OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2016
jsem se modlit, jen aby nás
s maminkou neroztrhli.
Mamince ukázal napravo. A pak
ukázal na mě – taky napravo!
Doleva šly ženy s malými dětmi
a staré osoby – rovnou do
plynu. Z asi 15 tisíc terezínských dětí mladších 15 let nás
přežila jen stovka… Byli jsme
tam všichni odsouzeni na smrt,
ale Němci do maxima využívali
naši pracovní sílu. Převezli nás
z Osvětimi do Freibergu –
v transportu jsme zcela
náhodou jely s Lustigovými.
V dubnu 1945 ale tamní
továrnu na letadla, kde jsme
pracovali, zavřeli, a nás odvezli
do Mauthausenu. Čeští
železničáři vlak zdržovali, jak
mohli, šestnáct dní ta cesta
trvala. Do Mauthausenu náš
transport přijel dva dny po
likvidaci plynových komor.
A pak 5. května nad lágrem
zavlál bílý prapor, objevili se
Američané a byl konec.“
Jaký byl návrat do Prahy?
„29. května jsme s maminkou
přijely, ale náš byt nebyl
prázdný. Přespaly jsme u známých, u Pěchočových, a ti nám
ráno dali teplé housky a kafe.
To byla ta nejlepší snídaně
v životě! Dalších několik nocí
jsme strávily v Grabově vile, kde
byla noclehárna. Přestože platil
dekret, že máme nárok na svůj
byt i na vybavení, nedostaly
jsme ho hned. Němec, který
v něm bydlel za války, v revolučních květnových dnech odjel na
kole, ale klíče odevzdal domovnici. Jenže se tam usídlil Čech,
údajný partyzán, a za pár dní
zdevastoval byt k nepoznání.
Ukázalo se, že je to podvodník,
a musel byt opustit. Po měsíci
nám nakonec předseda zdejšího
úřadu předal klíče a do dekretu
napsal: Předávám byt židovce,
neárijce.“
Jaký byl osud vašich terezínských
kreseb?
„Nakreslila jsem jich asi stovku.
Do Osvětimi jsem si je samozřejmě nevzala, dala jsem je svému
strýci Josefu Polákovi, který je
i s mým deníkem, který jsem si
psala do školního sešitu, zazdil
do terezínské zdi. K nim jsem
přidala ty, které jsem nakreslila
hned po válce, a vznikla z toho
později knížka Maluj, co vidíš.
Deník vyšel v roce 2012 také
knižně, a dnes je přeložen do
šestnácti jazyků.“
ZNOVUZROZENÍ, olej na plátně,
2006
Po válce jste stále malovala, opět
jste studovala. Maturovala jste
kromě gymnázia i na Státní
grafické škole, absolvovala jste
Uměleckoprůmyslovou školu
v ateliéru u prof. Emila Filly
a Aloise Fišárka.
„Jenže na UMPRUM jsem se
málem nedostala. V roce 1950
jsem udělala zkoušky, ve
vestibulu už visel seznam
úspěšných, já mezi nimi. Ale při
pohovoru, kde jsem ukazovala
své kresby, mi mladý svazák
řekl, že mám pesimistický
pohled na svět a že mám jít
www.praha8.cz
7
HELGA HOŠKOVÁ-WEISSOVÁ:
Akademická malířka a pedagožka Helga Hošková-Weissová (* 1929)
je jedním z mála terezínských dětí, které přežily 2. světovou válku.
Je autorkou unikátního souboru kreseb z terezínského ghetta
(knižně „Maluj, co vidíš“). Její „Deník 1938–1945, příběh dívky, která
přežila holocaust“ byl přeložen do 16 jazyků. Za svou celoživotní
tvorbu jí byl udělen čestný doktorát na Massachusetts College of
Art v Bostonu (1993), doma obdržela Medaili Josefa Hlávky (2009),
prezident Václav Klaus jí udělil Medaili Za zásluhy I. stupně v oboru
kultury, umění a vzdělávání (2009), v únoru 2016 obdržela vyznamenání „Dáma české kultury“ od ministra kultury Daniela Hermana.
Je držitelkou německého (2014) a rakouského (2015) Čestného kříže.
MČ Praha 8 jí nyní udělila čestné občanství Prahy 8.
načerpat optimismus do
továrny. Musela jsem se odvolat
a vysvětlit, proč mám takové
vidění světa. Absolvovala jsem
v roce 1956 a moje první
ilustrace byly ke knížce Arnošta
Lustiga Noc a naděje. V 60. letech jsem se cyklem Kalvárie
vyrovnala s holocaustem
a získala dvouměsíční stipendium do Izraele. Tam se mi
najednou výrazně proměnila
paleta i nálada obrazů – tmavé
odstíny zmizely, objevila jsem
žlutou, slunce, moře, začala
dělat koláže, lepit do obrazů
písek, mušle… Po návratu jsem
měla výstavu Putování po svaté
zemi, jenže přišel 21. srpen 1968
a byl zase konec. Holocaust
jsem už malovat nechtěla,
o Izraeli nesměla. A tak jsem šla
učit na Lidovou školu umění.
Kolegyně jela na dovolenou, prý
abych to vzala na dva měsíce za
ní, ale už se nevrátila, emigrovala. Učila jsem pak 14 let až do
odchodu do důchodu.“
Předpokládám, že jste stále
malovala alespoň sama pro
sebe, ne?
„Zpočátku ne. Až postupně jsem
zase začala sama tvořit. Ale
už ne sluníčka… Byla to témata
zkázy, vyvrácené kořeny, raněná
země, barvy ztmavly… Celá moje
tvorba odráží můj život, názory,
pocity – proto to střídání nálad.
A proto tolik smutného. Ale
nakonec se objevila znova
naděje, takže jsem ztvárnila
Znovuzrození. Tamhle visí na
zdi. (Ze spodního „popela
a trosek“ stoupá vzhůru do
červeného slunce tenký světlý
proužek, který se štěpí symbolicky do sedmi větví – může to být
židovský svícen, ale i strom,
v jehož koruně je hebrejskými
písmeny napsáno „chaj“, což
znamená „život“.) A úplně
poslední obraz, který mám
rozmalovaný, jsou moje
pravnoučata.“
Děkuji za rozhovor.
VLADIMÍR SLABÝ
FOTO: MILOŠ SKÁCEL
CELÝ ROZHOVOR
NAJDETE NA
www.praha8.cz