Osmička

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2018

www.praha8.cz

Rozhovor

Držitelky Ceny Eduarda Štorcha ze ZŠ Palmovka:

Největší odměnou je

důvěra a otevřenost žáků

nnNa konci minulého

školního roku zastupitelé

městské části Praha 8 již

počtvrté oceňovali nejlepší

učitele základních škol.

Ze ZŠ Palmovka převzaly

Cenu Eduarda Štorcha za

pedagogický přínos hned

tři učitelky – Mgr. Jitka

Smrčinová, Mgr. Jaroslava

Dohnalová a Mgr. Marcela

Kyselá, které všechny učí

na prvním stupni.

Co pro vás znamená cena Eduarda

Štorcha?

Jitka Smrčinová: „Vážím si toho.

Dostala jsem cenu Eduarda

Štorcha už potřetí, takže asi

neučím děti úplně špatně, když

je dokážu vést k vlastnímu

názoru a samostatnosti.“

Jaroslava Dohnalová: „Já jsem

takto oceněná poprvé a jsem

tomu moc ráda. Je to určitě

nejen ocenění toho, co dělám,

ale i povzbuzení do budoucna, že

to není marná práce.“

Marcela Kyselá: „Jsem hrdá,

jsem poctěná, jsem šťastná.

To je citát z filmu Apollo 13…“

Však vy svým způsobem také

někam letíte do neznáma jako

s Apollem, prošlapáváte cesty –

jinak byste nedostaly Cenu

Eduarda Štorcha. Má smysl takto

oceňovat učitele?

JD: „Určitě. Je fajn, že Praha 8

si svých učitelů váží a dává jim

to takto najevo.“

JS: „Učitelé dnes nejsou oceňováni a respektováni ani od rodičů,

ani od dětí, ani od veřejnosti.

Proto jsme opravdu rády, že

Praha 8 něco takového vymyslela, takže učitel se pak cítí ve

společnosti o něco lépe.“

V čem je vztah rodičů k učitelům

jiný než dřív?

JD: „Dřív byl učitel autorita, měl

respekt a úctu. Dnes to rodič

takhle nevnímá. Prestiž našeho

povolání ve společnosti výrazně

upadla.“

JS: „Ne všichni rodiče žáků, které

učím, a mám jich pětadvacet,

mi popřáli krásné prázdniny

a poděkovali za práci s dětmi.“

To není moc…

oceněné učitelky: Marcela Kyselá, Jitka Smrčinová a Jaroslava Dohnalová.

JD: „V mé třídě jsou rodiče

o trošku vstřícnější, to musím

říct. Možná mám větší štěstí.

Květiny a bonboniéry na konci

školního roku od dětí ale dostáváme všichni, to vždycky potěší.“

Dostáváte jenom květiny, nebo

vás děti překvapí i něčím jiným?

JS: „Překvapilo mne, když jsem

dostala vlastnoručně udělané

džemy. Jahodový, malinový,

rybízový a med. A dokonce ještě

výhonky ze smrku, které se mají

na týden dva naložit do lihu

a lžička denně je perfektní na

zlepšení imunity. To jsou právě

jedni z těch pár rodičů…“

JD: „V mé třídě jsou rodiče

vstřícnější, to musím říct. Možná

mám větší štěstí.“

MK: „Dostala jsem teď Učitelskou knížku. Jako je žákovská,

tak já mám učitelskou. A do ní

mi druháček Ondra, který ji

celou vyrobil, napsal, že

dostávám pochvalu za hodnost,

jako že jsem hodná.“

Máte ve třídě i děti se specifickými vzdělávacími potřebami, jaké

máte s inkluzí zkušenosti?

JS: JS: „Nemyslím, že inkluze

jako taková je tím nejlepším

řešením. V mé třídě je jedenáct

dětí z pětadvaceti, které vyžadují

individuální výukovou péči

(IVP)… Nemít ve třídě dvě

asistentky, tak se to nedá

zvládnout. Další čtyři potřebují

menší odbornou dopomoc.

To znamená, že musím nachystat patnáct diktátů a prověreček

navíc, pro ně zjednodušené.

A mám ještě jedno dítě s poruchami chování, které přišlo na

začátku uplynulého školního

roku a má k sobě jednu z těch

asistentek, aby mu pomohla lépe

se začlenit do kolektivu

a zvládnout učební látku.“

Jak na takovou výuku reagují

ostatní děti, které žádnou

poruchu nemají?

JS: „Je to pro ně také někdy

docela těžké. I děti s IVP by

alespoň jednou za měsíc měly

psát diktát. Mám ve třídě

Sluníčka, to jsou ti s handicapem, a Zlatíčka, to jsou ti ostatní.

Takže říkám: Píší Sluníčka:

Slunce svítilo na obloze. A teď

píší Zlatíčka: Slunce svítilo na

obloze a bla bla bla, diktuji delší

souvětí. A pokračují Sluníčka….

A teď zase Zlatíčka…“

Promiňte mi upřímnost – není

to na palici?

JS: „Je. Je to schizofrenní,

hodinu co hodinu, den co den.“

A jak spolu vycházejí samotné děti?

JS: „Jsou jako celek fajn parta.

Ukázalo se to krásně na škole

v přírodě, kde držely všechny

děti za jeden provaz. Ale fakt je,

že jsem tam neměla dítě

s poruchami chování.

Domníval jsem se, že účelem

inkluze je i to, že děti s poruchami

chování jsou v kolektivu ostatních

dětí a spolu s nimi táhnou za jeden

provaz…

JS: „To ano. Problém byl v tom,

že dítě s poruchou chování, jaké

mám ve třídě, by muselo být

ubytováno na pokoji s paní

asistentkou. A protože je to kluk,

tak to dost dobře nejde vyřešit.“

JD: „Ale jinak se takové děti

samozřejmě zúčastňují všech

akcí. Záleží na okolnostech, ‚můj‘

žáček s poruchou chování byl na

škole v přírodě s námi a zapojoval se naprosto skvěle do všech

aktivit a byl naprosto super.“

Povídáme si těsně před koncem

školního roku (byť to čtenáři čtou

v zářijovém vydání Osmičky).

Těšíte se víc na prázdniny, nebo se

vám naopak po dětech stýská a

nemůžete se dočkat začátku září?

MK: „V červnu se už strašně

těšíme na prázdniny, ale zhruba

od jejich poloviny se už čím dál

víc začínáme těšit na děti.

To máme asi všechny společné.“

JD: „Děti zejména u nás na

prvním stupni se přes prázdniny

pokaždé hodně změní.

Na to jsem vždy hodně zvědavá.

Vyrostou, zesílí, někdy zmoudří,

každopádně pokaždé toho

spoustu zapomenou…“

JS: „Těšení na prázdniny je

normální, je to naše dovolená.

Kdo nám prázdniny závidí, ať

si zkusí stoupnout za katedru.

Každopádně prázdniny jsou

potřeba. A čím je člověk starší,

tím jsou potřebnější. To těšení

na děti přijde vždycky.“

MK: „Děti nám přes prázdniny

píšou pohledy, v srpnu jich tu

máme pěknou hromádku,

a všechny nás potěší.“

Dáte mi za pravdu, když řeknu,

že jednou z největších odměn pro

učitele je důvěra jeho žáků?

JS: „Důvěra a otevřenost. V páté

třídě jsem vysvětlovala poloměr

a průměr kružnice, a najednou

vstane Mirek a řekne: Paní

učitelko, prosím vás, vysvětlete

tý Veronice, co je to ta menstruace, protože já se tady na to

nemůžu soustředit a ona furt do

mě hučí. – Tak jsem to vysvětlila,

poučení dostala ihned celá třída,

a pokračovali jsme v poloměru.“

MK: „Ta důvěra může přetrvat

hodně dlouho i po skončení

školy. Za mnou přišel můj bývalý

žák, ženatý chlap, a jak jsme si

povídali, tak se svěřil, že se jim

nedaří miminko. Tak jsme

probírali, jak se dělá správně

mimino! Po nějaké době se zase

objevil a ječel nadšením, že už

čekají! A pak oznámil, že mají

holčičku – a paní učitelko, to je

teda drahota, mít dneska dítě!“

Text a foto: Vladimír Slabý

celý rozhovor

najdete na