14

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / DUBEN 2020 

www.praha8.cz

Rozhovor

ŠÉFKUCHAŘ A OBČAN BOHNIC RADEK PÁLKA:

Vaření je

hrozně hezká

práce

n Základnou šéfkuchaře Radka Pálky je hotel Duo na

Střížkově. „Tam vařím, tam mám svůj tým lidí,“ vypráví.

Začátkem března ho ale plně zaměstnával hotel Carol ve

Vysočanech, kde dával dohromady kuchyni. „Když převezmeme nějaký nový hotel, dohlížím na něj a vytvářím standardy,“ popisuje muž známý z televizního vaření Prima

vařečka. Nyní se s ním diváci můžou setkávat na Nově.

V kuchyni se rád pohyboval už

jako dítě, kdy pomáhal mamince

při pečení. Ani jeho synové se

nezdráhají postavit se k plotně.

„Hravě uvaří míchaná vajíčka,

toasty, hledají si různé recepty,“

prozrazuje na svoje potomky.

Chtěl jste být kuchařem už jako

dítě?

Stokrát opakovaná lež se stane

pravdou. Když jsem se motal

kolem mámy v kuchyni, táta

pořád říkal, z toho bude kuchař,

ten se bude mít dobře. Brácha

dělal muziku, hrál na lesní roh

a studoval konzervatoř v Pardubicích, táta vždycky říkal, zpívat

a jíst se bude pořád. Takže jeden

bude muzikant, druhý kuchař.

Nabízelo se to samo.

Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, bylo to tak nalajnované.

V roce 1990 mě přijali na hotelovku do Chrudimi, jenže mezitím přišla revoluce, změny, a já

se najednou neměl pro koho

učit, kde vykonávat praxi.

Takže když jsem nastupoval na

tu školu, nabídli mi příbuzný

obor, šel jsem se učit řezníkem.

A to mě možná utvrdilo, že

budu kuchařem, protože řezničina se mi pekelně nelíbila. Byl

jsem tak rozčarovaný, že jsem

měl co dělat, abych dokončil

první ročník. Nebyl jsem zrovna vzorný žák. Na škole jsem si

udělal ještě výuční list na

kuchaře. Pak jsem měl velké

štěstí, že v roce 1993 jsem

nastoupil v Hradci Králové do

restaurantu Grill Duran. To byl

nový projekt, kde pracovali

chapi, kteří se vrátili z Německa, dobrý šéf, kolektiv. Já nastoupil jako řezník, kuchař,

takže jsem dopoledne boural

maso, odpoledne otáčel žebra

na grilu. Postupně jsem se

dostával k vaření. Jsem přesvědčený, že první zaměstnání

vás hrozně ovlivní.

Znám spoustu kolegů

kuchařů, kteří dnes

radši dělají skladníky

či jezdí autem.

Pomáhal jste mamince v kuchyni?

Jasně. Mamka byla vyučená

cukrářka, ale když přišla do

jiného stavu s bratrem, přestala

to dělat na profesionální úrovni.

Tenkrát za komunistů, nevím,

jestli to bylo úplně legální, asi ne,

pekla doma dorty na svatby.

Pomáhal jsem, chvílemi to nenáviděl, býval to v bytě pekelný

smrad. Fungovalo to tak, že

někdo přišel, objednal dorty,

mamka sepsala suroviny, zkraje

týdne jí je navezli, pak se peklo,

zdobila, aby si všechno v pátek

v sobotu mohli odvést. Dřív se

dělaly svatby s patnácti i dvaceti

dorty různých tvarů. Bydleli jsme

v Jaroměři na náměstí, dole byla

prádelna s konstantní teplotou,

kde to mohla všechno mít.

Pamatujete si na svoje první jídlo,

které jste uvařil?

Tak to vůbec nevím.

Kdy jste se definitivě rozhodl,

že budete kuchař?

VAŘENÍ VÁS ODMĚNÍ, zpětná vazba se dostaví okamžitě, říká šéfkuchař.

Díky svojí profesi jste se dostal

do zahraničí. Kde všude jste

pobýval?

Do zahraničí jsem chtěl vždycky.

Když jsme poprvé v roce 1990

vyjeli do Vídně, říkal jsem si,

tady chci být. Líbily se mi drahé

motorky v ulicích, životní styl.

Mojí první štací po vyučení byl

Mnichov. Když jsem se pak asi

po roce a půl vrátil do Duranu,

už mě to tam nebavilo. Měl jsem

pocit, že se tam zastavil čas.

Toužil jsem po Praze. Jenže tady

všichni chtěli angličtinu, já uměl

jen německy, takže jsem kvůli

jazyku odletěl do Ameriky.

Smažil jsem hranolky, dopékal

kuřecí křídla. V roce 1998 jsem

se vrátil a dostal se do Hiltonu

jako šéfkuchař. Rád na to období

vzpomínám. Ale pálilo mě dobré

bydlo a poohlížel se po něčem

jiném. Chtěl jsem do Austrálie.

Vzal jsem katalog všech Hiltonů,

rozeslal snad 200 dopisů, ozvaly

se asi tři. Ale pohořelo to na tom,

že jsem nedostal vízum. Jednou

jsem narazil na inzerát, hledáme

kuchaře do Afriky. Schůzka proběhla, měsíc se nikdo neozval.

Když jsem byl na nemocenské

po operaci křečových žil, volali

mi, nabízíme Zanzibar, pětihvězdičkový hotel, ale vzhledem

k věku zástupce šéfkuchaře.

To jsem odmítnul. Nakonec mi

druhý den zavolali, že mě jako

šéfkuchaře berou. Bylo mi 23 let.

To byla obrovská zkušenost.