6

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2016

www.praha8.cz

Rozhovor

AKADEMICKÁ MALÍŘKA

HELGA HOŠKOVÁ-WEISSOVÁ:

Celý život

maluji to, co

vidím a cítím

n Akademická malířka Helga Hošková-Weissová, které bude

27. září uděleno čestné občanství Prahy 8, mě přijala

začátkem prázdnin ve svém libeňském bytě, do kterého se

v roce 1929 narodila. Když začne vyprávět o nelehkém období

2. světové války, o ghe u v Terezíně, o vyhlazovacím táboře

Osvětim, občas se jí zachvěje hlas a zalesknou oči. Její slova,

která plynou téměř bez přerušování, vytvářejí plastické

obrazy vzpomínek – někdy úsměvných, častěji ale smutných

a bolestných.

Zastupitelstvo MČ Praha 8

v červnu schválilo obnovení

institutu čestného občanství

Prahy 8 – a první po mnoha letech

takto vyznamenanou jste právě

vy. Co tomu říkáte?

„Je to potěšující a překvapující,

nečekala jsem to. Hlavně po tom,

co jsem měla nepříjemnosti

s bývalým starostou panem

Noskem... Před 13 lety mi zemřel

manžel, a já požádala o převedení garáže na sebe. Najednou mi

sem přišla neohlášená kontrola,

že prý garáž pronajímám – naše

auto stálo totiž na chatě, jak tam

s ním manžel naposledy přijel –,

a výrazně mi zvedli nájem.

Tehdejší ministr kultury Pavel

Dostál za mne intervenoval

a starosta Nosek mu odpověděl,

že ‚vznikly pochybnosti vzhledem k věku majitelky, která

nemá ani klíče a netrefí do

garáže‘ a došli k závěru, že auto

ani nejsem schopna používat.

Dali mi výpověď a ultimátum, do

kdy musím garáž vyklidit. Ten

hnusný ultimativní dopis mám

dodnes schovaný.“

Celý život bydlíte v Libni…

„A stále v tomhle bytě. Čtvrté

patro bez výtahu, ten dělají

teprve teď, a dosud to zvládám!

Jsem libeňský patriot. Párkrát

jsem malovala libeňské loděnice

a hned po válce i libeňský

plynojem. Z kopce pod tou koulí

jsme sáňkovali, na podzim

pouštěli draka, chodila jsem

s maminkou do parku nad

Libeňský zámek nebo na

procházky alejí podél Rokytky

až do Troje, později jsem tam

chodila i se svými dětmi. Na

hřišti DTJ v Mezihoří jsme cvičili

a bruslili, hrála jsem si často na

Blanické, dnes náměstí dr.

Holého. Chodila jsem do školy

Na Palmovce, maturovala na

Libeňském gymnáziu. I obě moje

děti chodily do školy Na

Palmovku, obě měly svatbu na

Libeňském zámku. Táta zakládal

v domě U Deutschů, kde je dnes

Divadlo Pod Palmovkou, čítárnu

a šachový kroužek. Spisovatel

VYBÍRÁNÍ ODPADKŮ, Terezín, 13. 12. 1942, akvarel

jen jednou, a víc nemůžu. Dnes

už jsem ale natolik nad věcí, že

jsem schopna o minulosti

mluvit.“

Jezdíte nyní hodně na besedy

do škol, a to i do Německa,

jak na vaše vyprávění reagují

dnešní děti?

„Německé děti reagují vážně, je

znát velká snaha o vyrovnání se

s minulostí. Přišel třeba za mnou

jeden student, že jeho děda byl

SS, že se za něj stydí, a omluvil

se. Je to pro ně těžší než pro

Čechy, protože je to jejich

historie. České děti poslouchají

se zájmem, mají jiné otázky –

třeba: věříte v boha?, můžete

Němcům odpustit?“

Doleva šly ženy s malými dětmi a staré osoby –

rovnou do plynu. Z 15 tisíc terezínských dětí

mladších 15 let nás přežila jen stovka.

Arnošt Lustig žil kousek od nás,

znala jsem ho od dětství.“

Je jasné, že Libeň je pro vás

nejkrásnější místo na světě, kam

se vždycky ráda vracíte. Ale jsou

místa, kde jste prožila mládí,

a přesto vás jistě k návštěvě

nelákají – Terezín, Osvětim,

Freiberg, Mauthausen…

„To je něco, co dnešní mladí sotva

pochopí – uzavřený svět ghe a,

koncentrák, nucené práce….

Nedovedou si představit život

ani bez mobilu. Myslela jsem, že

časem na všechno zapomenu,

ale to se nedá. Lágr ve mně

zůstal a jak stárnu, jsem tam

stále víc. Do Terezína dnes už

můžu přijet – přece jen jsem tam

prožila pubertu, první lásky,

taneční ve sklepě, mám hezké

vzpomínky na holky z pokoje 24.

V Osvětimi jsem byla po válce

Když jste se ocitla v prosinci 1941

v Terezíně, bylo vám dvanáct.

Tušila jste, co vás čeká?

„Ono to přicházelo postupně.

Nejdřív mi kvůli židovskému

původu zakázali chodit do školy,

skončila jsem ve čtvrté třídě. Pak

jsme si najednou měli sbalit

50kg zavazadlo na osobu

a všechno ostatní v bytě nechat.

Vzala jsem si s sebou pastelky,

vodovky, blok… V Terezíně mi

tatínek hned po příjezdu řekl:

Maluj, co vidíš. A tak jsem

malovala běžný život očima

náctileté dívky. Nebyla jsem

sama, kdo kreslil. Kresby se

pašovaly ven, aby se alespoň

nějak vyrozuměl svět za zdmi

ghe a. Jenže jednu kresbu

Němci zachytili, označili jako

lžipropagandu a všichni dospělí

malíři v Terezíně za to zaplatili

životem. Já měla štěstí – Němce

nenapadlo, že i na dívčím baráku

mohl někdo tohle malovat.“

Ptají se vás dnes děti ve školách,

co je to ghetto?

„Velice často. Je to něco jako

vězení? Ano, byli jsme vězni, byl

to lepší koncentrák, sloužil k

zastírání skutečnosti. Ale to jsme

tehdy nikdo nevěděli. Bylo to

strašné, a netušili jsme, že to

může být ještě horší. Terezín

byla přestupní stanice jinam.

Transporty zprvu jen přijížděly,

ale od února 1942 začaly

i odjíždět. Kam, to jsme nevěděli.

S rodiči jsem byla v Terezíně do

října 1944, pak šel do transportu

tatínek a o dva dny později já

s maminkou. Těšily jsme se, že

jedeme za tatínkem… Ale nikdy

jsem ho už neviděla. Pravděpodobně šel v Osvětimi z rampy

rovnou do plynu.“

Řekli vám, kam jedete?

„Ne. Věděli jsme, že jedeme na

východ. Po 48 hodinách vlak

zastavil, vyhnali nás z dobytčáku a byl to šok. Vůbec jsme

netušili, kde jsme – široké

prostranství dřevěných baráků,

ostnatý drát, vzadu čoudící

komíny, kolem chodili lidé

v pruhovaných pyžamech…

Nevěděla jsem, že jsou to vězni

ve vězeňských mundúrech.

Stáli jsme seřazeni ve frontě,

vpředu byl esesák a ukazoval

prstem napravo nebo nalevo. A

jak jsme postupovali, ti

pruhovaní nám šeptem říkali

instrukce: Všichni jste zdraví!

Všichni jste schopní pracovat!

Nehlaste se, že patříte k sobě! Je

vám víc než osmnáct, a méně

jak třicet osm! Mně nebylo ani

patnáct… V duchu jsem horečně

přemýšlela, co řeknu, když se

mě budou ptát na rok narození.

Byl to jeden z nejstrašnějších

momentů v mém životě. Začala