
popisovala, jak to tehdy prožívala. Její životní trauma spočívá
čínským kolegům. Kdybychom
ohrozili jejich svobodu, znamenalo by to, že zároveň ohrožujeme
svobodu vlastní. Inkriminované
místo se Jana s Wen rozhodly
nahradit tichem. Ukázalo se, že to
ticho ještě více podpořilo emoci,
a zdůraznilo význam scény.
A diváci to silně cítili.
Řekl bych, že všechny naše
projekty, které v Arše vytváříme,
jsou o křehkosti svobody, o tom,
že svobodu musíme chránit
v každém okamžiku našich
životů, a že se svobodou je vždy
vázaná zodpovědnost.
Jaké máte ohlasy na vedlejší
projekty Archy typu vašeho
podcastu nebo Archa.školám?
Archa.školám je projekt, kterým zveme ke spolupráci učitele,
žáky a studenty různých škol.
Nejde nám o to, aby navštívili
vybraná představení. Chceme
ukázat, že divadlo je především
výzvou k tvořivému životu. Proto
pořádáme pro žáky a studenty
dílny, kde si mohou pod odborným vedením vyzkoušet práci
s divadelní technikou a zároveň
na chvíli vstoupit do kůže divadelního tvůrce. Tematicky se
takové dílny věnují dokumentárnímu divadlu. To umožňuje
studentům se zabývat otázkami
současné společnosti.
Od příštího roku se Archa
zahajuje program Divadlem
k demokracii, jehož součástí bude
také kurátorský projekt, který
Jana Svobodová nazvala Dívat se
a vidět. Bude zaměřený na proměny vnímání uměleckého díla.
Co se týče forem internetové
komunikace, myslím, že svou roli
plnila zvláště v době lockdownů.
Jsem rád, že se nám alespoň tímto
způsobem podařilo udržet kontakt s diváky a příznivci divadla.
Za tu dobu je na platformě Archa.
Room obrovská směs příspěvků.
Od záznamů unikátních představení, která se už nebudou opakovat, přes rozhovory s tvůrci,
tematické podcasty po playlisty,
které pro naše diváky vybírají
hudebníci vystupující v Arše.
Jak se vám dnes, v době
pandemie a těžšího shánění
příjmů, hraje?
Pandemie nám zcela změnila
život. Dnes nestojí už otázka,
jestli do divadla smí jen omezený
počet osob. Dnes se musíme
zabývat otázkou, jak hrát divadlo pro diváky, které zkušenost
s pandemií proměnila. Změnily
se jejich návyky i vzorce chování. Dnešní diváci touží po fyzické
blízkosti, kterou divadlo přináší,
a zároveň se té fyzické blízkosti
oprávněně obávají. Zcela se také
změnily návyky při pořizování
vstupenek. Lidé si teď kupují na
poslední chvíli. Vliv pandemie
bude komplexní a dlouhodobý.
Musíme se s tím vyrovnat i umělecky. Proto jsem velice rád, že
čas, kdy jsme nemohli hrát pro
publikum, přinesl své výsledky
ve formě čtyř naprosto výjimečných uměleckých projektů.
Každý z nich je jiný a na scénách
českého divadla nemá obdoby.
Například projekt Piano Babylon je velkou hrou, která propo-