OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2016

jsem se modlit, jen aby nás

s maminkou neroztrhli.

Mamince ukázal napravo. A pak

ukázal na mě – taky napravo!

Doleva šly ženy s malými dětmi

a staré osoby – rovnou do

plynu. Z asi 15 tisíc terezínských dětí mladších 15 let nás

přežila jen stovka… Byli jsme

tam všichni odsouzeni na smrt,

ale Němci do maxima využívali

naši pracovní sílu. Převezli nás

z Osvětimi do Freibergu –

v transportu jsme zcela

náhodou jely s Lustigovými.

V dubnu 1945 ale tamní

továrnu na letadla, kde jsme

pracovali, zavřeli, a nás odvezli

do Mauthausenu. Čeští

železničáři vlak zdržovali, jak

mohli, šestnáct dní ta cesta

trvala. Do Mauthausenu náš

transport přijel dva dny po

likvidaci plynových komor.

A pak 5. května nad lágrem

zavlál bílý prapor, objevili se

Američané a byl konec.“

Jaký byl návrat do Prahy?

„29. května jsme s maminkou

přijely, ale náš byt nebyl

prázdný. Přespaly jsme u známých, u Pěchočových, a ti nám

ráno dali teplé housky a kafe.

To byla ta nejlepší snídaně

v životě! Dalších několik nocí

jsme strávily v Grabově vile, kde

byla noclehárna. Přestože platil

dekret, že máme nárok na svůj

byt i na vybavení, nedostaly

jsme ho hned. Němec, který

v něm bydlel za války, v revolučních květnových dnech odjel na

kole, ale klíče odevzdal domovnici. Jenže se tam usídlil Čech,

údajný partyzán, a za pár dní

zdevastoval byt k nepoznání.

Ukázalo se, že je to podvodník,

a musel byt opustit. Po měsíci

nám nakonec předseda zdejšího

úřadu předal klíče a do dekretu

napsal: Předávám byt židovce,

neárijce.“

Jaký byl osud vašich terezínských

kreseb?

„Nakreslila jsem jich asi stovku.

Do Osvětimi jsem si je samozřejmě nevzala, dala jsem je svému

strýci Josefu Polákovi, který je

i s mým deníkem, který jsem si

psala do školního sešitu, zazdil

do terezínské zdi. K nim jsem

přidala ty, které jsem nakreslila

hned po válce, a vznikla z toho

později knížka Maluj, co vidíš.

Deník vyšel v roce 2012 také

knižně, a dnes je přeložen do

šestnácti jazyků.“

ZNOVUZROZENÍ, olej na plátně,

2006

Po válce jste stále malovala, opět

jste studovala. Maturovala jste

kromě gymnázia i na Státní

grafické škole, absolvovala jste

Uměleckoprůmyslovou školu

v ateliéru u prof. Emila Filly

a Aloise Fišárka.

„Jenže na UMPRUM jsem se

málem nedostala. V roce 1950

jsem udělala zkoušky, ve

vestibulu už visel seznam

úspěšných, já mezi nimi. Ale při

pohovoru, kde jsem ukazovala

své kresby, mi mladý svazák

řekl, že mám pesimistický

pohled na svět a že mám jít

www.praha8.cz

7

HELGA HOŠKOVÁ-WEISSOVÁ:

Akademická malířka a pedagožka Helga Hošková-Weissová (* 1929)

je jedním z mála terezínských dětí, které přežily 2. světovou válku.

Je autorkou unikátního souboru kreseb z terezínského ghetta

(knižně „Maluj, co vidíš“). Její „Deník 1938–1945, příběh dívky, která

přežila holocaust“ byl přeložen do 16 jazyků. Za svou celoživotní

tvorbu jí byl udělen čestný doktorát na Massachusetts College of

Art v Bostonu (1993), doma obdržela Medaili Josefa Hlávky (2009),

prezident Václav Klaus jí udělil Medaili Za zásluhy I. stupně v oboru

kultury, umění a vzdělávání (2009), v únoru 2016 obdržela vyznamenání „Dáma české kultury“ od ministra kultury Daniela Hermana.

Je držitelkou německého (2014) a rakouského (2015) Čestného kříže.

MČ Praha 8 jí nyní udělila čestné občanství Prahy 8.

načerpat optimismus do

továrny. Musela jsem se odvolat

a vysvětlit, proč mám takové

vidění světa. Absolvovala jsem

v roce 1956 a moje první

ilustrace byly ke knížce Arnošta

Lustiga Noc a naděje. V 60. letech jsem se cyklem Kalvárie

vyrovnala s holocaustem

a získala dvouměsíční stipendium do Izraele. Tam se mi

najednou výrazně proměnila

paleta i nálada obrazů – tmavé

odstíny zmizely, objevila jsem

žlutou, slunce, moře, začala

dělat koláže, lepit do obrazů

písek, mušle… Po návratu jsem

měla výstavu Putování po svaté

zemi, jenže přišel 21. srpen 1968

a byl zase konec. Holocaust

jsem už malovat nechtěla,

o Izraeli nesměla. A tak jsem šla

učit na Lidovou školu umění.

Kolegyně jela na dovolenou, prý

abych to vzala na dva měsíce za

ní, ale už se nevrátila, emigrovala. Učila jsem pak 14 let až do

odchodu do důchodu.“

Předpokládám, že jste stále

malovala alespoň sama pro

sebe, ne?

„Zpočátku ne. Až postupně jsem

zase začala sama tvořit. Ale

už ne sluníčka… Byla to témata

zkázy, vyvrácené kořeny, raněná

země, barvy ztmavly… Celá moje

tvorba odráží můj život, názory,

pocity – proto to střídání nálad.

A proto tolik smutného. Ale

nakonec se objevila znova

naděje, takže jsem ztvárnila

Znovuzrození. Tamhle visí na

zdi. (Ze spodního „popela

a trosek“ stoupá vzhůru do

červeného slunce tenký světlý

proužek, který se štěpí symbolicky do sedmi větví – může to být

židovský svícen, ale i strom,

v jehož koruně je hebrejskými

písmeny napsáno „chaj“, což

znamená „život“.) A úplně

poslední obraz, který mám

rozmalovaný, jsou moje

pravnoučata.“

Děkuji za rozhovor.

VLADIMÍR SLABÝ

FOTO: MILOŠ SKÁCEL

CELÝ ROZHOVOR

NAJDETE NA

www.praha8.cz