OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červen 2018
urnu. Popel některých lidí jsme
dokázali schovat, jiné ne.
Držel jsem v ruce i urnu Milady
Horákové, jejíž ostatky se dosud
nepodařilo nikde objevit.“
Ale v tu dobu se o vás a vašeho
otce už začala zajímat StB…
„Rodiče byli krátce zatčeni už
v roce 1949 za pomoc jiné rodině
při útěku na západ. Na mě
nasadili agentku Dražilovou,
exkluzivní krasavici, která mě
nepokrytě balila, jenže já byl
zamilovaný do jiné. Ale klec
spadla až v roce 1951, když
policie zatkla Koudelku.
Ten kruté výslechy nevydržel
a prozradil, že jsem ho
jeden čas ukrýval
v garáži.“
www.praha8.cz
15
Musel jste přece vědět, že
se kolem vás stahuje smyčka.
Nepomýšlel jste na útěk?
„Pokusil jsem se o útěk až
ve chvíli, když u nás někdo
zazvonil, já otevřel a estébák
s namířenou pistolí zařval: Tak
pojď, ty gaunere! – Venku stály
dva zelené tudory plné ozbrojenců. Prudce jsem vyrazil do
sprintu, v tu chvíli mi praskla
přezka na sandálech a noha mi
z boty vyklouzla. Tím to
skončilo. A začal ten pravý
estébácký tanec.“
Co to znamenalo?
„Čtvrt roku fackování, kopanců
a dalších úderů, měsíce samvazby. Třídenní nucené nespaní mě
přivedlonapokrajsil,zezoufalství jsem si chtěl prokousat žíly, vrhal jsem se
hlavou na zeď. Po třech
měsících mi nabídli
spolupráci výměnou
za propuštění.
Vyšetřovatel mi
vyhrožoval: Buď,
ty hajzle, podepíšeš
spolupráci a jdeš
domů, anebo tě
pověsíme.“
Vysokoškolský index Františka Suchého.
Co jste odpověděl?
„Tak mě pověste. – Tím jsem je
asi šokoval. Byl jsem mladý, oni
s podpisem počítali – kdybych
podepsal, kdo by mi to mohl
vyčítat? Nepodepsal jsem, čest
má člověk jen jednu.“
Provaz jste nakonec nedostal.
„Rodiče dostali čtyři a čtyři a půl
roku, já 25 let. Všichni očekávali
trest smrti, ale zachránil mě
Rudolf Slánský. Nad ním totiž
vynesli ortel o den později než
nade mnou, a tak mi řekli, že
studenty nebudou věšet ve
stejnou dobu jako generálního
tajemníka KSČ. Mimochodem –
jeho tělo bylo rovněž spáleno
ve strašnickém krematoriu
a popelem pak StB posypala
zledovatělou silnici za Prahou.“
Jak vzpomínáte na léta strávená
v kriminále?
„Nejhorší byl Mírov. Tam jsem
pracoval jako jediný laik mezi
uvězněnými kněžími. Na Bory
a Leopoldov jsem se dostal až
v letech pro politické vězně
příznivějších. V Opavě jsem směl
pracovat v technickém ústavu,
tam už mě bachaři nesměli týrat.
Ovšem korekcím o hladu
a tvrdém loži jsem se ani tam
nevyhnul. Důvody mohly být
různé: stačilo nepozdravit nebo
mít špatně uklizeno v cele.“
Co jste ve vězení dělal?
„Snažil jsem se vzdělávat
především v matematice, fyzice
a technických oborech. Chyběly
mi jen tři zkoušky k ukončení
vysoké školy… Uměl jsem toho
nakonec dost, takže jsem svými
znalostmi a schopnostmi
vyrážel dech i nejlepším
projektantům v zemi. Využívali
mě u nejsložitějších staveb
té doby – projektoval jsem
atomovou elektrárnu v Bohunicích, dělal jsem na vývoji
náklaďáků Tatra 183.“
Odseděl jste si nakonec 12,5 roku.
„Pustili mě na podzim 1964
po odpykání poloviny trestu.
Rehabilitovali mě za Dubčeka
v roce 1968. Dodělal jsem ty
poslední tři zkoušky a byl jsem
konečně inženýr. Ale nastoupil
jsem coby zámečník ve Vršovicích… Ovšem nestěžuji si, já jsem
i po vysoké škole chtěl dělat
zámečníka. Až po jedenácti
letech jsem dostal místo
konstruktéra v Kovodíle Praha,
kde jsem pracoval až do
důchodu. Takže dnes můžu říct,
že nejzodpovědnější práci,
kterou jsem v životě dělal, jsem
dělal v kriminále. Dodnes ale
s radostí pracuji se soustruhem,
melu na něm maso...“
Vladimír Slabý
Foto Vladimír Slabý a Paměť
národa, www.pametnaroda.cz
celý rozhovor
najdete na
www.praha8.cz