OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / leden 2019 

Je šance, aby Praha 8 hrála i vyšší

soutěž?

„Určitě. Jak Admira, tak Meteor

mají skvělou práci s mládeží,

takže perspektiva tam je. Myslím, že oba kluby by časem

mohly výkonnostně mít i na

druhou ligu.“

Výš ne? Nevěříte na zázrak

v podobě zopakování úspěchů

Drnovic nebo Blšan, které hrály na

přelomu tisíciletí nejvyšší soutěž?

„Byla jiná doba. Vládci Drnovic

i Blšan měli potom potíže se

zákonem, doplatili na své megalomanství. Drnovický klub byl

za panování Jana Gottwalda

v roce 2000 v lize třetí a pro

potřeby evropského Poháru

UEFA postavil krásný stadionek

pro 8000 lidí. O šest let později

klub zkrachoval… Jeho skromný

nástupce dnes hraje okresní

přebor. V Blšanech fotbal dokonce prakticky zemřel – v ligových

dobách tam šéfoval tehdejší

předseda ČMFS František Chvalovský, jenže v roce 2006 klub

spadnul z 1. ligy. Sletěl postupně

až do krajského přeboru a v sezoně 2016/17 už nedokázal

sestavit ani základní jedenáctku

a byl ze soutěže vyřazen. Je jedině dobře, že kluby v Praze 8

nejsou takovéto umělé projekty,

ale tradiční a stále živé kluby.“

A postup do Evropy přes Český

pohár je pro celky z Prahy 8 také

nereálný?

„Ještě před deseti patnácti lety

při velkém štěstí a souhře náhod

snad, ale dnes už ligové kluby

pochopily, že je to cesta k evropskému zviditelnění a žádný

zápas nepodcení. Problém je

i v tom, že na tyhle soutěže musí

být i odpovídající stadion – kapacitou diváků, bezpečností,

parkováním… Stadiony Admiry

i Meteoru jsou sice příjemné, ale

odpovídají maximálně 2. lize.“

Takže větší počet prvoligových

týmů z hlavního města nepředpokládáte?

„Myslím, že pro Prahu jsou

vzhledem k ekonomické i výkonnostní realitě maximem čtyři

prvoligové kluby. Slavia, Sparta,

Bohemians – a dál? Dukla je sice

tradiční klub, s jedenácti tituly

dokonce historicky jeden z nejúspěšnějších, ale hraje dlouhodobě ve spodnějších výkonnostních patrech a je otázka, jak to

s ní bude dál. A třeba taková

Viktoria Žižkov je sice jedním

z nejstarších českých klubů

a ještě v roce 2012 hrála 1. ligu,

jenže v posledních letech se

www.praha8.cz

15

potácí na pomezí druhé a třetí

nejvyšší soutěže. A jsem přesvědčen, že na téhle úrovni

mohou hrát i kluby z Prahy 8.“

Výkonnost je jedna věc, ekonomika druhá. Jak je finančně náročná

první liga?

„Zatímco na divizi bohatě stačí

rozpočet do 10 milionů, tak od

druhé ligy, která už je plně profesionální, se pohybujeme v částkách násobně vyšších. A roční

rozpočet prvoligových celků

není v desítkách, ale může být

klidně i ve stovkách milionů.“

Sjezdil jste celý svět, které město

se vám líbilo nejvíc?

„Pro mě je nejkrásnější Praha.

Opravdu. Z cizích mě nejvíc

oslovila Barcelona. Možná to

souvisí s tím, že olympiáda 1992

v Barceloně byla mou první

opravdu velkou akcí, kterou

jsem jako novinář pokrýval.

Asi na to měla vliv i doba – bylo

pořád krátce po listopadové

revoluci, a i když se nám už

republika rozpadala, byla to

poslední akce společně se Slováky, tak takové nadšení, euforii

a optimismus jsem už nikdy

a nikde nezažil.“

A stadion? Barcelonský

Nou Camp?

„Kupodivu Nou Camp ani moc

ne. Mám raději klasické fotbalové stadiony, jako bylo staré

Wembley v Londýně. Ty moderní jsou sice možná bezpečné, ale

atmosféra už tam taková není.“

Je jedině dobře,

že fotbalové kluby

v Praze 8 nejsou umělé

projekty, jako byly

Blšany nebo Drnovice,

ale tradiční a stále

živé kluby

Mění se stadiony, ekonomické

podmínky, mění se celý svět. Jak

moc se za dobu vašeho působení

v médiích změnila žurnalistika?

„Velice! Začínal jsem počátkem

80. let, člověk musel úplně

jinak přemýšlet, co napíše.

Teď nemám na mysli jen režimní tlaky, ale i samotné psaní –

datlovali jsme zprávy do psacího stroje, a změnit odstavec

znamenalo přepsat článek.

Dnes text na počítači změníte

snadno. Navíc nebyl internet,

sociální sítě, mobily… Lámat se

Barcelona, olympijské hry 1992 – a lehká nervozita po příjezdu

do novinářské vesnice. Foto: archiv Pavla Procházky

to začalo s nástupem nových

technologií v polovině 90. let.“

Jak byste tehdejší způsob práce

přiblížil dnešní facebookové

generaci, která žije svůj virtuální

život doslova v přímém přenosu?

„Vzpomínám si na olympiádu

v Atlantě 1996, kdy výbuch

bomby v olympijském parku

zabil jednoho člověka a 110 lidí

zranil. A já, přestože jsem tam

tehdy byl, dozvěděl jsem se

o tom až od kolegů z Prahy, kteří

měli informace z dalších agenturních zdrojů. Od té doby

nastal obrovský posun zejména

v rychlosti a otevřenosti. Dnes

se zejména díky sociálním sítím

informace rozlétne do světa

prakticky okamžitě. “

To je snad dobře, ne?

„Ano, ale na druhé straně jsou

ty informace povrchnější, není

čas se vším zabývat do hloubky.

A přestože víc než dřív platí, že

nic není staršího než včerejší

zpráva, tak paradoxně ve virtuálním světě některé zprávy,

zejména upravené nebo i přímo

nepravdivé, fake news, žijí svým

vlastním životem, ovlivňují

veřejné mínění a těžko se

vyvracejí.“

Novinář si pravdivost informace

neověřuje?

„Novinář by samozřejmě měl, to

je základ jeho důvěryhodnosti

a serióznosti. Potíž je v tom, že

sociální sítě nejsou z podstaty

věci zpravodajství, ale lidé je

jako zpravodajský – a pravdivý!

– zdroj berou. Jenže reálně není

možné ověřovat si všechny

informace, které třeba na Facebooku jsou. I já, ač se považuji

za zkušeného a médii protřelého člověka, jsem docela nedávno naletěl na falešnou informaci a šířil jsem ji dál. Pak jsem si

za to drbal hlavu…“

Vladimír Slabý

PhDr. Pavel ProcházkA

(* 1959)

absolvent Fakulty žurnalistiky

UK v Praze (1982), šéfredaktor

sportovního magazínu Hattrick

(od r. 2010), předtím mimo jiné

šéfredaktor deníku 24 hodin,

redaktor a posléze zástupce

šéfredaktora deníku Sport. Člen

Rady Syndikátu novinářů ČR

(1990–1992), člen výboru Klubu

sportovních novinářů ČR

(90. léta). V době jeho šéfování

byl deník 24 hodin vyhlášen

organizací SIMP Společensky

odpovědnou firmou roku 2008

v kategorii Mediální podpora pro

neziskový sektor. Napsal

řadu knih se sportovní tematikou – např.: Plánička – brankářská hvězda 20. století (2016),

Josef Masopust – legenda žije

(2015), Věčná Slavia (spolu

s Vítězslavem Houškou, 2010,

2017), Fotbal do kapsy (spolu

s Jiřím Vaisem, 2001), Spanilá

cesta Pohárem UEFA (spolu

s Jiřím Vrbou, 1996), Zlatý Turín

(šéf kolektivu autorů, 2006), Sto

let českého sportu 1918 až 2018

(s kolektivem autorů, 2018).