12

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / březen 2019 

www.praha8.cz

Rozhovor

Dcera výtvarníka Radka Pilaře Marina Odvárková:

Otec Večerníčka

i Rumcajse

bydlel na Ládví

nnPopulární kreslené postavičky Rumcajse s Mankou a Cipískem anebo Večerníčka znají všichni, co se kdy dívali na televizi. Málokdo ale ví, že jejich autor, výtvarník Radek Pilař

(23. dubna 1931 – 7. února 1993), bydlel dlouhá léta na Ládví.

Na svého otce i na kreslené

„bráchy“ vzpomíná Marina

Odvárková, která působí v pěveckém uskupení Joyful.

Jak se váš otec dostal na Ládví?

„Táta se narodil v Písku a do

Prahy se odstěhoval až kvůli

studiím na Akademii výtvarných umění. Když se školou

skončil, měl ateliér na pražských

Vinohradech, což bylo pro scházení bohémů ideální místo, ale

jak založil rodinu, chtěl spíše

klidnější adresu. Když se začala

výstavba sídliště na Ládví, volba

byla jasná.“

Co ho sem lákalo?

„Tátovi vyhovovala anonymita,

kterou mu sídliště poskytovalo,

navíc bylo koncipované pro

rodinu, nechyběl ani dostatek

zeleně. Proto zde řada lidí zakotvila na celý život. Také jsem se

sem po bydlení v centru ráda

vrátila. Přejdu jednu silnici

a jsem v parku, o kousek dál je

nádherný les, škola, školka

poblíž, a přitom metrem na

Muzeum za čtvrthodinu…“

Jaké to je, mít za „bráchy“

Večerníčka nebo loupežníka

Rumcajse? Registrovala jste, že je

nakreslil váš táta, stejně jako

další populární večerníčkovské

postavičky?

„Samozřejmě jsem věděla, že je

nakreslil táta, byli každodenní

součástí mého dětství. Měla

jsem k nim blízko, i proto, že

Rumcajs je tátovi podobný.

Nikdy jsem o nich jako o „bratrech“ nepřemýšlela, ale když se

zamyslím, máte pravdu – chovám k nim takové ‚rodinné‘ city.“

Koukala jste mu pod ruce, když

tvořil?

„Někdy jsem viděla, jak táta

kreslí, ale to spíš, když jsme

vytvářeli něco společně. Do jeho

pracovny jsem měla dveře otevřené, ale už jako malá jsem

vycítila, že je to místo, kde potřebuje klid, takže jsem je příliš

často neotvírala. Někdy mě vzal

třeba do litografické dílny, to byl

zážitek. Ty vůně barev a to, jak

se kresba z kamene přenáší na

papír… Nevěnoval se jen ilustraci, méně je veřejnosti známá jeho

malířská tvorba či jeho videoarty, přitom právě tento směr

v Česku spoluzakládal.“

Na Rumcajse

jsem nezanevřela

ani v dobách nejtěžší

puberty

Jaký to byl pocit, když jste pak

viděla jeho kresby oživlé

v televizi?

„Co se týče oživlých postaviček,

ty dříve rozpohybovávali animátoři podle tátových předloh.

Jako dítěti mi táta tento princip

ukázal, bylo to fascinující a zábavné. Táta měl dar se nadchnout pro všechno, byl tvůrčí

člověk, a když ho něco bavilo,

dokázal k tomu strhnout

i ostatní.“

citovou hodnotu. Jsou tím, co mi

tátu dennodenně připomíná,

a to je pro mě nejpodstatnější.“

Kdy jste pochopila, kým je váš

tatínek, co dokázal?

„Pro mě byl v první řadě skvělým tátou. Vnímala jsem, že se

o něj lidé zajímají, že si spolužáci

přejí jeho podpis v památníčku,

nebo že jej zvou na nejrůznější

besedy či do televize, ale to vše

jsem brala jako součást jeho

„povolání“. Neměl klasickou

pracovní dobu, ale když měl

volno, věnoval se nám se sestrou

naplno. Měl hlavu plnou nápadů

a uměl se vcítit do dětské fantazie. Na společné chvíle mám moc

pěkné vzpomínky. O to bolestivější na jeho odchod. Zemřel,

když mi bylo dvanáct a dlouho

jsem se s tím neuměla

vyrovnat.“

Potomci slavných sportovců mají

občas ve škole problém, že od nich

tělocvikář očekává, že budou i oni

ve sportu vynikat. Jak na vás

pohlížela učitelka na výtvarku?

Věděli ve škole kantoři, spolužáci,

kdo je váš táta?

„Na základní škole to věděli

všichni, i proto, že tátu většina

z nich znala. Odlišný přístup

jsem nepociťovala, ani jsem,

doufám, nedávala nijak najevo,

že je můj táta známá osobnost.

Zkrátka jsem měla kamarády

jako každý jiný a prožívala jsem

normální dětství. na střední

(Gymnázium U Libeňského

zámku, pozn. red.) se mi profesorka matematiky smála, že

nedokážu narýsovat rovnou

přímku, že pořád jakoby tak po

malířsku skicuju. Ale upřímně

řečeno, bylo to spíš tím, že mě

geometrie tak netáhla, neměla

jsem ani správné tužky, a tak

jsem to čtrtala, jak mi to zrovna

vyšlo (smích). Když přijdu do

nového kolektivu, nijak nevytrubuju, čí jsem dcera. Někdo se

dovtípí dříve, ale od doby, co

jsem se provdala a příjmení

nenapovídá, tak to bývá spíše

později. Mnohdy bývají překvapení, že jsem ‚úplně normální‘.“

Jak jste vnímala tatínka jako dítě?

„Jak jsem už říkala, táta byl tím

nejlepším tátou, jakého jsem

mohla mít. Byla s ním zábava,

zároveň měl přirozenou autoritu, kterou si dokázal sjednat

velmi elegantním způsobem,

nebylo zapotřebí, aby nějak

zásadně zvýšil hlas, natož aby

mě uhodil. Uměl probudit a rozvířit dětskou obrazotvornost

a naladit se na stejnou vlnu.“

Kam jste chodili na procházky,

měli jste nějaké oblíbené místo?

„Nejraději jsme chodili do přírody, to ho nabíjelo. Jako malý kluk

byl skaut a ukazoval mi spoustu

toho, co se v té době naučil.

Vyřezávali jsme lodičky z kůry,

koukali na hvězdy, sbírali

maliny…“

Čím jste měla vyzdobený jako

malé děvče pokojík? Měla jste

vystavené tátovy obrázky?

„Výzdoba mého pokojíčku se

měnila s tím, jak jsem rostla.

A tak oblíbené hračky pomalu

ale jistě nahradily nejdříve

kazety a CD oblíbených zpěváků

a jejich plakáty. Růžovou vystřídaly temnější tóny… Ale tátův

‚otisk‘ byl pořád přítomný.

Na Rumcajse jsem nezanevřela

ani v dobách nejtěžší puberty

(smích). Na stěnách jsem měla

ale i věci z tátovy volné tvorby.“

Dával vám je někdy jako dárky?

Vnímala jste to vůbec jako dárek,

jako cenný a vzácný dárek?

„Ano, to si člověk časem uvědomí, ale pro mě mají největší

Marina Odvárková se svým otcem Radkem Pilařem.