OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2018
www.praha8.cz
hrdinky, která zažívá zároveň
radost z objevování nového
i vykořeněnost a opuštěnost,
vytržení z kontextu.“
Jak jste se s Enricem dorozumívali? Tancem?
„Ale ne… Běžně jsme spolu
mluvili anglicky, Enrico umí ještě
trošku španělsky, já mluvím
španělsky jak česky. Nicméně na
tanec nakonec ve finále stejně
došlo, protože to je náš společný
vyjadřovací prostředek.“
Foto: Andrea Barcalová
Scéna Z inscenace La Mar v Salesiánském divadle.
„Jde o notoricky známý příběh
němé mořské panny, která
opouští svůj podmořský svět,
aby poznala život na souši.
Ovšem Andersenova pohádka
slouží jen jako výchozí námět
choreografie pro dva tanečníky,
muže a ženu. Abychom podtrhli
rozdílnost dvou světů a odlišnost každé lidské bytosti,
obsadili jsme do inscenace
italského tanečníka Enrico
Paglialunga jako protiklad české
tanečnici, kterou představuji já.“
„Ano, kolečko se uzavře. Je to
paradox, že ten, kdo někoho
zachrání, na to nakonec může
doplatit. Ale o tom je i běžný
život. Abyste se mohl trvale
přesadit někam jinam, musíte
se něčeho vzdát. Když se ničeho
nechcete vzdát, přesazení se
nikdy nezdaří. Já pracuji
s motivem vztahu mezi mužem
a ženou, a snažím se to zobecnit
a aplikovat na to, co se v současnosti děje.“
Jak vnímáte pohádku Malá
mořská víla?
„To není jen pohádka pro děti,
ale tragický příběh, který je
nadčasový a dospělý člověk
21. století může být překvapený
jeho aktuálností a naléhavostí.
Ale v mé inscenaci je závěr jiný
než u Andersena. Prvotní motiv
víly je dostat toho chlapa pod
hladinu. Jenže když vidí, že by se
utopil, zželí se jí ho, pomůže mu
a sama se tak dostane do
problému. Jde s ním na pevninu,
poznávat opravdický princův
svět. Ale protože pochází
odjinud, nemůže se s prostředím
sžít. Můj princ je trošku
hamoun, který Malou mořskou
vílu sice miluje, ale takovým
způsobem, že ji chce sobecky
vlastnit a chránit ji tak, že jí
nedá ani kousek svobody. Chce ji
spoutat do sítě a je přesvědčen,
že toto je pro ni nejlepší. Jenže
ona tak žít nemůže, potřebuje
mít volnost a svobodu, proto
se jako pěna vrací do moře.“
Přesazení do odlišného
kulturního prostředí
je někdy nereálné.
Takže princ nakonec chce udělat
totéž, co chtěla původně víla stáhnout toho druhého k sobě do
svého prostředí, kde ho bude
ovládat a bude mít nad ním
navrch.
Přechod do jiného prostředí
s jinými zvyklostmi je dnes téma
opravdu velice aktuální…
„Proto jsem nechtěla jen
převyprávět známou pohádku,
kde nějaký vztahový rámec je,
ale dát jí výrazný přesah do
dneška. Že přesazení do
odlišného kulturního prostředí
je velmi obtížné a někdy
i nereálné. Můj přítel je Katalánec a tohle téma neustále
řešíme. I proto jsem do představení obsadila tanečníka z jiného
prostředí, aby to bylo
opravdové.“
Mělo s tou rozdílností světů
souvislost i zkoušení na různých
místech?
„Zkoušení jsme rozdělili
na několik bloků v Berlíně
a v Praze, abychom si s Enricem
uvědomili rozdílnost mezi námi,
ale současně i to, co nás spojuje,
a hledali cesty k pochopení
a soužití. Abychom na vlastní
kůži zakusili pocity hlavní
Kdo všechno se na inscenaci
podílel?
„Choreografie je společným
dílem nás obou tanečníků, tedy
mě a Enrica. Hudbu zkomponoval Jiří Lukeš, pracoval s autentickými zvuky z cest, které jsem
sama zaznamenala. Mimochodem – Jirka je také spojen
s Prahou 8, působí jako pedagog
v ZUŠ Taussigova, učí děti
na akordeon. V La Mar jsou
hudební motivy španělského
kytaristy José Bolañose.
Scénograf Michal „Hor“ Horáček
uplatnil metaforu sítě a vody
v nádobách, hodně pracuje se
světly. Kostýmy vymyslela
vietnamská absolventka DAMU
Nguyen Špetlíková. Já mám
krásný kostým se žábrami, který
se postupně transformuje do
klasické pánské košile, což opět
dokresluje snahu Malé mořské
víly se přizpůsobit princovu
světu.“
Takže i realizace je vskutku
mezinárodní. A co diváci – lze
porovnat obecenstvo v Praze
a třeba v Barceloně?
„V Česku je populární především
klasický balet. I když se vnímání
současného tance lepší, tak je
pořád na druhém místě.
Ve Španělsku táhne víc moderna, je zde dlouhá tradice
flamenka – folkloru. Berlín je
velice uvolněný, na současný
tanec se tam chodí stejně jako
u nás do kina.“
Dá se moderním tancem uživit?
„Toť otázka, mám pocit, že
vždycky do toho vložím víc
prostředků, než potom získám.
S La Mar mi hodně pomohl grant
Prahy 8, za což musím opravdu
poděkovat. Bez této finanční
pomoci by inscenace nevznikla.“
Co vás tedy živí?
„Ideálem by bylo věnovat se
tvorbě a mít vlastní taneční
školu, kde bych předávala
zkušenosti a znalosti současného tance dětem i dosplělým
15
Dana Pala (* 1987)
Choreografka a tanečnice, vl.
jménem Dana Palátová, vystudovala Taneční konzervatoř hl.
m. Prahy a magisterský stupeň
na HAMU v Praze, obor choreografie. Získala roční stáž na Institut del Teatro v Barceloně
a působila jako choreografka,
lektorka pohybových workshopů, improvizace a pohybu pro
herce a děti na Mallorce. Kromě vlastní tvorby, kterou tvoří
pod značkou Dana Pala Creativity, se intenzivně věnuje vývoji nového pohybového systému
pro dospělé a děti. Je držitelkou ceny Taneční asociace Baleárských ostrovů ACDIB za
nejlepší internacionální taneční projekt o tanci a architektuře v Palma de Mallorca (duben
2015). Za svůj největší úspěch
považuje odvahu vydat se na
cesty a vystoupit ze své komfortní zóny. Slovo, které ji vystihuje: Kreativita. Oblíbený sport:
Kolo a všechny outdoorové.
Záliba: Lodě a science fiction.
Motto: Per aspera ad astra
(Přes překážky ke hvězdám).
a mohla bych tam zvát učit i své
kolegy. To je dnes bohužel
nereálné, takže ještě učím
kompenzační techniky, pilates,
jógu. K tomuto oboru jsem se
dostala skrz mou složitou
rekonstrukci křížových vazů
a téměř dva roky trvající taneční
pauzu. Také dělám průvodkyni
českým turistům ve Španělsku.
Abych se uživila, musím toho
zvládnout hodně.“
Jak byste charakterizovala svůj
taneční nebo obecněji tvůrčí
projev?
„Mou nejoblíbenější taneční
technikou je kontakt se zemí –
floor work. Z tohoto spojení vše
začíná. Vycházím z poznání
vlastní anatomie, přirozeného
pohybu těla, her a improvizace,
díky baletní průpravě mám
v sobě disciplínu a věnuji se také
práci s dechem. Tanec považuji
za svůj projev. Dnes pracuji
zejména s prostorem a architekturou, specializuji se na taneční
a hudební projekty pro netradiční prostory a soudobou architekturu. Výsledkem této tvůrčí
činnosti je inscenace La Mar,
nebo úspěšné představení
Materia, které jsem vytvořila
speciálně pro věž a kryptu
kostela Nejsvětějšího Srdce Páně
v Praze na Vinohradech.“
Vladimír Slabý