Strana 23
Osmička / ZPRAVODAJ MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ZÁŘÍ 2024 www.praha8.cz 23
Však jsme se snepřátelskými
letadly do přímých bojů nepou-
štěli. Jakmile jsem je zahlédl,
nahlásil jsem to aprchali jsme.
Ostatní dělali totéž.
Proč?
Naším úkolem bylo vyhledávat
aničit ponorky alodě nepřítele,
ne se porovnávat sjeho stíhač-
kami. Do žádného velkého
nebezpečí jsem se nedostal.
To se mi nechce věřit.
Pár situací vybočujících zruti-
ny bylo. Třeba nepříjemné
přistání, kdy jsme skončili na
nose, jednou letadlo začalo
hořet, jo ajednou taky jeden
kluk ve zmatku vyhodil cvič-
nou bombičku tak nešikovně,
že narazila na poklop letadla.
Naštěstí explodovala až venku.
Fakt ale je, že když se uvolnila
vletounu puma akutálela se
sem atam, do zpěvu mi zrovna
nebylo. Pilot nehnul ani brvou
avypustil ji na moře. Viděl
jsem, jak vybuchla při dopadu
na hladinu. Ono to opravdu
nebylo tak dramatické, jak to
nyní zní.
Myšlenkami na smrt jste se
tedy nezabýval?
Snažil jsem se. Jasně, že se nás
dotýkalo, když se nějaká posád-
ka nevrátila. Třeba když vlednu
pětačtyřicet zahynula posádka
Oldřicha Bureše. Mezi mrtvými
byl imůj spolužák zobecné
školy Zdeněk Launer. Nesl jsem
jeho rakev. Ale život jde dál
anechcete přemítat, že to může
potkat ivás.
Narodil jste se na Smíchově,
pak bydlel vPařížské ulici. Jaké
jste měl dětství?
Myslím, že jsem měl normální,
hezké dětství. Byl jsem vžidov-
ském mládežnickém hnutí
Tchelet lavan, taky jsem chodil
do Sokola. Táta byl advokát,
kancelář měl vRytířské ulici.
Maminka byla odvacet let
mladší, ovládala skvěle několik
jazyků. Po svatbě zůstala vdo-
mácnosti, to bylo tehdy normál-
ní. Ještě snámi bydlel dědeček
Ludvík Kaa. Když mu bylo
přes sedmdesát, chodil jsem pro
něj do kavárny – už začínal
zapomínat, tak aby se někde
nezatoulal.
Jak jste mluvili doma?
Česky. Hebrejsky jsem uměl
trochu, německy jsem se učil ve
škole.
Před Hitlerem vás ivašeho
mladšího bratra Felixe zachránil
Nicholas Winton, který vroce
1939domluvil převoz 669ži-
dovských dětí ztehdejšího
Československa do Anglie. Jak
jste odjezd aloučení vnímal?
Asi jako každé dítě, když se
loučí smaminkou atatínkem.
Bylo mi patnáct. Věděli jsme
moc dobře, co se vEvropě děje.
Ale sám jsem se dlouhá léta
domníval, že transport do
Anglie vypravili kvakeři, kteří
pomáhali uprchlíkům. Až na
konci devadesátých let jsem
zjistil, že to byl „Wintonův
vlak“.
Kdo vás doprovodil na
nádraží?
Tatínek musel do práce, takže
jen maminka. Měla na sobě
tmavý kostým, klobouček
amávala nám bílým
kapesníčkem.
To si tak přesně pamatujete?
Kdepak, ale maminku na nástu-
pišti zaznamenala kamera ajá to
po mnoha letech viděl vdoku-
mentu BBC oWintonovi.
Řekl jste někomu, že odjíždíte
do Anglie?
Ne. Otakových věcech jsme se
ve škole nebavili. Já jsem třeba
ani nevěděl, že můj spolužák na
Akademickém gymnáziu vPra-
ze Arnošt Stránský má židovský
původ. Aaž před pár lety jsem
se od jeho dcery dozvěděl, že
ion byl „Wintonovo dítě“.
Ostatně izmiňovaný Zdeněk
Launer aIvo Karel Engländer,
který sním vtom Liberatoru
zahynul, knim také patřili.
Adoma? Vysvětlili vám, proč
sFelixem musíte odjet?
Nemám pocit, že by to bylo třeba.
Pamatuji se, jak jsem zokna
gymnázia sledoval . března
německé vojáky. Vážné věci před
námi rodiče ale neprobírali.
Tatínek měl přitom stou záchran-
nou akcí hodně společného. Jako
předseda židovské obce spolu-
pracoval sMarií Schmolkovou
aHitlerovy výhrůžky rozhodně
nepodceňoval. (Pozn. red.:
Schmolková byla československá
humanitární pracovnice, bojovni-
ce za ženská práva asionistka,
předsedkyně Národního koordi-
načního výboru pro uprchlíky
vČeskoslovensku). Maminka
často plakala, ale nás sbratrem
svým strachem nezatěžovala.
Přála si, abychom ještě dokončili
školní rok vPraze.
Jaké byly první dny po
příjezdu do Británie?
Odjížděli jsme . června ,
na Felixovy . narozeniny.
Maminka nám nechala ušít nové
šaty, abychom vAnglii nedělali
Vlevo stojící Jiří Pavel Kaa před bombardérem B24 Liberator FOTO: ARCHIV JIŘÍHO PAVLA KAFKY
Nejdelší hlídkový let
trval osmnáct hodin.
Po pravdě, to už se pak
trochu nudíte. Ale před
letem nám vždycky
naservírovali
královskou snídani.