12
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2017
www.praha8.cz
Rozhovor
František Kolouch, držitel Ceny Eduarda Štorcha
za pedagogický přínos:
Škola by neměla být
jen sociální dílnou
nnMgr. František Kolouch Ph.D. ze ZŠ Na Slovance je
bezesporu charismatický muž. Za to se ale diplomy nedávají. Ale za vysoké odborné kvality ve svém oboru a nadstandardní práci pro školu v rámci školních i mimoškolních
aktivit už ano – potvrzením je Cena Eduarda Štorcha za
pedagogický přínos za rok 2017, kterou František Kolouch
obdržel na konci minulého školního roku.
Co pro vás osobně znamená
Cena Eduarda Štorcha?
„Ceny si velmi vážím. Chápu ji
jako ocenění a zároveň poděkování za svou pedagogickou
činnost.“
Vystudoval jste Katolickou
teologickou fakultu UK a specializujete se na problematiku
moderních církevních dějin.
Čím vás toto téma přitahuje?
„Právě již na vysoké škole mne
církevní dějiny dvacátého století
nejvíce přitahovaly. Je zde stále
ještě mnoho otevřených témat.
Katolická církev se v době
nacistické okupace velmi
aktivně zapojila do odboje
a i později po roce 1948 byla
institucí, která se postavila proti
komunistické ideologii. Má tedy
mnoho obětí a mučedníků,
jejichž příběhy mne fascinují.
Často jsou však široké veřejnosti
tyto osudy neznámé a to chci
změnit svou publikační
a badatelskou činností.“
A čím vás přitahuje pedagogická
práce?
„Především možností předat
žákům určité poznatky, zkušenosti, a přispět tak k jejich
rozvoji. Líbí se mi také, že
pedagogická práce je prací
týmovou. Podílejí se na ní jak
pedagogové, tak žáci. Na mnoha
projektech, aktivitách pracuje
několik vyučujících najednou.
Je mi ctí, že na Slovance, kde
působím, mohu spolupracovat
v týmu, kde je řada skvělých
pedagogů.“
Co mohou moderní církevní dějiny
nabídnout dnešním žákům
základních škol (a nejen jim)?
Osobnosti? Poučení?
„Souhlasím s vámi, především se
S dějepisným kroužkem po stopách gotiky v Kutné Hoře.
jedná o osobnosti a poučení.
Historie je obor, který nám
přináší znalosti o životě našich
předků a tím i poučení, aby se
některé chyby neopakovaly.
V době, kdy se nám ulicemi
prochází neonacisté, komunistická strana je stranou parlamentní
a ideály pravdy, demokracie
a svobody jsou často pošlapávány, je jistě na místě mluvit s žáky
o osobnostech, které za tyto
ideály bojovaly a přinášely
i oběti. Dnešní mládeži jasně
vzkazují, že tyto cíle mají svou
nezastupitelnou hodnotu i dnes.
Moderní dějiny jsou žákům také
časově bližší, mohou zde zaznít
vzpomínky ještě žijících
pamětníků, jedním z historických
pramenů je zde i fotografie či
film, který je dětem velmi blízký.
Navíc poznávají období, o kterém
jim mohou vyprávět přímo jejich
dědeček s babičkou.“
Jste tedy pedagog a historik.
Co je vašemu naturelu bližší?
„Obojí se vzájemně prolíná
a doplňuje. Obojí je mi posláním.“
Jak jste se vlastně od docela
nedávné historie dostal k učitelství?
„Je pravda, že jsem se k této
profesi dostal později, ale
uvažoval jsem o ní již na
gymnáziu. Inspirovala mne zde
skvělá dějepisářka, profesorka
Blanka Zelinková, která po
výuce některým zájemcům
vysvětlovala u citlivých témat,
o kterých byla nucena učit
v překroucené podobě, jak to
bylo skutečně. Nebála se a po
výkladu jen stručně prohlásila:
‚A kdo chce vědět, jak to bylo
doopravdy, přijde za mnou.‘
Je úžasné, že dnes díky svobodě
již dějepisář nemusí lhát
a překrucovat fakta.“
Jak se dají tyto dvě profese
skloubit, resp. jak se ve výuce
doplňují?
„Doplňují se velmi úzce. Historik
moderních dějin je především
badatel, který pracuje s archivními materiály a hovoří s pamětníky. Všechny tyto zkušenosti
můžete pak žákům při výuce
předat. Kontakty na pamětníky
občas využiji pro pořádání
besed. V uplynulém školním
roce si v tomto směru i skupinka
žáků devátého ročníku chtěla
vyzkoušet práci badatele
a připojila se k projektu Naši
sousedé společnosti Post
Bellum. V rámci projektu pak
natočila reportáž s pamětníkem
z Prahy 8, který přežil hrůzy
Osvětimi. Natáčelo se u něj
doma a pro žáky to byl opravdu
velký emotivní zážitek.“
Čím, resp. kým jsou pro vás žáci?
„Každého z nich vnímám jako
osobnost a určitě je nelze
charakterizovat obecně a dávat
je všechny do jednoho pytle.
Někteří jsou líní a těžko se
motivují k nějaké činnosti,
nejraději by vyspávali a pobyt
ve škole je pro ně utrpením.
Často si všímám, jak počítají
každou minutu. Jsou tu však i ti
zvídaví, kteří buď ze zvědavosti
a zájmu, nebo z již získaného
smyslu pro odpovědnost
a povinnost s vámi spolupracují.
Většině dětí vyhovuje, když jsou
dána určitá pravidla a hranice.
Samy poznají, kdy je při výuce
čas pro práci a kdy na zábavu.
Při výuce jsem se naučil být jak
přísný, tak umět i hodinu
odlehčit, uvolnit, zavtipkovat
a podobně. Děti jsou v principu
stejné, jako jsme byli kdysi my,
jen na rozdíl od nás jsou pod
větším tlakem médií, někteří
i rodičů, kteří na ně vyvíjejí
vysoké nároky. Většina z nich
žije částečně ve virtuálním světě
sociálních sítí a her, což se pak
projevuje v jejich komunikaci.“
Samotní žáci si vás pochvalují, že
je dokážete strhnout k neuvěřitelným výkonům při školních
soutěžích. Jak to děláte?
„Dětem je dána zdravá soutěživost a dějepis není výjimkou.
Často mne něco napadne
a žákům stačí ten prvotní impuls
pro rozvinutí dalších nápadů.
Před lety jsem například přišel
s myšlenkou zopakovat a shrnout v šestém ročníku učivo
o antickém Řecku formou
soutěže v dobových kostýmech,
kde by se představily různé
osobnosti řecké kultury a zároveň by žáci byli prověřeni ze
znalostí o tomto období. Mile
mne překvapil jejich zájem
o celou akci a žáci sami její
průběh doplňovali svými nápady.
Nakonec se z toho stal projekt,
který je každoroční tradiční
záležitostí. Spolupracují na něm