12
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2019
www.praha8.cz
Rozhovor
Dcera výtvarníka Radka Pilaře Marina Odvárková:
Otec Večerníčka
i Rumcajse
bydlel na Ládví
nnPopulární kreslené postavičky Rumcajse s Mankou a Cipískem anebo Večerníčka znají všichni, co se kdy dívali na televizi. Málokdo ale ví, že jejich autor, výtvarník Radek Pilař
(23. dubna 1931 – 7. února 1993), bydlel dlouhá léta na Ládví.
Na svého otce i na kreslené
„bráchy“ vzpomíná Marina
Odvárková, která působí v pěveckém uskupení Joyful.
Jak se váš otec dostal na Ládví?
„Táta se narodil v Písku a do
Prahy se odstěhoval až kvůli
studiím na Akademii výtvarných umění. Když se školou
skončil, měl ateliér na pražských
Vinohradech, což bylo pro scházení bohémů ideální místo, ale
jak založil rodinu, chtěl spíše
klidnější adresu. Když se začala
výstavba sídliště na Ládví, volba
byla jasná.“
Co ho sem lákalo?
„Tátovi vyhovovala anonymita,
kterou mu sídliště poskytovalo,
navíc bylo koncipované pro
rodinu, nechyběl ani dostatek
zeleně. Proto zde řada lidí zakotvila na celý život. Také jsem se
sem po bydlení v centru ráda
vrátila. Přejdu jednu silnici
a jsem v parku, o kousek dál je
nádherný les, škola, školka
poblíž, a přitom metrem na
Muzeum za čtvrthodinu…“
Jaké to je, mít za „bráchy“
Večerníčka nebo loupežníka
Rumcajse? Registrovala jste, že je
nakreslil váš táta, stejně jako
další populární večerníčkovské
postavičky?
„Samozřejmě jsem věděla, že je
nakreslil táta, byli každodenní
součástí mého dětství. Měla
jsem k nim blízko, i proto, že
Rumcajs je tátovi podobný.
Nikdy jsem o nich jako o „bratrech“ nepřemýšlela, ale když se
zamyslím, máte pravdu – chovám k nim takové ‚rodinné‘ city.“
Koukala jste mu pod ruce, když
tvořil?
„Někdy jsem viděla, jak táta
kreslí, ale to spíš, když jsme
vytvářeli něco společně. Do jeho
pracovny jsem měla dveře otevřené, ale už jako malá jsem
vycítila, že je to místo, kde potřebuje klid, takže jsem je příliš
často neotvírala. Někdy mě vzal
třeba do litografické dílny, to byl
zážitek. Ty vůně barev a to, jak
se kresba z kamene přenáší na
papír… Nevěnoval se jen ilustraci, méně je veřejnosti známá jeho
malířská tvorba či jeho videoarty, přitom právě tento směr
v Česku spoluzakládal.“
Na Rumcajse
jsem nezanevřela
ani v dobách nejtěžší
puberty
Jaký to byl pocit, když jste pak
viděla jeho kresby oživlé
v televizi?
„Co se týče oživlých postaviček,
ty dříve rozpohybovávali animátoři podle tátových předloh.
Jako dítěti mi táta tento princip
ukázal, bylo to fascinující a zábavné. Táta měl dar se nadchnout pro všechno, byl tvůrčí
člověk, a když ho něco bavilo,
dokázal k tomu strhnout
i ostatní.“
citovou hodnotu. Jsou tím, co mi
tátu dennodenně připomíná,
a to je pro mě nejpodstatnější.“
Kdy jste pochopila, kým je váš
tatínek, co dokázal?
„Pro mě byl v první řadě skvělým tátou. Vnímala jsem, že se
o něj lidé zajímají, že si spolužáci
přejí jeho podpis v památníčku,
nebo že jej zvou na nejrůznější
besedy či do televize, ale to vše
jsem brala jako součást jeho
„povolání“. Neměl klasickou
pracovní dobu, ale když měl
volno, věnoval se nám se sestrou
naplno. Měl hlavu plnou nápadů
a uměl se vcítit do dětské fantazie. Na společné chvíle mám moc
pěkné vzpomínky. O to bolestivější na jeho odchod. Zemřel,
když mi bylo dvanáct a dlouho
jsem se s tím neuměla
vyrovnat.“
Potomci slavných sportovců mají
občas ve škole problém, že od nich
tělocvikář očekává, že budou i oni
ve sportu vynikat. Jak na vás
pohlížela učitelka na výtvarku?
Věděli ve škole kantoři, spolužáci,
kdo je váš táta?
„Na základní škole to věděli
všichni, i proto, že tátu většina
z nich znala. Odlišný přístup
jsem nepociťovala, ani jsem,
doufám, nedávala nijak najevo,
že je můj táta známá osobnost.
Zkrátka jsem měla kamarády
jako každý jiný a prožívala jsem
normální dětství. na střední
(Gymnázium U Libeňského
zámku, pozn. red.) se mi profesorka matematiky smála, že
nedokážu narýsovat rovnou
přímku, že pořád jakoby tak po
malířsku skicuju. Ale upřímně
řečeno, bylo to spíš tím, že mě
geometrie tak netáhla, neměla
jsem ani správné tužky, a tak
jsem to čtrtala, jak mi to zrovna
vyšlo (smích). Když přijdu do
nového kolektivu, nijak nevytrubuju, čí jsem dcera. Někdo se
dovtípí dříve, ale od doby, co
jsem se provdala a příjmení
nenapovídá, tak to bývá spíše
později. Mnohdy bývají překvapení, že jsem ‚úplně normální‘.“
Jak jste vnímala tatínka jako dítě?
„Jak jsem už říkala, táta byl tím
nejlepším tátou, jakého jsem
mohla mít. Byla s ním zábava,
zároveň měl přirozenou autoritu, kterou si dokázal sjednat
velmi elegantním způsobem,
nebylo zapotřebí, aby nějak
zásadně zvýšil hlas, natož aby
mě uhodil. Uměl probudit a rozvířit dětskou obrazotvornost
a naladit se na stejnou vlnu.“
Kam jste chodili na procházky,
měli jste nějaké oblíbené místo?
„Nejraději jsme chodili do přírody, to ho nabíjelo. Jako malý kluk
byl skaut a ukazoval mi spoustu
toho, co se v té době naučil.
Vyřezávali jsme lodičky z kůry,
koukali na hvězdy, sbírali
maliny…“
Čím jste měla vyzdobený jako
malé děvče pokojík? Měla jste
vystavené tátovy obrázky?
„Výzdoba mého pokojíčku se
měnila s tím, jak jsem rostla.
A tak oblíbené hračky pomalu
ale jistě nahradily nejdříve
kazety a CD oblíbených zpěváků
a jejich plakáty. Růžovou vystřídaly temnější tóny… Ale tátův
‚otisk‘ byl pořád přítomný.
Na Rumcajse jsem nezanevřela
ani v dobách nejtěžší puberty
(smích). Na stěnách jsem měla
ale i věci z tátovy volné tvorby.“
Dával vám je někdy jako dárky?
Vnímala jste to vůbec jako dárek,
jako cenný a vzácný dárek?
„Ano, to si člověk časem uvědomí, ale pro mě mají největší
Marina Odvárková se svým otcem Radkem Pilařem.