12

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2017 

www.praha8.cz

Rozhovor

František Kolouch, držitel Ceny Eduarda Štorcha

za pedagogický přínos:

Škola by neměla být

jen sociální dílnou

nnMgr. František Kolouch Ph.D. ze ZŠ Na Slovance je

bezesporu charismatický muž. Za to se ale diplomy nedávají. Ale za vysoké odborné kvality ve svém oboru a nadstandardní práci pro školu v rámci školních i mimoškolních

aktivit už ano – potvrzením je Cena Eduarda Štorcha za

pedagogický přínos za rok 2017, kterou František Kolouch

obdržel na konci minulého školního roku.

Co pro vás osobně znamená

Cena Eduarda Štorcha?

„Ceny si velmi vážím. Chápu ji

jako ocenění a zároveň poděkování za svou pedagogickou

činnost.“

Vystudoval jste Katolickou

teologickou fakultu UK a specializujete se na problematiku

moderních církevních dějin.

Čím vás toto téma přitahuje?

„Právě již na vysoké škole mne

církevní dějiny dvacátého století

nejvíce přitahovaly. Je zde stále

ještě mnoho otevřených témat.

Katolická církev se v době

nacistické okupace velmi

aktivně zapojila do odboje

a i později po roce 1948 byla

institucí, která se postavila proti

komunistické ideologii. Má tedy

mnoho obětí a mučedníků,

jejichž příběhy mne fascinují.

Často jsou však široké veřejnosti

tyto osudy neznámé a to chci

změnit svou publikační

a badatelskou činností.“

A čím vás přitahuje pedagogická

práce?

„Především možností předat

žákům určité poznatky, zkušenosti, a přispět tak k jejich

rozvoji. Líbí se mi také, že

pedagogická práce je prací

týmovou. Podílejí se na ní jak

pedagogové, tak žáci. Na mnoha

projektech, aktivitách pracuje

několik vyučujících najednou.

Je mi ctí, že na Slovance, kde

působím, mohu spolupracovat

v týmu, kde je řada skvělých

pedagogů.“

Co mohou moderní církevní dějiny

nabídnout dnešním žákům

základních škol (a nejen jim)?

Osobnosti? Poučení?

„Souhlasím s vámi, především se

S dějepisným kroužkem po stopách gotiky v Kutné Hoře.

jedná o osobnosti a poučení.

Historie je obor, který nám

přináší znalosti o životě našich

předků a tím i poučení, aby se

některé chyby neopakovaly.

V době, kdy se nám ulicemi

prochází neonacisté, komunistická strana je stranou parlamentní

a ideály pravdy, demokracie

a svobody jsou často pošlapávány, je jistě na místě mluvit s žáky

o osobnostech, které za tyto

ideály bojovaly a přinášely

i oběti. Dnešní mládeži jasně

vzkazují, že tyto cíle mají svou

nezastupitelnou hodnotu i dnes.

Moderní dějiny jsou žákům také

časově bližší, mohou zde zaznít

vzpomínky ještě žijících

pamětníků, jedním z historických

pramenů je zde i fotografie či

film, který je dětem velmi blízký.

Navíc poznávají období, o kterém

jim mohou vyprávět přímo jejich

dědeček s babičkou.“

Jste tedy pedagog a historik.

Co je vašemu naturelu bližší?

„Obojí se vzájemně prolíná

a doplňuje. Obojí je mi posláním.“

Jak jste se vlastně od docela

nedávné historie dostal k učitelství?

„Je pravda, že jsem se k této

profesi dostal později, ale

uvažoval jsem o ní již na

gymnáziu. Inspirovala mne zde

skvělá dějepisářka, profesorka

Blanka Zelinková, která po

výuce některým zájemcům

vysvětlovala u citlivých témat,

o kterých byla nucena učit

v překroucené podobě, jak to

bylo skutečně. Nebála se a po

výkladu jen stručně prohlásila:

‚A kdo chce vědět, jak to bylo

doopravdy, přijde za mnou.‘

Je úžasné, že dnes díky svobodě

již dějepisář nemusí lhát

a překrucovat fakta.“

Jak se dají tyto dvě profese

skloubit, resp. jak se ve výuce

doplňují?

„Doplňují se velmi úzce. Historik

moderních dějin je především

badatel, který pracuje s archivními materiály a hovoří s pamětníky. Všechny tyto zkušenosti

můžete pak žákům při výuce

předat. Kontakty na pamětníky

občas využiji pro pořádání

besed. V uplynulém školním

roce si v tomto směru i skupinka

žáků devátého ročníku chtěla

vyzkoušet práci badatele

a připojila se k projektu Naši

sousedé společnosti Post

Bellum. V rámci projektu pak

natočila reportáž s pamětníkem

z Prahy 8, který přežil hrůzy

Osvětimi. Natáčelo se u něj

doma a pro žáky to byl opravdu

velký emotivní zážitek.“

Čím, resp. kým jsou pro vás žáci?

„Každého z nich vnímám jako

osobnost a určitě je nelze

charakterizovat obecně a dávat

je všechny do jednoho pytle.

Někteří jsou líní a těžko se

motivují k nějaké činnosti,

nejraději by vyspávali a pobyt

ve škole je pro ně utrpením.

Často si všímám, jak počítají

každou minutu. Jsou tu však i ti

zvídaví, kteří buď ze zvědavosti

a zájmu, nebo z již získaného

smyslu pro odpovědnost

a povinnost s vámi spolupracují.

Většině dětí vyhovuje, když jsou

dána určitá pravidla a hranice.

Samy poznají, kdy je při výuce

čas pro práci a kdy na zábavu.

Při výuce jsem se naučil být jak

přísný, tak umět i hodinu

odlehčit, uvolnit, zavtipkovat

a podobně. Děti jsou v principu

stejné, jako jsme byli kdysi my,

jen na rozdíl od nás jsou pod

větším tlakem médií, někteří

i rodičů, kteří na ně vyvíjejí

vysoké nároky. Většina z nich

žije částečně ve virtuálním světě

sociálních sítí a her, což se pak

projevuje v jejich komunikaci.“

Samotní žáci si vás pochvalují, že

je dokážete strhnout k neuvěřitelným výkonům při školních

soutěžích. Jak to děláte?

„Dětem je dána zdravá soutěživost a dějepis není výjimkou.

Často mne něco napadne

a žákům stačí ten prvotní impuls

pro rozvinutí dalších nápadů.

Před lety jsem například přišel

s myšlenkou zopakovat a shrnout v šestém ročníku učivo

o antickém Řecku formou

soutěže v dobových kostýmech,

kde by se představily různé

osobnosti řecké kultury a zároveň by žáci byli prověřeni ze

znalostí o tomto období. Mile

mne překvapil jejich zájem

o celou akci a žáci sami její

průběh doplňovali svými nápady.

Nakonec se z toho stal projekt,

který je každoroční tradiční

záležitostí. Spolupracují na něm