14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / únor 2018 

www.praha8.cz

Rozhovor

Tanečnice a choreografka Dana Pala:

Na konečné

dvoustovky mám

stále své centrum

nnDana Pala je zajímavou osobností současného tance v Čechách a ve Španělsku. Na konci loňského roku představila

v Salesiánském divadle v Praze svoji nejnovější inscenaci

La Mar, kterou specializovaný Taneční magazín označil za

jeden ze silných tanečních zážitků roku 2017.

Jak jste se dostala k modernímu

tanci?

„Tancuji odmalička. Pořád jsem

improvizovala, když hrála

hudba. Dnes bych řekla, že jsem

se už tehdy vyjadřovala

pohybem. Maminka mě

přihlásila snad na všechny

kroužky, které existovaly, a to

včetně krasobruslení. Odtud byl

už jen krůček k baletu, který

jsem dělala od 1. třídy, chodila

jsem nejdřív do ZŠ Dolákova,

pak na ZŠ Bohumila Hrabala.

S holkama ze třídy jsme dělaly

baletní představení, ke kterým

jsem psala scénáře a stříhala

hudbu na stařičkém kazeťáku.“

Proč jste ale nezůstala u klasického baletu?

„Na balet nemám fyzické ani

psychické předpoklady, ráda

experimentuji, a to klasický

balet neumožňuje. Takže jsem

po Taneční konzervatoři, kam

mě přijali ve čtvrté třídě, na

HAMU vystudovala choreografii

a rok jsem strávila na stáži

v Barceloně. Naučila jsem se tam

španělsky a postavila se na

vlastní nohy.“

Vyrůstala jste v Praze 8, jste

patriotka?

„Maminka je superpatriot, bydlí

na sídlišti v Bohnicích, a tam je

dodnes i moje centrum. A pořád

se sem ráda vracím. Nedovedu

si představit, že bych se neměla

ze světa kam vrátit. Čili když

jsem v Praze, tak bydlím stále

na stejném místě na konečné

autobusu 200. Zaplavat si

chodím do bazénu Na Šutce, kde

je skvělá relaxační zóna a super

výhled na celou Prahu, zaběhat

si chodím zase dolů kolem

Vltavy… Ale jinak mám ráda

všechna místa, kde žiju. Jsou to

převážně ostrovy, v zimě

Kanárské, nebo Baleáry

s Mallorkou a Menorkou

a miluju taky Barcelonu, kde to

všechno začalo… Jsem jako ten

pták, co odlétá do teplých

krajin. Kanáry se svým

vulkanickým povrchem mě

přímo nabíjejí energií a vždycky

tam přes zimu něco zajímavého

vymyslím.“

Usadit se třeba na Kanárských

ostrovech vás neláká?

„Příroda tam je nádherná, ale

na mě je trošku pustá a málo

zelená. Spousta hudebníků na

španělské ostrovy jezdí stejně

jako já čerpat inspiraci.

Potkávám se tam třeba s panem

Nohavicou, Markem Straceným… Ale na celoroční žití si

Kanáry nedovedu představit.

To už spíš Baleáry, i když jsou

sezónní, ale jsou blíž k pevnině

a je tam více kulturních

i dalších možností.“

Dana Pala na Trojském mostě. Foto: Andrea Barcalová

Šutka, Vltava, Kanáry… Jaký máte

vztah k vodě?

„Nebyla jsem žádný velký

milovník vody. Ale když jsem

začala bydlet u moře, začalo se

to měnit. Na Mallorce jsem

bydlela skoro dva roky v kuse,

na pevninu se odtud dostanete

jedině lodí nebo letadlem přes

moře. Moře všude kolem musíte

přijmout a respektovat. Kdyby

bylo kolem Prahy, taky by bylo

najednou součástí vašeho života.

Mám k vodě velký respekt.

A čím víc jsem u moře, a hlavně

u Atlantického oceánu, tím je

ten respekt větší.“

Vzala jste si někdy loď…?

„Mám strašně ráda lodě, přála

bych si jednou nějakou mít,

třeba maličkou… Chtěla bych

umět loď řídit, to by mě bavilo…“

V Troji běháte kolem kanálu pro

vodní slalom, tam jsou také lodě.

Ale to asi není váš sen?

„Není. Obdivuji kajakáře, jak se

každý den perou s tou studenou

vodou. To si hned říkám – taky

musíš makat! Nejraději bych

plachetnici, stačila by menší, tak

osmimetrová… Ovládat

plachetnici je zážitek.“

Máte takový?

„Na podzim 2016 se mi podařilo

s kamarády na malé, ani ne

osmimetrové plachetnici

přeplout z Gran Canaria na

Fuerteventuru. V posádce jsme

byli tři a přes ten kousek

Atlantiku, asi 50 námořních mil,

jsme jeli celou noc. Byl to

neuvěřitelný zážitek – všude

kolem voda, úplně jiná tma než

na pevnině, mnohem víc hvězd

na nebi, a někde v dálce tušíte

další ostrov. Chvilku jsem se

bála, ale nakonec to byl nádherný adrenalin. A právě z takových

zážitků čerpám nápady a inspiraci pro svoje představení.“

Už je mi jasné, proč se vaše

nejnovější taneční inscenace,

kterou jste představila na sklonku

roku v Salesiánském divadle,

jmenuje La Mar, tedy Moře.

„Vlastně to není doslova Moře,

název je španělská slovní hříčka.

El Mar znamená ve španělštině

moře a je rodu mužského. „La“ je

člen ženského rodu a „La Mar“

by doslovně česky znamenalo

Mořa. Spojení žena-muž je tak

obsaženo už v názvu.“

Proč jste k premiéře La Mar zvolili

zrovna Salesiánské divadlo

v Kobylisích?

„Inscenace se odehrává nejen na

jevišti, ale i ve foyer a dalších

prostorách Salesiánského

divadla. A jelikož nejsou

prostory tohoto divadla

všeobecně známé, chtěli jsme je

divákům tímto způsobem více

přiblížit a trochu ho oživit od

dětských vystoupení a přehlídek. Zaslouží si to.“

Jak byste La Mar stručně

charakterizovala?

„Opravdu stručně? Taneční duet

pro dva cizince o věčném

hledání lásky na motivy Hanse

Christiana Andersena.“

Dobře. A maličko podrobněji?