Osmička

OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / DUBEN 2016

www.praha8.cz

Rozhovor

PETR ŠTROMPF, SPISOVATEL:

Musel jsem se

čtyřikrát narodit, než

jsem se usídlil v Libni

V noci před setkáním s Petrem Štrompfem, spisovatelem,

publicistou, investigativním novinářem, ale i bubeníkem

a textařem v jedné osobě, se nad Českem roztrhla bílá peřina.

Těžký mokrý sníh ztížil ptactvu dostupnost potravy. Petr

Štrompf uviděl před Libeňským zámkem na stromě krmítko,

a hned sypal ptáčkům zob.

„Já mám přírodu, potažmo

ptáčky moc rád, měl jsem doma

poštolku, káně, dokonce

i divokou kachnu. Našel jsem ji

zmrzlou na Vltavě, vzal jsem ji

domů. Zavřel jsem ji zahřát na

záchod, ale ženě jsem nestihl nic

říct… A málokterá manželka

zažije, že na ni doma vylítne

divoká kachna…“

Začněme „netradičně“ – kde jste

vyrůstal?

„Na netradiční otázku netradiční

odpověď. Narodil jsem se

a vyrůstal v severočeském Žatci,

ale už přes třicet let bydlím na

Praze 8. A beru to jako svou

velkou výhru. Čtyři kroky to

mám do Troje, dva do Kobylis,

a když beru za kliku, jsem

v Libni.“

Jak se rodák ze Žatce dostane

do Libně?

„Musel jsem se na to čtyřikrát

narodit.“

Prosím?

„Ano, nejprve jako každý, ale po

docela rizikovém těhotenství.

Mámě bylo 44, když mě nosila

pod srdíčkem, a doktor ji

varoval, že dítě může být různě

postižené. Máma prohlásila, že

když už má osm dětí, vychová

i deváté, ať bude jakékoliv. Takže

zpočátku jsem vyrůstal v počtu

šesti sester a dvou bratrů. Nyní

mám už, bohužel, o dva sourozence méně. Já zatím žiju a míru

mého postižení ať posuzují jiní.

Podruhé jsem se narodil, když

mě v šesti letech srazil vojenský

náklaďák. Bydleli jsme naproti

kasárnám Kapitána Jasioka, táta

na to koukal z okna a málem

zešílel, řidič se prý chtěl na místě

zastřelit. Ale měl jsem neuvěřitelnou kliku – spadl jsem mezi

kola. V září jsem nastoupil jako

všichni do první třídy.“

A třetí narození?

„3. září 1981, bylo mi osmadvacet a pracoval jsem v hlubinném

dole Pluto II. Dole byl důlní

zápar, tedy klimatická vlhkost,

a při jeho odstraňování se koplo

do kapsy plné metanu. Výbuch

zabil 65 chlapů. Já byl jedním

z pěti, kteří to na tom daném

místě přežili – těsně předtím

jsem totiž zašel do boční chodby.

Podtlak způsobený výbuchem

mi zhmoždil plicní lalok

a způsobil ještě některá jiná

lehčí zranění. Držel se státní

smutek, ale jinak se o neštěstí

v médiích psát nesmělo. Tak

jsem o tom později napsal

novelu Bestie. Krátce po

propuštění z nemocnice jsem dal

z pracovního poměru výpověď.

A pak byla opět menší mela

– přecházel jsem v Mostě ulici

a řidička tramvaje nerespektovala, že má červenou. Tak jsem se

narodil počtvrté. Usídlil jsem se

v Libni a další narození už mě

nepotkalo. U andělů už mám

vybráno, nebe prý nikdy pátou

šanci nedává.“

Jak jste se dostal k psaní knížek?

„Rodiče mi zemřeli, když mi bylo

21. Nejdřív táta, rok po něm

máma. Co jsem v té době byl?

Nabubřelý idiot, který chtěl mít

své jméno v novinách, aby

zapůsobil na holky. Pořád jsem

posílal své výplody do Mladého

světa Rudolfu Křesťanovi, to byl

takový můj vzor, a on mi neustále

odepisoval, ať tu energii věnuji

jinému žánru než fejetonu. Ale

nakonec mi něco otiskli… A po

třetím honoráři mě najednou

přestalo zajímat, jestli holky oslní

moje jméno v novinách. Publiko-

val jsem v severočeských

periodicích povídky, po přestěhování do Prahy jsem od roku 1990

pracoval v dnes již zaniklém

deníku Expres. Nyní jsem coby

investigativní žurnalista na volné

noze. A ze všeho, co jsem zažil,

čerpám náměty pro své knížky. “

Hermanová mi

prozradila, jaké to

je přijít o věneček pod

smrkem s chlapem,

kterého předtím

nikdy neviděla.

Máte jich na kontě šest, nyní vám

vychází sedmá – Kulku neuslyšíš.

Jsou tematicky velmi odlišné – rozhovory s hereckými osobnostmi,

humoristický román z novinářského prostředí, detektivní román,

příběh z pražského podsvětí …

„To je pravda. V mém životě hraje

hodně roli náhoda. Ale ta přece

přeje připraveným. Bubnoval

jsem jak středoškolský student

v severočeské kapele Nothing,

pro žateckou kapelu Gradace

jsem psal písňové texty. Když

jsem se přestěhoval do Prahy,

najednou mi v roce 1987 volá

z Kavčích hor můj dávný známý,

že potřebují upravit text pro

jednu písničku. Přišel jsem do

studia, tam u klavíru stála

taková hubená holka, a já si říkal

– co je to za cikánku? Byla to

Lucie Bílá. Že jí to nejde zpívat.

A že za půl hodiny to má být

natočené. Z frajeřiny jsem řekl

– napíšu text úplně nový a ještě

si stihnem vykouřit čtyři cigára.

A splnil jsem to. Písnička se

jmenovala To se ví, vysílala se

v pořadu Sejdeme se na výsluní,

kde Ladislav Štajdl uváděl

začínající interprety. Následovala spolupráce s Daliborem

Jandou, Petrou Černockou,

Marcelou Březinovou, s Hudebním divadlem v Karlíně…“

Až z toho vznikla i knížku

rozhovorů, že?

„Začalo to už v Expresu

seriálem rozhovorů s Milošem

Kopeckým, pak jich následovala

celá řada. Četl je rád i kontroverzní člověk Viktor Kožený.

Navrhl mi, abych je upravil pro

knižní podobu a že se vydání

knihy osobně ujme. Své slovo se

všemi mými podmínkami

dodržel. Do knihy „Čtyřikrát s…

A něco navíc“ jsem zahrnul čtveřici Raoul Schránil, Ljuba

Hermanová, Milena Dvorská

a Jana Šulcová. Já si moc cením

toho, že se mnou ty hvězdy

hovořily zcela otevřeně. Třeba

Hermanová vůbec poprvé

prozradila, jaké to je přijít

o věneček pod smrkem

s chlapem, kterého předtím

nikdy neviděla.“

To „A něco navíc“ jsou ale příběhy

sňatkových podvodníků… Proč?

„Knížka mi přišla poněkud útlá,

tak jsem ji nastavil. Tehdy mi

policisté dali nahlédnout do

desek s „noblesní“ kriminalitou

– pozorní pánové ve skvěle

padnoucích oblecích, slušného

chování, kteří ale dámu

oškubou úplně o všechno.

Ostatně i divadelní svět je o co

nejvěrohodnějším předstírání.“

S podsvětím jsou spojené i vaše

další knihy S hřebíkem v botě,

Práskač i novinka Kulku neuslyšíš. K takovým knížkám je třeba

ale mít dobré vztahy i s policií,

ne?

„Musím říct, že jako investigativnímu novináři mi pražská

policie vychází maximálně

vstříc. A díky tomu se dozvím

věci, které pak mohu použít

i jako spisovatel.“

VLADIMÍR SLABÝ

CELÝ ROZHOVOR

NAJDETE NA