34

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / leden 2019 

www.praha8.cz

Historie

1. ledna se slaví Den obnovy samostatné České republiky

Neviditelné výročí

nnCelý rok 2018 se nesl ve

znamení oslav 100 let Československa, dnes již neexistujícího státu. Osvěžme si nyní,

kdy, jak a proč Československo skončilo, a spolu tím si

připomeňme tak trochu

neviditelný státní svátek –

vznik České republiky, oficiálně zvaný Den obnovy samostatného českého státu,

který připadá na 1. ledna.

Ačkoliv se jedná o významné

výročí, málokdo vznik samostatné České republiky slaví

a málo se o něm také mluví.

Kdy vlastně vznikla

Česká republika?

Občas bývá „chytákem“ otázka,

kdy poprvé vznikla Česká republika. Někdy se totiž za datum

vzniku České republiky nepovažuje 1. leden 1993 (zánik Československa), nýbrž 1. leden 1969.

Tehdy, částečně na sovětský

nátlak (ale došlo by k tomu

zřejmě stejně), vznikla Česká

socialistická republika a vedle ní

Slovenská socialistická republika. Dvě země v rámci federace

zvané Československá socialistická republika.

Faktem zůstává, že po roce

1968 mělo Československo

nejen společnou federální vládu,

ale i samostatné vlády Českou

a Slovenskou. Díky tomu i po

sametové revoluci v listopadu

1989 byly k dispozici tři premiérské posty. Po volbách v červnu

1992 toho využili jejich vítězové

Václav Klaus a Vladimír Mečiar,

kteří místo do federální vlády

zamířili do křesel českého a slovenského premiéra.

Záhy bylo jasné, že se společným státem je konec. Občanská

demokratická strana (ODS) totiž

vyhrála volby s heslem Společný

stát, nebo rozdělení, Hnutí za

demokratické Slovensko (HZDS)

uspělo s požadavkem „konfederace, nebo rozdělení“.

s Mečiarem 26. srpna 1992.

Úderem půlnoci 31. prosince

1992 pak definitivně skončila

historie společného státu Čechů

a Slováků, a v pátek 1. ledna

1993 tak vznikly Česká republika a Slovenská republika.

Václav Klaus později označil

rozdělení za „soft“, protože

většina historických dělení států

byla podle něj „hard“, tedy dělením nepřátelským, proběhla

chaoticky, s vysokými náklady

a často i se značným krveprolitím (například zhruba ve stejné

době probíhající rozpad

Jugoslávie).

Díky pokojnému rozdělení

Československa se zachovaly

dobré vztahy na úrovni národních států. „Které dva státy

v Evropě k sobě mají blíže než

Česko a Slovensko? Nenajdete

je,“ prohlásil s odstupem 25 let

Vladimír Mečiar. A Václav Klaus

dodal: „V žádném okamžiku jsme

nedopustili roztržku a věděli

jsme, že ústupky a kompromisy

byly potřebné. Vývoj uplynulých

let nám ale dal za pravdu.“

Podle obou politiků nemělo

smysl se ptát na názor občanů

v referendu – lidé rozhodli ve

volbách, a jak ODS, tak HZDS

měli v programu rozchod.

„My jsme ten problém zdědili,“

říká dnes Mečiar a Klaus dodává:

„Nedovedu si představit otázku,

která by zazněla v referendu

v Čechách.“ Na Slovensku by se

sice mohli zeptat na vznik samostatného státu, ale v Česku?

„V Česku to nemělo smysl, nebylo

na co se zeptat,“ tvrdí Klaus.

Nenápadný svátek

Státy se tedy rozdělily 1. ledna.

Je to stále tak trochu neviditelné

výročí – je to svátek, který pravidelně zaniká v kocovině ze

silvestrovských oslav a toho, že

Nový rok byl vždy volným dnem.

Navíc není spojen s žádnými

oficialitami – ohňostroj je připomínkou příchodu nového roku,

prezident v tento den neuděluje

žádná vyznamenání, i když by

ze zákona mohl, a tradiční

projev se přesunul na 26. prosince. Náměstí zejí prázdnotou,

nikde žádné kytky, věnce či

oslavy a demonstrace. A možná

je také důvodem „utajení“, že se

s touto událostí dodnes spousta

„Soft“ rozdělení

Jednání probíhala za zavřenými

dveřmi brněnské vily Tugendhat. Dělil se majetek, armáda,

zahraniční ambasády a vytyčovala hranice, která byla dlouhá

léta jen čárou na mapě. V písemné podobě dohodu o rozdělení

Československa podepsali Klaus

Titulní stránka tehdejšího Informačního bulletinu Prahy 8 dokládá, jak

osmička přivítala vznik České republiky.

Čechů a Slováků zcela nesmířila,

a proto si jen málokdo na ten

den vzpomene. Den obnovy

samostatného českého státu, jak

zní jeho oficiální název, je státním svátkem od roku 2000.

Pohled do historie

Už téměř od samého vzniku

Československa v roce 1918

existovaly, převážně na slovenské straně, snahy o částečnou,

nebo úplnou nezávislost Slováků. Poprvé se Slovákům podařilo

osamostatnit těsně před 2. světovou válkou – 14. března 1939

slovenští politici pod nátlakem

Hitlera vyhlásili Slovenský štát.

Ten vydržel pouze do roku 1944,

tedy ani ne do konce války,

a v roce 1945 bylo opět obnoveno Československo. V době

komunismu 1948–1989 nemohla být o nějakých myšlenkách na

samostatné Slovensko ani řeč.

Teprve po pádu komunismu

a obnovení demokracie se obnovily i myšlenky na samostatnost

Slovenska. V prvních měsících

po Listopadu to šlo pocítit při

„handrkování“ o název republiky, kdy se uvažovalo o různých

variantách, jak nahradit název

Československo, např. s pomlčkou v názvu Česko-Slovensko. 23. dubna 1990 pak byla

naše republika oficiálně přejmenována ústavním zákonem na

Českou a Slovenskou Federativní Republiku (ČSFR), velká

písmena ve všech slovech se

psala proto, aby slovenští představitelé neprotestovali, přestože podle českého i slovenského

pravopisu se přídavná jména

píší malými písmeny (správně

tedy Česká a slovenská federativní republika), požadovali totiž

také velké písmeno pro slovo

„slovenská“, aby bylo jasné, že

republiky, spojené ve federaci,

jsou dvě.

Vše nakonec vyústilo k politickému rozhodnutí společný

stát k 31. prosinci 1992 rozdělit.

Rozdělení Československa tedy

nebylo primárně důsledkem

emancipačních snah a patriotismu slovenského (a už vůbec ne

českého) národa. V tehdejších

průzkumech veřejného mínění

se Slováci a Češi nikdy nevyslovili ve většině pro státní samostatnost, nýbrž vždy naopak.

V Sociologických aktualitách

10/1993 se ptali na pocity z rozdělení státu: 56 % Slováků

vyjádřilo obavy, 40 % strach

a jen 33 % se vyjádřilo, že má

pocit získané svobody. Také