14
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červen 2018
www.praha8.cz
Rozhovor
František Suchý:
Z hrdiny
politickým
vězněm
nnFrantišek Suchý (* 1927 v Praze) byl svědkem výjevů,
které by nechtěli vidět ani ti nejotrlejší. V době dvou totalit
denně riskoval život, strávil 12,5 roku v komunistickém
kriminále. V roce 2011 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. stupně, je držitelem Ceny Paměti národa (2017).
Váš život na cestě z libeňské
Vychovatelny, kde jste vyrůstal,
na bohnické sídliště, kde bydlíte
nyní, by vydal na několik tlustých
románů. Jak to vše začalo?
„Prvních pět let jsem žil ve
Vychovatelně, tatínek tam byl
odborným učitelem zahradníkem. Roku 1932 se díky tomu,
že jako zahradní architekt byl
schopný spravovat i přilehlý
urnový háj, stal ředitelem
krematoria Strašnice. Dostal
tam i služební byt, ve kterém
jsme bydleli až do roku 1952,
kdy jsme celá rodina skončili
v komunistickém žaláři.“
Nevadilo vám vyrůstat v krematoriu?
„Mrtvý neublíží, jen živý. Dítě
nevnímá, že si hraje v urnovém
háji nebo kolumbáriu. Já si na
mrtvoly zvyknul, přišlo mi to
úplně normální. Zaměstnanci
tatínka si ze mě dělali legraci,
jednou na mě zvrhli rakev
s deformovaným utopencem,
František Scuhý v roce 1934
před strašnickým krematoriem.
ale mně to nevadilo. Prostě jsem
v tom vyrůstal.“
V době heydrichiády vám bylo
16 let. Dnešní mládež si ani neumí
představit, co jste prožíval a dělal.
„Nacisti vozili tátovi ke spálení
těla odbojářů, popravených
v pankrácké sekyrárně a na
kobyliské střelnici. Když jsem
ráno přišel na žároviště, bylo
tam někdy krve, že se v tom
mohl člověk brodit. Vždyť to byli
lidé, kterým usekli hlavu, a krev
z nich ještě tekla. Při pohledu na
bedny, pod nimiž se roztékala
krev, mi bylo hned jasné, co budu
večer dělat. Přepisovat seznamy
mužů, žen a dětí, které sťali nebo
zastřelili.“
Co vás s tátou k tomu vedlo?
„Dělali jsme jen to, co by udělal
každý poctivý Čech. Věřili jsme,
že nacisté válku projedou,
a chtěli jsme tak zachovat
památku pro budoucí generace.
Věděli jsme, že nacisté dokumenty hned likvidovali. Nikdo
z pozůstalých se nesměl
dozvědět, kde byli jejich blízcí
zpopelněni. Okupanti si nepřáli,
aby si Češi z místa, kde by byl
rozptýlen popel popravených,
udělali pietní místo národního
odporu. Proto táta jako ředitel
krematoria nesměl ani zapisovat
jména obětí a seznamy měl vést
jen pod čísly.“
Co vám jako šestnáctiletému
klukovi běželo při přepisování
hlavou? Vždyť za to byl trest
smrti!
„Byli jsme z toho s tátou celí
vydření, zle nám z toho bylo.
Byli jsme velice nešťastní. Jen
si vemte ta jména – spisovatel
Vladislav Vančura, armádní
generálové Josef Bílý, Josef
Balabán nebo Josef Mašín a řada
dalších… Tehdejší elita československého národa…!“
Jak to opisování probíhalo?
„Když mohl, jména spalovaných
přepisoval otec sám. Pokud to
nešlo, odváděl pozornost dozorce
tím, že se ho snažil opít. Pokud
ani to nevyšlo, v 11 hodin večer
mě vzbudil a seznamy lidí, kteří
ještě byli v peci, jsem přepisoval
já. Popel jsme pak sypali nikoliv
do kompostu, jak nařídili nacisté,
ale na tajné místo stranou. Do
kompostu jsme sypali obyčejný
popel z komína kvůli případné
kontrole.“
Nebáli jste se, že se na to přijde?
„Modlili jsme se, aby se to nestalo.
Popel z těl obsahuje vždycky
zbytky kostí. Když se nacisti při
kontrole ptali, kam jsme nasypali
popel, táta jim vždycky ukázal
hromadu kompostu. Naštěstí se
v tom hnoji nechtěli vrtat.“
Bedny vozili Němci do Strašnic
až do konce války?
„Ano. Byly to bedny 50 na 50 cm,
ve kterých byly i oběti z koncentráku Hradišťko u Štěchovic.
Jednou těsně před spálením
jsme odtrhli víko a v tom
půlmetrovém prostoru ležela
dokonce dvě těla, dva příšerně
hubení Francouzi. A těsně před
koncem války k nám přijel
gestapák a z nádoby, kterou měl
u sebe, začal vyndávat zakonzervované lidské hlavy a házel
je jako míče do pece. Otec se
domníval, že viděl hlavu biskupa
Gorazda, který ukrýval útočníky
na Heydricha. V peci tak
pravděpodobně shořeli i samotní parašutisté.“
Ten seznam nakonec obsahoval
2154 jmen. V roce 1946 byl popel
obětí vyzvednut z provizorního
umístění a uložen na strašnickém
hřbitově, dnes je to pietní místo,
kde spočívají ostatky mnoha
mimořádných osobností československé armády, ale také
obyvatelů Lidic (i nejbližších
příbuzných letců RAF, Josefa
Horáka a Josefa Stříbrného).
„Moc mě těší, že naše tehdejší
činnost nebyla zbytečná. A že je
dnes pietní pohřebiště krásně
upravené. Po tátovi je dokonce
pojmenován park nedaleko
krematoria.“
To vše jste zažil v době, kdy se
mládež obvykle věnuje studiu.
Jaký jsem byl student vy?
„Lajdák, přečetl jsem ve škole
pod lavicí jednu detektivku
denně, takže jsem kromě
dějepisu měl ze všech předmětů
čtyřky. Vyučil jsem se strojním
zámečníkem, vahařem. Pak se
Čtyřletý František Suchý,
Vychovatelna, 1930.
můj přístup změnil – maturoval
jsem v roce 1947 s vyznamenáním, jako nejlepší ze třídy. Chtěl
jsem být konstruktérem
a nastoupil jsem ke studiu na
ČVUT. Pak přišel únor 1948,
zúčastnil jsem se nočního
pochodu studentů na Hrad, kde
nás přijal prezident Beneš. Byl
jsem člen národně socialistické
strany, začal jsem vydávat letáky
a šířit projevy Tomáše Garrigua
Masaryka…“
Když jsem ráno přišel
na žároviště, bylo tam
někdy krve, že se v tom
mohl člověk brodit.
A co bylo po únoru 1948?
„Věřili jsme, že to praskne, že nás
Američané v tomhle nenechají.
Tak jsem na pokyn agenta
americké zpravodajské služby
CIC Jaroslava Koudelky založil
několik protikomunistických
skupin, které ale o sobě vzájemně nevěděly, ukrýval jsem
zbraně…“
Asi vás na konci války nenapadlo,
že se ty hrůzy v krematoriu budou
opakovat.
„Komunisté postavili mého tátu
hned v roce 1948 před stejný
úkol jako nacisti – zase pálit
popravené. Urny s jejich
popelem se ukládaly anonymně
ve společném pohřebišti,
příbuzní o kremaci věděli, ale
nesměli vidět ani tělo, ani být
přítomni obřadu či převzít