14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / červen 2018 

www.praha8.cz

Rozhovor

František Suchý:

Z hrdiny

politickým

vězněm

nnFrantišek Suchý (* 1927 v Praze) byl svědkem výjevů,

které by nechtěli vidět ani ti nejotrlejší. V době dvou totalit

denně riskoval život, strávil 12,5 roku v komunistickém

kriminále. V roce 2011 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. stupně, je držitelem Ceny Paměti národa (2017).

Váš život na cestě z libeňské

Vychovatelny, kde jste vyrůstal,

na bohnické sídliště, kde bydlíte

nyní, by vydal na několik tlustých

románů. Jak to vše začalo?

„Prvních pět let jsem žil ve

Vychovatelně, tatínek tam byl

odborným učitelem zahradníkem. Roku 1932 se díky tomu,

že jako zahradní architekt byl

schopný spravovat i přilehlý

urnový háj, stal ředitelem

krematoria Strašnice. Dostal

tam i služební byt, ve kterém

jsme bydleli až do roku 1952,

kdy jsme celá rodina skončili

v komunistickém žaláři.“

Nevadilo vám vyrůstat v krematoriu?

„Mrtvý neublíží, jen živý. Dítě

nevnímá, že si hraje v urnovém

háji nebo kolumbáriu. Já si na

mrtvoly zvyknul, přišlo mi to

úplně normální. Zaměstnanci

tatínka si ze mě dělali legraci,

jednou na mě zvrhli rakev

s deformovaným utopencem,

František Scuhý v roce 1934

před strašnickým krematoriem.

ale mně to nevadilo. Prostě jsem

v tom vyrůstal.“

V době heydrichiády vám bylo

16 let. Dnešní mládež si ani neumí

představit, co jste prožíval a dělal.

„Nacisti vozili tátovi ke spálení

těla odbojářů, popravených

v pankrácké sekyrárně a na

kobyliské střelnici. Když jsem

ráno přišel na žároviště, bylo

tam někdy krve, že se v tom

mohl člověk brodit. Vždyť to byli

lidé, kterým usekli hlavu, a krev

z nich ještě tekla. Při pohledu na

bedny, pod nimiž se roztékala

krev, mi bylo hned jasné, co budu

večer dělat. Přepisovat seznamy

mužů, žen a dětí, které sťali nebo

zastřelili.“

Co vás s tátou k tomu vedlo?

„Dělali jsme jen to, co by udělal

každý poctivý Čech. Věřili jsme,

že nacisté válku projedou,

a chtěli jsme tak zachovat

památku pro budoucí generace.

Věděli jsme, že nacisté dokumenty hned likvidovali. Nikdo

z pozůstalých se nesměl

dozvědět, kde byli jejich blízcí

zpopelněni. Okupanti si nepřáli,

aby si Češi z místa, kde by byl

rozptýlen popel popravených,

udělali pietní místo národního

odporu. Proto táta jako ředitel

krematoria nesměl ani zapisovat

jména obětí a seznamy měl vést

jen pod čísly.“

Co vám jako šestnáctiletému

klukovi běželo při přepisování

hlavou? Vždyť za to byl trest

smrti!

„Byli jsme z toho s tátou celí

vydření, zle nám z toho bylo.

Byli jsme velice nešťastní. Jen

si vemte ta jména – spisovatel

Vladislav Vančura, armádní

generálové Josef Bílý, Josef

Balabán nebo Josef Mašín a řada

dalších… Tehdejší elita československého národa…!“

Jak to opisování probíhalo?

„Když mohl, jména spalovaných

přepisoval otec sám. Pokud to

nešlo, odváděl pozornost dozorce

tím, že se ho snažil opít. Pokud

ani to nevyšlo, v 11 hodin večer

mě vzbudil a seznamy lidí, kteří

ještě byli v peci, jsem přepisoval

já. Popel jsme pak sypali nikoliv

do kompostu, jak nařídili nacisté,

ale na tajné místo stranou. Do

kompostu jsme sypali obyčejný

popel z komína kvůli případné

kontrole.“

Nebáli jste se, že se na to přijde?

„Modlili jsme se, aby se to nestalo.

Popel z těl obsahuje vždycky

zbytky kostí. Když se nacisti při

kontrole ptali, kam jsme nasypali

popel, táta jim vždycky ukázal

hromadu kompostu. Naštěstí se

v tom hnoji nechtěli vrtat.“

Bedny vozili Němci do Strašnic

až do konce války?

„Ano. Byly to bedny 50 na 50 cm,

ve kterých byly i oběti z koncentráku Hradišťko u Štěchovic.

Jednou těsně před spálením

jsme odtrhli víko a v tom

půlmetrovém prostoru ležela

dokonce dvě těla, dva příšerně

hubení Francouzi. A těsně před

koncem války k nám přijel

gestapák a z nádoby, kterou měl

u sebe, začal vyndávat zakonzervované lidské hlavy a házel

je jako míče do pece. Otec se

domníval, že viděl hlavu biskupa

Gorazda, který ukrýval útočníky

na Heydricha. V peci tak

pravděpodobně shořeli i samotní parašutisté.“

Ten seznam nakonec obsahoval

2154 jmen. V roce 1946 byl popel

obětí vyzvednut z provizorního

umístění a uložen na strašnickém

hřbitově, dnes je to pietní místo,

kde spočívají ostatky mnoha

mimořádných osobností československé armády, ale také

obyvatelů Lidic (i nejbližších

příbuzných letců RAF, Josefa

Horáka a Josefa Stříbrného).

„Moc mě těší, že naše tehdejší

činnost nebyla zbytečná. A že je

dnes pietní pohřebiště krásně

upravené. Po tátovi je dokonce

pojmenován park nedaleko

krematoria.“

To vše jste zažil v době, kdy se

mládež obvykle věnuje studiu.

Jaký jsem byl student vy?

„Lajdák, přečetl jsem ve škole

pod lavicí jednu detektivku

denně, takže jsem kromě

dějepisu měl ze všech předmětů

čtyřky. Vyučil jsem se strojním

zámečníkem, vahařem. Pak se

Čtyřletý František Suchý,

Vychovatelna, 1930.

můj přístup změnil – maturoval

jsem v roce 1947 s vyznamenáním, jako nejlepší ze třídy. Chtěl

jsem být konstruktérem

a nastoupil jsem ke studiu na

ČVUT. Pak přišel únor 1948,

zúčastnil jsem se nočního

pochodu studentů na Hrad, kde

nás přijal prezident Beneš. Byl

jsem člen národně socialistické

strany, začal jsem vydávat letáky

a šířit projevy Tomáše Garrigua

Masaryka…“

Když jsem ráno přišel

na žároviště, bylo tam

někdy krve, že se v tom

mohl člověk brodit.

A co bylo po únoru 1948?

„Věřili jsme, že to praskne, že nás

Američané v tomhle nenechají.

Tak jsem na pokyn agenta

americké zpravodajské služby

CIC Jaroslava Koudelky založil

několik protikomunistických

skupin, které ale o sobě vzájemně nevěděly, ukrýval jsem

zbraně…“

Asi vás na konci války nenapadlo,

že se ty hrůzy v krematoriu budou

opakovat.

„Komunisté postavili mého tátu

hned v roce 1948 před stejný

úkol jako nacisti – zase pálit

popravené. Urny s jejich

popelem se ukládaly anonymně

ve společném pohřebišti,

příbuzní o kremaci věděli, ale

nesměli vidět ani tělo, ani být

přítomni obřadu či převzít