OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2017
www.praha8.cz
13
Vizitka
Mgr. František Kolouch,
Ph.D. Učitel na ZŠ a MŠ Na Slovance, držitel Ceny Eduarda Štorcha
2017. Pedagog a historik, vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK. Specializuje se na problematiku moderních církevních dějin,
zvláště na osobnosti pronásledované v době nacismu a komunismu. Doktorát z historie obhájil na
katedře dějin Pedagogické fakulty UK v roce 2015. Je autorem podrobné biografie o internovaném
českobudějovickém biskupu Josefu
Hlouchovi (Milion duší, 2013) a rokytnickém knězi Janu Bulovi a babickém případu (Oběť případu Babice, 2016).
František Kolouch Se svými žáky v Národním technickém muzeu.
třídní učitelé šestého ročníku,
a dokonce se připojila i školní
jídelna s řeckým menu a přednáškou o stravování v antice.“
Výuka není jen o sezení ve
školních škamnách. Jaké další ne
zrovna běžné aktivity vymýšlíte?
Divadelní hry? Speciální výlety?
„Nedílnou součástí výuky
dějepisu jsou exkurze a besedy.
Pro žáky se tak poznatky
v učebnicích stávají jakousi živou
historií. Každoročně jezdím
s dětmi na místa spojená s bitvou
Tří císařů, v rámci výuky
heydrichiády navštěvují žáci
9. ročníku každý rok koncentrační tábor Mauthausen a bývalou
věznici Terezín i kryptu v kostele
sv. Cyrila a Metoděje. Velmi
oblíbená je v šestém ročníku
škola archeologie. Při výuce
uměleckých slohů organizuji pro
žáky sedmého ročníku tematicky
zaměřené dějepisné procházky
Prahou (románská, gotická nebo
renesanční). Vysokou účast
pokaždé mají i besedy s pamětníky druhého a třetího odboje. Pro
zájem o tyto akce jsem otevřel
dějepisný kroužek, jelikož by
velké množství aktivit omezovalo výuku a učební plány jiných
předmětů. Náplní kroužku jsou
nejen besedy a exkurze (ta
poslední byla např. spojena
i s přenocováním a noční
prohlídkou na hradu Křivoklát),
ale také prezentace o zajímavých
lidech z naší historie. Témata
a osobnosti si členové kroužku
vybírají sami. Divadelní hry jsem
také vyzkoušel. Například v roce
2009 jsem napsal scénář hry
Golem, kde si žáci zopakovali
znalosti o rudolfínské Praze.
Nutno dodat, že organizování
soutěží, besed a různých aktivit,
která já nebo moji kolegové
připravujeme, se těší velké
podpoře vedení naší školy. Tyto
projekty a akce se tak staly již
nedílnou součástí výuky
v mnoha předmětech.“
Děti jsou v principu
stejné, jako jsme byli
kdysi my, jen jsou pod
větším tlakem médií
a někteří i rodičů.
Myslíte, že se vše dá naučit jen
hraním, že dril ve výuce už nemá
místo?
„Úplné bezduché biflování
samozřejmě smysl nemá, spíše je
důležité, aby žák danou
problematiku pochopil. Podat
výuku zábavnou formou je jistě
vítané, nicméně bez přiměřené
míry pamětného vyučování se
neobejdeme. Jak jinak se naučíte
nepravidelná slovesa v angličtině, násobilku, matematické
a fyzikální vzorce či alespoň ty
nejzákladnější mezníky našich
dějin? Řada odborníků dnes říká:
‚Doba se změnila, učme děti
především kritickému myšlení,
komunikačním dovednostem
a schopnosti řešit problémy.‘
Ale jak chcete řešit problémy bez
znalostí? Škola by neměla být
jen jakousi sociální dílnou, jak se
dnes volá, ale nadále především
institucí přinášející vzdělání.“
Ve školách se často učitelé
potýkají s nekázní až drzostí
a nezvladatelností žáků, s nechutí
se něčemu učit. Proč tomu tak je?
„Až na výjimečné případy, kdy
jde o vyloženě negativní
povahové rysy dítěte, jde o vliv
rodiny. Ta by měla být hlavní
institucí pro socializaci dítěte.
Mnoho rodičů si myslí, že by
škola měla vychovávat a zastupovat jejich roli, což není dobré.
Velkou bolestí je v tomto směru
také vysoká rozvodovost, kterou
odnášejí především děti a má
negativní vliv na jejich výchovu.
Případná neúcta ke škole
a pedagogům vyplývá i z nastavení hodnotového žebříčku
v české společnosti, která je více
méně konzumní, a vytratily se
z ní duchovní hodnoty. Rodina je
samozřejmě ovlivňována
společenskou kulturou. A pokud
se ve společnosti lže i v těch
nejvyšších patrech, vládne
korupce, zločinci jsou mediálními hvězdami, v médiích, ve
filmech i knihách se běžně
používají vulgarity, projevuje
se to pak logicky také u dětí.
Jsou jen produktem doby.
Ve škole, kde pracuji, mám však
zkušenost, že stále převažují
rodiny a děti, které jednají
slušně a své hodnoty mají
nastaveny jinak. Například žáci
mají obrovský smysl pro pomoc
druhému a společnou práci.
Každoročně na naší škole sami
žáci organizují prostřednictvím
žákovského parlamentu či
třídních učitelů celou řadu
charitativních akcí. Díky empatii
dětí se také celkem bez problémů integrují do třídních
kolektivů cizinci či děti s určitým zdravotním omezením.“
Nejdeme od zdi ke zdi? Od Makarenka a jeho kolektivní (až
vojenské) socialistické výchovy
k do extrému přivedené Komenského školy hrou?
Myslím si, že ne. Pojem ‚škola
hrou‘ se v poslední době hodně
užívá. Laici i odborníci ho mylně
prezentují a chybně vykládají
ve smyslu, že by si děti ve škole
měly více hrát a bavit se. Je to
však omyl. Komenského spis
Schola ludus (Škola hrou) se
zabývá výukou latinského
jazyka. Základem je jeho
učebnice Janua linguarum
reserata (Brána jazyků otevřená),
kterou sepsal již předtím a hledal
zde způsoby, jak usnadnit výuku
latiny. Zatímco v Orbis pictus
(Svět v obrazech) píše o metodě
názornosti, zde o scénické
metodě, např. scénce, divadelní
hře. Nicméně zdůrazňuje
seriózní výuku se vší vážností
a vůbec nepíše o hraní a zábavě.
A tak i na škole, která se
prezentuje jako škola hrou, se
musí i seriózně učit běžnými
metodami. Na Makarenkovi se
mi líbí jeho dva názory, že žádný
člověk není nevychovatelný
a nepotřebný, a pak jeho tvrzení,
že i kolektiv, tedy školní třída je
živoucí organismus, který lze
formovat a morálně upevňovat.
To další, co přišlo ze SSSR, jako
byly společné a cenzurované
osnovy, likvidace soukromých
škol i některých skvělých
pedagogů atd., s Makarenkem
již nesouviselo. Socialistickou
výchovu již ponechme minulosti.
Vždy, ať za socialismu či dnes,
však záleželo a záleží na
osobnosti učitele.“
Děkuji za rozhovor.
Vladimír Slabý
Foto: archiv
Františka Koloucha
celý rozhovor NA
www.praha8.cz