6
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / SRPEN 2016
www.praha8.cz
Rozhovor
AKADEMICKÁ MALÍŘKA
HELGA HOŠKOVÁ-WEISSOVÁ:
Celý život
maluji to, co
vidím a cítím
n Akademická malířka Helga Hošková-Weissová, které bude
27. září uděleno čestné občanství Prahy 8, mě přijala
začátkem prázdnin ve svém libeňském bytě, do kterého se
v roce 1929 narodila. Když začne vyprávět o nelehkém období
2. světové války, o gheu v Terezíně, o vyhlazovacím táboře
Osvětim, občas se jí zachvěje hlas a zalesknou oči. Její slova,
která plynou téměř bez přerušování, vytvářejí plastické
obrazy vzpomínek – někdy úsměvných, častěji ale smutných
a bolestných.
Zastupitelstvo MČ Praha 8
v červnu schválilo obnovení
institutu čestného občanství
Prahy 8 – a první po mnoha letech
takto vyznamenanou jste právě
vy. Co tomu říkáte?
„Je to potěšující a překvapující,
nečekala jsem to. Hlavně po tom,
co jsem měla nepříjemnosti
s bývalým starostou panem
Noskem... Před 13 lety mi zemřel
manžel, a já požádala o převedení garáže na sebe. Najednou mi
sem přišla neohlášená kontrola,
že prý garáž pronajímám – naše
auto stálo totiž na chatě, jak tam
s ním manžel naposledy přijel –,
a výrazně mi zvedli nájem.
Tehdejší ministr kultury Pavel
Dostál za mne intervenoval
a starosta Nosek mu odpověděl,
že ‚vznikly pochybnosti vzhledem k věku majitelky, která
nemá ani klíče a netrefí do
garáže‘ a došli k závěru, že auto
ani nejsem schopna používat.
Dali mi výpověď a ultimátum, do
kdy musím garáž vyklidit. Ten
hnusný ultimativní dopis mám
dodnes schovaný.“
Celý život bydlíte v Libni…
„A stále v tomhle bytě. Čtvrté
patro bez výtahu, ten dělají
teprve teď, a dosud to zvládám!
Jsem libeňský patriot. Párkrát
jsem malovala libeňské loděnice
a hned po válce i libeňský
plynojem. Z kopce pod tou koulí
jsme sáňkovali, na podzim
pouštěli draka, chodila jsem
s maminkou do parku nad
Libeňský zámek nebo na
procházky alejí podél Rokytky
až do Troje, později jsem tam
chodila i se svými dětmi. Na
hřišti DTJ v Mezihoří jsme cvičili
a bruslili, hrála jsem si často na
Blanické, dnes náměstí dr.
Holého. Chodila jsem do školy
Na Palmovce, maturovala na
Libeňském gymnáziu. I obě moje
děti chodily do školy Na
Palmovku, obě měly svatbu na
Libeňském zámku. Táta zakládal
v domě U Deutschů, kde je dnes
Divadlo Pod Palmovkou, čítárnu
a šachový kroužek. Spisovatel
VYBÍRÁNÍ ODPADKŮ, Terezín, 13. 12. 1942, akvarel
jen jednou, a víc nemůžu. Dnes
už jsem ale natolik nad věcí, že
jsem schopna o minulosti
mluvit.“
Jezdíte nyní hodně na besedy
do škol, a to i do Německa,
jak na vaše vyprávění reagují
dnešní děti?
„Německé děti reagují vážně, je
znát velká snaha o vyrovnání se
s minulostí. Přišel třeba za mnou
jeden student, že jeho děda byl
SS, že se za něj stydí, a omluvil
se. Je to pro ně těžší než pro
Čechy, protože je to jejich
historie. České děti poslouchají
se zájmem, mají jiné otázky –
třeba: věříte v boha?, můžete
Němcům odpustit?“
Doleva šly ženy s malými dětmi a staré osoby –
rovnou do plynu. Z 15 tisíc terezínských dětí
mladších 15 let nás přežila jen stovka.
Arnošt Lustig žil kousek od nás,
znala jsem ho od dětství.“
Je jasné, že Libeň je pro vás
nejkrásnější místo na světě, kam
se vždycky ráda vracíte. Ale jsou
místa, kde jste prožila mládí,
a přesto vás jistě k návštěvě
nelákají – Terezín, Osvětim,
Freiberg, Mauthausen…
„To je něco, co dnešní mladí sotva
pochopí – uzavřený svět ghea,
koncentrák, nucené práce….
Nedovedou si představit život
ani bez mobilu. Myslela jsem, že
časem na všechno zapomenu,
ale to se nedá. Lágr ve mně
zůstal a jak stárnu, jsem tam
stále víc. Do Terezína dnes už
můžu přijet – přece jen jsem tam
prožila pubertu, první lásky,
taneční ve sklepě, mám hezké
vzpomínky na holky z pokoje 24.
V Osvětimi jsem byla po válce
Když jste se ocitla v prosinci 1941
v Terezíně, bylo vám dvanáct.
Tušila jste, co vás čeká?
„Ono to přicházelo postupně.
Nejdřív mi kvůli židovskému
původu zakázali chodit do školy,
skončila jsem ve čtvrté třídě. Pak
jsme si najednou měli sbalit
50kg zavazadlo na osobu
a všechno ostatní v bytě nechat.
Vzala jsem si s sebou pastelky,
vodovky, blok… V Terezíně mi
tatínek hned po příjezdu řekl:
Maluj, co vidíš. A tak jsem
malovala běžný život očima
náctileté dívky. Nebyla jsem
sama, kdo kreslil. Kresby se
pašovaly ven, aby se alespoň
nějak vyrozuměl svět za zdmi
ghea. Jenže jednu kresbu
Němci zachytili, označili jako
lžipropagandu a všichni dospělí
malíři v Terezíně za to zaplatili
životem. Já měla štěstí – Němce
nenapadlo, že i na dívčím baráku
mohl někdo tohle malovat.“
Ptají se vás dnes děti ve školách,
co je to ghetto?
„Velice často. Je to něco jako
vězení? Ano, byli jsme vězni, byl
to lepší koncentrák, sloužil k
zastírání skutečnosti. Ale to jsme
tehdy nikdo nevěděli. Bylo to
strašné, a netušili jsme, že to
může být ještě horší. Terezín
byla přestupní stanice jinam.
Transporty zprvu jen přijížděly,
ale od února 1942 začaly
i odjíždět. Kam, to jsme nevěděli.
S rodiči jsem byla v Terezíně do
října 1944, pak šel do transportu
tatínek a o dva dny později já
s maminkou. Těšily jsme se, že
jedeme za tatínkem… Ale nikdy
jsem ho už neviděla. Pravděpodobně šel v Osvětimi z rampy
rovnou do plynu.“
Řekli vám, kam jedete?
„Ne. Věděli jsme, že jedeme na
východ. Po 48 hodinách vlak
zastavil, vyhnali nás z dobytčáku a byl to šok. Vůbec jsme
netušili, kde jsme – široké
prostranství dřevěných baráků,
ostnatý drát, vzadu čoudící
komíny, kolem chodili lidé
v pruhovaných pyžamech…
Nevěděla jsem, že jsou to vězni
ve vězeňských mundúrech.
Stáli jsme seřazeni ve frontě,
vpředu byl esesák a ukazoval
prstem napravo nebo nalevo. A
jak jsme postupovali, ti
pruhovaní nám šeptem říkali
instrukce: Všichni jste zdraví!
Všichni jste schopní pracovat!
Nehlaste se, že patříte k sobě! Je
vám víc než osmnáct, a méně
jak třicet osm! Mně nebylo ani
patnáct… V duchu jsem horečně
přemýšlela, co řeknu, když se
mě budou ptát na rok narození.
Byl to jeden z nejstrašnějších
momentů v mém životě. Začala