OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2017 

www.praha8.cz

13

Vizitka

Mgr. František Kolouch,

Ph.D. Učitel na ZŠ a MŠ Na Slovance, držitel Ceny Eduarda Štorcha

2017. Pedagog a historik, vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK. Specializuje se na problematiku moderních církevních dějin,

zvláště na osobnosti pronásledované v době nacismu a komunismu. Doktorát z historie obhájil na

katedře dějin Pedagogické fakulty UK v roce 2015. Je autorem podrobné biografie o internovaném

českobudějovickém biskupu Josefu

Hlouchovi (Milion duší, 2013) a rokytnickém knězi Janu Bulovi a babickém případu (Oběť případu Babice, 2016).

František Kolouch Se svými žáky v Národním technickém muzeu.

třídní učitelé šestého ročníku,

a dokonce se připojila i školní

jídelna s řeckým menu a přednáškou o stravování v antice.“

Výuka není jen o sezení ve

školních škamnách. Jaké další ne

zrovna běžné aktivity vymýšlíte?

Divadelní hry? Speciální výlety?

„Nedílnou součástí výuky

dějepisu jsou exkurze a besedy.

Pro žáky se tak poznatky

v učebnicích stávají jakousi živou

historií. Každoročně jezdím

s dětmi na místa spojená s bitvou

Tří císařů, v rámci výuky

heydrichiády navštěvují žáci

9. ročníku každý rok koncentrační tábor Mauthausen a bývalou

věznici Terezín i kryptu v kostele

sv. Cyrila a Metoděje. Velmi

oblíbená je v šestém ročníku

škola archeologie. Při výuce

uměleckých slohů organizuji pro

žáky sedmého ročníku tematicky

zaměřené dějepisné procházky

Prahou (románská, gotická nebo

renesanční). Vysokou účast

pokaždé mají i besedy s pamětníky druhého a třetího odboje. Pro

zájem o tyto akce jsem otevřel

dějepisný kroužek, jelikož by

velké množství aktivit omezovalo výuku a učební plány jiných

předmětů. Náplní kroužku jsou

nejen besedy a exkurze (ta

poslední byla např. spojena

i s přenocováním a noční

prohlídkou na hradu Křivoklát),

ale také prezentace o zajímavých

lidech z naší historie. Témata

a osobnosti si členové kroužku

vybírají sami. Divadelní hry jsem

také vyzkoušel. Například v roce

2009 jsem napsal scénář hry

Golem, kde si žáci zopakovali

znalosti o rudolfínské Praze.

Nutno dodat, že organizování

soutěží, besed a různých aktivit,

která já nebo moji kolegové

připravujeme, se těší velké

podpoře vedení naší školy. Tyto

projekty a akce se tak staly již

nedílnou součástí výuky

v mnoha předmětech.“

Děti jsou v principu

stejné, jako jsme byli

kdysi my, jen jsou pod

větším tlakem médií

a někteří i rodičů.

Myslíte, že se vše dá naučit jen

hraním, že dril ve výuce už nemá

místo?

„Úplné bezduché biflování

samozřejmě smysl nemá, spíše je

důležité, aby žák danou

problematiku pochopil. Podat

výuku zábavnou formou je jistě

vítané, nicméně bez přiměřené

míry pamětného vyučování se

neobejdeme. Jak jinak se naučíte

nepravidelná slovesa v angličtině, násobilku, matematické

a fyzikální vzorce či alespoň ty

nejzákladnější mezníky našich

dějin? Řada odborníků dnes říká:

‚Doba se změnila, učme děti

především kritickému myšlení,

komunikačním dovednostem

a schopnosti řešit problémy.‘

Ale jak chcete řešit problémy bez

znalostí? Škola by neměla být

jen jakousi sociální dílnou, jak se

dnes volá, ale nadále především

institucí přinášející vzdělání.“

Ve školách se často učitelé

potýkají s nekázní až drzostí

a nezvladatelností žáků, s nechutí

se něčemu učit. Proč tomu tak je?

„Až na výjimečné případy, kdy

jde o vyloženě negativní

povahové rysy dítěte, jde o vliv

rodiny. Ta by měla být hlavní

institucí pro socializaci dítěte.

Mnoho rodičů si myslí, že by

škola měla vychovávat a zastupovat jejich roli, což není dobré.

Velkou bolestí je v tomto směru

také vysoká rozvodovost, kterou

odnášejí především děti a má

negativní vliv na jejich výchovu.

Případná neúcta ke škole

a pedagogům vyplývá i z nastavení hodnotového žebříčku

v české společnosti, která je více

méně konzumní, a vytratily se

z ní duchovní hodnoty. Rodina je

samozřejmě ovlivňována

společenskou kulturou. A pokud

se ve společnosti lže i v těch

nejvyšších patrech, vládne

korupce, zločinci jsou mediálními hvězdami, v médiích, ve

filmech i knihách se běžně

používají vulgarity, projevuje

se to pak logicky také u dětí.

Jsou jen produktem doby.

Ve škole, kde pracuji, mám však

zkušenost, že stále převažují

rodiny a děti, které jednají

slušně a své hodnoty mají

nastaveny jinak. Například žáci

mají obrovský smysl pro pomoc

druhému a společnou práci.

Každoročně na naší škole sami

žáci organizují prostřednictvím

žákovského parlamentu či

třídních učitelů celou řadu

charitativních akcí. Díky empatii

dětí se také celkem bez problémů integrují do třídních

kolektivů cizinci či děti s určitým zdravotním omezením.“

Nejdeme od zdi ke zdi? Od Makarenka a jeho kolektivní (až

vojenské) socialistické výchovy

k do extrému přivedené Komenského školy hrou?

Myslím si, že ne. Pojem ‚škola

hrou‘ se v poslední době hodně

užívá. Laici i odborníci ho mylně

prezentují a chybně vykládají

ve smyslu, že by si děti ve škole

měly více hrát a bavit se. Je to

však omyl. Komenského spis

Schola ludus (Škola hrou) se

zabývá výukou latinského

jazyka. Základem je jeho

učebnice Janua linguarum

reserata (Brána jazyků otevřená),

kterou sepsal již předtím a hledal

zde způsoby, jak usnadnit výuku

latiny. Zatímco v Orbis pictus

(Svět v obrazech) píše o metodě

názornosti, zde o scénické

metodě, např. scénce, divadelní

hře. Nicméně zdůrazňuje

seriózní výuku se vší vážností

a vůbec nepíše o hraní a zábavě.

A tak i na škole, která se

prezentuje jako škola hrou, se

musí i seriózně učit běžnými

metodami. Na Makarenkovi se

mi líbí jeho dva názory, že žádný

člověk není nevychovatelný

a nepotřebný, a pak jeho tvrzení,

že i kolektiv, tedy školní třída je

živoucí organismus, který lze

formovat a morálně upevňovat.

To další, co přišlo ze SSSR, jako

byly společné a cenzurované

osnovy, likvidace soukromých

škol i některých skvělých

pedagogů atd., s Makarenkem

již nesouviselo. Socialistickou

výchovu již ponechme minulosti.

Vždy, ať za socialismu či dnes,

však záleželo a záleží na

osobnosti učitele.“

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Slabý

Foto: archiv

Františka Koloucha

celý rozhovor NA

www.praha8.cz