OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / září 2018
www.praha8.cz
15
Rozhovor
Držitelky Ceny Eduarda Štorcha ze ZŠ Palmovka:
Největší odměnou je
důvěra a otevřenost žáků
nnNa konci minulého
školního roku zastupitelé
městské části Praha 8 již
počtvrté oceňovali nejlepší
učitele základních škol.
Ze ZŠ Palmovka převzaly
Cenu Eduarda Štorcha za
pedagogický přínos hned
tři učitelky – Mgr. Jitka
Smrčinová, Mgr. Jaroslava
Dohnalová a Mgr. Marcela
Kyselá, které všechny učí
na prvním stupni.
Co pro vás znamená cena Eduarda
Štorcha?
Jitka Smrčinová: „Vážím si toho.
Dostala jsem cenu Eduarda
Štorcha už potřetí, takže asi
neučím děti úplně špatně, když
je dokážu vést k vlastnímu
názoru a samostatnosti.“
Jaroslava Dohnalová: „Já jsem
takto oceněná poprvé a jsem
tomu moc ráda. Je to určitě
nejen ocenění toho, co dělám,
ale i povzbuzení do budoucna, že
to není marná práce.“
Marcela Kyselá: „Jsem hrdá,
jsem poctěná, jsem šťastná.
To je citát z filmu Apollo 13…“
Však vy svým způsobem také
někam letíte do neznáma jako
s Apollem, prošlapáváte cesty –
jinak byste nedostaly Cenu
Eduarda Štorcha. Má smysl takto
oceňovat učitele?
JD: „Určitě. Je fajn, že Praha 8
si svých učitelů váží a dává jim
to takto najevo.“
JS: „Učitelé dnes nejsou oceňováni a respektováni ani od rodičů,
ani od dětí, ani od veřejnosti.
Proto jsme opravdu rády, že
Praha 8 něco takového vymyslela, takže učitel se pak cítí ve
společnosti o něco lépe.“
V čem je vztah rodičů k učitelům
jiný než dřív?
JD: „Dřív byl učitel autorita, měl
respekt a úctu. Dnes to rodič
takhle nevnímá. Prestiž našeho
povolání ve společnosti výrazně
upadla.“
JS: „Ne všichni rodiče žáků, které
učím, a mám jich pětadvacet,
mi popřáli krásné prázdniny
a poděkovali za práci s dětmi.“
To není moc…
oceněné učitelky: Marcela Kyselá, Jitka Smrčinová a Jaroslava Dohnalová.
JD: „V mé třídě jsou rodiče
o trošku vstřícnější, to musím
říct. Možná mám větší štěstí.
Květiny a bonboniéry na konci
školního roku od dětí ale dostáváme všichni, to vždycky potěší.“
Dostáváte jenom květiny, nebo
vás děti překvapí i něčím jiným?
JS: „Překvapilo mne, když jsem
dostala vlastnoručně udělané
džemy. Jahodový, malinový,
rybízový a med. A dokonce ještě
výhonky ze smrku, které se mají
na týden dva naložit do lihu
a lžička denně je perfektní na
zlepšení imunity. To jsou právě
jedni z těch pár rodičů…“
JD: „V mé třídě jsou rodiče
vstřícnější, to musím říct. Možná
mám větší štěstí.“
MK: „Dostala jsem teď Učitelskou knížku. Jako je žákovská,
tak já mám učitelskou. A do ní
mi druháček Ondra, který ji
celou vyrobil, napsal, že
dostávám pochvalu za hodnost,
jako že jsem hodná.“
Máte ve třídě i děti se specifickými vzdělávacími potřebami, jaké
máte s inkluzí zkušenosti?
JS: JS: „Nemyslím, že inkluze
jako taková je tím nejlepším
řešením. V mé třídě je jedenáct
dětí z pětadvaceti, které vyžadují
individuální výukovou péči
(IVP)… Nemít ve třídě dvě
asistentky, tak se to nedá
zvládnout. Další čtyři potřebují
menší odbornou dopomoc.
To znamená, že musím nachystat patnáct diktátů a prověreček
navíc, pro ně zjednodušené.
A mám ještě jedno dítě s poruchami chování, které přišlo na
začátku uplynulého školního
roku a má k sobě jednu z těch
asistentek, aby mu pomohla lépe
se začlenit do kolektivu
a zvládnout učební látku.“
Jak na takovou výuku reagují
ostatní děti, které žádnou
poruchu nemají?
JS: „Je to pro ně také někdy
docela těžké. I děti s IVP by
alespoň jednou za měsíc měly
psát diktát. Mám ve třídě
Sluníčka, to jsou ti s handicapem, a Zlatíčka, to jsou ti ostatní.
Takže říkám: Píší Sluníčka:
Slunce svítilo na obloze. A teď
píší Zlatíčka: Slunce svítilo na
obloze a bla bla bla, diktuji delší
souvětí. A pokračují Sluníčka….
A teď zase Zlatíčka…“
Promiňte mi upřímnost – není
to na palici?
JS: „Je. Je to schizofrenní,
hodinu co hodinu, den co den.“
A jak spolu vycházejí samotné děti?
JS: „Jsou jako celek fajn parta.
Ukázalo se to krásně na škole
v přírodě, kde držely všechny
děti za jeden provaz. Ale fakt je,
že jsem tam neměla dítě
s poruchami chování.
Domníval jsem se, že účelem
inkluze je i to, že děti s poruchami
chování jsou v kolektivu ostatních
dětí a spolu s nimi táhnou za jeden
provaz…
JS: „To ano. Problém byl v tom,
že dítě s poruchou chování, jaké
mám ve třídě, by muselo být
ubytováno na pokoji s paní
asistentkou. A protože je to kluk,
tak to dost dobře nejde vyřešit.“
JD: „Ale jinak se takové děti
samozřejmě zúčastňují všech
akcí. Záleží na okolnostech, ‚můj‘
žáček s poruchou chování byl na
škole v přírodě s námi a zapojoval se naprosto skvěle do všech
aktivit a byl naprosto super.“
Povídáme si těsně před koncem
školního roku (byť to čtenáři čtou
v zářijovém vydání Osmičky).
Těšíte se víc na prázdniny, nebo se
vám naopak po dětech stýská a
nemůžete se dočkat začátku září?
MK: „V červnu se už strašně
těšíme na prázdniny, ale zhruba
od jejich poloviny se už čím dál
víc začínáme těšit na děti.
To máme asi všechny společné.“
JD: „Děti zejména u nás na
prvním stupni se přes prázdniny
pokaždé hodně změní.
Na to jsem vždy hodně zvědavá.
Vyrostou, zesílí, někdy zmoudří,
každopádně pokaždé toho
spoustu zapomenou…“
JS: „Těšení na prázdniny je
normální, je to naše dovolená.
Kdo nám prázdniny závidí, ať
si zkusí stoupnout za katedru.
Každopádně prázdniny jsou
potřeba. A čím je člověk starší,
tím jsou potřebnější. To těšení
na děti přijde vždycky.“
MK: „Děti nám přes prázdniny
píšou pohledy, v srpnu jich tu
máme pěknou hromádku,
a všechny nás potěší.“
Dáte mi za pravdu, když řeknu,
že jednou z největších odměn pro
učitele je důvěra jeho žáků?
JS: „Důvěra a otevřenost. V páté
třídě jsem vysvětlovala poloměr
a průměr kružnice, a najednou
vstane Mirek a řekne: Paní
učitelko, prosím vás, vysvětlete
tý Veronice, co je to ta menstruace, protože já se tady na to
nemůžu soustředit a ona furt do
mě hučí. – Tak jsem to vysvětlila,
poučení dostala ihned celá třída,
a pokračovali jsme v poloměru.“
MK: „Ta důvěra může přetrvat
hodně dlouho i po skončení
školy. Za mnou přišel můj bývalý
žák, ženatý chlap, a jak jsme si
povídali, tak se svěřil, že se jim
nedaří miminko. Tak jsme
probírali, jak se dělá správně
mimino! Po nějaké době se zase
objevil a ječel nadšením, že už
čekají! A pak oznámil, že mají
holčičku – a paní učitelko, to je
teda drahota, mít dneska dítě!“
Text a foto: Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdete na
www.praha8.cz