OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2018 

www.praha8.cz

hrdinky, která zažívá zároveň

radost z objevování nového

i vykořeněnost a opuštěnost,

vytržení z kontextu.“

Jak jste se s Enricem dorozumívali? Tancem?

„Ale ne… Běžně jsme spolu

mluvili anglicky, Enrico umí ještě

trošku španělsky, já mluvím

španělsky jak česky. Nicméně na

tanec nakonec ve finále stejně

došlo, protože to je náš společný

vyjadřovací prostředek.“

Foto: Andrea Barcalová

Scéna Z inscenace La Mar v Salesiánském divadle.

„Jde o notoricky známý příběh

němé mořské panny, která

opouští svůj podmořský svět,

aby poznala život na souši.

Ovšem Andersenova pohádka

slouží jen jako výchozí námět

choreografie pro dva tanečníky,

muže a ženu. Abychom podtrhli

rozdílnost dvou světů a odlišnost každé lidské bytosti,

obsadili jsme do inscenace

italského tanečníka Enrico

Paglialunga jako protiklad české

tanečnici, kterou představuji já.“

„Ano, kolečko se uzavře. Je to

paradox, že ten, kdo někoho

zachrání, na to nakonec může

doplatit. Ale o tom je i běžný

život. Abyste se mohl trvale

přesadit někam jinam, musíte

se něčeho vzdát. Když se ničeho

nechcete vzdát, přesazení se

nikdy nezdaří. Já pracuji

s motivem vztahu mezi mužem

a ženou, a snažím se to zobecnit

a aplikovat na to, co se v současnosti děje.“

Jak vnímáte pohádku Malá

mořská víla?

„To není jen pohádka pro děti,

ale tragický příběh, který je

nadčasový a dospělý člověk

21. století může být překvapený

jeho aktuálností a naléhavostí.

Ale v mé inscenaci je závěr jiný

než u Andersena. Prvotní motiv

víly je dostat toho chlapa pod

hladinu. Jenže když vidí, že by se

utopil, zželí se jí ho, pomůže mu

a sama se tak dostane do

problému. Jde s ním na pevninu,

poznávat opravdický princův

svět. Ale protože pochází

odjinud, nemůže se s prostředím

sžít. Můj princ je trošku

hamoun, který Malou mořskou

vílu sice miluje, ale takovým

způsobem, že ji chce sobecky

vlastnit a chránit ji tak, že jí

nedá ani kousek svobody. Chce ji

spoutat do sítě a je přesvědčen,

že toto je pro ni nejlepší. Jenže

ona tak žít nemůže, potřebuje

mít volnost a svobodu, proto

se jako pěna vrací do moře.“

Přesazení do odlišného

kulturního prostředí

je někdy nereálné.

Takže princ nakonec chce udělat

totéž, co chtěla původně víla stáhnout toho druhého k sobě do

svého prostředí, kde ho bude

ovládat a bude mít nad ním

navrch.

Přechod do jiného prostředí

s jinými zvyklostmi je dnes téma

opravdu velice aktuální…

„Proto jsem nechtěla jen

převyprávět známou pohádku,

kde nějaký vztahový rámec je,

ale dát jí výrazný přesah do

dneška. Že přesazení do

odlišného kulturního prostředí

je velmi obtížné a někdy

i nereálné. Můj přítel je Katalánec a tohle téma neustále

řešíme. I proto jsem do představení obsadila tanečníka z jiného

prostředí, aby to bylo

opravdové.“

Mělo s tou rozdílností světů

souvislost i zkoušení na různých

místech?

„Zkoušení jsme rozdělili

na několik bloků v Berlíně

a v Praze, abychom si s Enricem

uvědomili rozdílnost mezi námi,

ale současně i to, co nás spojuje,

a hledali cesty k pochopení

a soužití. Abychom na vlastní

kůži zakusili pocity hlavní

Kdo všechno se na inscenaci

podílel?

„Choreografie je společným

dílem nás obou tanečníků, tedy

mě a Enrica. Hudbu zkomponoval Jiří Lukeš, pracoval s autentickými zvuky z cest, které jsem

sama zaznamenala. Mimochodem – Jirka je také spojen

s Prahou 8, působí jako pedagog

v ZUŠ Taussigova, učí děti

na akordeon. V La Mar jsou

hudební motivy španělského

kytaristy José Bolañose.

Scénograf Michal „Hor“ Horáček

uplatnil metaforu sítě a vody

v nádobách, hodně pracuje se

světly. Kostýmy vymyslela

vietnamská absolventka DAMU

Nguyen Špetlíková. Já mám

krásný kostým se žábrami, který

se postupně transformuje do

klasické pánské košile, což opět

dokresluje snahu Malé mořské

víly se přizpůsobit princovu

světu.“

Takže i realizace je vskutku

mezinárodní. A co diváci – lze

porovnat obecenstvo v Praze

a třeba v Barceloně?

„V Česku je populární především

klasický balet. I když se vnímání

současného tance lepší, tak je

pořád na druhém místě.

Ve Španělsku táhne víc moderna, je zde dlouhá tradice

flamenka – folkloru. Berlín je

velice uvolněný, na současný

tanec se tam chodí stejně jako

u nás do kina.“

Dá se moderním tancem uživit?

„Toť otázka, mám pocit, že

vždycky do toho vložím víc

prostředků, než potom získám.

S La Mar mi hodně pomohl grant

Prahy 8, za což musím opravdu

poděkovat. Bez této finanční

pomoci by inscenace nevznikla.“

Co vás tedy živí?

„Ideálem by bylo věnovat se

tvorbě a mít vlastní taneční

školu, kde bych předávala

zkušenosti a znalosti současného tance dětem i dosplělým

15

Dana Pala (* 1987)

Choreografka a tanečnice, vl.

jménem Dana Palátová, vystudovala Taneční konzervatoř hl.

m. Prahy a magisterský stupeň

na HAMU v Praze, obor choreografie. Získala roční stáž na Institut del Teatro v Barceloně

a působila jako choreografka,

lektorka pohybových workshopů, improvizace a pohybu pro

herce a děti na Mallorce. Kromě vlastní tvorby, kterou tvoří

pod značkou Dana Pala Creativity, se intenzivně věnuje vývoji nového pohybového systému

pro dospělé a děti. Je držitelkou ceny Taneční asociace Baleárských ostrovů ACDIB za

nejlepší internacionální taneční projekt o tanci a architektuře v Palma de Mallorca (duben

2015). Za svůj největší úspěch

považuje odvahu vydat se na

cesty a vystoupit ze své komfortní zóny. Slovo, které ji vystihuje: Kreativita. Oblíbený sport:

Kolo a všechny outdoorové.

Záliba: Lodě a science fiction.

Motto: Per aspera ad astra

(Přes překážky ke hvězdám).

a mohla bych tam zvát učit i své

kolegy. To je dnes bohužel

nereálné, takže ještě učím

kompenzační techniky, pilates,

jógu. K tomuto oboru jsem se

dostala skrz mou složitou

rekonstrukci křížových vazů

a téměř dva roky trvající taneční

pauzu. Také dělám průvodkyni

českým turistům ve Španělsku.

Abych se uživila, musím toho

zvládnout hodně.“

Jak byste charakterizovala svůj

taneční nebo obecněji tvůrčí

projev?

„Mou nejoblíbenější taneční

technikou je kontakt se zemí –

floor work. Z tohoto spojení vše

začíná. Vycházím z poznání

vlastní anatomie, přirozeného

pohybu těla, her a improvizace,

díky baletní průpravě mám

v sobě disciplínu a věnuji se také

práci s dechem. Tanec považuji

za svůj projev. Dnes pracuji

zejména s prostorem a architekturou, specializuji se na taneční

a hudební projekty pro netradiční prostory a soudobou architekturu. Výsledkem této tvůrčí

činnosti je inscenace La Mar,

nebo úspěšné představení

Materia, které jsem vytvořila

speciálně pro věž a kryptu

kostela Nejsvětějšího Srdce Páně

v Praze na Vinohradech.“

Vladimír Slabý