OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / DUBEN 2016
www.praha8.cz
11
Rozhovor
PETR ŠTROMPF, SPISOVATEL:
Musel jsem se
čtyřikrát narodit, než
jsem se usídlil v Libni
V noci před setkáním s Petrem Štrompfem, spisovatelem,
publicistou, investigativním novinářem, ale i bubeníkem
a textařem v jedné osobě, se nad Českem roztrhla bílá peřina.
Těžký mokrý sníh ztížil ptactvu dostupnost potravy. Petr
Štrompf uviděl před Libeňským zámkem na stromě krmítko,
a hned sypal ptáčkům zob.
„Já mám přírodu, potažmo
ptáčky moc rád, měl jsem doma
poštolku, káně, dokonce
i divokou kachnu. Našel jsem ji
zmrzlou na Vltavě, vzal jsem ji
domů. Zavřel jsem ji zahřát na
záchod, ale ženě jsem nestihl nic
říct… A málokterá manželka
zažije, že na ni doma vylítne
divoká kachna…“
Začněme „netradičně“ – kde jste
vyrůstal?
„Na netradiční otázku netradiční
odpověď. Narodil jsem se
a vyrůstal v severočeském Žatci,
ale už přes třicet let bydlím na
Praze 8. A beru to jako svou
velkou výhru. Čtyři kroky to
mám do Troje, dva do Kobylis,
a když beru za kliku, jsem
v Libni.“
Jak se rodák ze Žatce dostane
do Libně?
„Musel jsem se na to čtyřikrát
narodit.“
Prosím?
„Ano, nejprve jako každý, ale po
docela rizikovém těhotenství.
Mámě bylo 44, když mě nosila
pod srdíčkem, a doktor ji
varoval, že dítě může být různě
postižené. Máma prohlásila, že
když už má osm dětí, vychová
i deváté, ať bude jakékoliv. Takže
zpočátku jsem vyrůstal v počtu
šesti sester a dvou bratrů. Nyní
mám už, bohužel, o dva sourozence méně. Já zatím žiju a míru
mého postižení ať posuzují jiní.
Podruhé jsem se narodil, když
mě v šesti letech srazil vojenský
náklaďák. Bydleli jsme naproti
kasárnám Kapitána Jasioka, táta
na to koukal z okna a málem
zešílel, řidič se prý chtěl na místě
zastřelit. Ale měl jsem neuvěřitelnou kliku – spadl jsem mezi
kola. V září jsem nastoupil jako
všichni do první třídy.“
A třetí narození?
„3. září 1981, bylo mi osmadvacet a pracoval jsem v hlubinném
dole Pluto II. Dole byl důlní
zápar, tedy klimatická vlhkost,
a při jeho odstraňování se koplo
do kapsy plné metanu. Výbuch
zabil 65 chlapů. Já byl jedním
z pěti, kteří to na tom daném
místě přežili – těsně předtím
jsem totiž zašel do boční chodby.
Podtlak způsobený výbuchem
mi zhmoždil plicní lalok
a způsobil ještě některá jiná
lehčí zranění. Držel se státní
smutek, ale jinak se o neštěstí
v médiích psát nesmělo. Tak
jsem o tom později napsal
novelu Bestie. Krátce po
propuštění z nemocnice jsem dal
z pracovního poměru výpověď.
A pak byla opět menší mela
– přecházel jsem v Mostě ulici
a řidička tramvaje nerespektovala, že má červenou. Tak jsem se
narodil počtvrté. Usídlil jsem se
v Libni a další narození už mě
nepotkalo. U andělů už mám
vybráno, nebe prý nikdy pátou
šanci nedává.“
Jak jste se dostal k psaní knížek?
„Rodiče mi zemřeli, když mi bylo
21. Nejdřív táta, rok po něm
máma. Co jsem v té době byl?
Nabubřelý idiot, který chtěl mít
své jméno v novinách, aby
zapůsobil na holky. Pořád jsem
posílal své výplody do Mladého
světa Rudolfu Křesťanovi, to byl
takový můj vzor, a on mi neustále
odepisoval, ať tu energii věnuji
jinému žánru než fejetonu. Ale
nakonec mi něco otiskli… A po
třetím honoráři mě najednou
přestalo zajímat, jestli holky oslní
moje jméno v novinách. Publiko-
val jsem v severočeských
periodicích povídky, po přestěhování do Prahy jsem od roku 1990
pracoval v dnes již zaniklém
deníku Expres. Nyní jsem coby
investigativní žurnalista na volné
noze. A ze všeho, co jsem zažil,
čerpám náměty pro své knížky. “
Hermanová mi
prozradila, jaké to
je přijít o věneček pod
smrkem s chlapem,
kterého předtím
nikdy neviděla.
Máte jich na kontě šest, nyní vám
vychází sedmá – Kulku neuslyšíš.
Jsou tematicky velmi odlišné – rozhovory s hereckými osobnostmi,
humoristický román z novinářského prostředí, detektivní román,
příběh z pražského podsvětí …
„To je pravda. V mém životě hraje
hodně roli náhoda. Ale ta přece
přeje připraveným. Bubnoval
jsem jak středoškolský student
v severočeské kapele Nothing,
pro žateckou kapelu Gradace
jsem psal písňové texty. Když
jsem se přestěhoval do Prahy,
najednou mi v roce 1987 volá
z Kavčích hor můj dávný známý,
že potřebují upravit text pro
jednu písničku. Přišel jsem do
studia, tam u klavíru stála
taková hubená holka, a já si říkal
– co je to za cikánku? Byla to
Lucie Bílá. Že jí to nejde zpívat.
A že za půl hodiny to má být
natočené. Z frajeřiny jsem řekl
– napíšu text úplně nový a ještě
si stihnem vykouřit čtyři cigára.
A splnil jsem to. Písnička se
jmenovala To se ví, vysílala se
v pořadu Sejdeme se na výsluní,
kde Ladislav Štajdl uváděl
začínající interprety. Následovala spolupráce s Daliborem
Jandou, Petrou Černockou,
Marcelou Březinovou, s Hudebním divadlem v Karlíně…“
Až z toho vznikla i knížku
rozhovorů, že?
„Začalo to už v Expresu
seriálem rozhovorů s Milošem
Kopeckým, pak jich následovala
celá řada. Četl je rád i kontroverzní člověk Viktor Kožený.
Navrhl mi, abych je upravil pro
knižní podobu a že se vydání
knihy osobně ujme. Své slovo se
všemi mými podmínkami
dodržel. Do knihy „Čtyřikrát s…
A něco navíc“ jsem zahrnul čtveřici Raoul Schránil, Ljuba
Hermanová, Milena Dvorská
a Jana Šulcová. Já si moc cením
toho, že se mnou ty hvězdy
hovořily zcela otevřeně. Třeba
Hermanová vůbec poprvé
prozradila, jaké to je přijít
o věneček pod smrkem
s chlapem, kterého předtím
nikdy neviděla.“
To „A něco navíc“ jsou ale příběhy
sňatkových podvodníků… Proč?
„Knížka mi přišla poněkud útlá,
tak jsem ji nastavil. Tehdy mi
policisté dali nahlédnout do
desek s „noblesní“ kriminalitou
– pozorní pánové ve skvěle
padnoucích oblecích, slušného
chování, kteří ale dámu
oškubou úplně o všechno.
Ostatně i divadelní svět je o co
nejvěrohodnějším předstírání.“
S podsvětím jsou spojené i vaše
další knihy S hřebíkem v botě,
Práskač i novinka Kulku neuslyšíš. K takovým knížkám je třeba
ale mít dobré vztahy i s policií,
ne?
„Musím říct, že jako investigativnímu novináři mi pražská
policie vychází maximálně
vstříc. A díky tomu se dozvím
věci, které pak mohu použít
i jako spisovatel.“
VLADIMÍR SLABÝ
CELÝ ROZHOVOR
NAJDETE NA
www.praha8.cz