OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červen 2018 

urnu. Popel některých lidí jsme

dokázali schovat, jiné ne.

Držel jsem v ruce i urnu Milady

Horákové, jejíž ostatky se dosud

nepodařilo nikde objevit.“

Ale v tu dobu se o vás a vašeho

otce už začala zajímat StB…

„Rodiče byli krátce zatčeni už

v roce 1949 za pomoc jiné rodině

při útěku na západ. Na mě

nasadili agentku Dražilovou,

exkluzivní krasavici, která mě

nepokrytě balila, jenže já byl

zamilovaný do jiné. Ale klec

spadla až v roce 1951, když

policie zatkla Koudelku.

Ten kruté výslechy nevydržel

a prozradil, že jsem ho

jeden čas ukrýval

v garáži.“

www.praha8.cz

15

Musel jste přece vědět, že

se kolem vás stahuje smyčka.

Nepomýšlel jste na útěk?

„Pokusil jsem se o útěk až

ve chvíli, když u nás někdo

zazvonil, já otevřel a estébák

s namířenou pistolí zařval: Tak

pojď, ty gaunere! – Venku stály

dva zelené tudory plné ozbrojenců. Prudce jsem vyrazil do

sprintu, v tu chvíli mi praskla

přezka na sandálech a noha mi

z boty vyklouzla. Tím to

skončilo. A začal ten pravý

estébácký tanec.“

Co to znamenalo?

„Čtvrt roku fackování, kopanců

a dalších úderů, měsíce samvazby. Třídenní nucené nespaní mě

přivedlonapokrajsil,zezoufalství jsem si chtěl prokousat žíly, vrhal jsem se

hlavou na zeď. Po třech

měsících mi nabídli

spolupráci výměnou

za propuštění.

Vyšetřovatel mi

vyhrožoval: Buď,

ty hajzle, podepíšeš

spolupráci a jdeš

domů, anebo tě

pověsíme.“

Vysokoškolský index Františka Suchého.

Co jste odpověděl?

„Tak mě pověste. – Tím jsem je

asi šokoval. Byl jsem mladý, oni

s podpisem počítali – kdybych

podepsal, kdo by mi to mohl

vyčítat? Nepodepsal jsem, čest

má člověk jen jednu.“

Provaz jste nakonec nedostal.

„Rodiče dostali čtyři a čtyři a půl

roku, já 25 let. Všichni očekávali

trest smrti, ale zachránil mě

Rudolf Slánský. Nad ním totiž

vynesli ortel o den později než

nade mnou, a tak mi řekli, že

studenty nebudou věšet ve

stejnou dobu jako generálního

tajemníka KSČ. Mimochodem –

jeho tělo bylo rovněž spáleno

ve strašnickém krematoriu

a popelem pak StB posypala

zledovatělou silnici za Prahou.“

Jak vzpomínáte na léta strávená

v kriminále?

„Nejhorší byl Mírov. Tam jsem

pracoval jako jediný laik mezi

uvězněnými kněžími. Na Bory

a Leopoldov jsem se dostal až

v letech pro politické vězně

příznivějších. V Opavě jsem směl

pracovat v technickém ústavu,

tam už mě bachaři nesměli týrat.

Ovšem korekcím o hladu

a tvrdém loži jsem se ani tam

nevyhnul. Důvody mohly být

různé: stačilo nepozdravit nebo

mít špatně uklizeno v cele.“

Co jste ve vězení dělal?

„Snažil jsem se vzdělávat

především v matematice, fyzice

a technických oborech. Chyběly

mi jen tři zkoušky k ukončení

vysoké školy… Uměl jsem toho

nakonec dost, takže jsem svými

znalostmi a schopnostmi

vyrážel dech i nejlepším

projektantům v zemi. Využívali

mě u nejsložitějších staveb

té doby – projektoval jsem

atomovou elektrárnu v Bohunicích, dělal jsem na vývoji

náklaďáků Tatra 183.“

Odseděl jste si nakonec 12,5 roku.

„Pustili mě na podzim 1964

po odpykání poloviny trestu.

Rehabilitovali mě za Dubčeka

v roce 1968. Dodělal jsem ty

poslední tři zkoušky a byl jsem

konečně inženýr. Ale nastoupil

jsem coby zámečník ve Vršovicích… Ovšem nestěžuji si, já jsem

i po vysoké škole chtěl dělat

zámečníka. Až po jedenácti

letech jsem dostal místo

konstruktéra v Kovodíle Praha,

kde jsem pracoval až do

důchodu. Takže dnes můžu říct,

že nejzodpovědnější práci,

kterou jsem v životě dělal, jsem

dělal v kriminále. Dodnes ale

s radostí pracuji se soustruhem,

melu na něm maso...“

Vladimír Slabý

Foto Vladimír Slabý a Paměť

národa, www.pametnaroda.cz

celý rozhovor

najdete na

www.praha8.cz